Účastníci semináře ČAK se dozvěděli vše, co potřebuje vědět advokát o dětech

Někdo si možná pomyslí, že nepotřebuje vědět skoro nic, protože se věnuje agendám, v níž se s dětmi vůbec nesetkává. Jenomže vyskytují se kolem nás takové? Jen se podívejme, v jakých oblastech naší práce se dítě vyskytuje – v rodinném právu, v trestním, ve správním, v občanském, v ústavním, v autorském, ve sportovním, v internetovém, v otázkách náhrady škody či kolem diskriminace, a tak bych mohla ještě hodně dlouho pokračovat.

A taky skoro každý advokát dnes je či jednou bude rodičem nebo se s dítětem v širší rodině potká. A konečně člověk nikdy neví, kdy se mu nějaké vzdělání bude hodit. Proč ten podivný úvod? Abych vás připravila na drobné střípky informací ze semináře ČAK o vývojové psychologii dítěte, který jsem koncem února v Paláci Dunaj vedla spolu s uznávanou psycholožkou polského původu Mgr. Et Mgr. Alicjí Ewou Leix, Ph.D. Pět desítek advokátů celý pošmourný den napjatě poslouchalo informace o kognitivním (rozumovém), mravním a sociálním vývoji dítěte s ukázkami a příklady rodinných kauz, soudních jednání a zapeklitých komplikací.

V krátkém článku nelze pojmout všechny zajímavosti, nicméně aby si čtenáři dovedli představit, jak nevzdělaní jsou všichni, kdo se kolem dětí pohybují, zde je alespoň několik základních informací:

  • Dítě mladší 12 let neumí pracovat s abstraktními informacemi, je proto zbytečné klást mu otázky na vše, co před sebou nevidí nebo si neumí osahat. Takovými pojmy jsou třeba právo, čas, hodiny, dny anebo otázky jako Proč? Pro mladší dítě symboly nic neznamenají, a i když tazateli dítě odpoví, odpovědi nejsou pro rozhodování nepoužitelné. A že je soudy běžně akceptují? O to hůř!
  • Dítě nemá hardware ani software k analýze a syntéze, neumí chápat souvislosti a dovodit si kontext. Jeho sdělení jsou vždy vytržená ze souvislostí. Neumí srovnat velikosti, obsahy, objemy ani pojmy.
  • Dítě je přirozeně egocentrické a nedokáže vidět perspektivu druhé osoby. Znalecké zkoumání menších dětí či jejich výslechy před soudy i pracovníky OSPOD přinesou sice jakési odpovědi, na nich se však nedá seriózně stavět.
  • Dítě je lehce ovlivnitelné a manipulovatelné, s jeho pamětí se dá kouzlit, a kdo má jen trochu znalostí a spoustu nemorální rozhodnosti, ten dítěti do hlavy zanese fantomové vzpomínky, které se nikdy nestaly. Zjistit jejich pravdivost je vyloučeno, vrátit paměť do původního stavu nelze. A že se na pravdivost dělají posudky? Inu, to jsou ty paradoxy!
  • Dítě se učí nápodobou a reaguje vždy na reakce svého nejbližšího okolí. Úzkostlivé děti velmi často vyrábějí úzkostliví rodiče. Brečí dítě při předání otci? Dost možné to bude chybou matky.
  • Netřeba přehánět význam znaleckých posudků a odborných dobrozdání či zpráv, protože jejich závěry ovlivňuje pohled znalce a zúčastněných osob i jejich osobní postoj a životní zkušenosti.
  • Některé špatné zkušenosti z dětství je lepší neposilovat, nechat dítě zapomenout a nikdy v životě se k nim nevracet. Psychoanalýza je možná dobrá pro knihy, pro filmy a pro soudní řízení, ne vždy je výhodou pro osobnost toho, kdo si dávnou vzpomínku po letech vybaví.
  • Není třeba přeceňovat formální vzdělání, naopak nenahraditelná je životní zkušenost. O dětech by vždy měly rozhodovat vzdělané a informované osobnosti nadané životní zkušeností a moudrostí. Třicetiletí bezdětní soudci i učitelé, nechť se věnují jiné a méně riskantní agendě.
  • Více výchovných modelů ve skutečnosti dětem neubližuje. Děti se od útlého věku přirozeně socializují a učí se přepínat z role do role. Počet rolí není nijak omezený. Dospělí bez problémů zvládnou desítky paralelních rolí. Problémem tedy není počet domácností, jejich různorodost, odlišnost hodnot či stylů výchovy. Problémem je konflikt mezi rodiči, manipulace a ovlivňování.
  • V opatrovnických sporech se více hledí na práva rodičů než na práva dětí. Zájmem dítěte je bezpečí a stabilita mnohem víc než kontakt s oběma rodiči. Střídavá péče či rozšířený styk samy o sobě nejsou problémem. Obrovskou komplikací je vzdálenost mezi rodiči, protože dítě potřebuje sociální vazby na jedno místo, čímž se koneckonců nijak neliší od dospělého.

Takových akcí potřebujeme více, říkali mnozí advokáti pozdě odpoledne, když se stále ještě odmítali rozejít, diskutovali s námi a přinášeli další smutné případy ze soudní praxe. Slibujeme, že v nich budeme pokračovat. Už se taky rodí knížka, kterou společně s paní psycholožkou napíšeme. Bude o paměti pro advokáty.

JUDr. Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů
Foto: autorka

Go to TOP