Někdo si možná pomyslí, že nepotřebuje vědět skoro nic, protože se věnuje agendám, v nichž se s dětmi vůbec nesetkává. Jenomže vyskytují se kolem nás takové? Jen se podívejme, v jakých oblastech naší práce se dítě vyskytuje – v rodinném právu, v trestním, ve správním, v občanském, v ústavním, v autorském, ve sportovním, v internetovém, v otázkách náhrady škody či kolem diskriminace, a tak bych mohla ještě hodně dlouho pokračovat.

A taky skoro každý advokát dnes je či jednou bude rodičem nebo se s dítětem v širší rodině potká. A konečně člověk nikdy neví, kdy se mu nějaké vzdělání bude hodit. Proč ten podivný úvod? Abych vás připravila na drobné střípky informací ze semináře ČAK o vývojové psychologii dítěte, který jsem koncem února v Paláci Dunaj vedla spolu s uznávanou psycholožkou polského původu Mgr. et Mgr. Alicjí Ewou Leix, Ph.D. Pět desítek advokátů celý pošmourný den napjatě poslouchalo informace o kognitivním (rozumovém), mravním a sociálním vývoji dítěte s ukázkami a příklady rodinných kauz, soudních jednání a zapeklitých komplikací.

V krátkém článku nelze pojmout všechny zajímavosti, nicméně aby si je čtenáři dovedli představit, zde je alespoň několik základních informací:

• Po mladším dítěti stěží můžeme očekávat, že dokáže pracovat s abstraktními pojmy, tj. zjednodušeně řečeno s tím, co nelze vzít do ruky. Takovými pojmy jsou třeba právo, konsekvence, liché týdny. Když tyto pojmy používáme v hovoru zejména s mladšími dětmi a záleží nám na smysluplné komunikaci, je nezbytné vhodným způsobem ověřit, zda doopravdy chápou jejich význam a umí je adekvátně použít. Ti, kteří s dětmi mluví, by se měli v této problematice orientovat a vědět, jak tu míru pochopení ověřit. Jinak dítě na naši otázku sice něco odpoví, ale když si nejsme jistí, zda opravdu ví, na co se ptáme, jeho odpovědi nejsou pro rozhodování použitelné. A že je soudy běžně akceptují? O to hůř!
• Kdo se ptá zejména mladších děti na popis nějaké události, která se stala před nějakou dobou, měl by vědět, že mladší dítě vnímá svět s jeho detaily jinak, než dospělý, např. nemusí striktně rozlišovat realitu od světa fantazie. Dále by měl vědět, že se s pamětí dá kouzlit, a kdo má jen trochu znalostí a spoustu nemorální rozhodnosti, ten dítěti do hlavy může zanést vzpomínky na události, které se nikdy nestaly. Bohužel, ten zlý úmysl tam ani nemusí být, stává se to také při neprofesionálně provedeném výslechu. Když se to stane, zjistit pravdivost dítětem prezentovaných vzpomínek je prakticky vyloučeno. A že se na pravdivost dělají posudky? Inu, to jsou ty paradoxy!
• Dítě se učí nápodobou a reaguje vždy na reakce svého nejbližšího okolí. Úzkostlivé děti velmi často vyrábějí úzkostliví rodiče. Brečí dítě při předání? Rozhodně to nemusí být obligátně strach z druhého rodiče.
• Při práci se znaleckými posudky, odbornými zprávami aj. je třeba mít na paměti, že lidská psychika není stroj, kde důvod takového a ne jiného pohybu lze zjistit a dokázat poměrně spolehlivě. Neovlivnitelné stroje, které umí dokonale odfiltrovat osobní postoj k věci a životní zkušenosti, nejsou ani znalci.
• Některé špatné zkušenosti z dětství je možná lepší neposilovat, nechat dítě zapomenout a nikdy v životě se k nim nevracet. Pátrání pro vzpomínkách na nepěkné události bývá dobrý námět pro knihy, pro filmy a pro soudní řízení, ne vždy je ale výhodou pro toho, kdo si dávnou vzpomínku po letech vybaví, nebo mu ji někdo připomene.
• Rodina je komplexní, dynamický, leckdy emotivní a chaotický tvor. Pokud chceme nastavit model, který chvíli vydrží, právní erudice je samozřejmě nutná, ale životní zkušenosti a vědomosti z jiných oborů zde bývají nenahraditelné. Když právníci uvažují o rodině, právní rozhled jim zdaleka nestačí. Potřebují něco vědět např. o tom, jak se v čase mění potřeby a postoje všech členů rodiny. O tom se v rámci studia práv moc nedozvěděli (často nic); obzvlášť v nevýhodě jsou zde bezdětní soudci. Proto se v praktických aspektech sociální a vývojové psychologii konsekventně dovzdělávají sami. Nejen proto, aby lépe poznali „nejlepší zájem dítěte“, ale také proto, že pak nebudou tak lehce manipulovatelní některými typy rodičů.
• Více výchovných modelů ve skutečnosti dětem nemusí ubližovat. Děti se od útlého věku přepínají z role do role. Počet rolí není nijak omezený. Dospělí bez problémů zvládnou desítky paralelních rolí. Problémem tedy není počet domácností, jejich různorodost, odlišnost hodnot či stylů výchovy. Problémem je konflikt mezi rodiči, který se přenáší na děti.
• V opatrovnických sporech se více hledí na práva rodičů než na dobro dětí. Zájmem dítěte je bezpečí a stabilita mnohem víc než rovnoměrně rozložený kontakt s oběma rodiči. Obrovskou komplikací bývá vzdálenost mezi rodiči, protože dítě potřebuje sociální vazby na jedno místo, čímž se koneckonců nijak neliší od dospělého. Zejména o střídání škol by se mělo rozhodovat pouze v situacích, které opravdu nemají jiné řešení.
• Střídavá péče či rozšířený styk samy o sobě nemusí být problémem – vůle ke spolupráci u obou rodičů je zde ale nezbytná podmínka.

Takových akcí potřebujeme více, říkali mnozí advokáti pozdě odpoledne, když se stále ještě odmítali rozejít, diskutovali s námi a přinášeli další smutné případy ze soudní praxe. Slibujeme, že v nich budeme pokračovat. Už se taky rodí knížka, kterou společně s paní psycholožkou napíšeme. Bude o paměti pro advokáty.

JUDr. Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů
Foto: autorka