Možnost obviněného vzdát se obhájce a důsledky pro obhajobu

Pavel Vantuch

Ust. § 36b odst. 1 trestního řádu dává obviněnému možnost vzdát se obhájce ve třech případech nutné obhajoby uvedených v § 36 odst. 3, § 36a odst. 2 písm. b) a v § 36 odst. 4 písm. a) tr. řádu. Nad možnými negativními důsledky využití ust. § 36b tr. řádu pro obhajobu obviněných se zamýšlím v následujícím článku.

Kdy se může obviněný vzdát obhájce 

Důvody nutné obhajoby, tedy případy, kdy obviněný musí mít obhájce, jsou upraveny v § 36 a 36a trestního řádu[1] a v § 42 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Po novelizaci provedené zákonem č. 459/2011 Sb. je v trestním řádu ust. § 36b odst. 1, které dává obviněnému možnost vzdát se obhájce ve třech případech nutné obhajoby:

  1. koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, a kdy musí mít obhájce již v přípravném řízení (§ 36 odst. 3),
  2. v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy musí mít odsouzený obhájce, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let [§ 36a odst. 2 písm. b)],
  3. v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému [§ 36 odst. 4 písm. a)].

V těchto případech nutné obhajoby uvedených v § 36b odst. 1 není podle zákonodárce dán věcný důvod, aby bylo nezbytné nutit obviněného nebo odsouzeného, aby se proti své vůli nechal zastupovat obhájcem, je-li dostatečně způsobilý hájit se sám, v efektivním uplatňování práva na obhajobu mu nebrání žádné faktické překážky a nejedná-li se o případy, kdy je výkon obhajoby kvalifikovaným obhájcem odůvodněn výjimečným trestem dle § 54 tr. zákoníku. Důvodová zpráva také uvedla, že cílem vytvoření § 36b je v ústavně přípustném rozsahu optimalizovat rozsah nutné obhajoby.[2]

Ve všech případech nutné obhajoby uvedených v § 36 a 36a si musí obviněný obhájce zvolit, nebo je mu ustanoven. Následně se však může obhájce vzdát, a to pouze z důvodů uvedených v § 36b odst. 1. Také v těchto případech musí obviněný obhájce mít, i když si jej výslovně nepřeje, protože to zákonodárce neponechal na jeho vůli. Později se však může obviněný obhájce vzdát, protože není důvod nutit jej, aby se nechal zastupovat obhájcem proti své vůli.

Kdy jsou splněny zákonné podmínky pro to, aby se obviněný nadále hájil bez obhájce? Tak je tomu, pokud se obviněný vzdá obhájce podle § 36b odst. 1, a to buď výslovným písemným prohlášením, nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení. Musí to však učinit za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním. V praxi orgán činný v trestním řízení nezjišťuje, zda je obviněný dostatečně způsobilý hájit se sám, ani to, zda mu v uplatňování práva na obhajobu brání faktické překážky. Nezjišťuje to proto, že mu ust. § 36b tuto povinnost neukládá.

Komentář Wolters Kluwer k § 36b odst. 1 uvádí: „Ustanovení může být praktické zejména u skutkově jednoduchých řízení, případně u skupinových soudních řízení v částech, které se  obviněného netýkají, nelze totiž pominout ani jeho ekonomický význam jak na straně obviněného [úhrada sjednané odměny zvolenému obhájci, povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem – § 152 odst. 1 písm. b)], tak na straně státu, neboť ne všichni obvinění, kterým byl obhájce ustanoven, nahradí státu veškeré náklady s obhajobou ustanoveným advokátem spojené. Ekonomický aspekt však nesmí nikdy převládnout nad požadavkem práva na obhajobu a spravedlivý proces.“[3]

Není jasné, jak může obviněný spolehlivě posoudit, která trestní věc je skutkově jednoduchá. Pro obviněného je lákavá možnost neplatit odměnu zvolenému obhájci nebo nehradit státu odměnu a hotové výdaje za ustanoveného obhájce. Proto se vesměs nezabývá úvahami týkajícími se náročnosti obhajoby v konkrétní věci. 

