Krátké zamyšlení nad novým znaleckým zákonem

Bohumil Poláček

V následujícím článku se zamýšlím nad novým znaleckým zákonem a jeho dopadem na praxi. Dne 9. října 2019 byl publikován ve Sbírce zákonů, a tudíž nabyl platnosti nový zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále též „nový zákon o znalcích“ nebo „znalecký zákon“), a změnový zákon č. 255/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech a zákona o soudních tlumočnících a soudních znalcích, který novelizuje trestní řád, živnostenský zákon, zákon o soudních poplatcích, zákon o pobytu cizinců na území České republiky, zákon o správních poplatcích, zákon o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů a zákon o zdravotních službách. Dne 20. prosince 2019 byl pak vyhlášen zákon č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích (dále též jako „zákon o tlumočnících“ nebo „tlumočnický zákon“). Účinnost všech tří zákonů je stanovena od 1. ledna 2021.

Novým zákonem o znalcích se zrušuje zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve zně­ní pozdějších předpisů, který byl čtyřikrát novelizován, jeho prováděcí vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (taktéž čtyřikrát novelizovaná), a vyhláška č. 123/2015 Sb., která stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti.

Podle důvodové zprávy k novému znaleckému zákonu byla právní úprava znalectví v posledních letech své existence velice kritizována za mnohé nedokonalosti, nesystémová řešení, zastaralost a jiné nedostatky, kterými trpí. Především se jednalo o problematiku zápisu do seznamu, resp. vzniku znaleckého oprávnění, odměňování, nedostatečných sank­čních mechanismů či absence kontroly kvality a věcného přezkoumávání znaleckých posudků. Velice kritizována byla i samotná profese jako taková, neboť pohled veřejnosti je významně ovlivňován negativními mediálními kauzami. Důvěra laické i odborné veřejnosti ve znaleckou činnost tím byla silně otřesena. S tímto konstatováním lze souhlasit.

Nový znalecký zákon provázela strastiplná cesta, v Parlamentu ČR bylo v posledních více než dvaceti letech několik návrhů, které byly posléze zamítnuty. Na jedné straně bylo zřejmé, že změna musí přijít (na Slovensku byl nový znalecký zákon přijat již v roce 2004), a na druhé straně se hledaly důvody, proč to není možné. Odpověď byla namístě: stav, kdy zejména na zápis do seznamu znalců nebyl zákonný nárok a kdy se uměle vytvářel „numerus clausus“ pro znalce, vyhovoval mnohým, nejenom znalcům. Nebylo nutné se dále vzdělávat, „konkurence“ byla redukována, znalecká obec značně zestárla. (Od mnohých starších kolegů z oboru mám navíc informaci, že zkoušky vyžadované novým zákonem absolvovat již nebudou a se znaleckou činností skončí.) Dá se tedy očekávat, že nastane velký úbytek znalců. Ke snižování jejich počtu docházelo přirozeným vývojem však i v minulosti – dnešní celkový stav znalců je cca 8,3 tisíce (z toho je 5,5 tisíce znalců pro oceňování) plus 315 znaleckých ústavů; ještě v roce 2006 u nás působilo 11 tisíc znalců a 416 znaleckých ústavů.

Znalecký zákon přes svou mnohaletou přípravu nebyl zpracován promyšleně, s odbornou erudicí, protože obsahuje mnoho závažných legislativně technických chyb.

První legislativně technická chyba

možnost znalce vykonávat činnost ve více oborech

Ust. § 6 odst. 2 znaleckého zákona neumožňuje znalci vykonávat činnost ve více oborech, odvětvích a specializacích, pokud některou činnost již vykonává pro znaleckou kancelář a jinou by chtěl vykonávat samostatně. V ust. § 6 odst. 2 znaleckého zákona je totiž stanoveno, že: „Znalec může být zaměstnancem, společníkem nebo členem pouze jedné znalecké kanceláře; takový znalec není oprávněn vykonávat současně znaleckou činnost samostatně.“

Nový zákon vůbec tedy neřeší případ, kdy je jmenován znalec pro více oborů, odvětví a specializací, např. oceňování podniku a oceňování nemovitostí, což není výjimečné. Podle dikce nového znaleckého zákona by znalec nemohl vykonávat mimo rámec znalecké kanceláře znaleckou činnost v jiných oborech, než ve kterých vykonává činnost daná znalecká kancelář. Zde se zákonná úprava jeví jako zcela nesmyslná. Na tomto místě absentuje ustanovení „ve stejném oboru a odvětví a případně specializaci, pokud je specializace stanovena“ v § 6 odst. 2 znaleckého zákona.

