Tento článek analyzuje problematiku vlastnictví vyčleněného majetku ve svěřenském fondu, který „není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno“, a na základě tohoto srovnávacího rozboru má za cíl dospět k řešení, jež by odpovídalo české koncepci vlastnictví a zároveň lépe reflektovalo kontext právního řádu.

Na kodifikaci „nových“ právních institutů lze obecně nahlížet z různých perspektiv. Tak tomu je i v případě zakotvení správy cizího majetku a svěřenského fondu do českého občanského zákoníku (§ 1400-1447, resp. § 1448-1474 o. z.).[1] I když určité formy těchto institutů byly předmětem již předchozí právní úpravy a účel svěřenského fondu byl naplňován i v praxi, došlo k určitému přelomu. Především proto, že poprvé byla do českého právního řádu převzata zahraniční úprava fiducie obsažená v občanském zákoníku kanadské provincie Québec (Code civil čl. 1260-1298 z roku 1991, dále „CCQ“), jež ve svých určitých aspektech, a to především v pojetí vlastnictví bez pána (tj. vlastnictví bez vlastníka neboli bezsubjektového vlastnického práva), je i ve státě svého původu sporným řešením. Převzetí této úpravy budí pochybnosti nejen z hlediska právní dogmatiky, ale tento transplantát může především vést k závažným praktickým problémům.

Účelem tohoto stručného příspěvku je analýza problematiky vlastnictví vyčleněného majetku ve svěřenském fondu, který „není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno“ (§ 1400 odst. 3 věta za středníkem o. z.), a na základě srovnávacího rozboru dospět k řešení, jež by odpovídalo české koncepci vlastnictví a zároveň lépe reflektovalo kontext právního řádu (např. právo výkonu rozhodnutí a insolvence). Navrhované řešení zahrnuje ovšem i problematiku právní subjektivity svěřenského fondu.

Ve výkladu postupujeme tak, že po určitém srovnání quebecké úpravy a českého transplantátu stručně popisujeme quebeckou úpravu vyčleněného majetku bez vlastníka, její ideo­vé kořeny, vývoj a problémy s ní spojené. Poté rozebíráme problematiku bezsubjektového vlastnictví s důrazem na otázku úpravy majetku „bez pána“ ve svěřenském fondu a následně i otázku jeho subjektivity. Na základě provedených analýz prezentujeme vlastní řešení problematiky. 

Východisko české úpravy svěřenského fondu

Základní rysy a srovnání

První základní otázkou je systematika a obsah obou úprav. Obě právní úpravy obsahují kromě fiduciárního fondu též úpravu správy cizího majetku. Rozdíl není podstatný, neboť zatímco česká úprava obsahuje pod nadpisem „Správa cizího majetku“ všeobecná ustanovení o správě (§ 1400-1447 o. z.), quebecká úprava nejenže správu majetku jiných osob umístila za úpravu svěřenského fondu, ale správa je součástí zvláštního, sedmého oddílu čtvrté knihy quebeckého občanského zákoníku, kdežto svěřenský fond (fiducie) je společně s nadací součástí oddílu šestého. S ohledem na odkazy v úpravě jednotlivých institutů, např. lze v české úpravě uvést § 1419 odst. 2 o. z. a v quebecké úpravě čl. 1322 CCQ, je zřejmé, že správa cizího majetku může fungovat jako samostatný institut a zároveň je, jak je na rozdíl od CCQ výslovně stanoveno v českém o. z., obecnou úpravou ve vztahu ke speciální úpravě fiduciárního svěřenského fondu.

V obou občanských zákonících jsou správa cizího majetku a svěřenský fond (fiducie) součástí úpravy věcných práv (v českém o. z. viz Absolutní majetková práva, § 976-1720 o. z.), v quebeckém občanském zákoníku je analyzovaná úprava zařazena do čtvrté knihy upravující vlastnictví (čl. 889 a násl. CCQ).

Rozdíl českého a quebeckého občanského práva spočívá v odlišném režimu samotné podstaty vlastnického práva. Zatímco český občanský zákoník vychází z tradičního pojetí vlastnictví a subjektivního vlastnického práva, které pojmově vylučuje vlastnictví bez vlastníka (viz § 1011: „Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím.“), quebecký občanský zákoník ve svém základním ustanovení čl. 2 v zásadě připouští i bezsubjektové vlastnictví (viz § 2 odst. 2, srov. níže).

Vlastnictví v quebecké fiducii

Fiducie byla zakotvena v zákoně z roku 1879 a do občanského zákoníku pro Dolní Kanadu z roku 1886 byla integrována v roce 1888. Ani za platnosti této úpravy nebyla situace fiducie v Quebecu jasná.[2] Dnes platný občanský zákoník z roku 1992 zlepšení nepřinesl. Problémy vznikají např. v insolvenčním právu. Závazky, které vznikají z jednání správce, jsou závazky majetku fiducie, neboť jeho jednání fiducii zavazuje. Existují názory, že tento majetek sám o sobě nemůže uzavírat smlouvu přímo, a není tak ani věřitelem, ani dlužníkem, neboť nemá právní osobnost.[3] Ačkoliv nemá právní osobnost, má majetek a závazky, a proto by mu nemělo nic bránit v tom, aby získal postavení věřitele nebo dlužníka. Proto je zapotřebí, aby na federální úrovni Kanady, tedy i v zákoně o úpadku a insolvenci, bylo možné považovat jednání správce za fiduciární majetek jako jednání „osoby“ utvořené majetkem fiducie za účelem aplikace federálních zákonů.[4]

Pro koncepci vlastnictví v quebeckém občanském zákoníku je relevantní ust. čl. 2 odst. 1 („Každá osoba má vlastnické právo“, ve francouzštině „Toute personne est titulaire d’un patrimoine“), které je vyjádřením tradičního francouzského pojetí vlastnického práva, za jehož původce jsou pokládáni štrasburští profesoři Aubry a Rau. Podle čl. 2 odst. 2 CCQ však „vlastnické právo může být rozděleno či vyděleno, pokud tak stanoví zákon“ („Celui – ci peut faire l’objet d’une division ou d’une affectation, mais dans la seule mesure prévue par la loi“). Toto ustanovení je totiž výrazem tzv. moderní teorie vlastnictví, která primárně vychází z účelu vlastnictví, jemuž jsou určeny majetkové hodnoty. Tato teorie našla svůj konkrétní výraz právě v úpravě quebecké fiducie. Koncepci účelového majetku vytvořil Brinz v roce 1860 v souvislosti s tehdejší diskusí o právní povaze právnické osoby. Jeho teorie mu tak byla nástrojem k obejití konstruktu právnické personifikace. Rozlišovala dva druhy majetku, a sice majetek osoby jako osobní majetek, a účelový majetek, který nepatří nikomu, avšak slouží něčemu.[5]

Předměty v účelovém majetku nepatří žádné osobě, nejsou přičítány žádnému subjektu, nýbrž jsou určeny svým účelem. Účelový majetek tedy sestává z bezsubjektových práv sloužících určitému účelu a tato práva jsou vykonávána osobou za tím účelem pověřenou. Tuto teorii pak rozvinul Bekker,[6] který považoval např. nadaci za majetkovou masu, která dosáhla právní samostatnosti. Osobní majetek považoval za nesamostatný účelový majetek.