Kdy musí mít obviněný obhájce

Podle § 36 odst. 3 musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Česká advokátní komora odmítla možnost vzdát se obhajoby obhájcem v těchto případech, neboť obviněný by třeba jen z ryze ekonomických důvodů mohl být nucen vzdát se účasti obhájce. To by mohlo vést ke značné rozdílnosti mezi obviněnými z hlediska jejich ekonomických možností, neboť i v těchto případech, kdy méně majetný obviněný bude vystaven trestu s horní hranicí převyšující pět let, bude jeho rozhodnutí o vzdání se účasti obhájce motivováno pouze touto skutečností. Komora vyjádřila obavu, že to ve svých důsledcích povede i ke zhoršení kvality rozhodování soudů, neboť obžaloba nebude mít v obhájci potřebného oponenta a obviněný bez účasti obhájce nebude schopen ani při uložení mnohaletého trestu odnětí svobody učinit kvalifikované vyjádření se k obžalobě, odvolání apod., a tím bude jeho postavení výrazně zhoršeno oproti stávající právní úpravě.[4] Tyto argumenty Komory však zákonodárce nezohlednil.

Zvolená konstrukce § 36b odst. 1 je v kolizi s právem obviněného na obhajobu, protože nevylučuje lehkomyslné rozhodnutí obviněného o tom, že se obhájce vzdá z finančních důvodů. I když podle § 36 odst. 3 jde o nutnou obhajobu, obviněný si neklade otázku, proč ze zákona musel mít obhájce, a přesto se jej může vzdát poté, co si jej zvolil nebo mu byl ustanoven. Možnost nehradit odměnu obhájci je však pro některé obviněné významnější než snaha zabezpečit kvalitní obhajobu.

V případech nutné obhajoby uvedených v § 36a odst. 2 písm. b), tedy v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení odsouzený nemusí mít obhájce, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Nelze souhlasit s tím, že obviněný se může vzdát obhájce v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Neúčast obhájce je v těchto případech v rozporu se zájmem obviněného na změně pravomocného rozsudku. Souhlasit lze pouze s neúčastí obhájce obviněného u veřejného zasedání Nejvyššího soudu, v němž se projednává stížnost pro porušení zákona, pokud s tím souhlasí obviněný i jeho obhájce.

Podle § 36 odst. 4 písm. a) obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému. Přesto se však může obviněný i v tomto případě vzdát obhájce. Tak je tomu přesto, že ve zjednodušeném řízení lze se souhlasem obviněného provést hlavní líčení v rámci zadržení (§ 77 odst. 2), v době, kdy je zadrženému omezena svoboda. To je z pohledu práva zadrženého obviněného na obhajobu nepřijatelné, protože zadržený obviněný je v obdobné situaci jako obviněný, který je ve vazbě. V efektivním uplatňování práva na obhajobu brání obviněnému nemožnost volného pobytu na svobodě v době zadržení, což zásadně limituje možnosti jeho obhajoby. Přesto se zadržený obviněný může vzdát obhájce, i když u vazebně stíhaného obviněného to je vyloučeno. Přitom možnosti obhajoby zadrženého ve zjednodušeném řízení jsou v podstatě stejné jako možnosti obhajoby vazebně stíhaného obviněného.

Podle důvodové zprávy k zákonu č. 459/2011 Sb. bylo cílem vytvoření § 36b v ústavně přípustném rozsahu optimalizovat rozsah nutné obhajoby, tedy zvýšit její efektivitu. Ani po sedmi letech účinnosti této novelizace trestního řádu nebyla zodpovězena otázka, v čem se zvýší efektivita obhajoby obviněného, který se vzdá obhájce.

