Zatímco právníkům záleží zejména na výsledku, výzkumy naznačují, že lidé hodnotí spravedlnost soudního procesu především na základě toho, jak s nimi bylo zacházeno. Je pro ně klíčový respekt, možnost vyjádřit se, neutralita a snaha dojít k nejlepšímu výsledku, tedy věci, které jsou ve světě označovány jako „procedurální spravedlnost“. Ve vítězné práci Talent roku soutěže Právník roku 2019 autor uvažuje o možnostech aplikace procedurální spravedlnosti v různých fázích českého trestního řízení.

Za hlavní úkol práva je běžně považováno nastavení pravidel umožňujících fungování společnosti, jejich vymáhání a řešení případných konfliktů. Právo by mělo umožnit, aby se došlo k takovému výsledku, který by byl v souladu s předem stanovenými a objektivně nastavenými pravidly, přičemž tento výsledek by měl být ideálně spravedlivý. Každodenní pozornost právníků tak často bývá soustředěna na právní posouzení konkrétní otázky, což je pochopitelné, jelikož důvodem řízení je spor či jiná situace, která vyžaduje právní posouzení. Studenti práv jsou vedeni k uvažování o právních otázkách a kvalita absolventů je v mnohém posuzována na základě schopnosti řešit složité hmotněprávní problémy – pouze to totiž zajistí správný výsledek.

Teorie procedurální spravedlnosti (k tomuto pojmu viz níže) nás však upozorňuje, že pro to, aby účastníci vnímali rozhodnutí jako spravedlivé a podřídili se mu, nestačí, aby rozhodnutí bylo učiněno materiálně správně. Je třeba, aby účastníci měli možnost se v daném řízení vyjádřit, aby vnímali, že je jim nasloucháno, že je s nimi zacházeno s respektem, že je rozhodnutí přijímáno z neutrální pozice a transparentně a že se rozhodující orgány snaží rozhodnout nejlépe v rámci svých možností. Rozsáhlý výzkum ohledně procedurální spravedlnosti pak naznačuje, že lidé jsou ochotni akceptovat za těchto podmínek i rozhodnutí, která jim nevyhovují: má se tak dít proto, že takto jednající orgány jsou vnímány jako legitimní.

Naprostá většina lidí souhlasí s tím, že mají existovat pravidla, jejichž dodržování je třeba určitým způsobem vymáhat; základním nastavením společnosti je tak obecné přesvědčení o nutnosti dodržování pravidel.[1] Na rozdíl od běžných právních a kriminologických proudů, které se ptají, proč lidé porušují zákony, teorie procedurální spravedlnosti zkoumá, co lidi vede k tomu, že jednají v souladu s pravidly; její nejvýznamnější představitel Tom Tyler toto vyjádřil již v názvu své seminární knihy z roku 1990 Why People Obey the Rules.[2] V tomto a v mnohých navazujících výzkumech směr procedurální spravedlnosti zkoumá a argumentuje, že právě způsob, jak s námi představitelé státu (dále i „autority“) jednají, ovlivňuje naši ochotu s nimi – a zprostředkovaně i se státem – dále spolupracovat. Jednotlivé studie tak kupř. zjistily, že pokud jsou naplňovány předpoklady procedurální spravedlnosti, pak lidé páchají méně trestné činnosti[3] či způsobují méně problémů ve výkonu trestu odnětí svobody.[4] Teorie procedurální spravedlnosti tak nestojí pouze na naplňování abstraktních hodnot spravedlivého procesu, které jsou velmi podstatné samy o sobě, ale naznačuje, že jejich vhodná aplikace může mít i významné měřitelné dopady.

V rámci této eseje na úvod představím základní principy procedurální spravedlnosti, které následně vztáhnu na české trestní řízení. Byť tyto principy nacházejí své uplatnění v nejrůznějších oblastech práva i v jiných sférách lidského života,[5] právě v trestním řízení principy procedurální spravedlnosti nabývají podstatnější role z důvodu nerovnoměrného rozdělení pravomocí, nemožnosti občanů disponovat řízením i kvůli významu jeho dopadů na lidské životy. Zaměřím se přitom na tři instituce působící v různých fázích trestního řízení: v přípravném řízení na policejní orgán, v řízení před soudem na soudy a ve vykonávacím řízení na Vězeňskou službou ČR, přičemž v rámci každé fáze řízení představím konkrétní způsob, jak by principy procedurální spravedlnosti mohly vylepšit činnost těchto institucí, zvýšit jejich legitimitu a vést účastníky k vyšší míře spolupráce s těmito institucemi z krátkodobého i dlouhodobého hlediska.

Požadavky procedurální spravedlnosti nelze na rozdíl od nároků práva na spravedlivý proces jednoduše vtělit do právních předpisů – lze např. nařídit, aby proběhlo poučení účastníka o jeho právech, ale může se stát, že takové poučení bude realizováno takovým způsobem, že mu laici, popř. osoby s podprůměrným intelektem či ve stresu, vůbec nemusí porozumět. Procedurální spravedlnost tak v mnohém míří na konkrétní provedení požadavků spravedlivého procesu, nikoli pouze na jejich formální zakotvení. Jsem přesvědčen, že takový přístup je potřebný právě v České republice, ve které jsou právní předpisy v některých právních odvětvích dostatečně jasně a detailně upravené (byť má každý předpis své více či méně významné nedostatky). Často však chybí nejrůznější soft-law opatření, která by upřesňovala konkrétní aplikaci těchto předpisů. Jindy by pouhá změna přístupu osob jednajících za stát mohla být tím, co výrazně zlepší fungování českého právního systému, aby byl předvídatelnější, transparentnější a spravedlivější. V některých odvětvích – jsem přesvědčen, že v mnohém i v trestním právu – nejsou hlavním problémem právní předpisy a potřeba jejich novelizace. Stejně tak jako před sto lety i dnes potřebujeme zejména to, aby kaž­dý skrze masarykovskou drobnou práci zlepšoval a napravoval malé nedostatky okolo sebe pro naplnění velkých ideálů. Dnes je toto možná podstatnější než neustálé změny zákonů.

Základní principy procedurální spravedlnosti

Možnou námitkou vůči představovanému směru procedurální spravedlnosti je, že se nejedná o nic nového: obecná ustanovení různých právních předpisů stanoví, že veřejná správa je službou veřejnosti a podle možností je třeba dotčeným osobám vycházet vstříc (§ 4 odst. 1 spr. řádu), či že je třeba v trestním řízení plně šetřit práva a povinnosti zaručené Listinou základních práv a svobod (§ 2 odst. 4 tr. řádu). Procesní předpisy dále detailněji upřesňují, jakým způsobem se mohou dotčené osoby k věci vyjadřovat, kdy a v jakém rozsahu musí být poučeny či jak podrobného odůvodnění se jim má dostat.

Procedurální spravedlnost sice staví na těchto základech, ale jde výrazně dále. Nejde jí totiž jen o to, že se tyto povinnosti musí realizovat, ale ukazuje, že velmi záleží na konkrétním způsobu, jak se tato pravidla a zásady aplikují. Jistě je nezbytné, aby tato pravidla existovala formálně (čehož bylo z velké části dosaženo prostřednictvím zdůrazňování práva na spravedlivý proces), jejich skutečná aplikace je však klíčová pro naplnění jejich smyslu. Potřebujeme proto analyzovat, které konkrétní způsoby zacházení s osobami vedou k tomu, že tyto osoby přijmou i pro ně nepříznivá rozhodnutí a budou je vnímat jako spravedlivá, v důsledku čehož se jimi budou i řídit. Jinými slovy, hledáme způsoby, jak nejlépe materiálně naplnit právem již zakotvené principy, které budou zároveň podporovat přesvědčení, že je vhodné se vyžadovanými pravidly řídit.[6]

Právo běžně usiluje o dodržování pravidel skrze donucení, což vyjadřuje i struktura právních norem, která obvykle obsahuje sankci pro případ porušení dispozice (bez sankce je norma považována za imperfektní). Zároveň však lidé vnímají, že dodržovat jistá pravidla je potřebné, a dokonce nutné, aby společnost mohla řádně fungovat, byť se někdy rozcházejí v názoru na konkrétní pravidla či ohledně vhodnosti jejich rozsahu. Vynucování norem je však pro stát náročné a bývá často jen málo efektivní. Mnozí policisté i pracovníci ve vězeňství si jsou vědomi jednoduchého pravidla, že „jakmile použijí sílu, jejich autorita selhala“. Byť je někdy nutné sílu použít, lidé obecně preferují jiné přístupy, příkladem čehož je realizace pravomocí policisty na základě souhlasu dotčených osob;[7] toto je mj. založeno na výzkumu, který naznačuje, že čím více síly policisté použijí, tím méně budou lidé ochotni s nimi spolupracovat.[8]

Spolupráce a seberegulace lidí odrážející se v dodržování právního řádu a pokynů jednotlivých orgánů je pro stát velmi výhodná, na což poukazuje teorie procedurální spravedlnosti, jejíž aplikace má tuto seberegulaci posilovat. Je však otázkou, nakolik lze takovou seberegulaci zavést nárazově, což kriticky zmiňují Daniel S. Nagin a Cody W. Telep.[9] Ti zdůrazňují, že by bylo bláhové očekávat, že názory člověka, které se tvoří po jeho celý život, změní jedno setkání s procedurálně spravedlivě jednající autoritou. Poukazují proto na potřebu studovat kumulující se efekty mnoha setkání s autoritami reprezentujícími stát, popř. právní systém, pouze na základě kterých lze dle těchto autorů dovodit, že se lidé dobrovolně seberegulují v návaznosti na procedurálně spravedlivé zacházení s nimi.

