Je nepochybné, že úspěch v každé věci nezávisí jen na tom, kolik úsilí na jeho vyřešení vynaložíme a jaké jsou objektivní šance na jeho vyřešení, ale také z jakého konce se do problému pustit. U problémů, které jsou komplexní a složité, to platí tím spíše. Byl jsem svědkem vášnivé polemiky několika velmi vzdělaných odborníků, kteří se přeli o problém umělé inteligence, a samozřejmě že problém byl v tom, že přesto, že se jednalo o odborníky na slovo vzaté a mimořádně nadané jedince, byli odborníky v jiném oboru, než je umělá inteligence (nebo právní věda).

O co tedy šlo? První zásadní názor byl, že umělá inteligence brzy nahradí nedokonalé lidské bytosti ve všech oborech, včetně těch, kde se předpokládá určitá invence. Je jen otázka času, kdy bude vyvinutá natolik, aby byla ve všech oborech lepší než člověk. Je to prý nevratný proces a primitivní staromilci se budou muset se svými profesemi rozloučit stejně, jako se lidstvo rozloučilo s psaním husím brkem či svícením loučemi a později petrolejkou. Všichni si to přejí a samozřejmě je to nutné proto, aby se vše zlevnilo, zefektivnilo a lidstvo mohlo žít v blahobytu. Pro právníky tedy zbývá jediný úkol, a to se vzpamatovat a rozhodnout, kdy konečně přiznat umělé inteligenci osobnostní práva a v jakém rozsahu.

Druhý odborník pak zastával názor, že právní problémy s umělou inteligencí jsou dávno vyřešeny, protože lidstvo už několik dekád má přece tři základní zákony robotiky, kterými se umělá inteligence a její tvůrci přece musí řídit. Pokud má snad nějaký právník pochybnosti, patrně chyběl ve škole, když se to probíralo. Použití umělé inteligence v jakémkoliv oboru je bez rizik a zcela bezpečné, navíc vysoce žádoucí. Umělá inteligence, neboli – chcete-li – robot, je přece prost špatných lidských vlastností, závisti a zloby.

Takže jedno po druhém – umělá inteligence je určitě fenomén s obrovským potenciálem a určitě může lidský život a jeho aktivity ulehčit a obohatit. Dovolím si jen připomenout, že dosud víme jen přibližně, co se děje v naší vlastní hlavě a čím je způsobeno, že taková hrouda tkáně, jakým je lidský mozek, je schopna vymyslet tak úžasné věci na poli vědy, techniky, umění a filozofie. Nemyslím tedy, že vytvořit něco stejně úžasného dnešní nebo i zítřejší technologií bude něco jednoduchého, a to bez ohledu na to, zda budeme mechanické hračky a sofistikované stroje nazývat umělou inteligencí. A to říkám s plným vědomím a jako velký fanoušek informačních technologií. Je otázka, zda si skutečně přejeme léčit se v plně robotických nemocnicích či být ovládáni robotickými úředníky či souzeni robotickými soudci. Tedy myslím i v případě, že to vůbec bude rozumně možné a proveditelné.

Dalším aspektem vzpomínané debaty byla teze, že všechny právní problémy související s umělou inteligencí jsou vyřešeny existencí tří zákonů robotiky. Ty původní, které spisovatel Isaac Asimov představil ve sci-fi povídce Hra na honěnou roku 1942, zněly: 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo. 2. Robot musí poslechnout člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot se musí chránit před poškozením, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem. K nim pak přibyly ještě dva další, ale to není tak důležité. Nicméně vzhledem k tomu, že se jedná jen o literární hříčku (tedy žádné zákony, natož kdekoliv a jakkoliv závazné), jedná se o argumentaci stejně duchaplnou, jako kdyby kdokoliv argumentoval tím, že přece všichni akceptují, že při křísení mrtvých princů je třeba použít nejdříve mrtvou a pak živou vodu.

Nemohu si pomoci, ale mám dojem, že toto je ten špatný konec, od kterého bychom začínat neměli. Správně bychom asi měli začít uvažovat o tom, ke kterým činnostem je využití umělé inteligence vysloveně nevhodné – zpravidla tam, kde by mohlo ohrozit lidská práva. Faktem je, že se ty nejlepší právnické mozky na obou stranách Atlantiku nebyly schopny shodnout ani na jednotné definici, co to umělá inteligence je, ani na pravidlech, která by užití umělé inteligence regulovala nebo omezovala, natož aby se byly schopny dohodnout a prosadit obecnou závaznost a vymahatelnost takových pravidel. Ostatně, lidstvo se zatím neshodlo ani na jednodušších a důležitějších věcech.

Zkusme si přát, abychom měli vůli a sílu brát věci za správný konec.

JUDr. MARTIN MAISNER, Ph.D., MCIArb., člen představenstva ČAK