ÚS rozhodl, že termíny i mechanismus zvyšování důchodů zůstanou bez změny
Plénum Ústavního soudu zamítlo ve svém nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 47/18 ze dne 12. května 2020 návrh skupiny 41 poslanců na zrušení § 67 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů a odmítlo návrh na zrušení § 67 odst. 1, 3 až 16 a § 67a téhož zákona.
Posuzovaný návrh směřuje proti právní úpravě, která upravuje způsob valorizace důchodů způsobem, že výměry vyplácených důchodů se zvyšují od splátky důchodu splatné v lednu. Podstatou argumentace navrhovatelky je námitka, že za situace, kdy poživatelé důchodu mají den splatnosti důchodu v rámci kalendářního měsíce stanoven různě, přičemž důchod pobírají nikoliv za kalendářní měsíce, nýbrž za „klouzavé“ měsíce počínající takovýmto dnem splatnosti, pak oprávnění s pozdějším datem splatnosti dostanou valorizaci za méně dní kalendářního měsíce ledna, oproti oprávněným s datem dřívějším. V tom spatřuje neodůvodněnou nerovnost, odporující právům zakotveným v Listině základních práv a svobod, podle kterých jsou lidé rovní v důstojnosti i v právech (čl. 1), základní práva a svobody jsou všem zaručena bez rozdílu (čl. 3 odst. 1), každý má právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1) a občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele (čl. 30 odst. 1). Naproti tomu vláda a Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) uznávají existenci určité nerovnosti toliko co do samotného data splatnosti důchodů, avšak co se týče jejich výše, mají za to, že poživatelé důchodů jsou si rovni. Případná nerovnost co do pouhé rozdílnosti termínů splatnosti důchodů přitom podle nich Ústavním soudem nemůže být přezkoumávána, neboť podaný návrh proti ní nesměřuje, a ustanovení ji upravující (zejména § 116 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) jím nejsou napadena.
Ústavnímu soudu byly ve své podstatě předloženy dva úhly pohledu, jakým způsobem chápat mechanismy, jakými jsou vypláceny a valorizovány důchody. Prvý, zastávaný navrhovatelkou, se zaměřuje na skutečnost, za jaké období jsou důchody vypláceny (tzv. klouzavý měsíc), a na to, že část prvého klouzavého měsíce v roce nepokryje (u různých oprávněných v různém množství dní) svými dny celý kalendářní měsíc leden, čímž zůstane určité množství dní v kalendářním měsíci lednu, za které nebude oprávněnému přiznán důchod ve valorizované výši. Naproti tomu vláda a ČSSZ zdůrazňují, že pobírají-li oprávnění stejný důchod, pak jim bude v lednové splátce vyplacen ve stejné (o stejnou částku valorizované) výši, přičemž i celkově, v celém kalendářním roce, takoví oprávnění dostanou stejných 12 dávek důchodu.
Ústavní soud konstatuje, že návrh není důvodný, když jako přiléhavý je nutno hodnotit pohled druhý, zastávaný vládou a ČSSZ. Jde totiž o pohled vypovídající o reálném výsledku napadené právní úpravy, jenž je takový, že všichni poživatelé důchodu, dostávající před valorizací stejný důchod, dostanou bez ohledu na termín jeho výplaty vyplacenu i v návaznosti na každoroční valorizaci stejnou částku. Jednoduše řečeno, všichni ve stejném postavení dostávají stejně, a tedy jsou si (s výjimkou rozdílnosti data výplaty, která však není předmětem přezkumu) zcela rovni. Právní úprava je tak z pohledu navrhovatelkou uváděných základních práv a svobod zcela neutrální, žádným způsobem tato práva neomezuje, tím spíše pak ne způsobem, který by byl pro nějaké poživatele důchodu nebo jejich skupinu nějakým způsobem diskriminující.
Navrhovatelka požaduje, aby valorizace byla poskytnuta za všechny dny kalendářního měsíce ledna, avšak není jasné, proč by tomu tak mělo být, zejména pak když ani sama nerozporuje, že z pohledu absolutní výše částek problém nerovnosti mezi účastníky pojištění neexistuje. ČSSZ zcela důvodně poukazuje na to, že pokud by poživatelé důchodu dostávali doplatky nebo jiné navýšení výše důchodu, jak naznačuje navrhovatelka, logicky by tím byli znevýhodněni ti důchodci, kteří by je nedostávali, anebo dostávali v menší výši než jiní. Zjednodušeně řečeno systém, kde každý důchodce dostane při stejné výši důchodu valorizováno stejně, by se změnil v systém, kdy každý dostane jinou částku (a může si tak reálně pořídit jiné množství zboží a služeb) dle data splatnosti, které přitom sama navrhovatelka považuje za stanovované svévolně. Představu navrhovatelky, že by tento nový systém byl spravedlivější než ten současný, nelze než označit za bizarní.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že posuzovaná právní úprava neporušuje základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11, ani čl. 30 odst. 1 Listiny. Napadená ustanovení nezakládají jakoukoliv navrhovatelkou namítanou nerovnost, ba dokonce naopak, kdyby jejich zrušení vedlo k přijetí právní úpravy, jakou navrhovatelka naznačuje, mohlo by to narušit současný spravedlivý systém a bezdůvodně znevýhodnit jedny účastníky důchodového pojištění proti účastníkům jiným.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/18 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: Pixabay