Při důrazu na procesní pravidla jistě nelze zapomenout na samotnou substanci.[10] Rozhodnutí musí být přijímána správně i po hmotněprávní stránce; pokud stát není vnímán jako efektivní, aplikace principů procedurální spravedlnosti příliš nepomůže. Justice Tankebe[11] toto ukázal, když v Ghaně realizoval výzkum názorů veřejnosti na práci policie, ve kterém došel k závěrům odlišným od výzkumů uskutečněných v západním světě, kdy efektivita postupu policie byla významnější než procedurálně spravedlivé jednání pro vnímání policie jako legitimní. I v tomto svém výzkumu nicméně dokázal, že pokud byl postup policie vnímán jako efektivní, a přitom v souladu s principy procedurální spravedlnosti, míra vnímané legitimity byla vyšší, než když byl postup pouze efektivní. Justice Tankebe své výsledky interpretuje tak, že při reformách je proto třeba pracovat na obou složkách spravedlnosti: materiální i procedurální. K podobným výsledkům zdůrazňujícím efektivitu vně anglosaského světa došly i studie v Pákistánu, Jihoafrické republice a Číně.[12]

Jak má podle Toma Tylera a dalších fungovat mechanismus mezi procedurální spravedlností a dodržováním právních předpisů? Výchozím bodem jsou dle Tylera[13] (podobně i dále v této sekci) subjektivní pocity uživatelů ohledně spravedlnosti řízení, které mají vliv na to, zda tito uživatelé jednají v souladu s pokyny autorit či nikoli. Účastníkům dle teorie procedurální spravedlnosti záleží na dvou základních skutečnostech: za prvé na tom, zda mají dojem, že je rozhodnutí činěno kvalitně, tedy neutrálně a nezaujatě za užití objektivních kritérií, a nikoli osobních názorů, což posiluje zejména otevřenost a vysvětlování učiněných rozhodnutí (naopak to mohou snižovat významně rozdílná rozhodnutí v podobných případech). Za druhé je pro účastníky podstatné, zda je s nimi zacházeno důstojně a s respektem (kvalita zacházení).

Tyto pocity se přenášejí, jak je nahoře naznačeno v grafu, do úvah o procedurální spravedlnosti a o tom, zda účastníci důvěřují osobám činícím rozhodnutí a jejich motivaci. Účastníci mají větší důvěru v rozhodovací činnost autorit, pokud mají dojem, že se tyto autority snaží dělat to, co je nejlepší pro všechny, a že jednají s motivací jednat v zájmu účastníků, a nikoli svých.[14] Pokud je účastníkům nasloucháno a jejich názory jsou skutečně, nikoli pouze formálně, zohledněny, důvěra v instituce se logicky zvyšuje, byť nemusí být člověku vyhověno. Teorie procedurální spravedlnosti zastává názor, že pokud mají lidé pocit, že tyto potřeby byly naplněny, mají vyšší tendenci akceptovat rozhodnutí v krátkodobém i dlouhodobém měřítku (férové zacházení je určitý „buy in“, tedy přijetí a zapojení se do systému).[15] Zároveň jsou ochotni dodržovat právní předpisy i v průběhu svého dalšího života (viz graf).[16][17]

Teorie procedurální spravedlnosti pak na základě empirických výzkumů definuje, na kterých skutečnostech lidem záleží při hodnocení spravedlivosti rozhodnutí, tedy jaké faktory podporují vnímání učiněných rozhodnutí jako spravedlivých. Běžně jsou popisovány čtyři faktory procedurální spravedlnosti: respekt, možnost vyjádřit se, neutralita a otevřenost a důvěryhodné motivy rozhodujících:[18]

• Respekt obnáší nejen zohlednění práv obviněných, ale i slušné a zdvořilé jednání s účastníky, které v sobě obsahuje i vysvětlení probíhajících procedur tak, aby byly lehce pochopitelné pro všechny.

Pro každého z nás je potřebné, abychom se mohli vyjádřit k předmětu sporu a aby nám bylo umožněno představit svoji verzi „příběhu“, o které jsme přesvědčeni, že je pravdivá. Nelze se však spokojit s pouhým vyjádřením své verze příběhu. Je třeba z druhé strany také skutečně naslouchat a – v ideál­ním případě – své naslouchání dávat účastníkům najevo.

• Neutralita a otevřenost zaručují, že rozhodnutí budou činěna na základě objektivních kritérií: transparentní rozhodování posiluje pocit, že rozhodnutí nebylo učiněno na základě subjektivních názorů a preferencí autority, ale nestranně. Při vysvětlování svých důvodů by tak autority měly činit nejen za použití právní terminologie, ale měly by tato svá rozhodnutí vysvětlovat také jazykem srozumitelným i nevzdělaným neprávníkům (někdy i za cenu určitého zjednodušení).
• Rozhoduje-li někdo o našich osudech, potřebujeme vědět, že se snaží dojít k nejlepšímu možnému výsledku. Tedy, že bude aplikovat objektivní pravidla, a to takovým způsobem, aby dosáhl nejlepšího možného závěru pro účastníky – nikoli pro sebe. Může být proto prospěšné tuto upřímnost a snahu o ni opět dávat najevo.

Na závěr obecného představení teorie je třeba přidat dvě metodologické limitující doušky. Naprostá většina výzkumu popsaného i v tomto článku je založena na pozorování, tedy nikoli na experimentálním ověření, a je proto těžké rozlišit mezi kauzálním vztahem a korelací sledovaných jevů.[19] Ne všechny v této práci popisované teorie jsou navíc ve své plnosti potvrzovány všemi výzkumy, přičemž některé z těchto nedostatků jsou zmiňovány i v této eseji. Teprve v budoucích výzkumech budeme nejspíše zjišťovat, pro jaké skupiny obyvatel jsou které požadavky procedurální spravedlnosti podstatnější a pro které méně. Zároveň však výzkum naznačuje, že procedurální spravedlnost má pozitivní vliv na všechny, byť její význam je silně odlišný napříč různými skupinami obyvatel.[20]

Procedurální spravedlnost a policie

Principy procedurální spravedlnosti našly nejširší uplatnění v práci policie, přičemž empirické výzkumy opakovaně dokazují, že takřka jakákoli opatření, která naplňují tyto principy, posilují legitimitu policie a míru dobrovolné spolupráce občanů s ní. Konkrétně se k těmto výsledkům dochází, pokud policie při výkonu svých pravomocí (při setkání s lidmi) naplňuje alespoň jeden z následujících přístupů: explicitní snahu zahrnout lidi do rozhodování, jasně projevované úsilí působit nezávisle, prokazování respektu a vnímání důstojnosti zúčastněných nebo snahu o jasnou komunikaci důvěryhodných motivů autorit.[21]

Schopnost procedurálně spravedlivě zacházet s lidmi je podstatná ve všech sférách policejní práce. Jedná se tak spíše o potřebu obecně „procedurálně spravedlivého“ přístupu, který ovlivní všechny aspekty policejní práce, nejen její jednotlivé části. Autoři shrnující dřívější výsledky pojmenovávají z toho plynoucí benefity slovy, že „trocha snahy snažit se vystupovat slušně a příjemně při kontaktu mezi policií a občany znamená mnoho“.[22]

Takový přístup se však musí projevovat i na podobě konkrétních opatření. V následujících odstavcích se proto budu zabývat jedním konkrétním příkladem: poučením o právech a povinnostech obviněného a jeho současnou formou. Jde o jeden z prvků, který má zajistit orientaci osob v trestním řízení. Předpokládá se, že většina právních laiků přesně neví, co po nich může být požadováno a čeho se mohou dožadovat oni. Trestní řád tedy stanoví povinnost orgánům činným v trestním řízení, aby osoby poučovaly o jejich právech, přičemž pro tyto účely jsou připravené standardizované dokumenty, které obsahují různé varianty poučení ohledně práv a povinností pro různé případy. Na str. 29 a 30 pro ilustraci reprodukuji předmětné dvě stránky z poučení obviněného, které je součástí protokolu o výslechu obviněného.[23]

Představte si, že nemáte právnické ani jiné vysokoškolské vzdělání (mluvíme-li o běžném „klientovi“ trestního systému) a je vám předloženo toto poučení. Jste ve stresu, jelikož jste obviněni z trestného činu a běžně vám nejsou poskytnuty desítky minut, abyste si mohli poučení důkladně prostudovat a sesumírovat si v hlavě, co všechno tato složitá ustanovení znamenají pro vaši situaci. Pochopíte svá práva a povinnosti a budete mít dojem, že jste o nich byli skutečně poučeni? Jsem přesvědčen, že významná část obviněných si jednoduše neuvědomí, jaká práva a jaké povinnost skutečně mají – dokument pro ně bude nesrozumitelný z důvodu uspořádání, terminologie i kvůli pouhé reprodukci textu zákona.

