Česká advokátní veřejnost dosud nahlížela na tzv. čtvrtou průmyslovou revoluci spíše pohledem stranou stojícího pozorovatele, který se s tímto fenoménem sice musí vypořádat coby s hybatelem právem regulovaných vztahů, a patrně tedy i práva samotného, avšak jehož samotného se žádné převratné změny patrně dotýkat nebudou. Nelze však přehlížet, že odvětví tzv. „legal tech“ roste přinejmenším v zahraničí poměrně nezadržitelným tempem. Není tedy nepravděpodobné, že jím vyvíjené inteligentní nástroje a s nimi související příležitosti a výzvy dostihnou dříve nebo později i českou advokacii. Jaké budou, a jaké naopak nikoliv? A jak se, pokud možno, neztratit mezi konkurencí vybavenou umělou inteligencí? Na takové otázky hledá odpovědi následující příspěvek.

Úvodem: advokacie konzervativní a futurologie progresivní

Právnické stavy, advokacii a advokáty nevyjímaje, mívají spíše konzervativní sklony. Prevence právních rizik i, vznešeněji řečeno, ideály spravedlnosti nepřejí větším výstřelkům. Právo nicméně musí reflektovat společenský, ekonomický a technologický vývoj, který posouvá jím regulované vztahy novým směrem. Výjimku netvoří ani tzv. čtvrtá průmyslová revoluce, přičemž, jak ukázal i Právník roku 2017, česká advokátní veřejnost toto v obecné rovině vnímá.[1] Advokáti a advokátky nicméně někdy podléhají dojmu, že přímo jich se současný technologický pokrok netýká. I přes některé výjimky se tak o informatických novinkách v advokacii častěji uvažuje pouze jako o nových nástrojích komunikace s klienty. Ony výjimky nadto zřídkakdy přesahují rozměr kratších žurnalistických příspěvků.[2]

Zdá se tedy, že technologická představivost advokátní veřejnosti není ve vztahu k sobě samé největší. Navíc má občas tendenci vydat se spíše do oblasti sci-fi, tj. směrem k právnímu androidovi, který advokáta téměř či zcela nahradí. Tam poměrně snadno narazí na zkratkovité informace, že k tomu přinejmenším ještě dlouho nedojde. Ostatně i dle populární stránky Will robots take my job je pravděpodobnost náhrady právníků roboty ve výši pouhých čtyř procent.[3] Ani dostupná literatura, včetně zahraniční, dostatečně přehledně nemapuje pomyslné kraje mezi těmito dvěma póly, tj. mezi nedotknutelností advokátní profese třetí informatickou/čtvrtou průmyslovou revolucí na jedné straně a úplným nahrazením právníků (všeho)schopnými roboty na straně druhé. Např. doyen advokátní futurologie Richard Susskind tak předpovídá blízkost technologicky podmíněného zániku právních a dalších profesí již poměrně dlouhá léta. Nelze se přitom ubránit dojmu, že ho kromě nadšení a nesporné informovanosti nejen právnické, ale i technologické, vede též motto „čím revolučnější, tím prodejnější“.[4] Vhledu právníků do IT/AI pokroku přitom může bránit i jeho logická podmíněnost orientací v příslušných matematicko-informatických otázkách.

Tento příspěvek si proto klade za cíl ona slepá místa na mapě relativně blízké technologické budoucnosti české advokacie překlenout, a to v hranicích vymezených zkušenostmi a očekáváními autora coby advokáta zaměřeného na komerční právo a podnikatelský sektor. Takto se níže předkládá přehled možností, jak se příslušné technologie, zahrnující zejména tzv. umělou inteligenci, strojové učení a zpracování přirozeného jazyka, mohou již poměrně zanedlouho aplikovat v advokacii, a rovněž analýza silných a slabých stránek těchto řešení. V návaznosti na to jsou posléze podrobněji rozebrány výzvy, které tyto technologie advokacii případně přinesou, jakož i možné odpovědi na ně.

Netřeba přitom zdůrazňovat, že predikce tohoto typu bývají ošemetné. Vždyť jak dlouho má lidská posádka letět na Mars „už za dvacet let“ a jak úsměvně působí fantazie z konce 19. století, dle nichž bychom snad měli do práce plachtit na létajícím kole jako Jan Tleskač. Tento článek byl nicméně zpracován s přesvědčením, že střízlivý pohled na dnešní možnosti může poskytnout poměrně spolehlivý vhled do relativně blízké budoucnosti. České prostředí má navíc tu (ne)výhodu, že technologický vývoj do něj obvykle přichází s určitým zpožděním ze zahraničí. K pohledu „vpřed“ proto často stačí pohled „ven“, kde je již nyní rozvoj tzv. legal tech poměrně překotný.[5] Touto optikou se tedy níže nahlíží, na co se mohou připravovat, a snad i těšit, čeští advokáti a advokátky generace 4.0.[6]

1. Základní východiska: jak inteligentní je umělá inteligence?

Analýza možností nových právních technologií se neobejde bez přehledu konceptů, na kterých tyto technologie staví. Nedorozumění totiž mohou pramenit také z představ, které může vyvolávat i samotný pojem nastupující umělé inteligence. Dostupné definice přitom takové romantické představy a s nimi spojený zmatek spíše posilují. Např. dle nedávné studie Thomson Reuters by se tak umělou inteligencí měla rozumět „oblast matematické informatiky zaměřená na vývoj softwaru, který je schopen činit rozhodnutí a řešit problémy“.[7] Je proto třeba se ptát, o co se vývoj takového rozhodovacího softwaru opírá.

I.1. Strojové učení – více statistiky než magie

Jedná se předně o technologie tzv. strojového učení. Zde již jsou odborné definice sdílnější. Strojové učení tak „statisticky vy­užívá informace o frekvenci [určitých situačních] znaků k ‚naučení‘ se vztahu mezi situačními znaky a cílovými výsledky“,[8] resp. „syntetizuje velké objemy dat – často nestrukturovaných – identifikací prvků, které zaznamenává, a vývojem algoritmů k maximalizaci své prediktivní přesnosti“.[9] Technologie strojového učení částečně autonomně a každopádně agnosticky vybírají pro dosažení takových cílů algoritmy, tj. sady matematických, statistických a informatických instrukcí, modelů a metod, které „maximalizují prediktivní přesnost nezávisle na podkladové teorii – to umožňuje využít spojitosti mezi a napříč referencemi, a to i takové, které jsou spíše implicitní než výslovné“.[10]

Strojové učení coby nástroj pro dosažení (určitého zdání) umělé inteligence tedy představuje informatickou aplikaci pokročilých statistických metod, která vhodně využívá výkonu nedávno ještě běžně nedostupného hardwaru k nalézání komplexních statisticky významných vazeb, podobností a struktur ve velkých objemech dat (a to často struktur a vazeb, které by mohly zůstat lidským odborníkům skryty, a navíc v takových objemech dat, které nebyly před vznikem internetu k dispozici).[11] Tyto vazby a struktury přitom umělá inteligence dále statisticky analyzuje pomocí prediktivních modelů za účelem předpovědi pravděpodobného výsledku.[12] Jinak řečeno, umělá inteligence tedy na základě již dříve zpracovaných vstupů a výsledků, tj. podkladových, „učebních“ dat, předpovídá (modeluje), jak by s určitou mírou pravděpodobnosti vypadal neznámý výsledek na základě sady obdobných vstupních dat.

Takové pokročilé statistické modelování lze přitom relativně dobře přiblížit i na příkladech z reálného života. Pokud tak např. bude umělá inteligence vylepšující internetové vyhledávání registrovat, že lidé hledající obchody s palivovým dřívím často současně hledají i e-shopy s pilami, začne po čase k vyhledávacím dotazům na palivové dříví zobrazovat i tyto e-shopy. Technologie strojového učení lze navíc před jejich ostrým nasazením nejprve „trénovat“, a dávat jim tak v kontrolovaném prostředí zpětnou vazbu, jaké výsledky jsou žádoucí a jaké nikoliv. Pokud tedy budou algoritmy zvolené umělou inteligencí během vývoje predikovat poptávku kupujícího paliva nejen po pilách, ale též po opékacích rožních, zatímco výsledná technologie je určena spíše pro segment vytápění než pro camping, mohou vývojáři příslušnému programu poskytnout zpětnou vazbu, že výsledky zahrnující pily jsou hodnotnější než výsledky zahrnující grilovací náčiní. Mohou tak ve výsledném produktu dosáhnout posílení role těch algoritmů, které preferují relevanci prvních z uvedených.[13]

Prediktivní nabídka pil nám přitom nemusí připadat jako přespříliš „inteligentní“ umělá inteligence. Od takové proto-inteligence ovšem nemusí být, zejména s využitím níže popisovaných technologií rozpoznávání přirozeného jazyka, dlouhá cesta k softwaru, který obdobné principy využívá i k odpovědi na otázky typu „jaké existují alternativy k plynovému vytápění a co vše potřebuji k jejich využití?“, tj. k již poměrně komplexnímu dotazu položenému počítačovému poradci. Na obdobných principech přitom fungují i reálné komplexní příklady stávajícího nasazení umělé inteligence, a to jak ty široce rozšířené, v čele zejména s algoritmy chytrého fulltextového vyhledávání, online inzerce a strojových překladů, tak i ty experimentální, které reprezentují zejména vrcholné programy Watson a Debater z produkce IBM. První z nich v roce 2011 ovládl soutěž Jeopardy, tj. americký předobraz populární televizní soutěže Riskuj!, druhý, který z něj vychází, dovede reagovat v rámci jednodušších odborných diskusí.[14]

