Jubilejní 15. ročník celojustiční soutěže Právník roku má jednu zvláštnost – poprvé v jeho historii nevstoupil do Právnické síně slávy jednotlivec, ale dvojice – JUDr. Petr Ritter a JUDr. Zdeněk Šťastný. I když po více než 51 letech, po která se tito dva olomoučtí advokáti a celoživotní propagátoři práva znají, by se dalo říct, že jsou skoro jedno tělo – jedna duše…

Spolužáci a kamarádi ze studií, hudebníci v jedné kapele, kolegové a advokátní partneři. A taky autorská dvojice… něco jako Voskovec a Werich, Suchý a Šlitr, Šimek a Grossmann nebo Lasica a Satinský, i když jim by vrozená skromnost takové vzletné přirovnání nedovolila. Že nikoho takového české a moravské právo nemá? Ale má! Jen tihle DVA nikdy nestáli v záři reflektorů, nesmáli se z reklam a popularita nebyla jejich metou. Na prvním místě u nich byla vždy advokátní profese.

Petr Ritter (na snímku vpravo) se narodil v roce 1950 v Olomouci a žije tu celý svůj život. Přestože oba jeho rodiče byli za druhé světové války vězněni v koncentračních táborech a následně po ní přišli o zaměstnání, bydlení i prosperující firmy, prožil Petr vcelku spokojené dětství. Jako dítě si neuvědomoval, že rodina není režimem příliš akceptovaná, vystudoval gymnázium v Olomouci a v roce 1968, v období jistého uvolnění, se nakonec dostal i na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

Zdeněk Šťastný je o tři roky starší, poprvé viděl svět v roce 1947 v Poděbradech. I jeho otec přišel v 50. letech o práci a živil se jako dělník, než po pracovním úrazu skončil jako invalida. Maminka pak pracovala jako servírka ve stejném hotelu, kterému její manžel dříve šéfoval. V Poděbradech absolvoval Zdeněk střední školu, hrál divadlo, natáčel amatérské filmy a chtěl na FAMU. Po vojně se ale pro jistotu přihlásil skoro na všechny vysoké školy v Praze. Jenže přijímačky byly ve stejný den, a tak se musel rozhodnout. Hozená tříkoruna rozhodla o právech.

Právě na právech se před jedenapadesáti lety Petr a Zdeněk šťastně potkali na jednom kolejním pokoji. Prožili spolu pět let studií a studentských radovánek, zapojili se do společenských protestů, zažili vysokoškolskou stávku v roce 1969, pohřeb Jana Palacha a jejich osudy se definitivně propojily.

Společně promovali v roce 1973, společně se stali advokátními koncipienty a společně nastoupili do Advokátní poradny v Olomouci. Nějak se prostě nemohli rozdělit. Zdeněk kvůli tomu změnil bydliště, protože původně měl odejít do Liberce, Petr zase profesi, přestože jeho prvotním plánem bylo stát se soudcem.

Ve stejném roce přivedl kontrabasista Petr k účinkování ve folkové kapele Osada Severní hvězdy i bubeníka Zdeňka, a i tady byli spolu. Koncem sedmdesátých let byla skupina tak populární, že často koncertovala na festivalech a několik písniček dokonce natočila pro Český rozhlas. To nebylo všechno, tandem Ritter – Šťastný nejen hrál, ale psal i scénáře komponovaných pořadů a konferoval je. Tady někde leží začátek jejich pozdější společné literární dráhy.

První společnou knížku napsali na počátku osmdesátých let, byla o jejich právnických studiích, ale kvůli cenzuře tehdy nesměla vyjít. Naštěstí je to neodradilo. Ale nepředbíhejme, v jejich životech se udály další zásadní momenty.

Oba ve stejný den, 25. července 1980, a před stejným oddávajícím úředníkem, jeden v pravé poledne a druhý o půl hodiny později, ztratili svobodu. A jak jinak, vzájemně si své sňatky také odsvědčili. Zdeněk si vzal Jitku Folkovou, Petr Dagmar Škůrkovou a obě jejich manželství trvají dodnes.

Zvláštní náhodou se v obou rodinách pak narodila i dvojčata. Zdeňkovi, který již v té době měl syna Lukáše, se v roce 1981 narodili Barbora a Jakub. Petrovi se o 12 let později narodili synové David a Matyáš.