Tuto nesrozumitelnost jsme se pokusili s Michalem Kukem napravit a připravili jsme dokument, který má jednodušší formou představovat práva a povinnosti, které jsou pro obviněného podstatné před výslechem. V jednoduchých pojmech nazýváme a vysvětlujeme jednotlivá práva, což obviněným může nejen pomoci pochopit obsah jednotlivých práv, ale také je seskupujeme podle témat, což by mělo umožnit lepší orientaci v jejich spleti. Návrh takového zjednodušeného poučení obviněného před výslechem je představen na str. 31. Jedná se však stále o návrh: před jeho případnou aplikací v praxi by bylo nutné jej podrobit širší odborné kritice a „vyšperkovat“ jeho podobu.

Jsme přesvědčeni, že podobný přístup je vhodnější než vyjmenovávání paragrafů, ale zároveň si uvědomujeme, že nelze opominout znění zákona. Ideální by tedy bylo provázání těchto zjednodušených vysvětlení se zněním zákona: za pomoci zjednodušeného jednostránkového grafu by obviněný zjistil, jaká práva má, a pokud by chtěl určité právo realizovat, našel by si na dalších stranách poučení znění konkrétního ustanovení, které by ho zajímalo. Zároveň by bylo vhodné před případným nasazením tohoto dokumentu do praxe experimentálně ověřit, zda tato verze poučení skutečně vede k lepšímu porozumění práv a povinností obviněných a zda u nich naopak nevyvolává mylně zjednodušené představy. Nakonec by bylo vhodné připravit podobně zjednodušeně i popis trestního řízení a možné způsoby jeho skončení, aby se obviněný mohl orientovat v tom, co může následovat a jaké jsou možné varianty vývoje jeho věci.

P o u č e n í  o b v i n ě n é h o:

Podle § 33 odst. 1 trestního řádu máte právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se Vám kladou za vinu, a důkazům o nich, nejste však povinen vypovídat. Můžete uvádět okolnosti a důkazy sloužící k Vaší obhajobě, činit návrhy, podávat žádosti a opravné prostředky. Máte právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůžete radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Můžete žádat, abyste byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce zúčastnil i jiných úkonů přípravného řízení (§ 165 trestního řádu). Jste-li ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, můžete s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby.

Podle § 33 odst. 5 trestního řádu, v případě zatčení či zadržení, máte právo na naléhavou lékařskou pomoc. Dále máte právo nechat vyrozumět konzulární úřad a rodinného příslušníka nebo jinou fyzickou osobu, u nichž uvedete údaje potřebné k vyrozumění. Na svobodě můžete být omezen 24 hodin u zatčení a 48 hodin u zadržení. Po uplynutí těchto lhůt musíte být propuštěn nebo odevzdán soudu.

Podle § 34 odst. 1 trestního řádu je oprávněn obviněného zastupovat opatrovník obviněného, který je omezen ve svéprávnosti, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit obviněný. Ve prospěch obviněného může opatrovník tato práva vykonávat i proti vůli obviněného.

Podle § 91 odst. 1 trestního řádu, je-li vedeno řízení pro trestný čin, u něhož lze sjednat dohodu o vině a trestu, může obviněný za přítomnosti obhájce sjednat se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, kterou schvaluje soud. Je-li sjednána dohoda o vině a trestu, obviněný se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a práva podat odvolání proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, s výjimkou případu, kdy takový rozsudek není v souladu s dohodou o vině a trestu, s níž souhlasil. Podle § 175a odst. 8 trestního řádu dohodu o vině a trestu nelze sjednat v řízení o zvlášť závažném zločinu a v řízení proti uprchlému.

Podle § 92 odst. 2 trestního řádu máte možnost se k obvinění podrobně vyjádřit, zejména souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, uvést okolnosti, které obvinění zeslabují či vyvracejí, a nabídnout o nich důkazy.

Podle § 92 odst. 3 trestního řádu Vám mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo odstranění ne­úplností, nejasností a rozporů. Otázky musí být kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět.

Podle § 93 odst. 1 trestního řádu Vám může být dovoleno, aby dříve, než dáte odpověď, jste nahlédl do písemných poznámek, které musíte vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí.

Podle § 33 odst. 2 trestního řádu osvědčíte-li, že nemáte dostatek prostředků, abyste si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že máte nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.

Podle § 33 odst. 3 trestního řádu podáváte v přípravném řízení návrh na rozhodnutí o obhajobě bezplatné nebo za sníženou odměnu včetně příloh, jimiž prokazujete jeho důvodnost, prostřednictvím státního zástupce, v řízení před soudem pak prostřednictvím soudu, který koná řízení v prvním stupni.

Podle § 55 odst. 1 písm. c) trestního řádu máte za povinnost uvést adresu pro účely doručování písemností určených k Vašim rukám.

Podle § 65 odst. 1 trestního řádu má obviněný, jeho obhájce a zmocněnec právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisky a poznámky a na svoje náklady si pořizovat kopie spisů a jejich částí. Totéž právo má zákonný zástupce nebo opatrovník obviněného, jestliže tento není plně svéprávný nebo je-li jeho svéprávnost omezena.

Podle § 65 odst. 2 trestního řádu Vám může toto právo policejní orgán ze závažných důvodů odepřít, důvod odepření, pokud o to požádáte, přezkoumá státní zástupce. Práva dle § 65 odst. 1 trestního řádu nelze odepřít obviněnému a obhájci, jakmile byli upozorněni na možnost prostudovat spis a při sjednání dohody o vině a trestu.

Podle § 157a odst. 1 trestního řádu máte právo kdykoli v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu.

Podle § 165 odst. 1 trestního řádu se můžete se souhlasem policejního orgánu zúčastnit vyšetřovacích úkonů a klást otázky vyslýchaným svědkům.

Podle § 95 odst. 2 trestního řádu máte právo, aby Vám po skončení výslechu byl protokol předložen k přečtení, nebo požádáte-li o to, musí Vám být přečten. Máte právo žádat, aby byl protokol doplněn nebo aby v něm byly provedeny opravy v souhlase s Vaší výpovědí.

Podle § 95 odst. 3 trestního řádu protokol o výslechu, který byl prováděn bez přibrání zapisovatele, je nutno před podpisem předložit k přečtení nebo přečíst za přítomnosti nezúčastněné osoby. Máte-li proti obsahu protokolu námitky, je nutné je projednat v přítomnosti přibrané osoby a výsledek pojmout do protokolu.

Podle § 66 odst. 1 trestního řádu Vás dále poučuji o tom, že kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení, nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle trestního řádu, může být v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč.

Podle § 345 odst. 1 trestního zákoníku je trestné, obviníte-li lživě jiného ze spáchání trestného činu, podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku je trestné, obviníte-li lživě jiného ze spáchání trestného činu v úmyslu přivodit mu trestní stíhání.

Podle § 307 odst. 1 trestního řádu v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže se obviněný k trestnému činu doznal, nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu, lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

Podle § 307 odst. 2 trestního řádu, je-li to odůvodněno povahou a závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání anebo poměry obviněného, soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodne o podmíněném zastavení trestního stíhání pouze tehdy, pokud obviněný splní podmínky uvedené v § 307 odst. 1 trestního řádu a zaváže se, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, nebo složí na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. Podle § 307 odst. 3 trestního řádu se zkušební doba stanoví na dobu 6 měsíců až 5 let.

Podle § 309 odst. 1 trestního řádu v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, jestliže obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, uhradí poškozenému škodu způsobenou přečinem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou přečinem, vydá bezdůvodné obohacení získané přečinem nebo učiní jiná vhodná opatření k jeho vydání a složí na účet soudu, nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžní částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu, a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

Podle § 2 odst. 14 trestního řádu máte právo užívat svůj mateřský jazyk nebo jazyk, o kterém uvedete, že jej ovládáte.