Kvalitu takto fungující umělé „inteligence“ přitom zjevně podmiňuje dostupnost a strukturovanost podkladových dat a vstupů, když umělá inteligence současnosti a blízké budoucnosti v zásadě pouze zpracovává již existující specifická řešení a aplikuje je na obdobné, byť nové vstupní okolnosti (často v rozsahu a s rychlostí, jaké by jinak nebyly možné).[15] Naopak tzv. silná umělá inteligence, která by obdobně jako člověk pomocí intuice a představivosti vymýšlela nová kreativní řešení a široce o nich diskutovala, je stále spíše ve fázi vědeckofantastických představ než realizace. Pro novátorská řešení totiž z povahy věci neexistují historická, a někdy ani aktuální vstupní data.[16]

I.2. Zpracování přirozeného jazyka – jeden krok vpřed a půl kroku zpět

Závislost umělé inteligence na vstupních datech implikuje i obtížnost jejího nasazení v oblastech, které se spíše než na exaktní matematické údaje spoléhají na abstraktní humanistické ideje zachycené v literárních textech. Očividným příkladem je i právo.[17]

S tímto problémem si technologie umí částečně poradit „sama“, a to za pomoci zpracování přirozeného jazyka. Tento druhý z klíčových nástrojů, které umožnily současný rozvoj umělé inteligence, přitom představuje jak částečně produkt strojového učení (ve spolupráci s lingvisty z masa a kostí), tak v dnešní době jeho nezbytného průvodce, a soustředí se na analýzu „použití slov a frází ke zjištění spojitostí v rámci a napříč psaným nebo mluveným jazykem“.[18] Neslouží pouze ke zpracování existujícího textu, ale též reverzně k jeho generování.

Zpracování přirozeného jazyka nicméně není všemohoucí. Aplikace umělé inteligence v právu se tak neobejde bez anotací korpusu existujících a vznikajících právních textů, tj. bez pokud možno co nejpodrobnějšího lidského značkování těchto textů strojově zpracovatelnými atributy.[19] Potřeba široké datové základny, navíc ve strojově čitelných formátech, jakož i potřeba její anotace přitom může zdržet nasazení příslušných technologií zejména tam, kde je objem dostupných vstupních textů a též jejich lidských anotátorů řádově nižší než v anglofonním – a případně též sinofonním – světě, a tedy i v České republice.[20] Na druhou stranu, i čeští právníci by měli extenzivně pracovat rovněž s unijním právem a unijními zdroji. V jeho případě tato omezení nemusí platit, a to snad ani po brexitu, když unijní orgány i nadále počítají s užíváním angličtiny.[21]

I. Technologie pro advokacii dnes a zítra: android hned tak nepřijde

S takto položenými základy se již lze detailněji věnovat představitelným uplatněním nových technologií v advokacii. Jejich níže zvolené pořadí přitom vychází z odhadu načasování jejich postupného nástupu do praxe, opřeného o analýzu jejich silných a slabých stránek. Reálně ovšem může umělá inteligence přicházet do advokacie poměrně plíživě, v souladu s pozorováním, že „jakmile to funguje, přestaneme tomu říkat AI“.[22] Mnozí advokáti a advokátky tak, ačkoliv možná nevědomky, využívají umělou inteligenci již dnes, a to např. když používají Google překladač nebo automatickou kontrolu pravopisu.[23]

II.1. Automatizace rešerší?

Se zřetelem k už řečenému nepřekvapí, že dostupná umělá inteligence vyniká s patřičným vedením zejména v kontextua­lizaci, katalogizaci a vyhledávání informací. Značnou část advokátní práce, má-li být prováděna pečlivě, přitom tvoří dohledávání nejrůznějších podkladů (v českém prostředí zejména za účelem interpretace právních norem). Nejen komentáře a články, ale často i poměrně skryté judikáty, dohledané koncipienty a právními asistenty, tedy podmiňují zpracování spolehlivých právních stanovisek a přesvědčivých podání. Počítačové systémy a databáze současně hrají v této oblasti již poměrně dlouho prim.

Právě zde lze nicméně zanedlouho očekávat i další zásadní pokrok. Citační sítě a kontextuální hledání, výše popisované na příkladu renovace vytápění, mohou do budoucna odlehčit od přípravy sofistikovaných vyhledávacích dotazů a přemýšlení nad klíčovými slovy, když příslušná synonyma si software doplní sám. Časem pak i najde a strukturovaně předloží veškeré dokumenty související s daným tématem, které postačí vymezit pouze v relativně obecné rovině. Tím nicméně očekávání nekončí. Supervizované strojové učení posléze umožní dále zpřesňovat a rozšiřovat portfolio výsledků pomocí zpětné vazby, jejímž prostřednictvím hledající programu „vyloží“, které z dosud nalezených podkladů jsou pro něj relevantní více a které méně.[24] Bude také možné využít vzorku požadovaných výstupů, k nimž aplikace nalezne nejpodobnější další zdroje, popř. nechat aplikaci doplnit odkazy na takové zdroje do předpřipraveného právního dokumentu.[25]

Později, s dalším rozvojem zpracování přirozeného jazyka, již nebude třeba vymýšlet klíčová slova a podrobnější strukturu rešerše vůbec. Nastane tak soumrak právních asistentů a asistentek z řad studentstva, když programu bude možné zadat rešerši v běžném jazyce stejně, jako lidskému spolupracovníkovi (byť ještě poměrně dlouho spíše prostřednictvím klávesnice než mikrofonu).[26] Obdobně již údajně pracuje aplikace Legal Insights zaměřená na belgické pracovní právo.[27]

Nedlouho poté umělá inteligence z nalezených výstupů patrně i extrapoluje stručné informativní shrnutí. Často zmiňovanou vlaštovkou takové budoucnosti bývá aplikace ROSS Intelligence, která staví na výše zmiňovaném experimentálním softwaru z dílny IBM a která by měla strukturovaně a s citacemi odpovídat na jednoduché právní dotazy.[28] Jak je nicméně podrobněji rozebráno níže, intepretace takového shrnutí a posouzení jeho skutečné relevance pro zpracovávaný případ bude ještě dlouho v rukou, resp. spíše hlavě, právníka, který počítači rešerši zadal.

II.2. Discovery a due diligence, aneb dvakrát totéž není totéž

Hledání v advokacii se ovšem neomezuje pouze na odborné podklady. Zejména v angloamerické právní tradici tak podrobnější hledání vyžadují i procesy discovery/pre-trial disclosure, tj. zpřístupňování důkazních prostředků ze sféry druhé strany sporu. Protistrany se přitom často brání i tak, že stranu, která informace vymohla, zahltí značným objemem relativně nesouvisejících dokumentů. Relevantní důkazy lze mezi takovými dokumenty posléze nalézt pouze za cenu značných personálních, a tedy i materiálních prostředků. Druhým příkladem časově náročného vyhledávání specifických informací jsou i české advokátní veřejnosti dobře známé předtransakční právní prověrky, tj. due diligence cílových aktiv (společností, nemovitostí atp.). Na první pohled přitom mohou tyto procesy vykazovat značnou podobnost. Zástupy právníků vyhledávají v rozsáhlých archivech dokumentů relevantní informace, popř. relevantní právní problémy. Nabízí se tedy, že možné využití umělé inteligence bude obdobné. Skutečnost se nicméně liší, a tyto příklady tak dobře ilustrují, v čem je současná a též nedaleká umělá inteligence v právu silná a kde spíše naráží na své hranice.

V rámci zpřístupňování důkazů tak již umělá inteligence zaujímá významné místo, a to zejména v USA.[29] S ohledem na její specializaci na hledání podobností jí totiž svědčí, že v případě discovery lze hledané informace, navíc spíše faktického charakteru, poměrně konkrétně a určitě specifikovat. Konkrétní faktické otázky lze přitom obvykle i vyjádřit relativně přesnými termíny a údaji (jmény, místy, časy), a tedy snadno kvantifikovatelnou formou. Nadto lze vyhledané informace dále zpřesňovat i cestou supervizovaného strojového učení (zpětné vazby).[30]

V oblasti discovery tedy umělou inteligenci patrně čeká velká budoucnost, a to nejen za oceánem, ale i u nás – viz nový institut zpřístupnění důkazního prostředku dle § 10 a násl. zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže,[31] obdobné návrhy v rámci zamýšlené právní úpravy hromadných žalob,[32] nebo stále častější fakticky zaměřené právní prověrky klientů z hlediska možných regulatorních rizik, souvisejících např. se soutěžně rizikovou komunikací jejich zaměstnanců. Zejména v posledně jmenovaném případě lze přitom i v advokátní praxi vhodně využít eDiscovery/forenzní nástroje již nyní nasazované soutěžními orgány, jako např. Evropskou komisí používaný Nuix,[33] nebo obdobně fungující Knovos eZReview.