Jak se může obviněný vzdát obhájce

Obviněný se může vzdát obhájce dvěma způsoby (§ 36b odst. 1, 2). Buď výslovným písemným prohlášením, nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení, za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním. K tomu Česká advokátní komora uvedla zásadní připomínku. „Důvodně se obáváme toho, že může být na obviněné v tomto směru, aby se vzdali obhájce, vyvíjen značný nepřímý nátlak orgánů činných v trestním řízení, a to v zájmu usnadnění jejich vlastního postupu a rozhodování. Toto kritérium by však nemělo převážit nad zájmy obviněného, kde by měl stát být garantem toho, že se obviněnému bez ohledu na jeho materiální a společenské postavení dostane kvalifikované právní pomoci advokátem.“[5]

V praxi se potvrzuje odůvodněnost těchto obav. Někteří obvinění nadřazují možnost nehradit obhajobu nad zájem na kvalitní obhajobě. Proto se vzdají obhájce krátce poté, co převezmou usnesení o zahájení trestního stíhání, nezřídka ještě před svým prvním výslechem. Když obhájce absolvuje poradu s obviněným, tak nezřídka zjistí, že je již od policejního orgánu podrobně informován o možnosti vzdát se obhájce.

Důvodová zpráva k § 36b odst. 2 uvádí: „Bude-li prohlášení činěno písemně, pak by na něm měl být uveden kromě podpisu obviněného též podpis obhájce, který stvrdí, že prohlášení bylo učiněno za jeho přítomnosti.“[6]

Komentář Wolters Kluwer k trestnímu řádu pak uvádí: „Nezbytnou podmínkou je, aby z výslovného písemného prohlášení o vzdání se obhájce vyplývalo, že bylo učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním, což by měl podepsat nejen obviněný, ale i jeho obhájce. Pokud by tyto skutečnosti z písemného prohlášení o vzdání se obhájce nepochybně nevyplývaly, musel by si příslušný orgán činný v trestním řízení buď vyžádat doplnění písemného prohlášení v tomto směru, anebo k tomu vyslechnout obviněného za přítomnosti obhájce ústně do protokolu.“[7]

Někdy uvede obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce ústně do protokolu. Jindy obdrží obhájce písemné prohlášení obviněného, jímž se jej jako obhájce vzdává. Pokud se obviněný vzdá obhájce za jeho přítomnosti a po předchozí poradě s ním, tak je splněna podmínka uvedená v § 36b odst. 2. Spory vznikají v praxi až poté, když chce obhájce odejít z výslechové místnosti, protože již obviněného neobhajuje. Policejní orgán konající vyšetřování trvá na tom, aby obhájce na prohlášení obviněného o vzdání se obhájce připojil svůj podpis, který by tam „měl být“. Námitka obhájce, že mu § 36b ne­ukládá povinnost podepsat prohlášení obviněného o vzdání se obhájce, zůstává mnohdy bez reakce.

Některý obhájce svůj podpis k prohlášení obviněného o vzdání se obhájce nepřipojí, protože nechce, aby vznikl mylný dojem, že s prohlášením obviněného o vzdání se obhájce souhlasí. Další obhájci se na prohlášení obviněného podepíší a případně zdůvodní svůj nesouhlas s postupem obviněného, např. takto: „Prohlášení obviněného o vzdání se obhájce podepisuji proto, že bylo učiněno za mé přítomnosti a po poradě se mnou, avšak v rozporu s mým doporučením obviněnému, aby se obhájce nevzdával.“ 

K možnosti obviněného vzít zpět prohlášení o vzdání se obhájce 

Problémy, které se při obhajobě bez obhájce objeví, si mnozí obvinění uvědomí s určitým časovým odstupem. Někteří obvinění postrádají obhájce již v průběhu vyšetřování, jiní při nahlédnutí do spisu, další zažívají rozčarování při studiu spisu při skončení vyšetřování. Jsou také obvinění, kteří nenahlížejí do spisu ani se s ním neseznamují, protože to není jejich povinností. Ti jsou spokojeni s klidným průběhem vyšetřování, protože vycházejí pouze z vlastní výpovědi a předpokládají, že neexistují důkazy v jejich neprospěch. Pak jsou překvapeni, když je státní zástupce vyrozumí o tom, že na ně podal u soudu obžalobu. To je pak iniciuje k vyhledání advokáta, jehož žádají o převzetí obhajoby s odůvodněním, že nejsou schopni hájit se sami, nebo žádají o ustanovení obhájce.