Co se má rozumět pod pojmem „člen“, není v novém zákoně stanoveno. Můžeme se tedy pouze domnívat, že se jedná o analogickou situaci, kterou řeší např. zákon o advokacii v osobě „spolupracujícího advokáta“, tedy o případ, kdy znalec trvale spolupracuje s jednou znaleckou kanceláří. Zároveň § 2 odst. 2 znaleckého zákona umožňuje, aby znalec v pracovněprávním nebo obdobném vztahu ke znaleckému ústavu vykonával znaleckou činnost rovněž samostatně nebo jako zaměstnanec, společník nebo člen znalecké kanceláře.

Toto ustanovení je v přímém rozporu se základní filozofií nového zákona, který vylučuje duplicitní působení znalců. Navíc se ztrácí smysl dělení na znalecké kanceláře a znalecké ústavy. Větší ingerence státu u znaleckých ústavů přece nezajišťuje při této dikci nového zákona vyšší odbornost. Ta přeci nemůže být dána jen vědeckou činností jedné odpovědné osoby (i když může mít libovolný počet asistentů), příp. materiálovým vybavením. Znalec je především praktik, nikoli spisovatel. Znalec nikdy nepracuje ve velkých týmech, většinou pracuje sám nebo ve dvojici, výjimečně ve více lidech. Příklad můžeme nalézt u znalců pro oceňování coby zdaleka nejpočetnější skupiny znalců.

Proč by znalec měl pracovat pro znalecký ústav a dělit se s ním o odměnu, když může stejnou činnost vykonat pod svou znaleckou kanceláří? Nesnaží se nový zákon zavést dlouholetou praxi lékařů, kdy vedle práce na státní klinice má každý schopný lékař svou soukromou praxi? Kdy si vyšetření udělá na drahých přístrojích na klinice a vlastní výkon provede soukromě?

Druhá legislativně technická chyba

– odpovědnost zadavatele za jím dodané podklady

Z ust. § 28 odst. 1 znaleckého zákona vyplývá, že za úplnost a pravdivost podkladů dodaných zadavatelem znaleckého posudku má odpovídat znalec. Za úplnost a pravdivost dodaných podkladů musí být jednoznačně odpovědný zadavatel znaleckého posudku, protože znalec vzhledem ke své odbornosti nemá vždy možnost úplnost a pravdivost podkladů získaných od zadavatele ověřit, a v důsledku ani tak podle znaleckých standardů činit nemůže.

Třetí legislativně technická chyba

– určení znalečného podle druhu znaleckého posudku

Na jedné straně znalecký zákon sankcionuje nesprávnost vypočítaného znalečného a na druhé straně neumožňuje prováděcí vyhláškou stanovit paušální odměnu za provedený znalecký úkon, např. za ocenění nemovitosti nebo obchodního závodu. Systémově špatně je obecně určovat odměnu, která se odvíjí od hodinové sazby, když nelze danou práci nějakým způsobem exaktně „normovat“, a tudíž ani objektivně stanovovat potřebnou časovou dotaci.

Důležitým bodem pro práci znalce proto jistě je, jakým způsobem stanovit odměnu znalce prováděcí vyhláškou. Můžeme se dohadovat, zda 500, 700 nebo 1 000 Kč za hodinu práce znalce je hodně nebo málo, jestli 10, 20 nebo 30 hodin práce je pro vypracování daného znaleckého posudku adekvátní, když každý znalecký posudek je jiný. Zcela jistě se nabízí srovnání s advokátním tarifem (nelze totiž tvrdit, že činnost znalce je na nižší odborné úrovni než v případě advokáta), kde je používání hodinové sazby značně eliminováno a je převážně aplikována odměna za úkon.

I když odměna znalce nemůže být závislá na výsledku (výši) konečného ocenění, lze většinou dopředu zvolit nějaký měřitelný parametr (např. při ocenění podniku velikost bilanční sumy), podle kterého lze předem stanovit odměnu znalce. Přirozeně lze namítat, že případ od případu se co do složitosti znalecký posudek liší, nicméně tento způsob stanovení odměny znalce se jeví jako transparentnější a objektivnější než její určení podle hodin práce potřebných na zhotovení posudku (už i vzhledem k možnému správnímu trestu za nesprávný propočet).

Správné nastavení odměn je přitom naprosto klíčové pro atraktivitu znaleckého stavu, protože nelze souhlasit s obecně přijímanou filozofií, že znalec se uživí pouze z komerční oblasti a vypracovávání posudků pro orgány veřejné moci bere pouze jako „nutné zlo“, kterému je nejlepší se vyhnout. Mělo by tomu být právě naopak. Znalecké posudky zpracované pro orgány veřejné moci by měly dodávat znalci největší prestiž a otevírat mu dveře i do komerční sféry.