Naproti tomu při standardních due diligence prověrkách právníci pátrají po široké škále abstraktních právních problémů a rizik. Pro tento účel tedy nelze, až na dílčí případy vyhledávání typických problémů ve standardizovaných dokumentech, dostatečně konkrétně specifikovat podobu žádaného výsledku, ke kterému by měla umělá inteligence hledat podobnosti. Snaha omezit due diligence pouze na určité konkrétní právní problémy by přitom hrozila nežádoucím přehlédnutím dalších právních rizik. Navíc, umělá inteligence spíše není stavěna na to, aby se vypořádala s abstraktním a široce formulovaným dotazem typu „najdi všechna potenciální právní rizika v milionu dokumentů“ (když k tomu by napřed potřebovala dostatečně podrobný vstupní katalog takových potenciálních problémů, které se ovšem mohou v různých případech i podstatně lišit). V souvislosti s due diligence tedy umělou inteligenci svazují četnější omezení.

Ta ovšem neznamenají, že by se i zde nemohla uplatnit. Oproti discovery bude její uplatnění nicméně odlišné, avšak současně charakterističtější co do její obecné role v právních službách. Půjde, resp. částečně již i jde, o těsnou spolupráci mezi člověkem a strojem. Zatímco umělá inteligence může prověrku předpřipravit – dokumenty protřídit a katalogizovat, poukázat na opakující se problémy ve standardizovaných dokumentech, popř. v návaznosti na zpětnou vazbu výsledky vyhledávání potenciálních problémů dále prohloubit – nakonec to jsou a budou advokáti a advokátky, kdo dokumenty podrobně projdou, vyhodnotí charakter a míru odhalených právních rizik, a případně i naleznou další rizika, která nebylo možné ex ante dostatečně předvídat a specifikovat. Taková práce jim ovšem zabere kratší čas při současně vyšší kvalitě, míře detailu a spolehlivosti jejich závěrů, než jak by tomu bylo bez těchto nových technologií.[34]

II.3. Umělá inteligence generující

Dosud uvedené možnosti právního uplatnění umělé inteligence, a tedy též možnosti nejbližší praktickému nasazení, byly spíše netvůrčího charakteru. Se zobecněním tak lze hovořit o umělé inteligenci, která pro advokáta informace převážně vyhledává a případně analyzuje, než že by pro něho, či snad dokonce za něho, informace přímo vytvářela. Úsilí vývojářů nicméně míří i druhým směrem.

Předně postupně vznikají aplikace pro automatizovanou přípravu smluv, a to i v ČR.[35] Zde je ovšem namístě určitá opatrnost, nemá-li se pojem umělá inteligence nadužívat. Základní aplikace tohoto typu se totiž logicky nebudou příliš lišit od digitalizovaných knih smluvních vzorů, popřípadě se snazšími možnostmi pro jejich strojové vyplňování. Lze si však představit i komplexnější případy. Umělá inteligence např. může v budoucnu analyzovat typické prvky nestandardizovaného balíku smluv používaných specificky v některém odvětví, a případně posléze může i připravit typizovaný vzor pro nový obchodní případ. Bude pak na právním poradci, aby takový vzor dále posoudil, zasadil jej do kontextu známých skutečností a přizpůsobil a doplnil jej tak, aby odpovídal novým skutkovým okolnostem a souvisejícím představám klienta.[36]

Komplexnější nástroje mohou dále sloužit i k predikcím výsledků soudních či jiných řízení, a to jak v rámci prevence právních rizik, tak i v konkrétním předlitigačním stadiu, kdy se klient rozhoduje, zda řízení podstoupit.[37] Ačkoliv k prvním obdobným snahám docházelo již v „předinteligentním“ věku přímého programování,[38] dostupné příklady ukazují, že brzká komerční řešení spíše nelze očekávat ani po nástupu umělé inteligence. Příslušné modely jsou totiž nadmíru datově náročné, a to nejen ve skutkové rovině, ale i v rovině abstraktních, a tedy i obtížně programově zpracovatelných právních úvah.[39] Určité praktické úspěchy tak byly údajně zaznamenány především ve fakticky intenzivních právních oborech řízených relativně jednoznačnými pravidly, v čele zejména s predikcemi úspěšnosti patentových přihlášek.[40]

Opět přitom nelze střízlivě uvažovat o nahrazování advokátů laiky vybavenými nástroji umělé inteligence. Klient totiž pouze obtížně naloží s informací, že „v 60 % obdobných případů navrhovatel neuspěl“ nebo že „nejpodobnější případ se shodoval v 75 % znaků a navrhovatel v něm uspěl“. Zpravidla pouze zkušené litigátorky a litigátoři mohou posoudit, zda i přes pouze 40% statistickou šanci na úspěch neexistuje právní argument, který nebyl v obdobných případech dosud uplatněn a kvůli němuž má smysl žalobu i tak podat, nebo zda další okolnosti naopak nesvědčí mimosoudnímu narovnání i přes 75% podobnost věci úspěšnému sporu. Strojové predikce nicméně v budoucnu mohou zpřesnit intuitivní odhady litigátorů, a tedy i zkvalitnit výsledné analýzy pro jejich klienty.[41]

Zmínit lze i některá další „aktivní“ usnadnění, kterých se může advokacii dostat. Advokáti tak patrně budou moci své myš­lenky (opět) raději diktovat než přímo psát. Kombinace metod prediktivního psaní a metod rozpoznávání přirozeného jazyka, a to později i mluveného, totiž může předznamenat aplikace, kterým autor pouze bodově shrne své základní myšlenky, načež mu jejich úvodní písemné zpracování rovnou vygeneruje počítač. Údajně již vznikají aplikace, které by takto mohly usnadňovat alespoň přípravu každodenních přehledů činnosti advokáta (deníčků), které jsou nezbytným vstupem pro vyúčtování klientům.[42] Zmiňovány dále bývají i nástroje, které dle zadaných obecných kritérií vyhledají a označí důvěrné informace k redakci,[43] nebo též v teorii rozpracované aplikace, které připraví porovnání kvantitativních regulatorních požadavků napříč několika jurisdikcemi (např. ve stavebnictví, kdy obdobně lze uvažovat např. i o finančním sektoru).[44] 

II.4. Umělá inteligence tvořící

Nepočítaje přípravu smluv, výše jmenované činnosti spíše nepředstavují těžiště právního poradenství. Klient totiž zpravidla nepřichází do advokátní kanceláře proto, aby se mu bez bližšího vysvětlení dostalo balíku judikátů nebo jednovětého sdělení, zda má podat žalobu. Klient naopak požaduje právní stanovisko přehledně vyhodnocující příslušná právní rizika, anebo přípravu žaloby, obrany nebo obhajoby a dalších podání. Takové výstupy by se přitom měly, pokud možno, opírat o kvalitní právní argumenty. Často navíc dochází i na zastoupení v příslušném řízení nebo v rámci smluvní negociace, a nadto ani příprava komplexnějších smluv se obvykle neobejde bez posouzení souvisejících právních rizik. Tyto kreativní a komunikativní činnosti současně představují zlatý grál právní automatizace, a to – ačkoliv progresivně zaznívají i opačné názory[45] – zlatý grál patrně poměrně vzdálený.[46] Jak totiž již bylo uvedeno, současná umělá inteligence staví na statistickém připodobňování k existujícím řešením, byť někdy i připodobňování dosti inovativním. Spíše tedy není uzpůsobena pro vymýšlení zcela nového.

Nevhodnost technologií umělé inteligence pro neotřelá řešení navíc obecně omezují i jejich uplatnění v kontinentálním právním systému, založeném na právních předpisech. Oproti spíše kazuisticky stavěným precedentům totiž právní předpisy využívají především neuzavřené a abstraktní koncepty, normy a instituty. Nezřídka tedy poskytují i větší prostor pro protichůdnou právní argumentaci, jsou obtížně kvantifikovatelné, a navíc podléhají častějším změnám, které tak mohou přinejmenším relativizovat dostupné fakticky orientované interpretační zdroje (zejména judikaturu).

Jak přitom potvrzuje i profesor Ashley (odborník na počítačové modelování v právu z Pittsburské univerzity), snadnému převedení právních předpisů do řeči čísel a softwarových instrukcí brání nejen jejich obecně interpretační, ale i syntaktická nejednoznačnost.[47] Právně-teoretické logické posloupnosti ve formě hypotéz, dispozic a sankcí, jakož i konstrukce taxativních a dispozitivních výčtů totiž v řeči zákonodárců často nalézají různá gramatická vyjádření. Potenciální algoritmus, který případně dobře funguje pro jednu právní normu, tak nemusí být snadno využitelný pro další právní normy, a to ani v rámci jediného právního předpisu. Nehledě na to, že v jedné zákonné normě mohou dva právníci identifikovat i poměrně odlišná pravidla chování. Byť přitom lze taková úskalí právních předpisů částečně kritizovat, složitost společenských a ekonomických vztahů spolu s pluralitou společenských zájmů neposkytují solidní základ pro změnu. Orientace umělé inteligence v řeči zákonů proto bude ještě dlouho složitá.