Zásadní význam pro quebecké pojetí vlastnictví měl ovšem francouzský učenec P. Lepaulle. Ve svém základním díle Traité théorique et pratique des trusts vymezil transplantované formy trustu v prostředí kontinentálního práva jakožto právní institut, který spočívá v majetku nezávislém na jakémkoliv právním subjektu, jenž vznikl vydělením.[7] Majetek tak nepatří právnické nebo fyzické osobě, ale svému účelu, jemuž zakladatel svěřil své majetkové hodnoty. Podle tohoto autora majetek nemůže náležet správci (trustee), protože v době jeho vyčlenění správce nebyl ještě určen nebo může svoji funkci odmítnout. Vlastnictví zakladatele nepřichází v úvahu, neboť se zbavil všech svých práv vůči majetku, a vlastnictví obmyšleného (beneficient, beneficiary) nepřichází v úvahu, protože u mnohých fiducií takováto osoba ještě nebyla určena.

Je ovšem paradoxem, že zhruba 20 let po publikaci své základní práce Lepaulle svoji teorii zavrhl a konstatoval, že majetek by neměl být „depersonalizován“, ale měl by vždy patřit určité samotné fiducii jako právnické osobě.[8] Vzdor tomu vliv jeho původního učení v Québeku přetrval a český zákonodárce koncept bezsubjektového vlastnictví zakotvil do občanského zákoníku sedmdesát let poté, co se jeho autor od něj distancoval.

Quebeckému zákonodárci se v úpravě občanského zákoníku podařilo určitým způsobem sloučit tyto teorie, resp. najít oporu v obou z nich. Tradiční teorie je základem, teorie účelového vlastnictví pak představuje zákonem připuštěnou výjimku.[9]

Otázka vlastnictví fiduciárního majetku je tak gordickým uzlem, který se pokoušela celá řada autorů a soudních rozhodnutí rozetnout.[10]

Za platnosti občanského zákoníku pro Dolní Kanadu, do něhož byl v roce 1888 vtělen zákon o trustech,[11] byla vytvořena celá řada teorií o vlastnictví majetku quebecké fiducie. Tak na základě rozhodnutí Curran v. Davies[12] byl za vlastníka považován správce, jak to též navrhoval Mignault.[13] Vlastnictví majetku se tedy mělo stát vlastnictvím správce. Jde v tomto ohledu o pokus vlastnický režim fiducie podřadit režimu anglického trustu. Přesto se na základě citovaného rozhodnutí připouštělo, že správce není absolutním vlastníkem, tím je samotný majetek, což ovšem bylo v rozporu s tehdejším pravidlem obsaženým v ustanovení (section) 406 občanského zákoníku pro Dolní Kanadu. Již na základě tohoto rozsudku se stalo zřejmým, že jde o nový typ vlastnictví, odlišný od základní teorie čili tradičního chápání jako vlastnictví osobního.[14] Teorie o obmyšleném jako vlastníku byly v menšině. Tyto teorie se zakládaly na tom, že obmyšlený je vlastně konečným beneficientem, a tedy vlastníkem i v době, než se skutečným vlastníkem stal.[15] Teorii o tom, že vlastníkem je zakladatel a jeho dědici, zastával Mettarlin.[16] Jejich vlastnictví je podmíněné do doby převzetí majetku obmyšleným. Podle posledních názorů Lepaullea by vlastníkem majetku měla být samotná fiducie.

Naopak koncepce vyvinutá v rozhodnutí Curran[17] byla ještě podpořena rozhodnutím ve věci Royal Trust,[18] kdy Nejvyšší soud (Cour Supe´rieure) rozhodl, že zakladatel přestává být vlastníkem okamžikem podpisu listiny o darování, kterým se stává správce.

Quebecká fiducie – právnická osoba? 

Quebecká fiducie ve své úpravě obsahuje celou řadu náznaků charakteristik právnické osoby.[19] Koneckonců i ministerský komentář poukazuje na paralely mezi úpravou fiduciár­ního fondu a právnických osob.[20] Tvrdí se však, že jestliže práva vložená do fiducie a majetek tam přiřazený nemají právní subjektivitu, nemůže být ani fiducie právnickou osobou, neboť pak by byla právním subjektem a vlastníkem fiduciárního majetku.[21] Neexistence právní subjektivity se dovozuje i z ust. čl. 1257 CCQ,[22] jež rozlišuje mezi dvěma formami nadace, přičemž jedna má právní subjektivitu a druhá, která je zřízena ve formě fiducie, tuto subjektivitu nemá.

Fiducie tak představuje majetkovou masu vyčleněného majetku. To způsobuje praktické problémy (viz níže) zejména v insolvenčním právu. Kanadské soudy proto považují pro účely insolvenčního řízení fiducii za právnickou osobu (a vlastníka vyčleněného majetku), i když tato praxe není důsledná.[23] Kanadský federální zákon o úpadku a insolvenci proto definuje právnickou osobu tak, že toto vymezení zahrnuje i fiducii.[24] Smith[25] dovozuje, že bez této fikce by se fiducie nemohla nikdy dostat do úpadku, neboť nemůže být dlužníkem. I proto se navrhuje považovat fiducii za nový druh „právnického subjektu“ (sujet de droit).[26] Přiznat fiducii status právnické osoby navrhoval již v roce 1951 sám P. Lepaulle.[27] 

Analýza a řešení bezsubjektového vlastnictví

Majetek ve svěřenském fondu a jeho vlastnictví – teoretické a praktické problémy 

Základním koncepčním problémem je rozpor bezsubjektového vlastnictví v § 1448 odst. 3 o. z. se samotnou podstatou vlastnického práva vyjádřenou v § 1011 o. z. jako vztah subjektu k majetku.[28]

Praktické problémy vznikají v souvislosti s odpovědností za závazky uzavřené svěřenským správcem jako komisionářem. Protože správce není vlastníkem svěřeného majetku, neodpovídá tímto majetkem za dluhy vzniklé v souvislosti s jeho činností.