Hned po revoluci v roce 1989 se oba angažovali v Občanském fóru a také v advokacii. Chtěli vytvořit advokacii svobodnou, demokratickou, a tak iniciovali takzvanou Olomouckou výzvu do vlastních řad. Ta měla zásadní vliv na budoucnost advokacie. Oslovili s ní všechny advokáty zapsané v seznamu vedeném Ústředím české advokacie, a i díky následným aktivitám známějších kolegů jako doktora Čermáka, Šolce, doktorky Burešové a dalších, byl za jejich účasti formulován a v zákonodárném sboru posléze přijat nový zákon o advokacii. V dnes neuvěřitelně krátké době, už 1. července 1990, vznikla nezávislá samosprávná Česká advokátní komora. Oba advokáti se pak podíleli i na dikci prvního polistopadového advokátního tarifu. A postupně se – aby neohrozili chod své kanceláře – také střídali po několik volebních období v představenstvu komory, kárné komisi a kontrolní radě.

V roce 1994 založili Nadaci bezpečná Olomouc bojující proti kriminalitě. V devadesátých letech rovněž pomohli zabránit dalšímu drobení republiky vyvoláním podpisové akce Prohlášení mlčících Moravanů. Podíleli se na vzniku Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a přišli i s myšlenkou na rámcové hromadné pojištění advokátů při výkonu advokacie prostřednictvím Komory.

Ač se oba svojí právnickou odborností podíleli na ustavení prvních městských a místních samospráv a koncipovali první organizační uspořádání měst a krajů, po celou dobu odmítali veškeré pokusy okolí nechat se vtáhnout do politiky. Právní agenda obcí a měst však vedla postupně k profesnímu zaměření jejich společné advokátní kanceláře. Od roku 1990 pracují pro statuární město Olomouc, od vzniku krajů v roce 2000 pracovali i pro Jihomoravský a Plzeňský kraj, pro Olomoucký kraj a dalších šedesát měst a obcí pracují dosud.

Ke společné advokátní kanceláři se v roce 1997 přidalo i – jak jinak než společné – bydlení. Na jednom pozemku vyrostly dva rodinné domy vzdálené od sebe padesát metrů a nikoho určitě nepřekvapí, že mezi nimi nebyl a není plot.

Říkáte si, bohatý pěkný osobní i profesní život, ale teď teprve přijde to hlavní: literární beletristická tvorba daleko přesahující hranice právnického světa.

V roce 1985 se narodil první úspěšný titul „Advokát ex offo“, z něhož vznikla třídílná televizní minisérie. Zinscenována Českou televizí byla i novela „Bude řeč o penězích“ z roku 1987. A podobného úspěchu se dočkala i literárními cenami ověnčená „Chybná diagnóza“ a román „Na hraně“. Vydání se nakonec dočkala i plynutím času upravená prvotina „Studovali práva“, některá další díla byla zdramatizována Českým rozhlasem. Petr Ritter je navíc i autorem pěkné řádky dalších knih, z nichž na základě románu „Protipopravčí četa“ s tematikou trestu smrti je právě nyní natáčen celovečerní film s názvem Hrdelní proces.

Všechna díla, která se po svém vydání stala bestsellery, mají totožný základ. Jejich námětem jsou primárně právnické profese, v první řadě samozřejmě ta advokátní, v očích pánů Rittera a Šťastného ta nejkrásnější na světě.

Právě tak své povolání představovali a představují laikům. Jako pomoc potřebnému, když se ocitne v nouzi, jako profesi pomáhající slabším, chránící před zlovůlí. Jako povolání – poslání, které, stojí na síle práva, brání spravedlnost, a když je vykonáváno poctivě, vydrží na celý život a naplní jeho nositele profesním štěstím. Pocit, že je člověk permanentně někomu prospěšný, přináší dle slov obou autorů celoživotní spokojenost.

Soutěž Právník roku vznikla před 15 lety i proto, aby mohla ocenit ty, kteří právo popularizují, srozumitelně je přibližují laické veřejnosti a představují v pozitivním slova smyslu. Na tomto poli uskutečnili společně a nerozlučně zcela výjimečnou práci, a proto do Právnické síně slávy moravského ročníku 2019 vstoupili doktor Petr Ritter a doktor Zdeněk Šťastný, jak jinak než společně.

PhDr. Iva Chaloupková
PhDr. Dagmar Koutská

Foto: Igor Zehl + archiv dr. Rittera a dr. Šťastného