Prohlášení o vzdání se obhájce může vzít obviněný kdykoli zpět (§ 36b odst. 3), a to jakýmkoli podáním podle § 59. Spolu se zpětvzetím prohlášení však musí předložit plnou moc obhájce, kterého si nově zvolil nebo mu ho zvolila některá z osob uvedených v § 37 odst. 1, případně může požádat o ustanovení obhájce. Obviněný může plnou moc udělit i do protokolu o úkonu, jemuž je společně se zvoleným obhájcem přítomen. Jinak je mu obhájce neprodleně ustanoven.

Vzdal-li se obviněný ustanoveného obhájce a následně vzal toto prohlášení zpět, ustanoví se mu týž obhájce, je-li to možné (§ 39 odst. 3 poslední věta). K tomu má dojít proto, aby obviněného mohl obhajovat obhájce, který jej již obhajoval, a proto může na dřívější obhajobu v této věci navázat. Tento předpoklad je mylný, pokud obhájce, jehož se obviněný vzdal, nebyl přítomen úkonům, které se konaly v průběhu vyšetřování, či dokonce i v řízení před soudem. Obhájce je sice ve věci orientován, avšak na dřívější obhajobu v této věci nemůže navázat bez prostudování spisu. Především si však obhájce uvědomuje, co vše mohl pro obviněného učinit, pokud by jej obhajoval po celou dobu trestního stíhání.

Přesto by znovu ustanovený obhájce neměl kritizovat obviněného proto, že se jej vzdal. Měl by vzít na vědomí, že obviněný pouze využil své zákonné právo dle § 36b odst. 1, a proto se jej jako obhájce vzdal, a později, v souladu s § 36b odst. 3, své prohlášení o vzdání se obhájce vzal zpět. Stejně by měl uvažovat obhájce, jemuž udělil obviněný plnou moc ke své obhajobě a později se jej jako obhájce vzdal a následně vzal toto prohlášení zpět.

Obhájci se vesměs nebrání převzít znovu obhajobu v případech, kdy se konaly jen některé úkony v průběhu vyšetřování. Odlišně uvažují v případech, kdy skončilo vyšetřování, byla podána obžaloba nebo již bylo nařízeno, či dokonce započalo hlavní líčení. Zejména v případech, kdy se již koná hlavní líčení, si je kterýkoli advokát, jehož žádá obžalovaný o převzetí obhajoby, vědom toho, že bude mít řadu obtížně řešitelných problémů, počínaje studiem spisu a následným určením taktiky obhajoby. V případě obsáhlých spisů musí žádat o odročení hlavního líčení, případně opakovaně, a to s rizikem, že bude podezírán z obstrukčního jednání. Vzhledem k tomu se stává, že více advokátů postupně nepřevezme plnou moc k obhajobě obžalovaného, který se obhájce vzdal.

Musí se opakovat úkony trestního líčení konané poté, co se vzdal obviněný obhájce? Podle § 36b odst. 4 není třeba opakovat úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí jen proto, že obviněný neměl v této době obhájce. V praxi obviněný sám nese důsledky své nedostatečně kvalitní obhajoby z doby, kdy se hájil sám. Podstatné je, že všechny úkony, které se uskutečnily poté, co se obviněný vzdal obhájce, se konaly bez jeho účasti, tedy i bez otázek, námitek i jakýchkoli jiných forem jeho aktivní účasti při výslechu obviněného i při jiných úkonech trestního řízení.