Ne všechna právní stanoviska a podání nicméně vyžadují kreativní interpretaci nových právních norem. Nebylo by přesné tvrdit, že konečné výstupy advokátních služeb vůbec nestaví na připodobňování k existujícím situacím a argumentům. Umělá inteligence tak patrně časem zvládne takové argumenty dohledat, dokonce i v určité míře klasifikovat dle jejich významu (např. na základě jejich četnosti, úspěšnosti příslušných žalob atp.), a také je případně částečně roztřídit z hlediska jejich vztahu, tj. podpory či zpochybnění, k příslušnému právnímu závěru (ačkoliv nicméně i právní argumenty lze často interpretovat různě, a tedy jim nelze snadno přiřazovat jednoznačné pravdivostní hodnoty „ve prospěch“ a „proti“).[48]

S ohledem na dosavadní zjištění se lze ovšem domnívat, že bez přispění expertní lidské zkušenosti a intuice umělá inteligence takové argumenty neposkládá do komplexní a přehledné formy, která klientovi – za kterého i v případě právnických osob vystupují lidé – didakticky vysvětlí jeho pozici ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem. Obdobně ani nepřesvědčí čtivou formou soudce – člověka (nadto ideálně vedeného abstraktními hodnotami spravedlnosti, poctivosti, resp. objektivní dobré víry a dobrých mravů), že žalobě je třeba vyhovět, či ji naopak zamítnout.[49] Navíc, jedině zkušený a náležitě trénovaný právní expert či expertka může adekvátně vyhodnotit, zda je počítačem nalezený přehled právních argumentů úplný, a zda tedy nehrozí, že existuje i další právní názor, který by mohl ty dosud nalezené překonat, nebo je dokonce postavit do úplně jiného světla. Vypomoci si v této souvislosti lze i analogií s medicínou, na niž se v obecné rovině odvolávají i profesor Alarie a jeho kolegové z Torontské univerzity.[50] Již nyní si lze na internetu dohledat řadu medicínských informací, tj. např. informací naznačujících, zda pacientem vnímané příznaky svědčí spíše o běžném nachlazení, nebo o černém kašli. Naordinoval by si však pacient bez návštěvy lékaře rovnou léčbu silnými antibiotiky, a to i kdyby nebyly na předpis? I kdyby snad ano, pouze stěží by jednal, vraceje se nyní od medicíny k právu, s náležitou péčí.

III. Advokacie zautomatizovaná: výzvy a odezvy

Advokátní android, který by člověkem poskytované právní poradenství odsunul do právněhistorických publikací, tedy za pomyslným rohem zatím ani zdaleka nečíhá. Umělá inteligence nicméně do advokátních životů poměrně zásadně vstoupí coby nástroj, a případně též z jistého úhlu pohledu konkurent. To se neobejde bez řady výzev a změn, na které bude nutné odpovědět. Takové výzvy budou nejen právní, ale především i osobnostně-profesní.

III.1. Trvanlivost kreativity a všestrannosti

Kam tedy mají advokáti a advokátky profesně směřovat, nemá-li je umělá inteligence (resp. ji využívající konkurence)
předběhnout? S ohledem na to, že nové technologie jsou silné zejména ve zpracování úzce zaměřených rutinních procesů, ale spíše nevhodné pro řešení komplexních nebo nových problémů, by advokátní veřejnost měla napřímit své úsilí na druhé jmenované. Budoucnost absolventů právnických fakult nespočívá ve zpracovávání formulářových dokumentů. Úspěch přitom čeká předně ty, kdo při zpracování komplexnějších problémů efektivně zapojí nové technologie. Advokáti a advokátky by tak měli aspirovat na to, aby se stali, pokud možno, v právu hluboce a dlouhodobě vzdělanými a praktikujícími manažery, a to rizik, projektů a procesů. Současně by měli rozvíjet i své „měkké“ dovednosti, které zatím jsou, a patrně ještě dlouho budou, ryze lidské – informovaná a produktivní písemná i ústní komunikace, interpretace, a to nejen právních norem, ale i klientových požadavků a též výstupů z nástrojů umělé inteligence, kreativita, intuice a empatie.

Klient ocení, pokud bude moci na svou právní záležitost, s níž do advokátní kanceláře přichází, vynaložit co nejmenší úsilí. Konkretizace souvisejících právních otázek, a to nejen těch, které klienta nemusí napadnout, by proto měla přijít především od advokátek a advokátů. Ti by tak měli být precizními právními analytiky a, jak již uvedeno, projektovými a procesními manažery.[51] Takto by měli zejména:

(i)   identifikovat příslušné právní problémy,

(ii)  s klientem je srozumitelně prodiskutovat, aby se ten mohl informovaně rozhodnout, které řešit podrobněji,

(iii) vyhodnotit, pro jaké části řešení zvolit nástroje umělé inteligence (a jaké) a které procesy ponechat na sobě a svých lidských kolezích, a následně

(iv) interpretovat a syntetizovat jednotlivé dílčí výsledky a

(v)  zpracovat je do podoby srozumitelného výstupu určeného klientovi, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci a/nebo v rámci vyjednávání protistraně.

Nové inteligentní nástroje patrně též umožní zacházet s právní expozicí více než dnes obdobně jako s jinými obchodními riziky.[52] Na významu tak získá právní prevence. Předcházení abstraktním právním rizikům přitom po právních poradcích logicky žádá větší právní představivost a rozhled než ex post řešení konkrétního právního problému.

Taková očekávání mohou vést k určitému „paradoxu specializace a expertizy“. Brzy tak může skončit důvod pro někdy oprávněnou kritiku, že se někteří právníci orientují pouze na úzký okruh právních úkolů, často dosti repetitivních, a netrénují se v právní všestrannosti. Specializované rutinní kroky budou totiž doménou nastupujících technologií, a poptávka po úzce specializovaných právních odbornících tak patrně poklesne. Způsobilost poskytovat komplexní právní poradenství se naproti tomu neobejde bez dostatečné orientace v široké škále možných právních problémů. Omezování poptávky po specializaci by nicméně nemělo vést k rezignaci na expertizu. Širší orientace by tedy neměla zabránit v nalezení právního odvětví, v němž advokáti a advokátky budou své znalosti dlouhodobě prohlubovat. Zatímco totiž široké povědomí jim umožní problémy klienta komplexně analyzovat a určit, kdo (nebo co) může pro jejich dílčí části poskytnout nejlepší řešení, hloubková expertiza jim v té části, kterou si „ponechají pro sebe“, umožní přinést skutečnou přidanou hodnotu.[53]

S širším rozvojem nových technologií přitom zřejmě vyvstanou i nové komplexnější právní problémy. Dosažení širokého rozhledu spolu s hloubkovou expertizou bude tedy náročnější. Nezbytnost multioborového zaměření navíc nebude omezená pouze na právo samotné. Ostatně již nyní nelze komplexní právní poradenství poskytovat bez dobré orientace ve fungování klientských neprávních aktivit. Právo jednoduše není cílem, ale pouze prostředkem a rámcem (a v horším případě omezením, přes které by advokát měl nicméně nalézt legální řešení, a to opět především pohledem mimoprávních cílů a prostředků klienta). Do budoucna nebude ovšem postačovat pouze rozhled společenský, ekonomický a obchodní, ale přidá se i nutnost rozhledu technologického. Jedině tehdy, když advokáti a advokátky alespoň na „manažerské“ úrovni porozumí, co přesně jim, a především jejich klientům, mohou nová právně-technologická řešení nabídnout, budou schopni tyto nástroje efektivně používat ku prospěchu klientů a s minimem souvisejících rizik (tj. s ohledem na zaměření těchto technologií zejména rizika „přehlédnutí“ některých informací vyhledávaných s jejich pomocí).[54] Technologický přehled si dále vyžádají i nové formy komunikace, včetně např. online řešení sporů v reálném čase.[55]

Nové technologie nicméně nebudou nároky na advokacii pouze zvyšovat, ale nabídnou též prostředky, jak se s těmito výzvami snáze vypořádat. Kromě nástrojů pro automatizaci rutinních úkolů půjde především o nové formy technologicky asistovaného vzdělávání. Zařízení tak nemusí do budoucna vzdělávací obsah pouze zprostředkovávat, ale takový obsah mohou též aktivně zpracovávat do snáze vstřebatelné podoby, a mohou nadto také být i nástrojem vzdělávacího tréninku a praxe, a to i pro ony „měkké dovednosti“. Právě tak, jako je totiž nepředstavitelný robotický soudce (s ohledem na soudnictví coby, optimálně, nositele obtížně kvantifikovatelných hodnot obecného práva a spravedlnosti), si naopak lze představit simulovaného soudce, na kterém studenti práv budou trénovat svou litigační obratnost. O zapojení takových nových vzdělávacích nástrojů by přitom měl usilovat i právní vzdělávací systém na úrovni univerzit a profesních komor. Právníky by tak měl na druhou stranu vést i k porozumění novým právním technologiím.

III.2. Soumrak hodinových sazeb?