To je zásadní problém při výkonu rozhodnutí a insolven­čním řízení.[29] 

Učení o subjektivním právu bez subjektu a nepřijatelnost této koncepce v českém právu

Jak známo,[30] koncepce vyděleného („autonomního“) vlastnictví[31] v quebecké fiducii byla přijata jako následek určité nejistoty při interpretaci v té době platné právní úpravy a nepochybně i pod vlivem Lepaulleovy teorie, i když ji tento autor zhruba 40 let před přijetím CCQ odmítl (viz výše).[32]

Teoretický koncept bezsubjektového práva byl – nikoliv však v souvislosti s fiducií, ale v obecné rovině – mimo jiné velmi zevrubně diskutován již německými pandektisty, ale i v Itálii a Francii,[33] ovšem s převážně naprosto odsuzující reakcí. Např. Jhering považoval takový pojem za rozpor sám o sobě (contradictio in adiecto).[34] Koncepce vlastnictví bez vlastníka je v přímém protikladu s filozofií osvícenství, z něhož pak vyšly základní novodobé kodifikace občanského práva.[35] Novodobý stát spočívá na společenské smlouvě a je povinen chránit přirozená práva všech lidí, jestliže stát tato práva jakožto práva subjektivní kodifikoval.[36] Subjektivní právo bylo považováno za svobodu, na které se zakládá potenciál člověka k vlastnímu rozvoji a realizaci vlastní vůle. To je samozřejmá pravda,[37] neboť subjektivní práva jsou základem každého právního státu.[38]

Většina moderních občanských zákoníků postavila do centra pozornosti osobu – občana. To se týká nejen fikce právnické osoby, ale především přičitatelnosti, a tedy spojení kaž­dého subjektivního práva s osobou. Práva bez subjektu jsou v těchto na osobu orientovaných systémech naprosto cizím prvkem. To je zřejmé již z celkové struktury jednotlivých občanských zákoníků. Případně to vyjádřil s platností pro francouzský občanský zákoník francouzský Nejvyšší soud (Cour de cassation), podle kterého ve francouzském občanském právu existuje základní princip (principe fondamental), který práva bez subjektu vylučuje [„podle kterého právo bez subjektu nemůže existovat“, Cass. civ. (1 re), z 22. 7. 1987].

Ačkoliv koncepce bezsubjektového vlastnictví vyjádřená v quebeckém občanském zákoníku neznamená, že by majetek fiducie byl věcí ničí, nelze připustit bezsubjektové vlastnictví, tedy majetek bez pána, jako dlouhodobý právní vztah. O tom svědčí i reforma právní úpravy rakouského občanského zákoníku ohledně „ležící pozůstalosti“ (hereditas iacens), které byla v § 546 ABGB výslovně přiznána subjektivita, jež předtím byla dovozována v nauce,[39] a částečná subjektivita (např. v daňových věcech) i judikaturou.[40]

I když správce obdobně, jako tomu je u quebecké fiducie a českého svěřenského fondu, vykonává ve vztahu k majetku svěřenského fondu, resp. fiducie, určitá práva, jež náležejí i vlastníkovi, ani zdaleka jej nelze považovat za nositele vlastnictví k tomuto majetku. Podstatné je, že není vlastníkem žádných práv k tomuto majetku a pouze některá z nich vykonává.[41]

Možná řešení? 

Jak z hlediska právní dogmatiky, tak i prizmatem neuspokojivých následků je koncepce bezsubjektového vlastnického práva nepřijatelná. Proto nejprve prověříme několik možností jeho personifikace.

• První možností je, že nositelem subjektivních vlastnických práv je správce, který může být v rámci interních fiduciárních vztahů omezován v českém prostředí především statutem, vůči třetím osobám však tato omezení nemají žádné účinky. Platí tedy, že vůči třetím osobám může správce mít více práv než ve vnitřních vztazích, tedy v poměru k zakladateli a obmyšlenému. Třetí osoby mohou tak své nároky uplatňovat bez jakéhokoliv omezení vůči správci a uspokojovat se z jeho majetku, majetku fiducie. V případě správce jde totiž o věcněprávní nárok, zatímco postavení obmyšleného je podstatně slabší, neboť jeho nároky jsou pouze obligačněprávní povahy. Rozumí se samo sebou, že majetek svěřenského fondu je formálně oddělen od majetku v osobním vlastnictví správce.
• Druhou možností je přizpůsobit vlastnické vztahy ve svěřenském fondu poměrům v trustu. Právo obmyšleného k majetku má věcněprávní povahu a působí erga omnes. Správce pak má k majetku fiducie pouze obligačněprávní oprávnění. Věřitelé nemají v konkursním řízení a ani v exekučním procesu postavení zvýhodněných věřitelů. I v režimu quebecké fiducie má však obmyšlený věcné právo, a tedy přednost před obligačněprávními nároky věřitelů správce fiducie vůči majetku fiducie. Zákonná úprava však může toto postavení změnit. Režim bezsubjektového vlastnictví původně známý i v mexické právní úpravě změnil mexický Nejvyšší soud právě v důsledku problematičnosti této úpravy tak, že přiznal vlastnictví k majetku fiducie správci.[42] Takové řešení se tak přibližuje k duálnímu vlastnictví známému z angloamerického trustu: správce má právní vlastnictví, zatímco obmyšlený (beneficiary) vlastnictví správce omezuje svým ekvitním vlastnictvím.

Proto také je vlastnictví svěřeného majetku označováno jako vlastnictví sui generis.[43] Jedná se o propriété limité[44] nebo také propriété fiduciaire. Tento režim předpokládá možnost zcizování a zatěžování majetku fiducie správcem, jakož i uplatnění žalobního práva vůči třetím osobám. Právo správce na požitky a plody, jakož i právo zničit majetek je z definice fiduciárního majetku vyloučeno. Správce je však vzdor svému omezenému vlastnickému právu registrován jako vlastník; i cenné papíry znějí na jeho jméno.[45] Oproti duálnímu vlastnictví stojí v kontinentálním právu, včetně práva českého, tradiční chápání vlastnictví, a tedy numerus clausus vlastnického práva, jakožto součásti věcněprávního režimu.[46] To ovšem není jediná překážka, neboť i další zásada věcných práv včetně práva vlastnického, princip publicity, stojí v cestě této koncepci.

