V průběhu trestního řízení mohou nastat situace, a v praxi nebudou zcela ojedinělé, kdy je obviněný dle ust. § 68 trestního řádu[1] z důvodů uvedených v ust. § 67 tr. řádu vzat do vazby a nadále trestně stíhán vazebně (případně je rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě dle ust. § 72 tr. řádu), zatímco v jiné paralelně probíhající trestní věci dojde následně k jeho pravomocnému odsouzení, uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a následně nařízení výkonu tohoto trestu a převedení obviněného do výkonu trestu. Jak je to ale v takovém případě s možností podat stížnost proti vazbě?

Za dané situace se jeví, že stížnost proti usnesení o vzetí obviněného do vazby (resp. stížnost proti usnesení o ponechání obviněného ve vazbě) dle ust. § 74 odst. 1 tr. řádu pozbyla svého významu a jako nedůvodná by měla být dle ust. § 148 odst. 1 c) tr. řádu zamítnuta, resp. že by se jí stížnostní soud neměl v meritu věci vůbec zabývat. Opak je však pravdou, a i v takto načasovaných případech nejsou stížnostní soudy zbaveny povinnosti řádně přezkoumat vazební důvody stanovené v ust. § 67 písm. a), b), c) tr. řádu a v případě shledání důvodnosti takto podané stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby (resp. o ponechání ve vazbě) jsou naopak soudy povinny takové stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí jako nezákonné zrušit.

Byť by se takovýto postup, resp. takové rozhodnutí stížnostního soudu mohlo jevit jako nadbytečné a možná i neekonomické, dvě nedávná rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných případech vedou ke zcela opačným závěrům. Z pohledu Ústavního soudu lze takový postup obecných soudů označit za nezákonný a porušující ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces.

Z mého pohledu shledávám dva důvody pro to, aby stížnostní soudy rozhodovaly o stížnostech proti usnesení o vzetí do vazby (resp. o ponechání ve vazbě) meritorně, tj. aby se skutečně zabývaly namítanými nedostatky i v případech, kdy se zdánlivě tyto stížnosti jeví jako nedůvodné pouze proto, že obviněný byl již v jiné trestní věci pravomocně odsouzen a převeden do výkonu trestu.

Prvním z důvodů je samotná zákonnost vzetí do vazby. Čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[2] stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dle ust. § 68 odst. 1 tr. řádu: „Vzít do vazby lze toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi.“ Jedná se zde tedy o požadavek zákonnosti rozhodnutí, kterým je omezována osobní svoboda, kdy i v těchto případech má obviněný nárok na to, aby jeho vzetí do vazby (resp. ponechání ve vazbě) bylo přezkoumáno nadřízeným soudem a on měl tak možnost zjistit, zda napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, či nikoliv. Momentu vzetí do vazby nebo dalšímu ponechání ve vazbě musí vždy předcházet soudní rozhodnutí, které teprve opravňuje příslušné orgány zbavit obviněného osobní svobody z některého ze zákonných vazebních důvodů a na dobu stanovenou zákonem, případně do doby, než soud rozhodne o dalším trvání vazby, nebo kdy soud nebo státní zástupce rozhodne o propuštění z vazby, nebo kdy dojde k převedení do výkonu trestu. K stížnosti proti rozhodnutí o vazbě pak stížnostní soud fakticky přezkoumává i zákonnost trvání vazby po dobu, po kterou měla svůj základ v tomto rozhodnutí.

Skutečnost, že obviněný byl pravomocně odsouzen a převeden z vazby do výkonu trestu, nečiní jeho stížnost proti rozhodnutí o vazbě nedůvodnou. Jestliže ji tedy stížnostní soud zamítne pouze z tohoto důvodu, aniž by se jinak zabýval zákonností vazby a důvodností jednotlivých stížnostních námitek, pak jeho rozhodnutím byla obviněnému v rozporu s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod odepřena soudní ochrana proti zásahu do osobní svobody.[3]

Se shora uvedeným důvodem zákonnosti takového postupu stížnostních soudů úzce souvisí dle mého názoru druhý důvod, a tím je možnost domáhat se případné náhrady škody za předpokladu, že rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o ponechání ve vazbě bylo vydáno nezákonně. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ať už by se jednalo o pouhou subjektivní útěchu obviněného v podobě konstatování pochybení ze strany státu, či relutární odškodnění v penězích, každý jedinec, vůči kterému stát postupoval nezákonně, má nárok se domáhat náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Proto důvodem k zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vazbě nemůže být skutečnost, že vazba již netrvá, ať už z důvodu propuštění, či převedení do výkonu trestu. Smyslem přezkumu rozhodnutí o vazbě není jen dosažení propuštění z vazby, nýbrž zkoumání zákonnosti vazby po celou dobu jejího trvání, ať už pro účely morální satisfakce stěžovatele, či pro potřeby uplatnění nároku na náhradu škody v případě konstatování nezákonnosti vazby.[4]

Z výše uvedených závěrů obou nálezů Ústavního soudu tak jednoznačně vyplývá povinnost obecných soudů meritorně rozhodnout o stížnosti proti usnesení o vzetí obviněného do vazby, případně o jeho ponechání ve vazbě i v případech, kdy je tento obviněný v jiné trestní věci pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a převeden do výkonu trestu. I na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Takovéto rozhodnutí musí být vždy přezkoumatelné a jeho odůvodnění musí mít náležitosti podle § 134 odst. 2 tr. řádu.

Skutečnost, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen a převeden z vazby do výkonu trestu, nečiní jeho stížnost proti rozhodnutí o vazbě nedůvodnou. Obviněnému i v takových případech náleží právo na spravedlivý proces, a zejména právo na přezkum zákonnosti jeho vzetí či ponechání ve vazbě. Jen v takových případech má totiž obviněný možnost uplatnit své právo na peněžitou náhradu škody vůči státu nebo získat morální odčinění v podobě konstatování nezákonnosti jeho vzetí do vazby či jeho ponechání ve vazbě.

Závěr, podle něhož má soudní přezkum rozhodnutí o vazbě význam pro dotčenou osobu bez ohledu na to, zda vazba stále trvá, se ustálil i v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, která byla ve vazbě na základě nezákonného rozhodnutí nebo v ní zůstala bez rozhodnutí o ponechání ve vazbě po uplynutí zákonem stanovené lhůty, není zhojeno jejím propuštěním z vazby nebo převedením do výkonu trestu. Skutečnost, že stěžovatel již není ve vazbě, nečiní ústavní stížnost proti takovémuto rozhodnutí či jinému zásahu neopodstatněnou [například nálezy ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 385/03 (N 59/33 SbNU 95), ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79), nebo ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517)].

JUDr.  Jaromír Štůsek, LL.M., je advokát a rozhodce Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR

Foto: Pixabay

[1] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném a účinném znění, dále jen „tr. řád“.

[2] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, dále „Listina“.

[3] Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 168/18, ze dne 20. 2. 2018.

[4] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1692/19, ze dne 26. 9. 2019.