Přes problematiku mentoringu nových právníků a právniček se lze přenést i k otázce advokátní cenotvorby. Klient zatím potřebuje, aby i úkoly náchylné k budoucí automatizaci řešili lidé. Takové úkoly lze přitom obvykle svěřit juniornějším kolegům a kolegyním. Ti se tak současně mohou naučit četným právním dovednostem i znalostem. Jelikož však hodiny jejich času představují poměrně vhodnou aproximaci náročnosti příslušného úkolu, a jejich odměna navíc jeden z podstatných nákladů advokacie, dává z pohledu kanceláře i klienta smysl použít jejich hodiny coby jednotku účtované odměny (ještě smysluplnější to pak je u seniorních právníků, pro něž je čas jejich expertizy i jejich největším nákladem – srov. též níže).[56]

Ovšem v okamžiku, kdy větší část takových úkolů převezme umělá inteligence, odpracované hodiny poklesnou. Rovnováha se tak naruší, když nevychovávat si spolehlivé nástupce a zástupce by bylo krátkozraké a neplatit jim slepé. Např. Richard Susskind v této souvislosti volá po přehodnocení hodinových advokátních sazeb a po pro klienty údajně spravedlivějším „produktovém“ odměňování. Přitom naznačuje, že odměna měřená vstupy místo výstupu není v jiných odvětvích běžná.[57] Avšak takové názory do značné míry opomíjejí individualitu konkrétních právních služeb, když i zdánlivě obdobné právní problémy se často dosti liší z faktických důvodů i z důvodu průběžného vývoje práva a právních názorů.
Ignorují i skutečnost, že mikroekonomická teorie sice pro fungující konkurenci předpokládá ceny dané externě trhem, ale v praxi se konkurenční ceny sledují pouze obtížně. Proto cenotvorba probíhá i v řadě jiných oborů právě určitou konkurenčně „přijatelnou“ přirážkou k tržně daným nákladům. Advokacie tedy není až takovou výjimkou.

Jakkoliv je tedy možné některé právní služby případně odměňovat i úkolově (advokátní tarif budiž toho dokladem) a jakkoliv takové úkoly mohou z důvodu inovacemi podmíněné „standardizace“ přibývat, hodinové odměňování by mělo zůstat pro komplexnější právní poradenství i nadále relevantní, a to zejména coby jednotka složitosti poskytnuté právní služby, coby reflexe nákladů na straně advokáta i coby prevence rizika obtížně předpokládatelného nárůstu analýz, který může být způsoben vývojem právních předpisů nebo judikatury. Přitom úbytek účtovatelných hodin na straně rutinních úkolů, a po čase případně i významnější omezování účtovatelných hodin u juniorních právníků, lze chápat i jako nárůst nákladů advokacie (v této souvislosti zejména na nekompenzované odměny mladších spolupracovníků a spolupracovnic, jejichž praktické vzdělávání a částečně také výpomoc budou ovšem i nadále potřeba).[58] Bez nárůstu nákladů se současně neobejde ani přímo nástup nových technologií, který tyto efekty případně vyvolá. Přitom vzhledem k sofistikovanosti těchto technologií, a tedy i k jejich náročnému vývoji, nebude tento nárůst nákladů na právní software zanedbatelný. Proto by spolu s technologickou modernizací advokacie mělo dojít též k nárůstu hodinových sazeb, mají-li se tyto dodatečné náklady dostatečně pokrýt.[59]

Znamená to tedy, že technologické změny povedou ke zdražování advokátních služeb? Samozřejmě ne. S vyšší efektivitou, danou díky technologii menším časem nutným k poskytnutí právní služby, bude takto výše honorovaných hodin v relativním srovnání méně. V případě porovnatelné služby bude tedy tato služba z pohledu klienta časem levnější. Advokátní kancelář pak naopak stihne poskytnout takových služeb za srovnatelný čas více (a přinejmenším částečně případně i s vyšší marží, pokud nová technologie umožní zvýšit přidanou hodnotu poskytnuté služby – např. i co do vyšší dosažené expertizy advokáta).

Zda tyto vcelku standardní účinky technologické efektivizace povedou i k celkovému úbytku práce pro advokacii, a tedy i k související intenzifikaci konkurence, bude přitom záviset především na třech faktorech. Za prvé, jak náročné budou nové právní otázky, které přinese čtvrtá průmyslová revoluce jako celek, za druhé, kolik dříve neservisovaných klientů si takto bude moci právní služby nově dovolit, a za třetí, v opačném směru, kolik právního poradenství větší korporace díky novým technologiím internalizují. Odhadnout přesný rozsah těchto efektů lze zatím pouze s obtížemi. Lze se nicméně domnívat, že z hlediska počtu právníků a právniček bude budoucnost v komerčním sektoru nakloněna spíše středně větším kancelářím. Malé kanceláře bez úspor z rozsahu si totiž patrně nebudou moci špičkové nové technologie a s nimi spojenou efektivizaci a „zlevnění“ pro klienty dovolit, zatímco pro vyloženě početné kanceláře specializující se na časově náročné služby s nižší přidanou hodnotou začne ubývat práce v důsledku nové technologické konkurence. V oblasti sofistikovanějších služeb pak větším fúzím brání riziko konfliktů mezi zájmy potenciálních klientů.[60]

III.3. Právní a profesně-etické souvislosti

Jak již bylo částečně zmíněno, větší nástup nástrojů umělé inteligence do advokacie se neobejde ani bez právních a profesně-etických otázek. Nabízí se zejména diskuse, jak se k využívání umělé inteligence postavit z hlediska odpovědnosti a dále též z hlediska advokátní mlčenlivosti.

Ve vztahu k odpovědnosti by problémy mohla způsobovat zejména jistá statistická tolerance, se kterou jsou nástroje umělé inteligence spojeny, když výsledky dohledané (popř. zpracované) umělou inteligencí jsou spolehlivé pouze s určitou mírou pravděpodobnosti. Ani ta však nemusí znamenat, že takové nástroje nebudou v advokacii použitelné. Odpovědnost advokáta totiž obecně není odpovědností za stoprocentní výsledek, ale „pouze“ odpovědností za postup, a to za postup s náležitou odbornou péčí přihlížející k zájmům klienta, a též jeho pokynům uděleným poté, co byl klient advokátem dostatečně poučen o otevřených otázkách a souvisejících rizicích.[61] Ustanovení o odpovědnosti proto nemusí nasazování nových technologií nezbytně bránit, pokud jejich poskytovatelé budou ochotni zaručit jejich dostatečnou – byť nikoliv nutně stoprocentní – spolehlivost a ta se bude dále osvědčovat i v praxi (zpočátku s paralelní lidskou kontrolou a později s kon­trolou danou obecnou odborností a zkušenostmi advokáta, na jejichž základě si advokát může i bez přímého vyhledávání příslušných informací učinit kvalifikovanou představu, zda má smysl ještě dále hledat, nebo ne).[62]

Nelze také pomíjet, že při úkolech zejména „vyhledávacího“ charakteru nejsou ani lidé nadáni stoprocentní spolehlivostí (přesností) a že byť se umělá inteligence „učí“, či spíše individualizuje i v praxi, neznamená to, že její komerční řešení budou pro podnikatelský sektor šířena, aniž by byla „vytrénovaná“ na určitou spodní, ale dostatečně vysokou úroveň spolehlivosti. V této souvislosti lze však uvážit, a to přinejmenším zpočátku, zda klienty o využití nástrojů umělé inteligence a jejich limitech předem neinformovat.[63] Patrně pouze minimum klientů přitom nakonec udělí pokyn, že např. odborné podklady má místo umělé inteligence dohledat a shromáždit člověk, ačkoliv to bude pomalejší, a tedy i dražší, a zřejmě ani ne významně spolehlivější. Obdobné důvody, tj. zejména rychlost, nižší náklady a časem patrně i vyšší spolehlivost, přitom mohou z využití těchto nástrojů naopak učinit budoucí předpoklad pro dodržení náležité odborné péče. Tímto směrem již uvažuje americká asociace advokátních komor, která předpokládá, že advokáti se mají vzdělávat mj. i ve výhodách a rizicích (nových) technologií.[64]

Co se dále advokátní mlčenlivosti týče, v jejím případě nelze přehlížet, že řada procesů umělé inteligence se může vzhledem k požadavkům na výpočetní výkon a datové kapacity odehrávat spíše v cloudu než v lokálním zařízení. Patrně se tedy nebude možné vyhnout přenosům některých dat mimo prostory advokátní kanceláře. Např. při právních rešerších by nicméně taková data měla být dostatečně anonymní, a tedy nepřiřaditelná ke konkrétnímu právnímu případu a klien­tovi, aby narušení důvěrnosti nehrozilo. V problematičtějších případech souvisejících se zpracováním klientských dokumentů lze pak konfliktům mezi využitím cloudových služeb a povinností advokátní mlčenlivosti bránit např. kombinací dostatečně informovaných pokynů ze strany klienta s kvalitními dohodami o důvěrnosti a zabezpečení s poskytovateli příslušných služeb, a to s reflexí rovněž i ust. § 21 odst. 9 písm. a) zákona o advokacii.[65] Klienti ostatně chtějí v zájmu efektivnosti používat pokročilé cloudové datové sklady pro due diligence již nyní.

Závěrem: inovuj, nebo nepřežiješ?

Má tedy nástup nových technologií do advokacie vyvolávat v advokacii obavy, nebo spíše pozitivní očekávání? Příslib efektivnějších způsobů řešení obecně zajímavějších právních problémů hovoří spíše pro to druhé. Celkového objemu práce pro advokacii sice může ubýt, dostupné informace nicméně neindikují, že významně. Poptávka po právních službách může nadto i růst – kromě nových právních problémů automatizované společnosti se nabízí např. i zpracovávání podkladů pro technologické společnosti, které vyvíjejí příslušné softwarové nástroje. Přitom dostatečná spolupráce mezi právním a technologickým sektorem bude předpokladem pro dosažení plného potenciálu těchto technologií. Nadto nelze vyloučit, jako ostatně i v případech dřívějších technologických revolucí, že případný úbytek práce nepovede přednostně k úbytku příležitostí, ale spíše k nárůstu dostupného volného času.