• Další možností řešení vlastnických poměrů fiduciárních vztahů je přiznat vlastnické právo k majetku fiducie obmyšlenému. V takovém případě by pak správce jednal buď jako zmocněnec beneficienta, anebo by měl vlastní věcněprávní oprávnění nakládat s majetkem fiducie.
• Čtvrté možné řešení spočívá v konstrukci svěřenského fondu jako právnické osoby, které majetek vlastnicky náleží. Je to řešení, k němuž se po odmítnutí své původní koncepce bezsubjektového vlastnictví (majetku bez pána) přiklonil Lepaulle.[47] Normativního vyjádření tato koncepce doznala v řešení fi­ducie obsaženém v etiopském občanském zákoníku na návrh Davida, i když v samotném Quebecu byl tento koncept odmítnut.[48] Tento model vykazuje rysy české nadace, nadace rakouské nebo německé samostatné nadace. Přísně vzato je pak správcem samotný svěřenský fond (fiducie), jehož práva vykonává správce. Práva a povinnosti svěřenského fondu jsou vymezeny ve statutu. Návrh tohoto řešení narazil v Québeku na jedinou závažnou námitku spočívající v náročnosti zřízení fiducie jako právnické osoby. Tato námitka, jak vyplyne z dalšího, není v prostředí českého práva závažná.

I když v systému common law určité fenomény vlastnictví bez subjektu[49] existují, v kontinentálním právu se vyskytuje snad jen jediný institut vlastnictví bez vlastníka, kterým je rakouská hereditas iacens (ruhender Nachlass),[50] podle níž „dědic“, jakmile dědictví přijal, „představuje se zřetelem k němu zůstavitele“. Vůči třetí osobě považují se oba za osobu jedinou. Před přijetím dědicem se na pozůstalost hledí tak, jako kdyby byla v držení zemřelého.[51]

Ohledně tohoto pojmu existovaly a dosud existují nejasnosti vzdor četným diskusím. Tak podle Roučka nelze přijmout v Rakousku převládající koncept hereditas iacens coby právnické osoby, neboť subjektivitu nemá, protože není subjektu. Do ustanovení opatrovníka tak není možné akceptovat změny na ležící pozůstalosti, které vyžadují spolupůsobení subjektu.[52]

Řešení je proto třeba hledat jiným způsobem. Na první pohled se nabízí Roučkova argumentace. V jejím smyslu bychom mohli konstatovat, že vlastnictví je třeba přičítat subjektu, a protože takový subjekt nemáme, musíme se spokojit s určitou fikcí. Pak je možné jako vlastníka fingovat např. osobu správce, ať jím je osoba fyzická, nebo právnická. Avšak tato úvaha, ať je jakkoliv lákavá, je zavádějící a nesprávná. 

Svěřenský fond a subjektivita

Vlastnictví u nás předpokládá jeho subjekt. Proto je třeba se zabývat otázkou právní osobnosti svěřenského fondu.

Není účelem těchto stručně vyjádřených myšlenek zabývat se podstatou právní subjektivity a odlišovat tento pojem od právní osobnosti,[53] nýbrž se pokusit o stručné řešení s ohledem na praktické problémy spojené s určitou nejistotou při interpretaci české právní úpravy. Budiž řečeno, že ani v Québeku nebylo zřejmě dodnes, tedy po více než dvaceti letech od platnosti občanského zákoníku, dosaženo jasného řešení této otázky u tamní fiducie.[54] Za alespoň omezenou, tedy procesní, subjektivitu quebecké fiducie se přimlouvá velmi přesvědčivým způsobem Smith,[55] který spatřuje v její úpravě značné nedostatky. Jasným zastáncem právní subjektivity quebecké fiducie je i Cumyn,[56] která tvrdí, že fiducie by měla být chápána jako nový druh právního subjektu. Quebecká fiducie má podle ní celou řadu znaků právní osobnosti, přičemž rozlišuje mezi osobností a právním subjektem. Fiducii jako právnickou osobu chápe též Pluskat, jež vyslovuje domněnku, že québecká fiducie má být nejen posuzována jako právnická osoba, nýbrž jako taková i uznána.[57] Becker[58] soudí, že bezsubjektivní entita je možná a lze se s tímto fenoménem v rámci quebeckého občanského zákoníku dobře vypořádat, současně však připouští, že zařazení quebecké fiducie do procesně orientovaných soukromoprávních systémů vyžaduje mimořádnou opatrnost a značné úsilí o přizpůsobení tohoto fenoménu.

Předpoklady právnické osoby 

Pro naše účely tedy ve stručnosti shrňme základní předpoklady pojmu právnická osoba.

V první řadě musí existovat určitá relativně samostatná entita, tedy soubor právních vztahů, jež plní určité cíle ve společnosti. Jak zdůrazňuje Raiser,[59] nejde tedy o výplod práva, nýbrž o existenci sociální skutečnosti (soziale Wirklichkeit).

Druhým předpokladem pojmu právnická osoba je existence určitého řádu právních vztahů uvnitř uvedené samostatné entity, která plní specifickou sociální a právní funkci. Právnická osoba musí disponovat subjektivitou, jež zahrnuje např. označení této jednotky, a tedy její jméno, způsobilost mít práva, tato práva nabývat a nakládat s nimi. Konečně pojem právnická osoba zahrnuje orgán, tedy fyzickou osobu, prostřednictvím které právnická osoba jedná. Samostatná entita pak musí být uznána právním řádem. Tato definice právnické osoby implikuje hmotněprávní následky, následky procesněprávní, včetně následků v řízení vykonávacím a insolvenčním.[60] Sdílíme přitom teorii o relativitě osobnosti právnické osoby, která předpokládá určitou odstupňovanou způsobilost přičítání.[61]

Současná česká právní nauka prodělala pozoruhodný rozvoj a vývojem prošla i normativní úprava právnické osoby od občanského zákoníku z roku 1964 k dnes platnému občanskému zákoníku z roku 2012. Vyzvednout je třeba význam K. Eliáše, který se zřejmě jako první již v devadesátých letech 20. století začal problematikou právnické osoby hlouběji zabývat,[62] jeho další díla, a dále zejména práce Hurdíka a Berana.