Může se obhajoba domoci opakování úkonů provedených od doručení prohlášení o vzdání se obhájce do jeho zpětvzetí? Obhajoba může navrhnout opakování úkonů provedených od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí. Umožňuje to § 36b odst. 4, dle něhož „není třeba opakovat úkony“ provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce do jeho zpětvzetí, nevylučuje však opakování provedených úkonů, protože nestanoví, že se tyto úkony neopakují. Proto orgán činný v trestním řízení může nařídit opakování těchto úkonů jak na návrh obhajoby, tak i bez něj. K tomu by mělo docházet vždy, pokud obviněný prokáže, že není dostatečně způsobilý hájit se sám, i když to není důsledek tělesných nebo duševních vad obviněného (§ 36 odst. 2). S využitím možnosti opakování úkonů provedených od doručení prohlášení obviněného o vzdání se obhájce do jeho zpětvzetí jsem se v praxi nesetkal.

Nemá-li obviněný obhájce, i když jsou splněny podmínky nutné obhajoby, uvedené v § 36 a 36a, jedná se o závažné porušení práva na obhajobu, jež je důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) po předběžném projednání obžaloby, resp. podle § 260 po zrušení rozsudku v odvolacím řízení (R 45/1976, R 40/1994), či pro podání stížnosti pro porušení zákona či zejména dovolání [§ 265b odst. 1 písm. c)]. Ust. § 36 a 36a obsahují důvody nutné obhajoby, které vyrovnávají handicap ve formě oslabení nebo zvlášť citelného ohrožení možnosti obviněného účinně se hájit.[8] Novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 459/2011 Sb. zákonodárce usoudil, že pokud se obviněný dle § 36b odst. 1 vzdá obhájce, nebude to mít za důsledek oslabení ani zvlášť citelné ohrožení možnosti obviněného účinně se hájit. Tento předpoklad se v praxi mnohdy nenaplňuje.

Vzal-li obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, nemůže se obhájce znovu vzdát (§ 36b odst. 3 věta třetí). Proti této úpravě, která má předcházet opakovanému vzdávání se obhájce ze strany obviněného, nelze nic namítat.

V trestním řádu jsou dvě odlišné formy nutné obhajoby

Institut nutné obhajoby je jedním z prostředků, jimiž je zajišťováno ústavně zaručené právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle něhož „obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem“ (nález ÚS 190/2001-n.). Jde o všechny případy uvedené v ust. § 36 a 36a, kdy obviněný musí mít obhájce, a to i tehdy, pokud by své zastoupení obhájcem výslovně odmítal.

V trestním řádu jsou však od 1. 1. 2012 dvě odlišné formy nutné obhajoby, které vznikly vytvořením ust. § 36b:

  1. První forma nutné obhajoby je v případech, kdy se obviněný (odsouzený) může dle § 36b odst. 1 obhájce vzdát [§ 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), § 36 odst. 4 písm. a)].
  2. Druhá forma nutné obhajoby je v dalších případech uvedených v § 36 a 36a, kdy se obviněný (odsouzený) obhájce vzdát nemůže.

Proč má obviněný právo vzdát se obhájce v některých případech nutné obhajoby a v jiných nikoli?

Odpověď na tuto otázku není známa, přestože ve všech případech nutné obhajoby uvedených v § 36 a 36a se považuje obhajoba obhájcem za tak důležitou, že se rozhodnutí o ní neponechává na úvaze obviněného. Přesto se však obviněný v případech uvedených v § 36b může podle své volné úvahy obhájce vzdát. Vzhledem k tomu je ust. § 36b, umožňující obviněnému vzdát se práva na obhájce v případech uvedených v § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a), v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny. V praxi tento rozpor dokladují mnohé situace, kdy obviněný po určité době od vzdání se obhájce zjistí, že sám není schopen náležitě se obhajovat.