Čtvrtá legislativně technická chyba

– sjednocení přechodného období

Nový znalecký zákon opakovaně používá dikci „ve stejném oboru a odvětví a případně specializaci. Podle jazykového výkladu „případně“ znamená za určitých okolností. To znamená, že je dáno na výběr. Tato formulace dle mého názoru není příliš přesná. Za vhodnější formulaci by se dalo považovat „ve stejném oboru a odvětví a specializaci, pokud je specializace stanovena“.

Podle dosavadní instrukce č. 8/2017 Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 11. 2017, č. j. MSP-26/2017-OJD-ORG/32, o správním řízení ve věcech znalců a tlumočníků a o některých dalších otázkách, existují specializace pouze pro obory: Zdravotnictví, Kriminalistika, Písmoznalectví a Ekonomika, a to z celkem 48 oborů. Zákon č. 254/2019 Sb. zachycuje celkem 62 oborů (počet specializací zatím není oficiálně znám).

V přechodných ustanoveních nového znaleckého zákona je v § 47 odst. 2 uveden požadavek pro výkon znalecké činnosti ve znalecké kanceláři prostřednictvím alespoň dvou znalců oprávněných k výkonu znalecké činnosti ve stejném oboru a odvětví a případně specializaci.

Současná praxe však vychází z organizačního pokynu ministra spravedlnosti č. j. 41/2010-OD-ZN, jímž se upravuje postup při vyřizování žádostí o zápis do seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost podle § 21 odst. 3 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně z jeho § 2 odst. 1 písm. a), který říká, že: „Žadatele lze zapsat do prvního oddílu seznamu ústavů, jen pokud alespoň tři jeho společníci, členové nebo zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou, kteří mají vykonávat znaleckou činnost v ústavu, jsou znalci zapsanými pro požadované obory a nejsou společníky, členy nebo zaměstnanci jiného ústavu; postačí však, pokud dvě z těchto osob jsou znalci zapsanými v příbuzném oboru.“ Stejná odvětví a specializace se tudíž nevyžadují. Dokonce u dvou ze tří znalců postačuje mít zapsaný pouze příbuzný obor.

Požadavek uvedený v § 47 znaleckého zákona má být splněn do jednoho roku ode dne nabytí účinnosti zákona, tj. do 31. 12. 2021. Zde je stanovena nepřiměřeně krátká lhůta. Jen specializační studium, které je např. pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování podniku (obchodního závodu), nutné absolvovat, je dvouleté.

Z uvedeného důvodu by bylo férové technickou novelou změnit ust. § 47 odst. 1, 2 a 3 přechodných ustanovení tak, že se vypustí slovní spojení: „a odvětví a případně specializaci“. Tímto se dostane požadavek odbornosti do relace se současným stavem, lhůta jednoho roku zůstane pouze v zásadě pro technickou „přeregistraci“ a celková lhůta pro provizorní zápis do seznamu znalců se nezmění, tj. pět let. Tudíž se sjednotí pětileté přechodné období pro zápis podle všech nových pravidel.

Pátá legislativně technická chyba

– oblast přestupků

Nejedná se vlastně o jednu legislativně technickou chybu, ale o soubor chyb v oblasti přestupků a na ně navazujících činností. Jak již bylo uvedeno, téměř současně se znaleckým zákonem byl přijat i tlumočnický zákon. Aby tento zákon byl vůbec přijat (přehlasováním Senátu, který návrh zákona zamítl), podala skupina poslanců ještě před konečným přehlasováním návrh na změnu tlumočnického zákona, která odstraňuje jeho největší chyby. Tento návrh byl přijat jako sněmovní tisk č. 663 a následně schválen Poslaneckou sněmovnou 29. ledna 2020.

V uvedeném návrhu se zrušuje povinnost uchovávat stejnopisy tlumočnických úkonů a tlumočnické úkony předložené v elektronické podobě, protože povinnost archivace by byla spojena s nepřiměřenými náklady a obtížemi, neboť překladatel by musel zabezpečovat tisíce stran archivovaných dokumentů proti přístupu třetích osob či nebezpečí požáru. Rozšiřují se možnosti odmítnutí úkonů pro nedostatek odbornosti a pro jiné vážné důvody, protože absence této úpravy by mohla negativním způsobem ovlivnit kvalitu úkonů. Odmítnutí úkonů z těchto důvodů se bude zapisovat do veřejné nebo neveřejné části seznamu tlumočníků podle druhu důvodu odmítnutí úkonu. Mění se sankce, aby lépe odpovídaly reálnému stavu příjmů na trhu tlumočníků. Návrh zakotvuje větší součinnost ze strany orgánu veřejné moci při zadávání tlumočnického úkonu, aby tlumočník měl dostatek informací k přípravě na daný úkol. V rámci institutu výtky dochází k úpravě drobných poklesků, aby bylo zřejmé, že se tyto poklesky vztahují pouze na situa­ce v souvislosti s výkonem tlumočnické činnosti. Navrhuje se možnost doplnit do seznamu tlumočníků kontaktní adresu, aby tlumočník mohl být kontaktován na jiné adrese, než je adresa sídla.