Pro naši problematiku je relevantní dnes platná úprava obsažená v ust. § 20 o. z. Pro existenci právnické osoby jako ryzího výtvoru práva předpokládá Hurdík[63] soubor předpokladů, a to především pojmových, identifikačních znaků, organizační strukturu, pravidla o vzniku, zrušení, přeměně a zániku právnické osoby, jakož i ohledně její činnosti. Podle Hurdíka je pravidlo obsažené v první větě § 20 o. z. výrazem omezení teorie fikce teorií reality, jež představuje oslabení zásady právní jistoty. Tento autor však uznává, že toto omezení není relevantní, neboť zákonodárce dává možnost uznat právnickou osobu „výslovně zákonu“. I tak však soudí, že tato definice vytváří prostor nejistoty mezi organizačními útvary konstituovanými zákonem. Havel[64] spatřuje v komentovaném ustanovení přístup „spíše smíšený, tedy … jakousi derivaci fixní teorie“.[65] Za znaky právnické osoby jako předpoklady její exis­tence chápe tento autor technické požadavky na název, sídlo a účel, dále pak právní osobnost, deliktní způsobilost, organizační strukturu a majetkovou samostatnost.[66] Zdůrazňuje, že i z platného vymezení právnické osoby je zřejmé působení teorie reality, že tedy právní osobnost nemusí stanovit zákon, ale postačí, bude-li „dostatečně zřetelně plynout ze zákona“.[67]

Svěřenský fond – právnická osoba

Touto problematikou se zatím v Čechách jako jediný zabýval Bohumil Havel, který právní subjektivitu fiduciárního fondu nejprve opatrně připouští,[68] v jiné publikaci však tuto možnost vylučuje.[69] Tvrdí sice, že svěřenský fond vykazuje některé prvky deliktní a procesní způsobilosti, zákonodárce však údajně jeho právní subjektivitu nezakotvuje („nestanoví“), a to proto, že to jednak je záměr zákonodárce, a jednak „nelze ji ani dovodit“, neboť svěřenský fond nemá majetkovou samostatnost; s majetkem nakládá správce, a sice účelově a limitovaně.[70]

Při čtení dikce prvního souvětí § 20 se zdá, že český zákonodárce vycházel při vymezení právnické osoby z teorie fikce, kterou kombinuje s organickou teorií (viz „právnická osoba je organizovaný útvar …“). Tak lze na první pohled vykládat obě definice právnické osoby v tomto ustanovení zakotvené: „právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost“ a „právnická osoba je organizovaný útvar, jehož právní osobnost zákon uzná“. Na rozdíl od Hurdíka,[71] který ve druhé definici § 20 spatřuje „logický a systematický protimluv“, je třeba považovat tuto definici právnické osoby ne za dublování významu definice v první větě, nýbrž za nezávislé další vymezení pojmu právnická osoba s vlastním svébytným obsahem. Smysluplnost této definice lze dovodit již z odlišného významu dikce sousloví „zákon stanoví“ na straně jedné a „zákon uzná“ na straně druhé. Zatímco v prvním případě jde o výslovné normativní konstatování, druhá definice předpokládá status právnické osoby za podmínky, že relevantní právní úprava splňuje předpoklady organizovaného útvaru a právní osobnosti (subjektivity). Naši interpretaci jen podporuje text důvodové zprávy k § 20 o. z., podle které „zákon nemusí o určitém organizovaném útvaru výslovně stanovit, že je právnickou osobou, nýbrž i postačí, bude-li ze zákona právní osobnost tohoto útvaru jinak bez pochybností zřejmá“.

Havlův názor,[72] který bez bližšího odůvodnění konstatuje, že zákonodárce subjektivitu svěřenského fondu nestanovil „vědomě a záměrně, a nelze ji proto ani dovodit“, nepovažujeme za správný. Naproti tomu lze konstatovat, že svěřenský fond splňuje veškeré formální předpoklady (znaky) právnické osoby. Je totiž nepochybně organizovaným útvarem, jehož vznik, změna a zánik jsou kogentním způsobem zákonem stanoveny (§ 1448, 1451, § 1468 a násl., resp. § 1471 a násl.), který je zřízen za určitým účelem (§ 1449), a musí mít vlastní označení a strukturu (viz § 1450 a 1452). Jako vlastník (viz níže, část Návrh změny a jeho důvody) má jak majetkovou samostatnost, tak i smluvní a deliktní odpovědnost, kterou v jeho zastoupení vykonává „zákonný komisionář“ – svěřenský správce (§ 1448, 1456). Svěřenský fond tak má majetkovou samostatnost.

Tuto tezi podporují i názory významných quebeckých akademiků o nutnosti považovat fiducii za právnickou osobu a návrhy učiněné na její realizaci.[73]

Svěřenský správce, který by vykonával nejen správu, ale za svěřenský fond jako právnickou osobu též jednal, by tak byl v jiném postavení než jako řečený „zákonný komisionář“ podle dnes platné úpravy, který z podstaty svého postavení nemůže vykonávat veškerá vlastnická práva a nemůže mimo jiné ani ve prospěch svěřenského fondu vydržet vlastnické právo.[74]

Řešení – svěřenský fond vlastníkem vyčleněného majetku

Nedostatky platné úpravy vlastnictví podle § 1448 o. z.

Poznatky, k nimž jsme dospěli, nás vedou k závěru, že svěřenský fond je třeba považovat za subjekt práva, tedy právnickou osobu, jež je vlastníkem majetku vyčleněného z vlastnictví zakladatele.

K tomuto řešení nás vedou především právně politické důvody, ale i důvody právní dogmatiky.

Rozpor v koncepci vlastnictví jen zvýrazňuje cizorodost jeho bezsubjektového pojetí práva v § 1448 odst. 3 o. z. v rámci české právní kultury, neboť bezsubjektovému vlastnictví schází řádné ukotvení v občanském zákoníku, jak tomu je v obdobném předpisu provincie Québec. Vykládat pojetí vlastnictví v § 1400 odst. 3 větě druhé o. z. jako vlastnictví sui generis ve smyslu některých názorů kanadských teoretiků a majetek ve svěřenském fondu „de facto“ považovat za předmět vlastnictví jeho zakladatele není uspokojivým řešením. Takovéto řešení by totiž odpovídalo institutu správy cizího majetku (§ 1400-1447 o. z.). Tím by se stala úprava svěřenského fondu nadbytečnou.

Pojem oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku, který není ani ve vlastnictví správce, ani ve vlastnictví zakladatele, ani vlastnictvím obmyšlené osoby (bezsubjektové vlastnictví), je konstrukcí, jež způsobuje obtíže všude tam, kde je právem upravena. To je zřejmé mimo jiné především na příkladu samotné quebecké úpravy, ať již v občanském zákoníku pro Dolní Kanadu, nebo v platném občanském zákoníku kanadské provincie Québec. Ve všech těchto oblastech je tento pojem při své veškeré flexibilitě považován za problematický. Proto je třeba dodatečně řešit problémy, které způsobuje, ať již na úrovni legislativní, nebo pomocí judikatury. Proto byly vytvářeny pojmy jako vlastnictví sui generis, omezená právní subjektivita fiducie např. v daňových předpisech apod.