Podle § 28 odst. 1 trestního řádu neuvedete-li jazyk, který ovládáte, nebo uvedete-li jazyk či dialekt, který není jazyk Vaší národnosti, nebo úřední jazyk státu, jehož jste občanem, a pro takový jazyk nebo dialekt není zapsána žádná osoba v seznamu tlumočníků, ustanoví Vám orgán činný v trestním řízení tlumočníka pro jazyk Vaší národnosti nebo úřední jazyk státu, jehož jste občanem. Využijete-li právo uvedené v § 2 odst. 14 trestního řádu, přibraný tlumočník přetlumočí na Vaši žádost i Vaši poradu s obhájcem v průběhu procesních úkonů.

Podle § 28 odst. 2 trestního řádu, za podmínek uvedených v odstavci 1, je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, usnesení o nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, obžalobu, dohodu o vině a trestu a návrh na její schválení, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání; to neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje.

Podle § 28 odst. 4 trestního řádu, za podmínek uvedených v odstavci 1, je třeba obviněnému písemně přeložit i písemnost neuvedenou v odstavci 2, je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu, a to v rozsahu určeném policejním orgánem činným v trestním řízení, který je zcela nezbytný k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu. Namísto písemného překladu podle věty první lze písemnost nebo její podstatný obsah přetlumočit. O nevyhovění odůvodněného návrhu podle odstavce 4 rozhodne orgán činný v trestním řízení, který řízení vede, usnesením.

Podle § 28 odst. 6 trestního řádu, za podmínek uvedených v odstavci 1, je třeba osobě, která je zatčena či zadržena, bez zbytečného odkladu přeložit též poučení o jejích právech (§ 33 odst. 6 a § 76 odst. 5 trestního řádu).

V takovém případě by obviněný věděl nejen to, co ho čeká v nejbližší budoucnosti a jak může reagovat (tedy práva podstatná pro výslech), ale jednoduše by se orientoval i z hlediska průběhu trestního procesu. Věříme, že u obviněných by se zvýšil pocit, že je s nimi zacházeno spravedlivě, a že by se u nich snížil pocit strachu z neznáma, jelikož by více chápali, jak mohou či naopak nemohou jednat, a porozuměli by lépe tomu, co je čeká. Jaký by byl důsledek? Teorie procedurální spravedlnosti by argumentovala, že obvinění budou ochotni více spolupracovat. Zda by tomu tak skutečně bylo, nevíme: nepochybně jde o předmět hodný experimentálního ověřování.

V praxi se objevuje i názor, který by kvalitnější a srozumitelnější poučení obviněného o jeho právech a povinnostech označoval za ztěžující práci a z takticko-strategických důvodů by zdůrazňoval potřebu držet obviněné v šachu a nevědomosti. Jakkoli s tímto názorem nelze z doktrinální stránky souhlasit, tyto dopady by bylo možné experimentálně měřit, např. tak, že by tato poučení byla aplikována po omezenou dobu v náhodně vybraných policejních okrscích. Jsem nicméně přesvědčen, že pokud budeme s lidmi jednat slušně a s respektem k jejich osobnosti, pak se takovýto přístup vyplatí. Obvinění nebudou zbytečně antagonizováni systémem a věřím, že budou ochotni i více spolupracovat. Jak bylo zmíněno v úvodu – někdy je nutné použít sílu; to ale často znamená, že jsme selhali v aplikaci autority a hlasu rozumu.

Procedurální spravedlnost a trestní soudnictví

Právníci běžně tvrdí, že polovina účastníků řízení před soudem bude s výsledkem nespokojena – jedná se přece o kontradiktorní proces, ve kterém jeden vyhraje a druhý prohraje. Úspěšný účastník bude spokojený pouze díky výsledku a neúspěšný bude vnímat rozhodnutí jako nespravedlivé, jelikož mu nebylo vyhověno. Hlavní roli při takovém zvažování hraje výsledek, nikoli procedura. Směr procedurální spravedlnosti nám však takové pragmatické hledisko částečně nabourává. Tvrdí, že i ten, kdo prohraje, může za určitých okolností přijmout rozhodnutí jako spravedlivé, popř. jej alespoň nemusí vnímat jako nespravedlivé – přinejhorším jako méně nespravedlivé.

Jistě to neplatí plně. Pokud bychom byli v trestním řízení odsouzeni na základě vyfabulovaných obvinění, detailní odůvodnění, proč nám byl uložen konkrétní trest, by pro nás nebylo příliš podstatné z hlediska našeho náhledu na spravedlnost celého řízení i uloženého trestu. Níže však vycházím z předpokladu, že naprostá většina odsouzení v České republice nestojí na vykonstruovaných obviněních, ale že věrně odráží skutečnost. Právě v takovýchto situacích je potřebné vést trestní řízení tak, aby i ti, kteří se svojí argumentací neuspěli, měli možnost uznat, že soud jednal spravedlivě.

Přijetí odsouzení jako spravedlivého je pak přínosné nejen pro odsouzeného, ale i pro společnost. Pozitivní dopady akceptace viny se projevují jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém hledisku. Pro soud je z hlediska efektivity podstatné, aby mohl vyhotovit zjednodušený rozsudek. Strany se nejspíše častěji vzdají práva na odvolání a na odůvodnění, pokud soud reaguje na jejich argumenty a srozumitelně vysvětlí, proč např. pachatele shledal vinným a z jakých důvodů mu uložil konkrétní trest. Dále pak vězeňská či probační a mediační služba mají lepší výchozí pozici pro práci s odsouzeným, jelikož jen těžko lze pracovat s osobou, která nepřijala vlastní vinu nebo vnímá uložený trest jako hluboce nespravedlivý.

Akceptace odsouzení jako spravedlivého pak může mít dopady i na jednu z hodnot pro společnost z nejcennějších, na míru recidivy. Kriminologické výzkumy totiž naznačují, že pokud si pachatel přizná vinu (což je jednodušší, vnímá-li své odsouzení jako spravedlivé), páchá po propuštění méně trestné činnosti. Rozlišují se zde však dvě dimenze viny. Zatímco pokud pachatel přijal vinu (angl. guilt), míra následné recidivy je nižší, pokud se za sebe stydí (angl. shame), míra recidivy je vyšší.[24] V rozhodnutí (ale i v průběhu celého řízení za respektování presumpce neviny) je tak třeba posilovat uvědomění si viny, ale nezatracovat osobu pachatele. Jinými slovy, vynášet soud nad jednáním obviněného, ale nikoli nad jeho osobou.

Na tomto místě nebudu detailně rozebírat, jakým způsobem by se měly aplikovat čtyři zásadní principy procedurální spravedlnosti (respekt, vyjádření se, neutralita a otevřenost a důvěryhodnost motivů) na jednání soudců, jelikož takový rozbor by vydal na samotný článek (či spíše knihu). Sahal by od základního zacházení s obviněným (např. zda má být v průběhu líčení spoután), přes potřebu vysvětlovat některé úkony nepochopitelné pro laiky (jak lze např. konstatovat, že se čtou dokumenty ze spisu, pokud se vůbec nečtou?) a nabídku obviněným a jejich rodinám získat přibližnou představu o možném výsledku a nenechat je trnout v nejistotě (to byl jeden z důvodů, proč jsme s několika kolegy spustili stránku www.jaktrestame.cz) nebo přes vystupování některých soudců a státních zástupců spočívající v monotónním či nepříliš jasném vyjadřování, po komplikovanější problémy, jako je odkazování na dřívější judikaturu za použití takového označení, které lze dohledat pouze prostřednictvím placeného právního informačního systému. Pro zájemce o aplikaci zásad procedurální spravedlnosti do práce soudů doporučuji speciální číslo časopisu americké soudcovské asociace Court Review, které bylo celé věnováno právě této problematice.[25] V následujících odstavcích se pak zaměřím na jednu konkrétní oblast, která se týká odůvodňování, a to konkrétně odůvodňování trestu.

