Tribunál podle Soudního dvora nepochybil, když potvrdil rozhodnutí Komise nepředložit legislativní návrh v rámci evropské občanské iniciativy „Jeden z nás“.

V rozsudku (úplné znění) Puppinck a další v. Komise (C-418/18 P) ze dne 19. prosince 2019 velký senát Soudního dvora zamítl kasační opravný prostředek podaný organizátory evropské občanské iniciativy (dále jen „EOI“) nazvané „Jeden z nás“ proti rozsudku Tribunálu[1], kterým Tribunál zamítl jejich žalobu znějící na zrušení sdělení Komise ze dne 28. května 2014 k této EOI[2].

Podle Smlouvy o Evropské unii[3] a nařízení č. 211/2011[4] se může nejméně jeden milion občanů Unie pocházejících alespoň z jedné čtvrtiny členských států ujmout iniciativy a vyzvat Komisi, aby v rámci svých pravomocí předložila unijnímu normotvůrci návrh na přijetí právního aktu pro účely provedení Smluv. Před zahájením sběru požadovaného počtu podpisů musí organizátoři EOI tuto iniciativu zaregistrovat u Komise, která přezkoumá především její předmět a cíle.

Patrick Grégor Puppinck a šest dalších osob tvoří výbor občanů EOI nazvané „Jeden z nás“, která byla u Komise zaregistrována v roce 2012[5]. Cílem této EOI je, aby Unie rozhodla o zákazu a zastavení financování aktivit, které předpokládají zničení lidských embryí (především v oblastech výzkumu, rozvojové spolupráce a veřejného zdraví), včetně přímého nebo nepřímého financování potratů. EOI „Jeden z nás“ nashromáždila po své registraci požadovaný milion podpisů a následně na začátku roku 2014 byla oficiálně předložena Komisi. Dne 28. května 2014 Komise ve sdělení uvedla, že v reakci na tuto EOI nepřijme žádné opatření.

Organizátoři EOI proto u Tribunálu Evropské unie navrhli zrušení předmětného sdělení Komise, přičemž zejména namítali, že tento orgán je povinen předložit v reakci na zaregistrovanou EOI návrh unijního právního aktu. Tribunál rozhodnutí Komise potvrdil.

Soudní dvůr na základě podaného kasačního opravného prostředku nejprve uvedl, že cílem EOI je podle čl. 11 odst. 4 SEU „vyzvat“ Komisi, aby předložila vhodný návrh pro účely provedení Smluv, a nikoliv stanovit tomuto orgánu povinnost učinit jedno či více opatření navrhovaných EOI. Doplnil, že z různých ustanovení nařízení č. 211/2011 vyplývá, že když Komise obdrží EOI, vydá sdělení obsahující opatření, která případně zamýšlí učinit, a odůvodnění, proč tato opatření hodlá či nehodlá učinit, což dokládá, že předložení návrhu unijního aktu v reakci na EOI ze strany Komise má fakultativní povahu.

Soudní dvůr dále připomněl, že pravomoc legislativní iniciativy, kterou Komisi přiznávají Smlouvy, znamená, že je na tomto orgánu, aby rozhodl, zda předloží návrh legislativního aktu, či nikoliv, s výjimkou případu, kdy je podle unijního práva povinen tak učinit. Tato pravomoc legislativní iniciativy, kterou má Komise, je jedním z projevů zásady institucionální rovnováhy, která je charakteristická pro institucionální strukturu Unie. Tato zásada znamená, že každý z orgánů vykonává své pravomoci s ohledem na pravomoci orgánů ostatních. Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že podle nařízení č. 211/2011 má EOI občanům Unie přiznat právo srovnatelné s tím, které mají podle článků 225 a 241 SFEU Evropský parlament a Rada a které spočívá v možnosti navrhnout Komisi, aby předložila jakýkoliv vhodný návrh pro účely provedení Smluv. Vzhledem k tomu, že toto právo přiznané Evropskému parlamentu a Radě nezasahuje do pravomoci legislativní iniciativy Komise, totéž musí platit i pro EOI.

Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že skutečnost, že Komise není povinna přijmout v reakci na EOI žádné opatření, neznamená – na rozdíl od toho, co tvrdili navrhovatelé – že je taková iniciativa zbavena užitečného účinku. Mechanismus EOI totiž představuje jeden z nástrojů participativní demokracie, které po přijetí Lisabonské smlouvy doplnily systém zastupitelské demokracie, na němž je založeno fungování Unie, a jejichž cílem je podpora účasti občanů na demokratickém procesu a prosazování dialogu mezi občany a unijními orgány. V důsledku EOI, která byla zaregistrována podle nařízení č. 211/2011 a splňuje všechny postupy a podmínky stanovené v tomto nařízení, Komisi vzniká řada specifických povinností, které jsou vyjmenovány v článcích 10 a 11 tohoto nařízení. Zvláštní přidaná hodnota mechanismu EOI podle Soudního dvora nespočívá v jistotě dosažení cíle, ale v možnostech a příležitostech, které vytváří pro občany Unie a které spočívají ve vyvolání politické diskuse v unijních orgánech, aniž je nutné čekat na zahájení legislativního postupu.

Soudní dvůr kromě toho potvrdil přístup Tribunálu, podle kterého takové sdělení k EOI, jako je sporné sdělení, spadá do výkonu široké posuzovací pravomoci Komise, a musí tudíž podléhat omezenému soudnímu přezkumu, jehož účelem je ověřit zejména dostatečnost jeho odůvodnění a to, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení.

Soudní dvůr v této souvislosti především potvrdil argumentaci Tribunálu, podle které se Komise, která vycházela z publikace Světové zdravotnické organizace (WHO), nedopustila zjevně nesprávného posouzení, pokud měla za to, že financování celé řady bezpečných a efektivních zdravotních služeb zejména v souvislosti s potraty z unijních prostředků přispívá ke snížení počtu nebezpečně prováděných potratů, a tedy i rizika úmrtnosti matek a jejich nemocnosti.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: Pixabay

[1] Rozsudek Tribunálu ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise (T-561/14); viz rovněž TZ č. 52/18.

[2] Sdělení Komise COM (2014) 355 final ze dne 28. května 2014 k Evropské občanské iniciativě nazvané „Jeden z nás“.

[3] Článek 11 odst. 4 SEU.

[4] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 211/2011 ze dne 16. února 2011 o občanské iniciativě (Úř. věst. 2011, L 65, s. 1, a oprava Úř. věst. 2012, L 94, s. 49).

[5] COM(2014) 355 final.