A jak se na budoucnost připravovat? Patrně ještě nenazrál čas pro urychlené a masivní nové technologické investice. Předvoj inteligentních nástrojů, zaměřený na lepší vyhledávání, se totiž zřejmě projeví coby modernizace již používaného právního softwaru. V případě pokročilejší umělé inteligence by pak její unáhlené nasazování mohlo vést, a to s ohledem na její dosud spíše experimentální fázi, k převzetí takových nákladů na vývoj, které by nemusely vést k adekvátním výsledkům a výnosům. Jako nejlepší forma přípravy se tedy jeví zejména posilování vlastní konkurenceschopnosti a technologické informovanosti na straně současných i budoucích advokátů a advokátek, které revoluce případně zasáhne.

 

Mgr. Ing. Martin Koudelka, LL.M., působí jako advokát trvale spolupracující s AK Skils v Praze.

---

[1] V návaznosti např. na Epravo.cz: Právník roku 2017: Nejvyšší pocta pro Jiřího Machourka, EPRAVO.CZ, 29. 1. 2018, https://www.epravo.cz/top/clanky/pravnik-roku-2017-nejvyssi-pocta-pro-jiriho-machourka-106994.html [cit. 18. 10. 2019], srov. L. Kolaříková: Odpovědnost (za) robota aneb právo umělé inteligence, Bulletin-advokacie.cz, 18. 4. 2018, http://www.bulletin-advokacie.cz/odpovednost-za-robota-aneb-pravo-umele-inteligence [cit. 18. 10. 2019];
a S. Mikeš: Právo ve věku inteligentních strojů, Bulletin-advokacie.cz, 14. 5. 2018, http://www.bulletin-advokacie.cz/pravo-ve-veku-inteligentnich-stroju [cit. 18. 10. 2019].

[2] Viz nad rámec dalších uvedených např. i K. Pružinová: První umělá inteligence v právu umí najít informace, které by člověk mohl přehlédnout, PravniRadce.cz, 25. 5. 2018, https://pravniradce.ihned.cz/c1-66149710-umela-inteligence-v-pravu-je-zatim-dostupna-jen-pro-elity [cit. 18. 10. 2019]; A. Vejvodová: České právo čeká nástup moderních technologií a umělé inteligence, Hospodářské noviny, 19. 12. 2018, https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=19889 [cit. 18. 10. 2019]; nebo A. Vejvodová: Tradiční právní kanceláře spějí k zániku, zlom přijde do pěti let, Hospodářské noviny, 3. 6. 2019, https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=20634 [cit. 18. 10. 2019]. Výjimky z takových pravidel, byť zatím opatrné, lze do určité míry identifikovat zejména ve Výkladovém stanovisku České advokátní komory k poskytování právních služeb online (zejm. v bodech 6 a 7), ačkoliv se toto stanovisko obecně zaměřuje právě spíše jen na otázky nových forem komunikace (srov. Bulletin advokacie č. 5/2019, str. 7-8). Srov. dále i některá související vyjádření člena představenstva ČAK JUDr. Martina Maisnera, Ph.D., MCIArb. in D. Šrámek: Advokát Martin Maisner: Poskytovat právní služby na internetu nelze anonymně, Česká justice, 19. 7. 2019, https://www.ceska-justice.cz/2019/07/advokat-martin-maisner-poskytovat-pravni-sluzby-na-internetu-nelze-anonymne/ [cit. 18. 10. 2019]; a in V. Drchal: JUDr. Robot. Do advokacie přichází umělá inteligence, Euro.cz, 13. 4. 2019, https://www.euro.cz/byznys/judr-robot-1446690 [cit. 18. 10. 2019]. Srov. také některé poznatky zachycené z konference LAW FIT 2017 in T. Ochodek: Co přinesl LAW FIT 2017: Umělá inteligence a právo? Právní prostor, 14. 6. 2017, https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/co-prinesl-law-fit-2017-umela-inteligence-a-pravo [cit. 18. 10. 2019]. Naopak spíše úžeji pak viz např. B. Dědková: LAW FIT 2017 – Právo a umělá inteligence, EPRAVO.CZ, 12. 7. 2017, https://www.epravo.cz/top/aktualne/law-fit-2017-pravo-a-umela-inteligence-106111.html [cit. 18. 10. 2019].

[3] Srov. M. Kowalczyk: Will „Lawyers“ be replaced by AI & Robots? WillRobotsTakeMyJob.com, https://willrobotstakemyjob.com/23-1011-lawyers [cit. 18. 10. 2019].

[4] Z poslední doby srov. zejm. R. Susskind: Tomorrow’s Lawyers: An Introduction to Your Future, 2. vydání, Oxford University Press, Oxford 2017. Přitom první vydání této publikace predikující přinejmenším zcela revoluční změny v poskytování právních služeb byla vydána již v roce 2013. Srov. dále i R. Susskind, D. Susskind: The Future of the Professions: How Technology Will Transform the Work of Human Experts, Oxford University Press, Oxford 2015, zejm. v kap. „Our broad argument“, v kap. 1.9, 2.4, 4.4, 7 a v kap. „Conclusion“.

[5] K rozsahu zahraničních investic v této oblasti srov. např. D. Storbaek: Trends in Legal Tech 2019, Prezentace, 11/2018, https://www.slideshare.net/DanStorbaek/legal-tech-trends-2019-report-124204435 [cit. 18. 10. 2019], sl. 3 (nárůst sektoru měřený počtem společností mezi lety 2017 a 2018 o 32 % na 899); nebo A. Vejvodová: Opatrný rozjezd inovací pro právníky, Právní rádce č. 6/2019, str. 7 (celosvětové dosavadní investice do této oblasti odhadované v rozsahu 3,3 mld. USD; z toho ovšem pouze 192 mil. USD v Evropě).

[6] Ti z generace 2.0 se mohli a mohou těšit zejména z toho, že co je psáno, lze i snadno smazat a přepsat (a že každopádně rozsah jejich praxe již není omezen jako u A. Lincolna „vahou knih, které unese jejich kůň“). Ti z generace 3.0 se pak těší i z toho, že informace lze vyhledávat nejen lokálně indexově, ale též napříč sítí fulltextově, a že odeslání zprávy klientovi, a dokonce ani soudu již neomezují otevírací hodiny pošt a podatelen a průchodnost faxové linky. K takto pojaté klasifikaci vývoje advokátní profese, v níž překrývající se druhá a třetí generace bývají občas spojovány do jedné, srov. též B. Alarie a kol.: How Artificial Intelligence Will Affect the Practice of Law, UTLJ č. 1/2018, dostupné též z https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=3066816, na str. 6-7 zde citované online verze (odkud pochází i ona reflexe omezení praxe A. Lincolna), či D. Lat: How Artificial Intelligence is Transforming Legal Research, Above the Law, https://abovethelaw.com/law2020/how-artificial-intelligence-is-transforming-legal-research/ [cit. 18. 10. 2019].

[7] Thompson Reuters, Legal Department 2025: Ready or Not: Artificial Intelligence and Corporate Legal Departments, Thompson Reuters, 2017, https://static.legalsolutions.thomsonreuters.com/static/pdf/S045344_final.pdf [cit. 19. 10. 2019], str. 4 (překlad vlastní).

[8] K. D. Ashley: Artificial Intelligence and Legal Analytics: New Tools for Law Practice in the Digital Age, Cambridge University Press, Cambridge 2017, str. 107 (překlad vlastní).

[9] B. Alarie a kol., op. cit. sub 6, str. 9 (překlad vlastní).

[10] Tamtéž. K použité definici algoritmu srov. obdobně také Thomson Reuters, op. cit. sub 7, str. 4.

[11] Srov. také B. Alarie a kol., op. cit. sub 6, str. 9; K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 111; nebo R. Susskind, D. Susskind, op. cit. sub 4, kap. 7.1.

[12] Viz i K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 234-235.

[13] Srov. v obecné rovině i K. D. Ashley, op. cit. sub 8, zejm. str. 247-248 a 380.

[14] Srov. obecně i R. Susskind, D. Susskind, op. cit. sub 4, kap. 7.1, a konkrétně ke vzpomínaným nástrojům IBM pak K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 16 a 23 a násl.

[15] Srov. obdobně i R. Polčák: Odpovědnost umělé inteligence a informační útvary bez právní osobnosti, Bulletin advokacie č. 11/2018, str. 27-28.