Zásadním rozhodnutím soudu v trestním řízení je jistě výrok o vině, na kterém jsou další výroky založeny. Praktické dopady na pachatele však má zejména výrok o trestu – v něm soud určuje, v jak velkém rozsahu dojde k narušení života odsouzeného. Přesto je výrazná většina pozornosti věnována vině a trest je vnímán jako to méně podstatné rozhodnutí, což odráží i nízká kvalita jeho odůvodnění běžná v českých rozsudcích. Společně s Kristýnou Tomšů jsme doložili, že jen výjimečně byly naplněny požadavky takového odůvodnění, které umožňují pochopit, proč soud učinil konkrétní rozhodnutí. Např. v sedmině z analyzovaných rozsudků soudy neuvedly ani jednu okolnost, která byla konkretizována vůči pachateli či trestnému jednání, případně jen zopakovaly obecná ustanovení trestního zákoníku. V důsledku toho nelze mimo jiné odvoláním napadnout konkrétní argumentaci soudu, ale pouze to, že se trest jeví jako nespravedlivý.[26]

Pro obviněného přitom může být problematické přijmout trest, pokud mu není zřejmé, proč mu byl uložen přímo tento konkrétní. Obviněný by měl mít možnost pochopit, proč mu soud uložil trest odnětí svobody např. čtyřletý, a ne tříletý, nebo proč mu soud uložil právě nepodmíněný trest odnětí svobody nebo zákaz činnosti. Nelze přitom spoléhat na to, že obviněný se orien­tuje v trestním procesu a že je průměrně inteligentní. Např. z dosud nepublikovaného experimentu realizovaného univerzitou v St. Gallenu, představeného na Evropské kriminologické konferenci 2019, v rámci kterého výzkumníci zkoumali dopady použití trestního příkazu, vyplývá, že 35 % odsouzených, kteří byli potrestáni trestním příkazem, nevědělo, že proti němu mohou podat odpor. I takto jednoduché věci je třeba lépe vysvětlovat a též graficky a jednoduše znázorňovat (byť nelze k obviněným přistupovat paternalisticky). Pokud je však problémem takto jednoduchá věc, pochopit odůvodnění trestu (které navíc podle našeho výzkumu mnohdy není velmi kvalitně prováděno) může být pro velkou část obviněných vysoce komplikované bez řádného a srozumitelného vysvětlení.

Vzhledem k významu odůvodnění trestů, které kromě informování obviněného o důvodech pro uložení konkrétního trestu plní i řadu dalších nezbytných funkcí (kontinentální systém ukládání trestů je založen na individualizaci trestů, která je vysvětlována pouze v jediném okamžiku trestního řízení, a to při ústním či písemném odůvodnění),[27] a vzhledem k praxi, která uložené tresty dostatečně neodůvodňuje, je třeba přijít s novým systémem určujícím, jak by bylo možné odůvodnění trestů připravovat lépe. Základní kontury nového přístupu naznačuji níže, přičemž vycházím z díla Pauline Schuyt[28] z Leidenské univerzity.

Základním argumentem Pauline Schuyt je, že soudci uvažují o spáchaném trestném činu jako o příběhu, stejně jako lidé přemýšlejí v narativech i v jiných oblastech lidského života. Je tedy třeba odpovědět si na pět základních otázek: k čemu došlo, kdo se daného jednání dopustil, jak k tomu došlo, jaký byl následek tohoto jednání a v jakém kontextu se pachatel daného jednání dopustil. O univerzálnosti tohoto přístupu svědčí mj. to, že tyto otázky jsou velmi podobné okruhům, které je nutné dokazovat v trestním řízení (§ 89 tr. řádu). Jakmile jsme schopni alespoň v základních obrysech odpovědět na tyto otázky, je shromážděna významná část skutečností potřebných pro rozhodnutí o trestu. Zároveň je takto strukturované odůvodnění bližší běžnému lidskému uvažování a představuje celistvý obraz skutečnosti, což stranám i veřejnosti lépe umožňuje zhodnotit, zda je trest vhodně individualizovaný.

Nelze se však zastavit pouze u samotného popisu skutečnosti, jelikož různé faktory budou mít odlišný vliv na uložení finálního trestu. Dle Pauline Schuyt by proto měl soudce nejen vyjádřit, zda jednotlivé faktory působí jako přitěžující nebo polehčující, ale i to, jak je posoudil jako celek. Je proto nevyhnutelné, aby soudy uváděly, které faktory jakým způsobem ovlivnily jejich úvahy, tedy aby prováděly vážení těchto faktorů. Separátně by přitom mohly vážit vliv jednotlivých faktorů ohledně výběru typu, modality a výměry trestů. Bez transparentního sdělení toho, jaká váha byla dána jednotlivým faktorům, lze jen velmi obtížně zjistit, zda soud uložil vhodný trest, a případně nesouhlasit s některými jeho argumenty a docílit např. přiřazení jiného významu konkrétním okolnostem odvolacím soudem.

Pokud by byly tresty v České republice lépe odůvodňovány, prospělo by to všem. Obvinění by lépe porozuměli, proč byli odsouzeni ke konkrétním trestům, a nejspíše by jich více akceptovalo uložené tresty. Soudci by se nemuseli obávat výrazného omezení jejich diskrece při ukládání trestů, protože by bylo zřejmé, že ji využívají odpovědně. Důsledkem konkrétního odůvodňování by bylo též to, že by tresty byly ukládány promyšleněji a na základě opravných řízení by se jasněji utvářely detailnější principy vztahující se k ukládání trestů.[29] Takto konstruované odůvodnění by přitom nemělo soudce výrazněji zatěžovat, jelikož podobné odůvodnění je možné sepsat na půl až jednu stránku a v porovnání s délkou odůvodnění viny by tento rozsah neměl výrazně prodloužit přípravu rozsudku. Zároveň by neměl být ani podstatněji náročnější z hlediska úvah soudce, jelikož na výše zmiňované otázky by soudce měl již dnes mít sám pro sebe zformované odpovědi. Pokud tomu tak není, tato forma odůvodnění by jej alespoň přiměla k podrobnějšímu zamyšlení nad tím, jaký trest by bylo namístě uložit.[30]

Návrh experimentu ověřujícího procedurální spravedlnost na pomezí soudnictví a vězení

Jedním z mála způsobů, jak dokázat kauzální vztah mezi určitou intervencí a teoretizovaným výsledkem (např. vyšší mírou dodržování zákona), je náhodně přiřadit větší množství účastníků k různým typům intervence.[31] Kritičtí výzkumníci píšící o procedurální spravedlnosti v roce 2017 uvedli, že žádná experimentální studie dosud nezkoumala, zda přístup využívající procedurální spravedlnost ovlivňuje míru dodržování právních předpisů.[32]

Jednou z možností, jak by toto bylo možné (a zároveň jednoduché) experimentálně otestovat v českém prostředí, je využít okamžik mezi odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (případně nařízením či přeměně jiných trestů) a nástupem do výkonu trestu odnětí svobody. Významná část odsouzených sama nenastoupí k výkonu trestu, což má podstatné, zejména finanční, dopady na trestní systém; cílem státu přitom je, aby odsouzení nastupovali do výkonu trestu odnětí svobody dobrovolně v co největší míře.

V současné době je odsouzeným doručena výzva k nástupu samostatně, někdy pak se základními informacemi o výkonu trestu odnětí svobody; tyto informace jsou však jen kusé. Osoba odsouzená k nepodmíněnému trestu odnětí svobody se nástupu výkonu trestu v mnohém může obávat, zejména jedná-li se o nástup první. Pro takové účely potřebuje vědět, jak si zařídit věci na svobodě, na co se připravit, co lze očekávat od prvních týdnů a jaké možnosti bude mít ve výkonu trestu odnětí svobody. Tyto informace dnes odsouzení shánějí po známých či na internetu. V souladu s teorií procedurální spravedlnosti by srozumitelné detailnější přiblížení těchto skutečností, připravené např. Vězeňskou službou ČR ve spolupráci s neziskovými organizacemi, mělo vést odsouzené k větší jistotě ohledně toho, co je čeká, a přesvědčení, že systém nad nimi nezlomil hůl, ale že jim chce dát příležitost připravit se na výkon trestu i na návrat z něj.

Tuto teorii by bylo možné otestovat na českých soudech velmi jednoduše. V náhodně vybraných případech by byla výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody odsouzeným zaslána buď bez doprovodných informací (případně společně s dnes zasílanými informacemi), nebo společně s detailnější brožurou o vhodné přípravě na nástup do výkonu trestu odnětí svobody. Měřena by pak mohla být nejenom míra dobrovolného nástupu do výkonu trestu, ale ve spolupráci s Vězeňskou službou by bylo možné při nástupním rozhovoru s odsouzenými zjišťovat, nakolik vnímali, že měli dostatek informací o výkonu trestu odnětí svobody a přípravě na nástup. Nakonec by mohla být sledována i recidiva po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody u experimentální a kontrolní skupiny, jelikož lze argumentovat, že pokud se odsouzený lépe připraví na nástup, tak bude v lepší výchozí pozici po propuštění. Takový experiment by bylo třeba realizovat ve spolupráci se soudy a s Vězeňskou službou ČR a Rejstříkem trestů.