Jeden z nejcitelnějších dopadů této konstrukce lze pozorovat v oblasti práv třetích osob. Jejich ochrana může být velmi zeslabena, neboť, jak to vyplývá i z naší právní úpravy, třetí osoby se mohou domáhat náhrady škody vůči správci na základě jeho smluvní a deliktní odpovědnosti, avšak uspokojení pohledávek lze realizovat jen z jeho vlastního majetku.

Velmi závažné následky může tato situace mít v oblasti procesního práva, zejména v právu exekučním a insolvenčním. Česká právní úprava zatím není připravena na uplatňování nároků obmyšleného a třetích osob. To souvisí s pasivní legitimací správce a nemožností přičítání jeho jednání majetku ve svěřenském fondu.

Kromě právně politických důvodů mluví proti konstruktu vlastnictví bez vlastníka i důvody právně dogmatické. Skutečností totiž je, že tento koncept byl převzat nejen bez dalších nutných transpozic a adaptačních opatření tak, aby splynul s kontextem v českém právním řádu, ale jde o institut kontinentálnímu právu cizí, který je samotnou svojí podstatou v rozporu s chápáním subjektivních práv. 

Návrh změny a jeho důvody

Svěřenský fond, jak je upraven v občanském zákoníku, splňuje základní charakteristické rysy právnické osoby vlastníka vyčleněného majetku. Platná úprava totiž předvídá účel svěřenského fondu a jeho označení (viz § 1449 a § 1450 odst. 1 o. z.). Obligatorním atributem svěřenského fondu je statut, který vymezuje základní organizační strukturu této entity.

Svěřenský fond vzniká zápisem do evidence svěřenských fondů (§ 1451 odst. 2 o. z.).

Platná právní úprava v § 1456 o. z. též předvídá, že svěřenský správce svěřenského fondu vykonává plnou správu majetku a je jako orgán zapsán do evidence svěřenských fondů.

Lze tak soudit, že svěřenský fond má právní subjektivitu (osobnost), která jako u každé právnické osoby splývá se způsobilostí k právním jednáním, tedy se svéprávností.[75] Zákonodárce tak ne výslovně uznává svěřenský fond za právnickou osobu. Podpůrně lze dodat, že svěřenský fond fingují jako právnickou osobu i jiné zákony. Jako subjekt práva kvalifikují svěřenský fond zákon o účetnictví, zákon o daních z příjmů a zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů.[76]

Zatímco charakter svěřenského fondu jako právnické osoby lze odvodit z platného právního řádu, ust. § 1448 odst. 3 o. z. konstituující vlastnictví bez vlastníka výslovně vylučuje toto vlastnictví u správce, zakladatele i obmyšleného. Vyloučen z vlastnictví však není samotný svěřenský fond. Naopak, nejen o jeho charakteristickém rysu jako právnické osoby, ale o svěřenském fondu jako nejen držiteli, ale vlastníku majetku v něm, svědčí ustanovení občanského zákoníku o tom, že „vlastnická práva k majetku vykonává správce vlastním jménem na účet fondu“ (§ 1448 odst. 3 o. z.). Zde svěřenský správce jedná jako komisionář ve prospěch svěřenského fondu.

O nutnosti řešení, k němuž jsme dospěli, svědčí i některé další důvody.

Vlastnictví bez vlastníka lze sice dogmaticky, nikoliv však z důvodů praktických, obhájit, dlouhodobě je však to stav ne­udržitelný. Také proto, jak již shora uvedeno, rakouská nauka považuje ležící pozůstalost ve smyslu § 546 ABGB za právnickou osobu.

K právně politickým důvodům ve prospěch našeho řešení se řadí nutnost udržení principu publicity. Ten je do jisté míry předvídán již platnou právní úpravou. Jiným důvodem je numerus clausus, princip vlastní českému věcnému právu. Ten mluví zcela evidentně pro konstrukt vlastnictví bez vlastníka.

Možná negativa navrhovaného řešení

Ze systematického zařazení úpravy svěřenského fondu v občanském zákoníku do režimu věcných práv plyne nutnost se zabývat, jak to v tomto příspěvku činíme, základními otázkami vlastnictví, a tedy i právní osobností (subjektivitou). Např. u německé Treuhand, které se týkají pouze čtyři ustanovení BGB (§ 662, 667, 670 a 675) v režimu závazkového práva, to není zapotřebí, neboť se jedná v zásadě o ryze obligačněprávní institut. Koncipovat svěřenský fond jako právnickou osobu znamená jeho vzdálení kategorii trustu a obdobným obligačněprávním institutům. Jako právnická osoba se svěřenský fond „přibližuje“ svým fungováním institutům upraveným občanským zákoníkem, jakými jsou nadace a nadační fond.

Nabízí se ovšem i jiné řešení, spočívající v kodifikaci svěřenského správce jako vlastníka vyčleněného svěřeného majetku, za který byl v Quebecu považován judikaturou (viz rozhodnutí ve věci Tucker) či je chápán v pojetí anglického trustu. V souvislosti s tím by bylo možné odstranit problémy související s postavením zakladatele, jenž má v české právní úpravě oprávnění mající dimenzi vlastnických práv. O tom však v autorově jiném příspěvku.

Závěr 

V současné době by řešení de lege lata mělo spočívat ve výkladu § 1448 odst. 3 o. z. teleologickou redukcí, a tak považovat svěřenský fond za právnickou osobu vlastnící jí svěřený (vyčleněný) majetek. Řešením de lege ferenda je novela, jež by napříště obsahovala výslovné přiznání statusu právnické osoby svěřenskému fondu jako vlastníku vyčleněného majetku.

[1] Ohledně této problematiky existuje již celá řada relativně pozoruhodných příspěvků z pera mladší generace českých civilistů [např. B. Havel, V. Pihera: Trust, fiducie, Treuhand v Evropě a svěřenství v České republice, in L. Tichý, K. Ronovská, M. Kocí (eds.): Trust a srovnatelné instituty v Evropě, Praha 2014, str. 53-66; B. Havel: Právní osobnosti (právní subjektivita) svěřenského fondu ve světle českého občanského zákoníku, tamtéž, str. 203-208; M. Kocí: Institut svěřenského fondu v NOZ, Bulletin advokacie č. 1-2/2014, str. 28-32; V. Pihera: Nejpodivnější zvíře v lese – poznámky ke svěřenskému fondu, Obchodněprávní revue č. 10/2012, str. 278 a násl.; týž, Krocení trustu. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku, Obchodněprávní revue č. 5/2016, str. 129 a násl.; a T. Richter: Mezi smlouvou, vlastnictvím a korporací: právní úprava trustu v návrhu nového občanského zákoníku, in Pocta Miloši Tomsovi k 80. narozeninám, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 334-373], jež se však naší specifickou problematikou podrobněji nezabývají a autorovi není znám jiný příspěvek v české právní literatuře k ní.

