Leges, Praha 2020, 448 stran, 630 Kč.

Tímto druhým svazkem z trilogie věnované právním aspektům některých hraničních otázek medicíny, resp. šířeji zdravotnictví vůbec, navazuje prof. Telec na monografii Právo přírodního léčitelství (Praha, Leges 2018; recenzi na ni najdete v BA č. 1-2/2019 – pozn. red.) a slibuje ji uzavřít knihou Kontroverze práva, zdraví a rodiny.

Východiskem rozboru mnohovrstevné problematiky této práce je konstatování, že hranice mezi klasickou (konvenční), přírodní a alternativní medicínou nejsou ostré a zařazení do té které skupiny záleží v mnoha ohledech na úhlu pohledu, např. na určení toho, co je pokládáno za vědecké. Komplementární a alternativní medicína je definována jako ta část západní medicíny, která se orientuje zejména na tradiční a přírodní medicínu, zahrnující herbální a další přírodní zdroje. Zdůrazněno přitom je, že oba tyto obory se opírají o racionální znalosti a empirii. Jako červená nit se všemi kapitolami táhne to, že existují víceméně stejně velké skupiny lidí, kteří tyto přístupy akceptují a naopak odmítají, což mj. ovlivňuje i rozhodnutí, koneckonců politické povahy, nakolik bude toto léčení hrazeno z veřejného pojištění. Pokud jde o pohled z hlediska práva, je důležité posouzení, zda lze tu kterou metodu považovat za prospěšnou, resp. neškodnou, a jaké důsledky mohou plynout z toho, ukáže-li se, že tomu tak není, např. pokud jde o vznik odpovědnosti.

Po vymezení toho, co vše lze věcně řadit pod pojem komplementární a alternativní medicíny, se autor zabývá právními problémy s nimi souvisejícími, což zkoumá (a to i na základě komparace s úpravami v jiných zemích) v oblastech zdravotnického povolání, lékařského stavu, zdravotní služby, zdravotního pojištění a zdravotního výzkumu. V souvislosti s tím jsou řešeny i takové subtilní záležitosti, jakými je např. dodržení péče řádného odborníka, vztah právních a etických norem nebo klinických metod, zejména těch, které nejsou zavedené.

V následující kapitole je pozornost obrácena k lékárenské zdravotní péči v komplementární a alternativní medicíně. Její postavení se odráží v obsahu vzdělávání, resp. jeho normativně stanoveného oprávnění nabízet a vydávat netradiční léčivé přípravky a provádět poradenskou a konzultační činnost. Opět je zde poukázáno na ekonomické, konkrétně finanční dopady po­užívání přípravků z této oblasti, přičemž pro jejich zařazení do skupiny péče hrazené z veřejných prostředků je rozhodné to, budou-li právní úpravou uznány jako vhodné a prospěšné. Z obdobných hledisek je analyzováno také možné užívání zdravotnických prostředků, kde hraje mj. důležitou roli jejich ochrana jakožto průmyslového vlastnictví.

Souhrnně je dále pojednáno o tom, co je další „červenou nití“ práce, totiž, kdo a co je rozhodné pro to, aby určité postupy, prostředky a formy léčení byly zařazeny do oblasti hrazené z veřejných prostředků, konkrétně pojištění. Autor se přitom kloní k závěru, že by se tak mělo dít sine ira et studio s ohledem na efektivitu, účinnost a bezpečnost léčby.

U komplementární a alternativní medicíny hraje zvláště významnou roli vymezení toho, odpovídá-li zvolený postup požadavku lege artis, což je nezbytné v každém konkrétním případě posuzovat optikou práva s tím, že aplikující orgán si musí položit a odpovědět na otázku, co je věda/vědecké, a jak je ukázáno na příkladu homeopatik, jedná se o záležitost značně komplikovanou, protože příslušné skutkové posouzení je věcí znaleckou, a tudíž ve skutečnosti věcí mnohdy subjektivní povahy.

Složitost problematiky nekonvenční medicíny je dále demonstrována na institutu „evidence-based medicine“, pro který nejen neexistuje legální definice, ale ani překlad do češtiny, nejblíže je mu označení „lékařství založené na dokladech či důkazech“. V této souvislosti autor upozorňuje, jak obtížné bývá opatřit takový důkaz/doklad na základě klinické zkušenosti, příkladem čehož je situace, kdy dojde ke střetu pokroků lékařské vědy a zažité praxe, kterou je třeba prolomit. Zmiňována je i role technické normalizace, která může mít zásadní význam pro to, které prostředky budou uznávány jako léčebné a ve kterých oblastech se budou moci lidé relevantně vzdělávat, což muselo být řešeno např. v souvislosti s tradiční čínskou medicínou, chiropraxí a osteopatií.

Obsáhle se práce věnuje placebu, kde je třeba se vyrovnat se zákazem uvádění v omyl o účinné látce (na čemž však právě placebo efekt reálně stojí). Fakticky zde existuje stav, který lze označit jako kvadraturu kruhu, protože bez souhlasu pacienta nelze placebo použít, ale s jeho souhlasem ztrácí význam.

Na tyto pasáže navazují úvahy o homeopatické léčbě, o níž se vedou vášnivé spory, zejména proto, že její výsledky jsou postaveny na osobní zkušenosti, která je obtížně měřitelná a nepřenosná. Autor ovšem zdůrazňuje, že se jedná o opravdu léčebné prostředky (na rozdíl od placeba), k čemuž existují doložitelné důkazy.

Do skupiny nekonvenčních metod spadá také antroposofická medicína, kladoucí důraz na celostní pojímání zdraví. Možnosti jejího využití, a to včetně odpovídajících farmaceutických prostředků, jsou nejčastěji závislé na ústavně zaručeném právu každého člověka zvolit si volbu péče o své zdraví. Tyto a další postupy (např. arteterapie) opět staví otázku jejich hrazení z veřejného zdravotního pojištění, za což se autor staví s argumentem, že rozhodující je zájem a blaho nemocného člověka.

Závěrečné kapitoly jsou věnovány možnostem uplatnění tradiční čínské medicíny u nás a jejímu místu v české právní úpravě, která se k nim, jak známo, postavila odmítavě.

Bez nadsázky lze říci, že kniha představuje od první do poslední stránky zajímavou, byť nijak snadnou četbu, a pozorní čtenáři budou odměněni zasvěcenými informacemi z těch oblastí právní regulace zdravotní péče, které vyvolávají dlouhodobě kontroverzní reakce.

doc. JUDr. PAVEL MATES, CSc., pedagog na Vysoké škole finanční a správní Praha a Fakultě sociálně ekonomické UJEP Ústí nad Labem