Je možnost obviněného vzdát se obhájce v souladu s institutem nutné obhajoby? Možnost obviněného vzdát se obhájce, upravená v § 36b, zpochybňuje institut nutné obhajoby, pokud jde o jeho obsah i název. Případy, kdy se obviněný může obhájce vzdát, i když jde o některý důvod nutné obhajoby, jsou v rozporu s tím, že zákon v situacích popsaných v § 36 a 36a vzhledem k určitým přesně stanoveným okolnostem považuje obhajobu obhájcem za tak důležitou, že rozhodnutí o ní nenechává na úvaze obviněného, a nutná obhajoba je stanovena v těch případech, kdy obviněný nemůže svou obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náležitě obstarávat. V důvodové zprávě, v komentářích i v judikatuře k ust. § 36 a 36a se uvádí, že jde o případy, kdy nelze ponechat na vůli obviněného (odsouzeného), zda se bude hájit sám, nebo zda jej bude hájit obhájce. Úprava vytvořená v § 36b, umožňující obviněnému vzdát se obhájce, to však v rozporu s institutem nutné obhajoby ponechává na jeho vůli.

„Nutná obhajoba je ze zákona nezbytná především tehdy, když obviněný nemůže svoji obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem náležitě vykonávat.[9] Je otázkou, zda v případě, že se obviněný z některého z důvodů nutné obhajoby uvedeného v § 36b vzdá obhájce, je schopen svoji obhajobu náležitě vykonávat bez obhájce, i když tomu určité objektivní okolnosti nadále brání. Jde-li o důvod nutné obhajoby dle § 36 odst. 3, tedy je-li obviněný stíhán pro trestný čin s horní hranicí trestu odnětí svobody převyšující pět let, tak se nic nemění. Obdobně to platí, koná-li se řízení o mimořádných opravných prostředcích uvedených v § 36a odst. 2 nebo hlavní líčení proti zadrženému podezřelému dle § 36 odst. 4 písm. a).

Ve všech případech nutné obhajoby uvedených v § 36, 36a má obviněný povinnost mít obhájce, protože bez něj se nemůže sám účinně hájit. Proto si obviněný musí v těchto případech buď obhájce zvolit, a pokud to neučiní, je mu ustanoven. Je to proto, že pokud by obviněný v kterémkoli z těchto případů obhájce neměl, nebyl by s to účinně se hájit nebo by svoji obhajobu nemohl náležitě vykonávat. Proto zde také jde o nutnou obhajobu. V rozporu s povinností obviněného mít obhájce však z § 36b odst. 1 plyne, že v případech nutné obhajoby uvedených v § 36 odst. 3, nebo § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) obhajoba obhájcem nutná není.

Jedná se v případech dle § 36 odst. 3, § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) o nutnou obhajobu, či nikoli? Podle čl. 40 odst. 3 Listiny a § 36 odst. 3, § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) tr. řádu obhajoba obviněného obhájcem také v těchto případech je nutná. Podle § 36b však obhajoba obviněného obhájcem v případech zde uvedených nutná není, a to jen proto, že se obviněný obhájce vzdá. To však je v rozporu s principem nutné obhajoby, kdy obviněný obhájce mít musí, a není podstatné, zda si jej přeje, nebo jej odmítá.

I když s účinností od 1. 1. 2012 bylo vytvořeno nové ust. § 36b, které umožňuje obviněnému vzdát se obhájce, nadále jde ve všech případech popsaných v § 36 a 36a formálně o nutnou obhajobu. Protože však za podmínek uvedených v § 36b má obviněný na výběr, zda chce být obhajován obhájcem či nikoli, potom po obsahové stránce o nutnou obhajobu de facto nejde. Proto by případy obhajoby dosud uvedené v § 36 odst. 3, § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) neměly být začleněny v ust. § 36 a 36a mezi případy nutné obhajoby.

Co chybí v § 36b o právu obviněného vzdát se obhájce? V praxi se orgány činné v trestním řízení a také obhájci setkávají s obviněnými, u nichž je pochybné, zda jsou dostatečně způsobilí hájit se sami. V těchto případech obhájce i policejní orgán shodně doporučují obviněnému, aby se obhájce nevzdával, protože sám náročnou obhajobu nezvládne. Někteří obvinění, kteří nejsou dostatečně způsobilí hájit se sami, se přesto vzdají obhájce a ani v průběhu vyšetřování nevezmou zpět své prohlášení o vzdání se obhájce, jiní tak činí až v průběhu řízení před soudem.

