Titul Právník roku 2019 v kategorii RODINNÉ PRÁVO a s ním i plastiku sv. Yva si z Brna odvezl JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., soudce, předseda senátu Nejvyššího soudu ČR a český styčný soudce ve věcech rodinného práva dle Haagské úmluvy o únosech dětí.

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze v roce 1995 a poté se stal justičním čekatelem u Okresního soudu v Liberci. Právě tady začala jeho kariéra soudce, která postupovala od Okresního soudu v Liberci přes Krajský soud v Ústí nad Labem až k předsedovi senátu Nejvyššího soudu, kde působí dodnes i jako předseda soudcovské rady. Stal se styčným soudcem ve věcech rodinného práva a speciálně v tomto oboru postupně rozšiřoval své vědomosti i zkušenosti. Loni v červnu byl zvolen prezidentem Evropské asociace soudců pracovněprávních soudů na období jednoho roku. Je spoluautorem komentáře občanského zákoníku, zákona o rodině, zákoníku práce a dalších zákonů, je častým přednášejícím na konferencích, seminářích a kongresech.

Co pro Vás udělení ceny sv. Yva znamená?

Udělení ceny sv. Yva si velmi vážím. Přebírám ji stejně sám za sebe i jako zástupce kolegyň a kolegů, kteří se v oblasti rodinného práva snaží najít nejlepší možná řešení v zdánlivě neřešitelných situacích, ať již to jsou soudci, pracovníci v gesci ministerstev spravedlnosti a práce a sociálních věcí, advokáti nebo psychologové.

Chtěl jste být již jako dítě soudcem, nebo jste měl úplně jiné sny o své budoucnosti?

Jako dítě jsem o světě a svém místě v něm měl dětské představy a jsem si jistý, že být soudcem určitě nebylo na předním místě. V dospívání však přišla změna, a když se nás na střední škole ptali, čím chceme být, měl jsem natolik jasno, že se chci jednou stát soudcem, že jsem o žádné profesní alternativě neuvažoval. Učitelka se mi to tehdy snažila rozmluvit s tím, že soudci jsou zavření v budovách soudů, jsou stále zamračení a pořád kouří. V něčem se nemýlila.

Ocenění přebíráte v oblasti rodinného práva, čím je Vám tento obor nejbližší?

Celý svůj profesní život jsem se věnoval všeobecnému civilnímu právu a měl jsem možnost poznat různé stránky mezilidských vztahů. Zdaleka nejvíce mě však zasáhlo rodinné právo, a to z toho prostého důvodu, že je to jediná agenda, kde si i po letech kladu otázku, zda jsem v konkrétní věci rozhodl skutečně nejlepším možným způsobem. Odpověď na to neznám, ale snažím se ji nacházet sám i v rozhovorech s lidmi, kteří v této oblasti mají co říct.

Kde vidíte největší potíže v rodinně právních záležitostech? Co dnes rodiny a rodinné právo nejvíce trápí?

Myslím si, že potíže jsou stále stejné bez ohledu na to, jak je společnost moderní nebo pokročilá. Je to sobectví, neúcta k elementárním právům partnera, a především dítěte samotného, neochota nést důsledky svých rozhodnutí. Zatímco u vlastnického práva máme v ústavní rovině garantováno, že vlastnictví zavazuje, je s podivem, že tento princip nemáme výslovně vyjádřen v právu rodinném. Málo co zavazuje více než rodičovství.

Jak se Vám osobně daří skloubit svou náročnou profesi s rodinným životem?

Nedaří, zeptejte se mé manželky. Rád bych se seznámil s někým, komu se to skutečně povedlo.

Co považujete za svůj dosavadní největší profesní úspěch?

Že mohu vykonávat práci, která mě vnitřně naplňuje. A také to, že jsem mohl pracovat a pracuji se špičkovými odborníky, výjimečnými osobnostmi, kterých si nesmírně vážím. Za všechny bych rád jmenoval alespoň Ljubomíra Drápala, Mojmíra Putnu a Romana Fialu.

Už jste přemýšlel o tom, kde najde Váš sv. Yvo své místo?

K sv. Yvovi mám důvěrný vztah již od studentských let v Praze. Po každé úspěšně vykonané zkoušce jsem k jeho soše na Karlově mostě nezapomněl donést květinu jako poděkování za jeho přízeň. V případě dalších profesních úspěchů tak budu moci pro ně najít daleko praktičtější místo.

PhDr. Dagmar Koutská
Foto: Igor Zehl + archiv JUDr. Ptáčka