[16] Srov. v těchto souvislostech i vyjádření Rudolfa Kadlece z IBM in T. Ochodek, op. cit. sub 2. Srov. také J. Rembsga°rd: AI – Advokatens verktyg eller dess ersättare? [AI – Advokátův nástroj nebo jeho náhrada?], diplomová práce, Univerzita v Göteborgu 2018, https://gupea.ub.gu.se/bitstream/2077/59127/1/gupea_2077_59127_1.pdf [cit. 19. 10. 2019], str. 22, a další literaturu tam uvedenou. Přitom takto popsané základní principy fungování umělé inteligence v určité míře oslabují i obavy z dopadů tzv. black boxů, tj. softwarových algoritmů, které generují určité výsledky bez možnosti seznat, jak k takovým výsledkům došly (obecně, mimo rámec aplikace v právních odvětvích, srov. i S. Mikeš, op. cit. sub 1, L. Kolaříková, op. cit. sub 1, nebo R. Polčák, op. cit. sub 15 – tam zejm. na str. 24-25). I když totiž konkrétní algoritmus použitý umělou inteligencí nemusí být snadno identifikovatelný a vyjádřitelný, v pozadí stále funguje rigidní svět matematické a statistické teorie aplikované na dostupná data, a příslušné prediktivní modely tak lze na tomto pozadí před jejich praktickým použitím poměrně exaktně testovat z hlediska jejich předvídací přesnosti (spolehlivosti) a chybovosti (v podrobnostech srov. kromě obecné literatury ke statistickému modelování např. i K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 114). Nežádoucí výstupy lze přitom přinejmenším omezit dodatečnou zpětnou vazbou a též nastavením některých pevně daných inherentních pravidel a instrukcí. Na druhou stranu, pokud by nad takovým zodpovědným přístupem převážil zájem na unáhlené komercializaci, související rizika by vzrostla – kromě nekvalitních algoritmů by se přitom mohl projevit i princip v informatice lapidárně označovaný coby „odpad dovnitř, odpad ven“ (garbage in, garbage out), tj. nízká kvalita výstupů odvozených od nevhodných a/nebo nekvalitních vstupních dat.

[17] Srov. také G. Sheridan in M. Boran: Making a case for artificial intelligence in the legal profession, The Irish Times, 21. 6. 2018, https://www.irishtimes.com/business/technology/making-a-case-for-artificial-intelligence-in-the-legal-profession-1.3533815 [cit. 19. 10. 2019].

[18] B. Alarie a kol., op. cit. sub 6, str. 8 (překlad vlastní). V dalších podrobnostech srov. i na str. 9 tamtéž.

[19] Srov. zejm. K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 4, 13, 16 a 391.

[20] K některým omezením v podkladových datech, která bude v českém prostředí potřeba překonat, srov. i M. Myška a kol.: Možnosti citační analýzy v České republice, Revue pro právo a technologie č. 13/2016, str. 147-189. K obecným jazykovým limitacím rozvoje v této oblasti srov. i M. G.-E. García in A. Vejvodová: Právník by měl být Leonardem da Vincim, Hospodářské noviny, 12. 9. 2019, https://ictrevue.ihned.cz/c3-66640340-0ICT00_d-66640340-pravnik-by-mel-byt-leonardem-da-vincim [cit. 19. 10. 2019].

[21] Srov. Evropská komise: A Modern Budget for a Union that Protects, Empowers and Defends: The Multiannual Financial Framework for 2021-2027, Communication from the Commission, COM (2018) 321 final, 2. 5. 2018, str. 20. Nutno podotknout, že Irsko a Malta mají coby úřední jazyk v EU registrované irštinu a maltštinu – srov. např. Evropská komise: EU languages, europa.eu, 23. 5. 2019, https://europa.eu/european-union/about-eu/eu-languages [cit. 30. 10. 2019].

[22] Cituji ve vlastním překladu z E. Walters: Nothing Artificial About It: How Law Firms (Really) Use AI in Practice, Medium, 26. 2. 2019, https://medium.com/@ejwalters/nothing-artificial-about-it-how-law-firms-really-use-ai-in-practice-f793947b6f94 [cit. 19. 10. 2019].

[23] Kvalita strojového překladu přitom citelně vzrostla právě se zaváděním strojového učení, ke kterému dochází průběžně od roku 2016 (srov. J. Čížek: Český Google Překladač začal používat umělou inteligenci. Konec „drahoušků zákazníků“, Živě.cz, 20. 4. 2017, https://www.zive.cz/clanky/cesky-google-prekladac-zacal-pouzivat-umelou-inteligenci-konec-drahousku-zakazniku/sc-3-a-187234/default.aspx [cit. 19. 10. 2019]; v podrobnostech k použité technologii pak zejm. Y. Wu a kol.: Google’s Neural Machine Translation System: Bridging the Gap between Human and Machine Translation, Google, 8. 10. 2016, https://arxiv.org/pdf/1609.08144.pdf [cit. 19. 10. 2019]). To ukazuje dokonce i zkušenost s přípravou tohoto článku: výše uvedená diplomová práce autorky J. Rembsga°rdové byla ve strojovém překladu ze švédštiny do angličtiny velice dobře čitelná.

[24] K takovému předpokládatelnému vývoji srov. také K. D. Ashley, op. cit. sub 8, zejm. str. 35, 231, 233, 258 a 380.

[25] Inspirováno aplikací Casetext CARA A.I. popisované in J. Iverson: Legal Research in the Age of Machine-Learning, Nevada Lawyer č. 10/2018, str. 30-31, a indickou aplikací CaseMine CaseIQ, jak je popsána in D. Storbaek, op. cit. sub 5, sl. 34.

[26] Zatímco v případě právníků očekává stránka Will Robots Take My Job? pravděpodobnost jejich nahrazení stroji v úrovni pouhých 4 %, pro právní asistenty je to poměrně šokujících 94 % (viz M. Kowalczyk: Will „Paralegals and Legal Assistants“ be replaced by AI & Robots? WillRobotsTakeMyJob.com, https://willrobotstakemyjob.com/23-2011-paralegals-and-legal-assistants [cit. 19. 10. 2019]).

[27] Srov. in A. Jareš: Perspektivy práce s judikaturou prostřednictvím informačních technologií, Soudce č. 7-8/2018, str. 33-38, ASPI ID LIT249349CZ. Obecně k technologiím zadávání vyhledávacích dotazů v přirozeném jazyce srov. např. v K. D. Ashley, op. cit. sub 8, zejm. na str. 329-342.

[28] Srov. např. in E. A. Rayo: AI in Law and Legal Practice – A Coprehensive View of 35 Current Applications, Emerj, 20. 5. 2019, https://emerj.com/ai-sector-overviews/ai-in-law-legal-practice-current-applications/ [cit. 19. 10. 2019]; M. Boran, op. cit. sub 17; nebo K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 351.

[29] Srov. např. K. D. Ashley, op. cit., sub 8, str. 239-243. Dále i B. Alarie a kol., op. cit. sub 6, str. 9-10, a také M. Chui a kol.: Four fundamentals of workplace automation, McKinsey Digital č. 11/2015, https://mckinsey.com/business-functions/mckinsey-digital/our-insights/four-fundamentals-of-workplace-automation [cit. 19. 10. 2019].

[30] K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 239-243.

[31] Zákon č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zák. č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže). Srov. v této souvislosti i J. Kindl a kol.: Zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže: Komentář, C. H. Beck, Praha 2019, str. 170 a násl.

[32] Ministerstvo spravedlnosti ČR: Návrh zákona o hromadných žalobách [a související dokumenty], Úřad vlády ČR, 14. 3. 2019, https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=KORNBA9EXSST [cit. 19. 10. 2019].

[33] Ke způsobu jeho použití Komisí srov. dále i E. A. Rodriguez, G. Goeteyn: The Legal Parameters of the Commission’s Investigative Powers and the Imposition of Parental Liability in Cartel Cases, G. Goeteyn, M. Readings (ed.): The International Comparative Legal Guide to: Cartels & Leniency 2018, 11. vydání, Global Legal Group, Londýn 2017, str. 3.

[34] Jejich vývoj přitom postupuje dle dostupných informací rychle vpřed – srov. marketingovou studii vývojářů z LawGeex, kteří ve spolupráci s akademiky ukázali, že jimi vyvíjený software může v přesnosti odhalování problémů ve standardizovaných dohodách o důvěrnosti překonávat své lidské protějšky – viz LawGeex: Comparing the Performance of Artificial Intelligence to Human Lawyers in the Review of Standard Business Contracts, LawGeex č. 2/2018, dostupné na https://www.lawgeex.com/resources/aivslawyer/ [cit. 19. 10. 2019]. Investiční banka JP Morgan pak dle dostupných informací již nasadila do praxe svůj proprietární produkt COIN pro revize vysoce standardizovaných úvěrových smluv. Ten je údajně schopen extrahovat 150 atributů z 12 tisíc takových smluv během několika sekund. Viz E. A. Rayo, op. cit. sub 28, a také D. Storbaek, op. cit. sub 5, sl. 33. Podobné nástroje údajně vyvíjí i v Kira Systems – srov. E. A. Rayo, op. cit. sub 28, B. Alarie a kol., op. cit. sub 6, str. 10, nebo S. Lohr: A.I. Is Doing Legal Work. But It Won’t Replace Lawyers, Yet, NYT, 19. 3. 2017, https://www.nytimes.com/2017/03/19/technology/lawyers-artificial-intelligence.html [cit. 19. 10. 2018].

[35] Srov. J. Rosůlková: Jenom mluvit o inovacích už nestačí, Právní rádce č. 6/2019, str. 18-19; nebo J. Diblík, S. Král: Digitální právní služby advokáty nevytlačí, spíš se uplatní jako pomocné nástroje, EPRAVO.CZ, 11. 5. 2018, https://www.epravo.cz/top/clanky/digitalni-pravni-sluzby-advokaty-nevytlaci-spis-se-uplatni-jako-pomocne-nastroje-107524.html [cit. 19. 10. 2019].

[36] Použitelnost popisovaných nástrojů spíše pro advokátní kanceláře než pro klienty ostatně uznává i český tvůrce obdobných aplikací, Ondřej Materna (Legito) in A. Vejvodová: Opatrný rozjezd inovací pro právníky, op. cit. sub 5, str. 7.