Jak má postupovat orgán činný v trestním řízení, když zjistí, že obviněný, který se vzdal obhájce, není schopen se sám obhajovat? Trestní řád neposkytuje odpověď na otázku, jak bude postupovat orgán činný v trestním řízení, když zjistí, že obviněný, který se vzdal obhájce, se nedokáže sám náležitě obhajovat, i když si to neuvědomuje. Ust. § 36b nestanoví orgánům činným v trestním řízení žádnou povinnost v tomto směru. Proto některé orgány činné v trestním řízení v těchto případech podpůrně využívají § 36 odst. 2, dle něhož obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

Podstatné je, že negativní důsledky vzdání se obhájce obviněným, který následně prokáže, že není dostatečně způsobilý hájit se sám, zůstávají plně na něm samém. I to zpochybňuje možnost obviněného vzdát se obhájce v případech popsaných v § 36b odst. 1, i když se jedná o nutnou obhajobu. 

Proč byla obviněnému dána možnost vzdát se obhájce?

Odpověď na otázku, co bylo důvodem vytvoření ust. § 36b, dal Jiří Pospíšil, který jako ministr spravedlnosti uvedl, že „novela do určité míry stanovuje racionálnější využívání nutné obhajoby tak, aby byly finanční prostředky na to poskytnuté lépe využity“.[10] Za racionálnější využívání nutné obhajoby označil snížení finančních prostředků vydávaných resortem spravedlnosti ze státního rozpočtu na ustanovené obhájce.[11] Česká advokátní komora ve svých připomínkách k § 36b uvedla, že „z návrhu je zřejmé, že je motivován především úspornými důvody ve vztahu k vynakládaným zdrojům na odměnu a hotové výdaje ustanoveného obhájce“.[12] Pokud jde o obviněné, kteří si obhájce zvolili, dal jim zákonodárce stejnou možnost vzdát se obhájce zřejmě jen proto, aby nebyli znevýhodněni oproti ustanoveným obhájcům. Tak je tomu přesto, že u zvolených obhájců, jichž se obvinění vzdají, nedochází ke snížení finančních prostředků vydávaných resortem spravedlnosti ze státního rozpočtu.

Jaké jsou v praxi důsledky vzdání se obhájce pro obviněného? Obviněný, který se vzdá obhájce ještě před svým výslechem, zpravidla není s to vhodně reagovat na usnesení o zahájení trestního stíhání. Protože nezná ustanovení o výslechu obviněného, tak neví, zda je výslech veden v souladu s § 92 a násl. a nevěnuje potřebnou pozornost ani protokolaci. Obviněný mnohdy nevyužívá svá práva, nežádá o kopie protokolů o úkonech, nepožaduje, aby mu policejní orgán umožnil účast při vyšetřovacích úkonech (§ 165 odst. 1), a proto není informován o stavu vyšetřování. I v případech, kdy se obviněný výjimečně účastní vyšetřovacích úkonů, není s to klást vyslýchaným otázky, které by v praxi položil obhájce, nevznáší důvodné námitky ani netrvá na protokolaci skutečností, které jsou v jeho prospěch. Obvinění, kteří se vzdají obhájce, zpravidla nenahlížejí do spisu ani nepodávají žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu dle § 157a a celkově nevyužívají oprávnění daná trestním řádem. V důsledku toho neznají v průběhu vyšetřování obsah spisu, a proto nevědí, že existují důkazy, které svědčí proti nim, ani to, že jejich výpověď jako obviněných není podporována dalšími důkazy, nýbrž je s nimi v rozporu. To nezřídka zjistí až při seznámení se spisem, a pokud se ho nezúčastní, protože to není jejich povinnost, tak až z podané obžaloby. V takových případech obvinění prokazatelně nečiní ve svůj prospěch to, co by činil obhájce. To je pak negativním důsledkem vzdání se obhájce, i když k němu došlo v souladu s § 36b. Pokud již obvinění, kteří se hájí sami, podají opravné prostředky, postupují zpravidla intuitivně a nevyužívají vše, co je v jejich prospěch.