Procedurální spravedlnost ve vězení

Při výuce práva a často i v praxi je hlavní pozornost věnována řízení do okamžiku právní mocí rozhodnutí, popř. mimořádným opravným prostředkům nebo ústavní stížnosti. Na vykonávací řízení se i proto právníci příliš nezaměřují, samozřejmě vyjma těch, kteří se jím ze zákona musí zabývat, a i teorie mu věnuje pozornost jen poskrovnu. Pro odsouzené je nicméně právní moc začátkem toho nejtěžšího, zejména pokud jsou odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Ocitají se v prostředí, kde psychicky trpí, ve kterém nemohou rozhodovat o mnohých aspektech svého života, kde mohou jen těžko navázat přátelské vztahy a ve kterém nad nimi ostatní (např. vězeňští pracovníci, ale i neformální personál) mají významnou formální či neformální moc. Řádně fungující správa a spravedlivé procesy ve vězení se stávají naprosto základním požadavkem mnoha odsouzených, protože jen ty jim mohou zaručit, že budou moci realizovat svá práva, i pokud nebudou zastávat významné funkce v neformální vězeňské hierarchii.

Řád ale není cílem jen odsouzených – zejména vězeňské službě jde v mnohém o dodržování disciplíny a pořádku, jelikož pouze tak mohou věznice fungovat, zejména pokud vězeňská služba dlouhodobě trpí nedostatkem pracovníků i odborníků. Pro vězeňskou službu je tedy o to podstatnější dosahovat dobrovolné spolupráce s odsouzenými, což může být o to náročnější, jelikož se jedná o jednu z nejproblémovějších skupin osob, které společenská pravidla již významně porušovaly.

Lze namítnout, že s odsouzenými se nevyjednává, nehandluje, a pokud se odsouzení nepodřizují pokynům, je třeba je disciplinárně trestat. Proč tedy přemýšlet o nějakém vyjednávání a procedurální legitimitě? Tato námitka má racionální základ v tom, že výkon trestu je hierarchický – stát prostřednictvím vězeňské služby donucuje odsouzené k určitému jednání, a jedná se tak o vztahy, kde si pracovníci a odsouzení nejsou rovni. Zároveň jsou ale pravidla a jejich dodržování ve vězení neustále reformulována jednáním odsouzených i vězeňských pracovníků.[33] Výzkumy nám přitom ukazují, že ve vězeních, kde se s vězni zachází s respektem, jsou nejen pravidla dodržována ve větší míře,[34] ale i odsouzení po propuštění páchají méně trestné činnosti.[35] Nejedná se proto jen o teoretický argument lidskou důstojností, ale je též doloženo, že s odsouzenými se vyplatí zacházet s respektem a naplňovat myšlenky procedurální spravedlnosti.[36]

Základ procedurální spravedlnosti ve výkonu trestu odnětí svobody tvoří interakce zaměstnanců s vězni.[37] Odsouzení si jsou vědomi svého postavení a nevyžadují zacházení, které by bylo v přímém protikladu ke smyslu výkonu trestu odnětí svobody. Zároveň ale požadují prostředí, které je strukturované, stabilní, předvídatelné a přijatelné.[38] „Vězni, kteří vnímají vězeňský režim jako legitimní, věří, že vězení by mělo mít pravidla a tato pravidla by měla být dodržována.“[39]

Čtyři atributy procedurální spravedlnosti (možnost vyjádřit se, respekt, popř. důstojné zacházení, neutralita a otevřenost a důvěra v autoritu) je proto nutné plně realizovat i (či právě) ve vězení.[40] Vězni potřebují mít možnost vysvětlit, proč se něčeho dožadují nebo proč se určitého jednání dopustili, aby měli dojem, že jejich názor či vysvětlení může ovlivnit konkrétní rozhodnutí. Ve vězení je jednoduché si na někoho zasednout či jinému nadržovat. O to podstatnější je, aby pracovníci postupovali podle pravidel a jevili se jako neutrální arbitři, nikoli jako ti, kteří pravidla přizpůsobují jednotlivým odsouzeným nebo jednají na základě svých emocí. Důstojné zacházení s odsouzenými je ztěžováno tím, že odsouzení ve svých očích sami sebe svou trestnou činností připravili o část lidské důstojnosti.[41] Zejména mezi příslušníky je pak podobný zjednodušený náhled na „kriminálníky“ častý. O to podstatnější je zdůrazňovat, že právě pokud se s odsouzenými jedná jako s lidskými bytostmi hodnými důstojnosti, umožňuje jim to vnímat vězeňský systém alespoň částečně jako legitimní. Toto reflektoval např. jeden belgický dozorce zmiňovaný na Evropském kriminologickém kongresu 2019, který vždy chvíli počkal se zavřením dveří do cely po vstupu odsouzeného do ní. Nechtěl totiž, aby odsouzený cítil, že je okamžitě po vstupu do „své“ místnosti zavírán. Nakonec důvěru budou mít odsouzení k vězeňským pracovníkům tehdy, pokud budou přesvědčeni, že to s nimi vězeňští pracovníci myslí dobře. Budou-li vnímat, že jim jsou lhostejní, nebo jsou dokonce přítěží, nemají důvod systému důvěřovat – a tedy jej ani poslouchat nad rámec nejnutnějšího minima.

Jedna z nejlepších šancí vězeňského systému, jak zachovávat pořádek ve věznicích, proto nespočívá primárně v aplikaci tvrdých trestů nebo v tvrdém vymáhání disciplíny. Odsouzení potřebují být přesvědčeni, že autoritám jde o jejich dobro, že s nimi bude zacházeno jako s lidskými bytostmi, a ne jako s čísly, že pravidla budou aplikována na všechny stejně a že se nemusí bát slušně se ozvat. Zde se projevuje slabost práva: podobný přístup nelze naordinovat shora, je třeba vězeňské pracovníky vzdělávat, přesvědčovat a vést příkladem. Za takových podmínek mohou pak být vězeňské podmínky i tvrdší. Odsouzení si pochvalují a potřebují předvídatelný řád ve vězení,[42] příliš mírný přístup spojený s nedodržováním pravidel odsouzení někdy vnímají jako problematický.[43] Kriminologický výzkum nám pak naznačuje, že míra vězni vnímané legitimity vězení bývá ovlivňována zejména prvními dny ve výkonu trestu odnětí svobody.[44] Hlavní pozornost je tak třeba napřít do začátku výkonu trestu, jelikož to je ten okamžik, kdy lze nastavit výchozí vnímání vězeňského systému odsouzenými.

Toto neznamená, že se bude odsouzeným za každou cenu vycházet vstříc či že bude jejich požadavkům vyhovováno primárně s cílem je uspokojit. Tento rozdíl zdůrazňují zejména britští kriminologové, když poukazují na rozdíl mezi „dobrým“ a „správným“ vztahem mezi pracovníky ve vězení a odsouzenými. Ty „správné“ jsou založené na aplikaci pravidel, nikoli jen na uměle přátelském vztahu. Jeden z rozdílů, jak lze rozlišit správné od dobrých vztahů, je ten, že správné vztahy nejsou přijímány a akceptovány pouze odsouzenými a pracovníky ve vězení, ale byly by obecně akceptovány i společností.[45]

Procedurální spravedlnost: jedna z mála možností posilovat legitimitu právního státu

Procedurálně spravedlivá jednání povzbuzují lidi, kteří se dostávají do styku s orgány státu, k dobrovolnému dodržování právních předpisů a respektování jejich rozhodnutí. Jistě je nutné mít připravené jako záložní řešení donucení pro malou skupinu, která se rozhodnutím dobrovolně nepodřídí. Pro stát je však výrazně výhodnější u lidí posilovat přesvědčení, že je s nimi zacházeno spravedlivě;[46] a skutečně s nimi i spravedlivě zacházet.

Současná doba je charakterizována mj. nemalou nedůvěrou ve stát a mnohdy i v justici či policii. Tom Tyler tvrdí, že to je mj. proto, že tyto instituce se příliš nezabývají ničím jiným než hmotněprávními rozhodnutími. Měly by se však výrazněji zaměřit i na to, jak jednají a vystupují.[47] Naplňování principů procedurální spravedlnosti je totiž nejspíše jednou z mála věcí, kterou systém může udělat pro posílení své legitimity, byť stále potřebujeme detailněji porozumět tomu, co spravedlivý přístup znamená pro různé skupiny obyvatel.[48]

Myšlenky procedurální spravedlnosti je pak překvapivě potřeba zdůrazňovat právě právníkům. Byť to jsou oni, kteří po doktrinální a normativní stránce zdůrazňují potřebu procesních práv, z empirických výzkumů vyplývá, že na rozdíl od veřejnosti jsou právníci zvyklí zaměřovat se spíše na výsledky a řešení problémů. Veřejnost však přikládá větší důraz férové proceduře než právníci.[49] Právníci si tak potřebují uvědomit, že lidem nejde pouze o výsledek a není dostatečné jen formálně naplnit procesní předpisy. Lidé potřebují také vnímat a být subjektivně přesvědčeni, že se spravedlnost hledá.