 

prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc., je advokátem a vedoucím Centra právní komparatistiky Právnické fakulty UK v Praze.

---

[2] A. Bohémier: Application de la Loi sur la faillite et l’insolvabilité – a´ la fiducie du Code civil du Québec – studie vyžádaná Ministerstvem spravedlnosti Kanady předložená v únoru 2001, str. 137.

[3] Viz R. A. Mac Donald: Reconceiving the Symbols of Property: Universalities Interest and Other Heresies, McGill Law Journal, roč. 39, 1994, str. 761.

[4] A. Bohémier, op. cit. sub 2, str. 138.

[5] A. Brinz: Lehrbuch der Pandekten, sv. 1, 1. vydání, Erlangen 1857, str. 979 a násl.

[6] E. I. Bekker: Zweckvermögen, insbesondere Peculium, Handelsvermögen und Aktiengesellschaften, ZHR 1861, str. 499 a násl.

[7] P. Lepaulle: Traité theorique et pratique des trust, Paris 1932, str. 31.

[8] P. Lepaulle: La Notion de „trust“ et ses applications dans les divers syste´mes juridiques, in Actes du congre´s internationale de droit privé tenu a´Rome, Bd. 2, Unification of Law (1951) 197, str. 207, cit. podle A. Popovici: Trusting patrimonies, in R. Valsan (ed.): Trusts and Patrimonies, Edinburgh 2015, str. 215.

[9] P. Lepaulle: La Notion de „trust“ et ses applications dans les divers syste´mes juridiques, in Actes du congre´s internationale de droit privé tenu a´Rome, Bd. 2, Unification of Law (1951) 197, str. 207, cit. podle A. Popovici: Trusting patrimonies, in R. Valsan (ed.): Trusts and Patrimonies, Edinburgh 2015, str. 215.

[10] J. Beaulne: Droit des fiducies, Montréal 1998, str. 12, s odvoláním na Y. Rossier: Étude comparée de certains aspects patrimoniaux de la fiducie, McGill Law Journal, roč. 34, 1989, str. 817.

[11] An Act Respecting Trusts, S.Q. 1879, 981a-981d občanského zákoníku.

[12] Viz 1933 R.C.S. 283.

[13] P.-B. Mi I. Sándor: Fiduciary Property, Management and the Trust, HVG – ORAC Publishing, 2015, str. 234.

gnault: Droit Civil Canadien, 1901, sv. 5, str. 151 a násl.

[14] I. Sándor: Fiduciary Property, Management and the Trust, HVG – ORAC Publishing, 2015, str. 234.

[15] Y. Carron: The Trusts in Québec, McGill Law Journal, roč. 25, 1980, str. 428.

[16] D. Mettarlin: The Quebec Trust and the Civil Law, McGill Law Journal, roč. 21, 1975, str. 175 – podle I. Sándor, op. cit. sub 14, str. 235.

[17] Viz Curran v. Davis, 1933 CarswellQue 34, [1933] S.C.R. 283 (S.C.C.).

[18] Viz Royal Trust Co. v. Tucker (1982), 1 S.C.R. 250.

[19] Naproti tomu etiopský občanský zákoník upravující též fiducii na základě vyčleněného majetku tuto entitu vybavil právnickou osobností. Viz R. Becker: Die fiducie von Québec und der trust, Tübingen 2007, str. 161.

[20] Commentaires du ministre, str. 749 a násl. – podle R. Becker, op. cit. sub 19, str. 161.

[21] Tamtéž.

[22] Čl. 1257 CCQ: „Majetek nadace tvoří buď vlastnictví oddělené od vlastnictví zakladatele nebo jakékoliv jiné osoby, nebo vlastnictví právnické osoby. V prvním případě se na nadaci vztahují pravidla tohoto oddílu na veřejně prospěšnou fiducii, pokud zákon nestanoví jinak. Ve druhém případě se na nadaci vztahují ustanovení platná pro právnické osoby stejného druhu“ (překlad autora).

[23] Viz L. Smith: Trust and Patrimony, in R. Valsan (ed.): Trust and Patrimonies, Edinburgh 2015, str. 56.

[24] Viz Bankruptcy and Insolvency Act, RSC 1985, V-3 Section 2.

[25] Smith, op. cit. sub 23, str. 57.

[26] Srov. M. Cantin Cumyn: La fiducie, un nouveau sujet de droit? in J. Beaulne (ed.): Mélanges Ernest Caparros, Montréal 2002, str. 131-142.

[27]   Viz P. Lepaulle, op. cit. sub 8, str. 207.

[28] Srov. „Majetek ve svěřenském fondu však není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno“ (§ 1448 odst. 3 věta druhá o. z.) a „vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím“ (§ 1011 o. z.). Jiný názor však zastává Pihera (srov. V. Pihera, op. cit. sub 1, str. 280).

[29] Na zásadní problém v Québeku, resp. v Kanadě (insolvenční právo je upraveno federálním zákonem) upozorňuje A. Bohe´mier (op. cit. sub 2) a L. Smith (viz op. cit. sub 23).

[30] Např. M. Cantin Cumyn: La fiducie du Québec, un mode´le imitable? in Trust et fiducie: concurrents ou complément? Ženeva 2007, str. 83, 88-89.

[31] Na tomto místě je třeba si uvědomit určitá nejen terminologická, ale i pojmoslovná úskalí. Klíčové slovo „patrimony“ (v angličtině), resp. „patrimoine“ (ve francouzštině), které překládáme jako vlastnictví, má v quebeckém občanském právu podstatně širší význam než náš pojem vlastnictví. Znamená nejen vlastnické právo, ale i majetek a má i další významy; viz A. Popovici, op. cit. sub 12, str. 199, 209-212.

[32] Viz shora Vlastnictví v quebecké fiducii.

[33] Viz R. Becker, op. cit. sub 19, str. 300, 301.

[34]  Viz R. Jhering (1871) str. 390, cit. podle R. Becker, op. cit. sub 19.

[35] H. Coing, Arch.Phil.Dr. 1964, cit. podle R. Becker, op. cit. sub 19.

[36] Viz H. Coing, op. cit. sub 35, str. 1 a násl.

[37] Viz R. Jhering, op. cit. sub 34, a k tomu R. Wagner: Jheringstheorie des subjektiven Recht, AcP, 193 (1993), str. 322.