Znaleckému zákonu se při jeho schvalování nedostalo takové pozornosti jako tlumočnickému zákonu, i když vzhledem k současnému společnému ještě účinnému zákonu č. 36/1967 Sb. si ji jistě zasloužil. Je těžko zdůvodnitelné, aby měli tlumočníci jiné postihy a povinnosti, než doposud společně se znalci mají. Měla by se proto urychleně přijmout obdobná novela znaleckého zákona jako v případě tlumočnického zákona.

Znalecký zákon nově upravuje 15 skutkových podstat přestupků, kterých se může dopustit znalec, znalecká kancelář nebo znalecký ústav (za sedm z těchto přestupků lze uložit pokutu do 500 tisíc Kč), osm skutkových podstat, kterých se může dopustit osoba vykonávající jednorázově znaleckou činnost (za pět z těchto přestupků lze uložit pokutu do 500 tisíc Kč), a čtyři skutkové podstaty u osob, které nejsou znalci, znaleckými kancelářemi nebo znaleckými ústavy (za všechny čtyři uvedené přestupky lze uložit pokutu do 500 tisíc Kč). U některých přestupků je možné postihnout taktéž spolupachatelství. Navíc promlčecí doba u přestupků byla nastavena na pět let, což odpovídá promlčecí době u trestných činů s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody ve výši nejméně tří let.

Z uvedeného je jednoznačně patrné, že dochází k drakonické úpravě správního trestání v oblasti znalectví, kdy výše pokut je pro znalce existenční záležitostí. Možnost vyzvání znalce k odstranění nedostatku v přiměřené lhůtě nový zákon nezná. Co je drobným nedostatkem ve výkonu znalecké činnosti a drobným pokleskem v chování, za které udělí ministerstvo znalci výtku, nový zákon neupravuje, ani nezmocňuje k vydání prováděcí vyhlášky. Pravděpodobně až soudní praxe má nalézt odpověď.

Pozitivum

Zákonný nárok na jmenování znalcem po splnění předem stanovených podmínek naproti dosavadnímu správnímu uvážení se jeví jako největší pozitivum nového zákona. Nový zákon vychází vstříc současným znalcům a požaduje pouze úspěšné absolvování obecné části vstupní zkoušky, kterou se ověřují zejména znalosti právních předpisů upravujících výkon znalecké činnosti a řízení, v nichž se znalecká činnost vykonává, a náležitosti znaleckého posudku, protože považuje zvláštní část vstupní zkoušky spočívající v ověření zejména schopnosti vypracovat znalecký posudek a znalostí z oboru a odvětví s přihlédnutím ke specializaci, pokud byla zvolena, za splněnou. Zde dle mého mínění poněkud chybí odpuštění i obecné části vstupní zkoušky pro absolventy magisterského studia v oboru právo, ale to lze vzhledem k nutnému nastudování nové úpravy tolerovat. Pro nové znalce by však dle mého názoru podmínka absolutoria obecné části vstupní zkoušky v případě jejich právního vzdělání být nemusela.

Závěrem

Jak celkově zhodnotit novou zákonnou úpravu znalectví? Pokud vezmeme v úvahu původně navrhovaná různá znění osnov nového zákona, tak určitě pozitivně, protože z nového zákona vypadla některá až bizarně znějící ustanovení. Nicméně je třeba vzít v potaz skutečnost, že žádný zákon nemůže být dokonalý a tento ani zdaleka není, a při troše shovívavosti připustit, že jsme jako znalci mohli dopadnout hůře. Mnohé naznačí již nová prováděcí vyhláška, k jejímuž vydání ve dvanácti oblastech zmocňuje nový zákon Ministerstvo spravedlnosti. Z uvedeného krátkého pojednání je však zřejmé, že již nyní je nutné z důvodu předejití chaosu provést krátkou technickou novelu nového znaleckého zákona, spočívající alespoň ve sjednocení pětiletého přechodného období, v úpravě možnosti současného výkonu znalecké činnosti ve více oborech, odpovědnosti zadavatele za jím dodané podklady, určení znalečného podle druhu znaleckého posudku a sjednocení oblasti správního trestání s tlumočníky.

 

doc. JUDr. Ing. Bohumil Poláček, Ph.D., MBA, LL.M., působí na Ekonomické fakultě Technické univerzity v Liberci, jako znalec v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, a je rozhodcem Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR

Go to TOP