Vědecké eseje by měly být uzavírány skeptickými úvahami ohledně naší schopnosti prokázat efektivitu intervencí. Potřebu ověřování těchto teorií jsem zmiňoval v této eseji a navrhoval jsem několik způsobů, jak je experimentálně testovat. Projeví-li příslušné instituce zájem, rád se budu na jejich realizaci podílet. Myšlenky procedurální spravedlnosti však mají tu výhodu, že i pokud by se prokázalo, že procedurálně spravedlivé přístupy významně neposilují dobrovolnou spolupráci se státem či nevedou k vyšší míře dodržování právních předpisů, naše hodnoty by nám kázaly s lidmi jednat s respektem, dát jim příležitost se vyjádřit a naslouchat jim, dbát na nezávislé a objektivní rozhodování a snažit se o to, aby ti, kdo rozhodují, byli motivováni[50] usilovat o nejlepší možná řešení.[51]

 

JUDr. Jakub Drápal, M.Phil., působí jako doktorand PF UK v Praze, výzkumný pracovník Ústavu státu a práva AV ČR a jako asistent ústavní soudkyně.

---

[1] T. R. Tyler: Multiculturalism and the Willingness of Citizens to Defer to Law and to Legal Authorities, Law & Social Inquiry č. 4/2000, str. 983-1019; https://doi.org/10.1111/j.1747-4469.2000.tb00314.x.

[2] Doplněné vydání T. R. Tyler: Why People Obey the Law, Princeton University Press, Princeton and Oxford 2006; ve svých pracích dále rozvádí teorie Johna Thibaulta a Laurense Walkera, viz J. W. Thibaut, L. Walker: Procedural Justice: A Psychological Analysis, L. Erlbaum Associates, Hillsdale, N.J. 1973; a J. W. Thibaut, L. Walker, S. LaTour, P. Houlden: Procedural Justice as Fairness, Stanford Law Review, June 1973, str. 1271-1289; dále Johna Rawlse in J. Rawls: A Theory of Justice, Harvard University Press, Cambridge, MA 1971; Geralda S. Leventhala in G. S. Leventhal: What should be done with equity theory? in K. J. Gergen, M. S. Greenberg, R. H. Weiss (eds.): Social Exchange, Springer, Boston, MA 1980, str. 27-55; a Davida Beethama in D. Beetham: The Legitimation of Power, Atlantic Highlands, Humanities, NJ 1991; pro jejich syntézu viz např. A. E. Bottoms, J. Tankebe: Beyond Procedural Justice: A Dialogic Approach to Legitimacy in Criminal Justice, The Journal of Criminal Law and Criminology č. 1/2012, str. 119-170.

[3] Viz K. A. Beijersbergen, A. J. E. Dirkzwager, P. Nieuwbeerta: Reoffending After Release, Criminal Justice and Behavior č. 1/2016, str. 63-82; https://doi.org/10.1177/0093854815609643; A. McGrath: Offenders’ Perceptions of the Sentencing Process: A Study of Deterrence and Stigmatisation in the New South Wales Children’s Court, Australian & New Zealand Journal of Criminology č. 1/2009, str. 24-46; https://doi.org/10.1375/acri.42.1.24; R. Paternoster, R. Bachman, R. Brame, L. W. Sherman: Do Fair Procedures Matter – The Effect of Procedural Justice on Spouse Assault, Law & Society Review č. 1/1997, str. 163-204.

[4] K. A. Beijersbergen, A. J. E. Dirkzwager, V. I. Eichelsheim, P. H. Van der Laan, P. Nieuwbeerta: Procedural Justice, Anger, and Prisoners’ Misconduct, Criminal Justice and Behavior č. 2/2015, str. 196-218; https://doi.org/10.1177/0093854814550710; či M. D. Reisig, G. Mesko: Procedural justice, legitimacy, and prisoner misconduct, Psychology, Crime & Law č. 1/2009, str. 41-59; https://doi.org/10.1080/10683160802089768.

[5] Koncept procedurální spravedlnosti a legitimity lze aplikovat i na mnohá další odvětví, než jsou ta, která jsou zmiňována v tomto článku, např. na tvorbu práva a fungování politického systému (viz např. J. L. Gibson, G. A. Caldeira, L. K. Spence: Why Do People Accept Public Policies They Oppose? Testing Legitimacy Theory with a Survey-Based Experiment, Political Research Quarterly č. 2/2005, str. 187-201; https://doi.org/10.1177/106591290505800201; či T. R. Tyler: Governing amid diversity: Can fair decision-making procedures bridge competing public interests and value, Law & Society Review č. 4/1994, str. 809-831; T. R. Tyler: Multiculturalism and the Willingness of Citizens to Defer to Law and to Legal Authorities, Law   Social Inquiry č. 4/2000, str. 983-1019; https://doi.org/10.1111/j.1747-4469.2000.tb00314.x; T. R. Tyler, J. M. Darley: Building a law-abiding society: Taking public views about morality and the legitimacy of legal authorities into account when formulating substantive law, Hofstra Law Review, 2000, str. 707-739. Někteří výzkumníci argumentují, že myšlenky obsažené v konceptu procedurální spravedlnosti jsou staré jako lidstvo samo a aplikují se napříč společnostmi v různých fázích vývoje společnosti, viz M. Eisner, A. L. Murray, D. Ribeaud, M. Averdijk, J.-L. van Gelder: From the Savannah to the Magistrate’s Court The Roots of Criminal Justice, in B. Jann, W. Przepiorka (eds.): Social dilemmas, institutions, and the evolution of cooperation, Evolved Human Psychology, 2017; https://doi.org/10.1515/9783110472974-004.

[6] Pro detailnější syntézu právního a psychologického přístupu viz R. Hollander-Blumoff: The psychology of procedural justice in the federal courts, Hastings Law Journal č. 1/2011, str. 127-178. Dle Tylera je tento přístup někdy označován jako empirická jurisprudence, viz T. R. Tyler: Legitimacy and criminal justice: The benefits of self-regulation, Ohio State Journal of Criminal Law č. 7/2009, str. 307-359.

[7] A. E. Bottoms, J. Tankebe, op. cit. sub 2, str. 119-170.

[8] W. Terrill: Police coercion: Application of the force continuum, LFB Scholarly Publishing, New York 2001. Dopady procedurálně nespravedlivého chování mohou výrazně snižovat vnímání legitimity jednajících orgánů jako legitimních nejen u těch, se kterými bylo jednáno nespravedlivě, ale v mnohém i u přihlížejících třetích osob, což bylo doloženo též empirickými výzkumy, viz Y. Li, L. Ren, F. Luo: Is bad stronger than good? The impact of police-citizen encounters on public satisfaction with police, Policing: An International Journal of Police Strategies & Management č. 1/2016, str. 109-126; https://doi.org/10.1108/PIJPSM-05-2015-0058; či W. G. Skogan: Asymmetry in the Impact of Encounters with Police, Policing and Society č. 2/2006, str. 99-126; https://doi.org/10.1080/10439460600662098.

[9] D. S. Nagin, C. W. Telep: Procedural Justice and Legal Compliance, Annual Review of Law and Social Science č. 1/2017, str. 5-28; https://doi.org/10.1146/annurev-lawsocsci-110316-113310.

[10] B. H. Bornstein, H. Dietrich: Fair Procedurs, Yes. But We Dare Not Lose Sight of Fair Outcomes, Court Review č. 1-2/2007, str. 72-77.

[11] J. Tankebe: Police effectiveness and police trustworthiness in Ghana: An empirical appraisal, Criminology & Criminal Justice č. 2/2008, str. 185-202; https://doi.org/10.1177/1748895808088994; J. Tankebe: Public Cooperation with the Police in Ghana: Does Procedural Fairness Matter? Criminology č. 4/2009, str. 1265-1293; https://doi.org/10.1111/j.1745-9125.2009.00175.x.

[12] B. Bradford, A. Huq, J. Jackson, B. Roberts: What price fairness when security is at stake? Police legitimacy in South Africa, Regulation & Governance č. 2/2014, str. 246-268; https://doi.org/10.1111/rego.12012; J. Jackson, M. Asif, B. Bradford, M. Zakria Zakar: Corruption and Police Legitimacy in Lahore, Pakistan, British Journal of Criminology č. 6/2014, str. 1067-1088; https://doi.org/10.1093/bjc)azu069; I. Y. Sun, Y. Wu, R. Hu, A. K. Farmer: Procedural Justice, Legitimacy, and Public Cooperation with Police, Journal of Research in Crime and Delinquency č. 4/2017, str. 454-478; https://doi.org/10.1177/0022427816638705.