V praxi se vyskytují případy spoluobviněných z trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§ 36 odst. 3). Pokud se jeden obviněný vzdá práva na obhájce dle § 36b odst. 1 a další obviněný obhájce má, potom se již v průběhu vyšetřování může jejich obhajoba zásadně odlišovat. Tuto skutečnost si obviněný, který se hájí sám, neuvědomuje, protože nemá v průběhu vyšetřování možnost srovnat svoji obhajobu a obhajobu obviněného, který má obhájce. Tyto odlišnosti zjistí až při skončení vyšetřování ze spisu, a pokud se s ním neseznámí, tak až v hlavním líčení a pak prohlášení o vzdání se obhájce vezme podle § 36b odst. 3 zpět. Ovšem nedostatky v jeho obhajobě nebude možné vesměs odstranit, protože úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí není třeba opakovat.

Závěr

V praxi dochází k tomu, že obviněný se vzdá obhájce dle § 36b odst. 1, i když jde o nutnou obhajobu, a následně si třeba až v řízení před soudem obhájce zvolí nebo požádá o jeho ustanovení. Takto sami obvinění dokladují, že jejich rozhodnutí o vzdání se obhájce bylo nepromyšlené, unáhlené, motivované snahou ušetřit na obhajobě či jinými subjektivními důvody. Přesto mohou být důsledky pro obhajobu naprosto nevratné. Nic na tom nezmění tvrzení obžalovaného před soudem, že rozhodnutí o vzdání se obhájce nebyl schopen odpovědně učinit, a proto nebyl schopen se sám hájit tak, jak by to činil obhájce, pokud by jej měl. Tyto příklady z praxe dokladují, že možnost obviněného vzdát se obhájce dle § 36b zpochybňuje institut nutné obhajoby, a to pokud jde o jeho obsah i název.

 

doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc., je bývalým advokátem a vysokoškolským pedagogem.


[1] Pokud v textu neodkazuji v podobě zkratky na konkrétní zákon, jde vždy o trestní řád. Zkratku tr. řád uvádím jen v případech, kdy v jednom odstavci odkazuji na více zákonů.

[2] Srov. důvodovou zprávu k novele trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb., zvláštní část, bod 9, ust. § 36b.

[3] A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád komentář, I. díl, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2017, str. 311.

[4] Připomínky České advokátní komory k vytvoření § 36b, obsažené v návrhu zák. č. 459/2011 Sb.

[5] Tamtéž.

[6] Srov. důvodovou zprávu k novele trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb., zvláštní část, bod 9, k ust. § 36b, str. 1.

[7] A. Draštík, J. Fenyk a kol., op. cit. sub 3, str. 312, obdobně P. Šámal a kol.: Trestní řád I, § 1 až 156, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 462-463.

[8] A. Draštík, J. Fenyk a kol., op. cit. sub 3, str. 303.

[9] P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta a kol.: Trestní právo procesní, 4. přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 212.

[10] Vystoupení ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., na 19. schůzi Poslanecké sněmovny dne 14. 6. 2011.

[11] Ministerstvo spravedlnosti dlužilo v srpnu 2009 občanům a firmám 500 milionů Kč. Značnou část z toho tvořily pohledávky ustanovených obhájců za nutnou obhajobu. In D. Kovářová: Soudní poplatky brzy vrátíme, HN.IHNED.CZ, 27. 8. 2009, http://hn.ihned.cz/c1-38158270-daniela-kovarova-soudni-poplatky-brzy-vratime).

[12] Připomínky České advokátní komory k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k bodu č. 10 – nové ust. § 36b tr. ř., str. 1.

Go to TOP