[37] Srov. např. B. Alarie a kol., op. cit. sub 6, str. 3, nebo R. Susskind, D. Susskind, op. cit. sub 4, kap. „Big Data“.

[38] K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 108-109.

[39] Srov. zejména dosud spíše teoreticky zpracovávané a testované modely in D. M. Katz a kol.: A general approach for predicting the behavior of the Supreme Court of the United States, PLoSONE č. 4/2017, https://doi.org/10.1371/journal.pone.0174698 [cit. 19. 10. 2019]; a in N. Aletras a kol.: Predicting judicial decisions of the European Court of Human Rights: a Natural Language Processing perspective, PeerJ Comput. Sci., 24. 10. 2016, http://dx.doi.org/10.7717/peerj-cs.93 [cit. 19. 10. 2019]. Určitý obdobný pokus byl učiněn i v českém prostředí, byť dle dostupných údajů s méně komplexním modelem a bez strojového učení – srov. T. Papoušková, J. Papoušek: Advokáti před Ústavním soudem: zaručuje jejich zkušenost úspěch? Jurisprudence č. 2/2017, str. 12-24.

[40] Zmiňován bývá zejména nástroj LexisNexis Lex Machina – viz K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 353, nebo R. Susskind, op. cit. sub 4, str. 186.

[41] Srov. také K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 350.

[42] D. Storbaek, op. cit. sub 5, sl. 28.

[43] Např. aplikace Catalyst zmiňovaná v E. A. Rayo, op. cit. sub 28.

[44] Srov. K. D. Ashley, op. cit. sub 8, str. 270-276.

[45] Srov. R. Susskind, D. Susskind, op. cit. sub 4, zejm. kap. „Online self-help“ a „4.3 Technology-based Internet society“.

[46] Obdobně, zejména po technické stránce věci, i K. D. Ashley, op. cit. sub 8. Srov. např. na str. 354.

[47] K. D. Ashley, op. cit. sub 8, zejm. na str. 10 a 38 a násl.

[48] Srov. tamtéž, zejm. na str. 11-12, 129, 166-167 a 356.

[49] „Antirobotizační odolnost“ schopných litigátorů uznává dokonce i Richard Susskind (jinak do značné míry proponent značné automatizace a postupného zániku tradičních profesí) – srov. R. Susskind, op. cit. sub 4, str. 65. V této souvislosti je přitom také třeba brát s rezervou zmínky např. o soudních automatech používaných v USA pro vyhodnocování pravděpodobnosti recidivy (srov. např. M. Boran, op. cit. sub 17). Stejně jako by konečné právní rozhodnutí neměl činit v odborně komplexních sporech soudní znalec, ale soud, tak musí v rozsudku i po právní stránce vyhodnotit rizika recidivy. Příslušný systém tedy může „lidskému“ soudci pouze poskytnout „odborný“ podklad, avšak nikoliv již direktivní vedení.

[50] Srov. tedy do určité míry obdobně v B. Alarie a kol., op. cit. sub 6, str. 12.

[51] Srov. také např. R. Susskind, op. cit. sub 4, str. 35, 41-42 a 138-139.

[52] Viz tamtéž, str. 143-144, nebo M. G.-E. García in A. Vejvodová: Právník by měl být Leonardem da Vincim, op. cit. sub 20.

[53] Odlišně, tj. s preferencí pro pouze zužování právní specializace, se vyjadřuje např. M. G.-E. García in A. Vejvodová: Právník by měl být Leonardem da Vincim, op. cit. sub 20. Pro širší právnické zaměření argumentuje dále např. Richard Susskind – srov. R. Susskind, op. cit. sub 4, str. 137, nebo profesor Burkhard Schafer z Edinburské univerzity – viz jeho velice zajímavou inaugurační přednášku, jejíž záznam je, zcela v intencích probíraného tématu, dostupný online, a to na https://media.ed.ac.uk/media/Inaugural+Lecture+of+Professor+Burkhard+Schafer/1_n3144wia [cit. 20. 10. 2019].

[54] Srov. také in B. Alarie a kol., op. cit. sub 6, str. 12.

[55] Viz i související iniciativy na úrovni Evropské unie, tj. zejména platformu pro řešení sporů online (https://ec.europa.eu/consumers/odr) navazující na přijetí nařízení (EU) č. 524/2013 o řešení spotřebitelských sporů online a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (nařízení o řešení spotřebitelských sporů online), Úř. věst. 2013 L 165/1.

[56] K aproximaci komplexnosti a hodnoty poskytnuté právní služby prostřednictvím odpracovaných hodin a k souvisejícím požadavkům na hodinové odměňování vznášeným historicky i ze strany klientů srov. obecně např. i T. D. Morgan: The Vanishing American Lawyer, Oxford University Press, New York 2010, str. 103-104.

[57] R. Susskind, op. cit. sub 4, zejm. na str. 16 a násl.

[58] Problematiku nárůstu nákladů na vzdělávání nových nejen právních profesionálů si lze do značné míry představit i přímo na jejich osobní úrovni (namísto na úrovni zaměstnavatele, byť výsledek je obdobný). V zemích, kde je vysoké školství víceméně bezplatné, představují největší fixní náklad expertů náklady příležitostí vynaložené na dosažení příslušné expertizy. Pokud tedy technologická revoluce zvýší náklady na dosažení expertizy (a to mj. právě i prodloužením „neproduktivního“ studijního věku), pak logicky i výnos z takto investovaných nákladů musí být v pozdějším profesním věku vyšší, má-li být příslušný obor i nadále výdělečný (a lákat tak dostatečně zdatné mladé talenty, které ostatně potřebují i klienti).

[59] Pro takový případný trend lze už i nalézt empirické doklady, byť anekdotické. S. Lohr, op. cit. sub 34, tak cituje kalifornského patentového právníka Jamese Yoona, který uvádí, že přestože již určité automatizační nástroje do své praxe nasadil, jeho hodinové sazby i tak setrvale rostou.

[60] Početnost advokátních kanceláří je samozřejmě relativní s ohledem na velikost trhu. Kancelář, která je v českém prostředí značně početná, by byla v Londýně pouze středně malá. S ohledem na značnou oddělenost národních trhů, danou zejména odlišností národních právních předpisů a norem, jsou nicméně zde uvedené závěry do značné míry „škálovatelné“ (byť na menší trhy budou nové technologie přinášející popisované efekty zřejmě přicházet pomaleji, když tu, mimo jiné, bude relativně menší kapitál k uhrazení nákladů na jejich vývoj). Budoucí obtížnější postavení menších kanceláří pak současně nezbytně neznamená, že by na trhu nezůstalo místo i pro nezávislé experty. Nové technologie totiž mohou rozšířit v angloamerickém světě již nyní poměrně obvyklou ad hoc „námezdnou“ spolupráci mezi větším a menším poskytovatelem právních služeb, tj. tzv. contract work (srov. také např. R. Susskind, D. Susskind, op. cit. sub 4,
kap. „Fewer partnerships and consolidation“). Význam takové formy spolupráce nicméně nelze příliš přeceňovat, a to se zřetelem k potenciálním kolizím klientských zájmů.

[61] Srov. zejména § 16 a § 24 odst. 4 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na § 17 tamtéž s čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 9 odst. 1 usnesení představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších předpisů. Srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, nebo z poslední doby např. rozsudek NS ČR ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 347/2016 (Sb. SRS NS ČR č. 16/2019 civ.). V obecné rovině pak srov. i § 5 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[62] Viz i obecné vyznění Výkladového stanoviska ČAK k poskytování právních služeb online. V této souvislosti je přitom záměrně abstrahováno od potenciální „kreativní“ činnosti umělé inteligence, jelikož, jak shora doloženo, její případné výstupy by se neměly používat bez jejich dalších relativně podrobných revizí a zpracování příslušným odborníkem.

[63] A to i přes stanovisko ČAK, že to obecně s výjimkou konečných strojových výstupů není nutné (viz zejm. bod 6 in fine a též bod 7 Výkladového stanoviska ČAK k poskytování právních služeb online).

[64] Srov. American Bar Association, Model Rules of Professional Conduct: Rule 1.1: Competence – Comment: Maintaining Competence, ABA, 2. 10. 2019, https://www.americanbar.org/groups/professional_responsibility/publications/model_rules_of_professional_conduct/rule_1_1_competence/comment_on_rule_1_1/ [cit. 26. 10. 2019] (překlad vlastní; zvýraznění doplněno): „Aby si advokát udržel potřebné znalosti a dovednosti, měl by držet krok se změnami v právu a své praxi, včetně výhod a rizik spojených s relevantní technologií, věnovat se dalšímu studiu a vzdělávání a dodržovat všechny jej vážící požadavky na průběžné právní vzdělávání.“

[65] Srov. též L. Krym: § 21 [Povinnost mlčenlivosti] in J. Svejkovský a kol.: Zákon o advokacii: Komentář, C. H. Beck, Praha 2012, str. 137-155. Viz zejm. na str. 152, kde se mezi osobami, na něž se vztahuje tato odvozená povinnost mlčenlivosti, uvádí i konzultanti a IT poradci. Srov. i bod 9 Výkladového stanoviska ČAK k poskytování právních služeb online ve spojení zejména s body 3 a 6 in fine tamtéž.