[13] T. R. Tyler: Procedural Justice, Legitimacy, and the Effective Rule of Law, Crime and Justice, 2003, str. 283-357; https://doi.org/10.1016/j.ijlp.2010.06.009.

[14] T. R. Tyler: Procedural Justice and the Courts, Court Review č. 2/2007, str. 26-31.

[15] T. R. Tyler, op. cit. sub 13, str. 283-357; T. R. Tyler, Y. Huo: Trust in the Law: Encouraging Public Cooperation with the Police and Courts, Russell Sage Foundation, New York 2002.

[16] Tento efekt přitom může být zprostředkován zejména skrze vnímání legitimity institucí, tedy tento vztah nemusí být přímo mezi procedurální spravedlností a dodržováním právních předpisů, více viz T. R. Tyler, op. cit. sub 13, str. 283-357; T. R. Tyler: Restorative Justice and Procedural Justice: Dealing with Rule Breaking, Journal of Social Issues č. 2/2006, str. 307-326; https://doi.org/10.1111/j.1540-4560.2006.00452.x; a G. D. Walters, P. C. Bolger: Procedural justice perceptions, legitimacy beliefs, and compliance with the law: a meta-analysis, Journal of Experimental Criminology č. 3/2019, str. 341-372; https://doi.org/10.1007/s11292-018-9338-2.

[17] Podle T. R. Tylera, viz T. R. Tyler: Procedural Justice, Legitimacy, and the Effective Rule of Law, Crime and Justice, 2003, str. 284.

[18] Viz op. cit. sub 14.

[19] Viz článek D. S. Nagina a C. W. Telepa pro nejširší metodologickou kritiku současného poznání o procedurální spravedlnosti, op. cit. sub 9.

[20] J. Pina-Sánchez, I. Brunton-Smith: Are We All Equally Persuaded by Procedural Justice? Measuring th  “Invariance Thesis” Using Longitudinal Data and Random Effects, Under Review (n.d.).

[21] Viz L. Mazerolle, S. Bennett, J. Davis, E. Sargeant, M. Manning: Legitimacy in policing: A Systematic Review, 2013, Retrieved October 24, 2019, from Campbell Collaboration website: https://campbellcollaboration.org/better-evidence.html/legitimacy-in-policing-a-systematic-review.html, kteří shrnují dřívější výzkumy; pro určitou kritiku takové interpretace viz op. cit. sub 9.

[22] Viz op. cit. sub 21, str. 76.

[23] Toto poučení bylo získáno od policejního prezidia podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

[24] D. Hosser, M. Windzio, W. Greve: Guilt and Shame as Predictors of Recidivism, Criminal Justice and Behavior č. 1/2008, str. 138-152; https://doi.org/10.1177/0093854807309224; J. P. Tangney, J. Stuewig, A. G. Martinez: Two Faces of Shame: The Roles of Shame and Guilt in Predicting Recidivism, Psychological Science č. 3/2014, str. 799-805; J. P. Tangney, J. Stuewig, D. Mashek, M. Hastings: Assessing Jail Inmates’ Proneness To Shame and Guilt, Criminal Justice and Behavior č. 7/2011, str. 710-734; https://doi.org/10.1177/0093854811405762.

[25] Court Rewiew č. 1-2/2007-2008.

[26] K. Tomšů, J. Drápal: Odůvodňování trestů: Empirická studie rozhodnutí okresních soudů, Státní zastupitelství č. 6/2019.

[27] Více viz J. Drápal: Odůvodnění trestů: Argumenty pro a proti detailnímu odůvodňování trestů, Státní zastupitelství č. 5/2019.

[28] P. M. Schuyt: Verantwoorde straftoemetin, Kluwer, Deventer 2010, kapitola 11.

[29] Pro detailnější diskusi viz Drápal, op. cit. sub 27.

[30] Pro detailnější rozbor toho, jak by bylo možné vhodně a jednoduše odůvodňovat tresty, viz J. Drápal: Odůvodňování trestů: Principy správného odůvodnění trestů, Státní zastupitelství č. 1/2020, str. 8-17.

[31] Pro detailní diskusi o potřebě a etičnosti takového přístupu v oblasti trestní justice viz J. Drápal: Metody měření vlivu nepodmíněného trestu odnětí svobody na recidivu (aneb přiřazujme pachatelům tresty náhodně), Trestní právo č. 3/2018, str. 20-27.

[32] D. S. Nagin, C. W. Telep, op. cit. sub 9.

[33] A. Liebling: Moral performance, inhuman and degrading treatment and prison pain, Punishment & Society č. 5/2011, str. 530-550; https://doi.org/10.1177/1462474511422159; R. Sparks: Can prisons be legitimate? Penal Politics, Privatization, and the Timeliness of an Old Idea, British Journal of Criminology, 1994, str. 14-28; https://doi.org/10.1093/oxfordjournals.bjc.34.S1.14.

[34] A. Liebling: Prisons and their Moral Performance: A study of values, quality and prison life, Oxford University Press, Oxford 2004; M. D. Reisig, G. Mesko, op. cit. sub 4; R. Sparks, A. Bottoms, W.  Hay: Prisons and the Problem of Order, Clarendon Press, Oxford 1996.

[35] K. M. Auty, A. Liebling: Exploring the Relationship between Prison Social Climate and Reoffending, Justice Quarterly, 2019, str. 1-24; https://doi.org/10.1080/07418825.2018.1538421; S. J. Listwan, C. J. Sullivan, R. Agnew, F. T. Cullen, M. Colvin: The Pains of Imprisonment Revisited: The Impact of Strain on Inmate Recidivism, Justice Quarterly č. 1/2013, str. 144-168; https://doi.org/10.1080/07418825.2011.597772.

[36] Je však přitom třeba být i lehce skeptický: Je nutné rozlišovat zejména tzv. slepé následování pravidel (zejména ve vězení, tzv. „dull compulsion of rituals“), které je pragmatickým a automatizovaným počinem, od poslouchání autorit, které jsou vnímány jako legitimní, viz I. Brunton-Smith, D. J. McCarthy: Prison Legitimacy and Procedural Fairness: A Multilevel Examination of Prisoners in England and Wales, Justice Quarterly č. 6/2016, str. 1029-1054; https://doi.org/10.1080/07418825.2015.1023215; a R. Sparks, A. Bottoms: Legitimacy and imprisonment revisited: some notes on the problem of order then year after, in J. Byrne, D. Hummer, F. Taxman (eds.): The Culture of Prison Violence, Allyn and Bacon, 2007.

[37] I. Brunton-Smith, D. J. McCarthy, op. cit. sub 36.

[38] A. Liebling, op. cit. sub 34, str. 291.

[39] J. Jackson, T. R. Tyler, B. Bradford, D. Taylor, M. Shiner: Legitimacy and procedural justice in prisons, Prison Service Journal, 2010, str. 4.

[40] Op. cit. sub 39, str. 4-10.

[41] O. Novotný: O trestu a vězeňství, 2. vydání, Academia, Praha 1969.

[42] A. Liebling, op. cit. sub 34, str. 458.

[43] B. Crewe, A. Liebling, S. Hulley: Staff culture, use of authority and prisoner quality of life in public and private sector prisons, Australian & New Zealand Journal of Criminology č. 1/2011, str. 94-115; https://doi.org/10.1177/0004865810392681.

[44] I. Brunton-Smith, D. J. McCarthy, op. cit. sub 36.

[45] A. E. Bottoms, J. Tankebe, op. cit. sub 2; A. Liebling, D. Price, G. Shefer: The Prison Officer, 2. vydání, Willan, London 2010.

[46] T. R. Tyler, op. cit. sub 6.

[47] Tamtéž.

[48] J. Pina-Sánchez, I. Brunton-Smith, op. cit. sub 20.

[49] K. Burke, S. Leben: Procedural Fairness: A Key Ingerdient in Public Satisfaction, Court Review č. 2/2007, str. 4-25; L. Heuer: What’s Just about the Criminal Justice System-A Psychological Perspective, Journal of Law & Policy č. 1/2005, str. 209-228; D. B. Rottman: Trust and confidence in the California courts: A survey of the public and attorneys, 2005, retrieved from https://www.courts.ca.gov/documents/4_37pubtrust1.pdf.

[50] D. S. Nagin, C. W. Telep, op. cit. sub 9.

[51] Za připomínky k textu a některé nápady patří dík Michalovi Kukovi, Janě Drápalové, Haně Šimánové, Kateřině Šimáčkové a Tomáši Gřivnovi. Nadaci Jana Husa pak vděk za podporu při studiu tohoto tématu. Odpovědnost za veškeré případné nedostatky je však výlučně autora, stejně jako názory v této eseji vyjádřené, které nereprezentují instituce, ve kterých autor působí.