[38] R. Jhering, op. cit. sub 34, str. 390.

[39] Viz přehled u G. Kodek, in A. Kletečka, M. Schauer: ABGB–ON, Kommentar, Wien 2010, Komentář k § 547 ABGB, marg. č. 1.

[40] Viz např. VwGH 90/16/0167.

[41] Pojem vlastnictví a vlastnických práv hrál specifickou úlohu v komunistických režimech. Za pozornost v této souvislosti stojí koncept státního socialistického vlastnictví, jak byl vymezen v preambuli a základním čl. XII. odst. 2 Ústavy 9. května a § 101 občanského zákoníku z roku 1950. Podle Knappa (V. Knapp: Vlastnictví v lidové demokracii, Orbis, Praha 1952, str. 234) je subjektem tohoto vlastnictví, tedy vlastníkem „lid sám, reprezentovaný svým lidově demokratickým státem“. Stejný autor připouští, že „skutečná právní hospodářská náplň vlastníka věcí nakládat, požadovat ji od každého, kdo ji neprávem zadržuje a vzepřít se neoprávněnému zásahu do vlastnického práva, mají v naší společnosti jiný smysl, nežli měli ve společnosti buržoasní“ (tamtéž, str. 212).

[42] Viz D. W. M. Waters: Festschrift von Overbeck, str. 604, s odvoláním na K. W. Ryan: The Reception of the Trust, 1961, str. 265, 271-273.

[43] Viz rozsudek Nejvyššího soudu Kanady ve věci Tucker, viz op. cit. sub 18.

[44] Viz J. Carbonier: Droit civil, sv. 3: Les biens, 16. vydání, Paris 1994 III, č. 89, str. 167.

[45] Tento stav lze také nazírat z hlediska vývoje vlastnictví, resp. vlastnických práv. Rané římské právo, jakož i právo germánské a též tradičně vlastnictví v common law, bylo založeno na původní koncepci relativního vlastnictví. Situace se však postupně měnila a rozhodujícím faktorem k chápání vlastnického práva jako práva absolutního bylo zřejmě dílo Christiana Wolffa, jež nalezlo svůj výraz v čl. II odst. 3 a 6 Tereziánského kodexu (Codex Theresianus), dále pak v čl. 544 francouzského Code Civil a v neposlední řadě i v § 903 BGB (podle Mayer-Maly: Eigentumsverstädnis, FS Flume, str. 155, a R. Becker, op. cit. sub 19, str. 387).

[46] K tomu blíže R. Becker, op. cit. sub 19, str. 395 a násl.

[47] P. Lepaulle, op. cit. sub 8, str. 207.

[48] R. Becker, op. cit. sub 19, str. 416.

[49] Viz M. Lupoi: Trusts, A Comparative Study, Cambridge University Press, 2000, str. 273-291.

[50] Podle § 547 ABGB. Viz však kvalifikaci jako právnické osoby po novele ABGB z roku 2016. K tomu následující poznámka a kapitola Svěřenský fond a subjektivita níže.

[51] § 547 ABGB: „Der Erbe stellt, sobald er die Erbschaft angenommen hat, in Rücksicht auf dieselbe den Erblasser vor. Beyde werden in Beziehung auf einen Dritten für eine Person gehalten. Vor der Annahme des Erben wird die Verlassenschaft so betrachtet, als wenn sie noch von dem Verstorbenen besessen würde.“ Naproti tomu § 546 novelizovaného ABGB zní: „Mit dem Tod setzt die Verlassenschaft als juristische Person die Rechtsposition des Verstorbenen fort.“

[52] F. Rouček in F. Rouček, J. Sedláček (eds.): Komentář k o. z. o., Praha 1936, díl III, komentář k § 547, str. 52.

[53] Viz však I. Pelikánová: Právnické osoby a jiné entity v právu unijním a českém, Karlovarské právnické dny 2018, str. 368; A. Popovici: Trust in Québec and Czech Law: Autonomous Patrimonie? ERPL č. 6/2016, str. 945 a na jiných místech.

[54] Srov. A. Popovici, op. cit. sub 53, str. 946.

[55] L. Smith, op. cit. sub 23, str. 56.

[56] M. Cantin Cumyn: La fiducie un nouveau sujet de droit? in J. Beaulne (ed.): Mélanges Ernest Caparros, Montréal, 2002, str. 131.

[57] S. Pluskat: Der Trust im Recht von Québec und die Treuhand, 2001, str. 367, 383.

[58] R. Becker, op. cit. sub 19, str. 344-348, 349.

[59] Th. Raiser: Der Begriff der juristischen Person, AcP 199 (1999), str. 133.

[60] Viz též S. Klingbeil: Der Begriff der Rechtsperson, AcP 217 (2017), str. 848, 879-884.

[61] Srov. K. Schmidt: Gesellschaftsrecht, Köln et al., 1989, str. 165.

[62] Viz jeho komentáře k § 18 a násl. obč. zák. č. 40/1964 Sb. v komentářích tomuto zákoníku vydávané J. Švestkou a dalšími, včetně díla J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák et al. (eds.): Občanský zákoník I, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, zejména str. 227-237.

[63] J. Hurdík: Komentář k § 20 o. z., in P. Lavický (ed.): Občanský zákoník I, C. H. Beck, Praha 2014.

[64] B. Havel: Komentář k § 20, in F. Melzer, P. Tégl. (eds.): Občanský zákoník, Komentář, sv. I, Leges, Praha 2013.

[65] Tamtéž, marg. č. 11.

[66] Tamtéž, marg. č. 17.

[67] Tamtéž, marg. č. 28.

[68] Viz L. Tichý, K. Ronovská, M. Kocí (eds.): Trust a srovnatelné instituty v Evropě, Praha 2014, str. 203, 205-206.

[69] B. Havel in F. Melzer, P. Tégl, op. cit. sub 64, str. 275, marg. č. 30.

[70] Tamtéž.

[71] J. Hurdík, op. cit. sub 63, marg. č. 8.

[72] B. Havel, op. cit. sub 64, marg. č. 31.

[73] Např. A. Popovici: Trust québeckého a českého práva: autonomní vlastnictví? in L. Tichý (ed.): Svěřenský fond a trust, Praha 2016, str. 26, 31, 37, 41.

[74] Viz V. Pihera, op. cit. sub 1, str. 278, 281.

[75] Zastáváme názor, že právní osobnost může být relativní, a tedy omezena nejen na činnost v rámci účelu právnické osoby.

[76] Viz § 1 odst. 2 písm. i) zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, § 21f odst. 1 zákona o daních z příjmů, a § 65a odst. 3 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů.