Ústavní soud (ÚS) dal novou šanci na odškodnění potomkům ženy, která zemřela na Štědrý den 2003 ve Fakultní nemocnici Brno. Vrchní soud v Olomouci chybně označil nárok za promlčený, podle ústavního soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy to byla „procesní past“. Krajský soud v Brně před tím přiznal oběma žalobcům po milionu korun za trauma způsobené matčinou smrtí. Když zemřela, bylo jim osm a 11 let. Po zásahu odvolací instance ale nedostali nic. Podle rozsudku ÚS ze dne 17. prosince 2019 musí nyní Vrchní soud v Olomouci nárok projednat znovu.

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Matka stěžovatelů byla v návaznosti na ambulantní vyšetření počátkem prosince 2003 hospitalizována na gynekologicko-porodnické klinice Fakultní nemocnice Brno (v tomto řízení vedlejší účastnice) kvůli podezření na zánět vaječníků. Byla léčena antibiotiky, prošla sérií vyšetření a zdálo se, že se její zdravotní stav pozvolna zlepšuje. 23. prosince se však její zdravotní stav prudce zhoršil a byla dvakrát operována – při druhé operaci bylo zjištěno masivní krvácení do břišní dutiny, v důsledku kterého matka stěžovatelů na Štědrý den zemřela. V době úmrtní matky bylo stěžovatelům 8 a 11 let.

V návaznosti na tragickou událost byl obžalován vedoucí lékař oddělení. Po rozsáhlém dokazování včetně několika vzájemně rozporných znaleckých posudků dospěl soud k závěru, že lékař postupoval lege artis a zprostil ho obžaloby. Poškození byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelé rovněž v průběhu trestního řízení podali proti vedlejší účastnici žalobu o jednorázové odškodnění pozůstalých. Se svou žalobou neuspěli, podle soudu se totiž neprokázalo zavinění ani příčinná souvislost mezi postupem nemocnice a smrtí matky stěžovatelů a právo navíc bylo vzhledem k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty promlčeno.

V únoru 2010 stěžovatelé podali u Krajského soudu v Brně proti vedlejší účastnici žalobu o náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku utrpěného psychického traumatu ze smrti matky. Vedlejší účastnice vznesla s odkazem na (změněnou) judikaturu Nejvyššího soudu námitku promlčení. Krajský soud zadal vypracování nového znaleckého posudku a na základě jeho závěrů rozhodl, že ošetřující lékaři nepodnikli dostatečné kroky ke zjištění příčiny a k následné léčbě zhoršujícího se zdravotního stavu. Navíc nedostatky při provedení pitvy podle názoru soudu nepřímo prokazují správnost tvrzení stěžovatelů. Námitku promlčení pak shledal soud jako rozpornou s dobrými mravy a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému stěžovateli finanční náhradu ve výši 1 000 000 Kč. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že právo uplatněné stěžovateli je promlčeno a žalobu stěžovatelů zamítl. Nejvyšší soud se závěry vrchního soudu ztotožnil a dovolání stěžovatelů odmítl. Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména polemizují s tím, jak soudy posoudily námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí.

Nejvyšší soud až do roku 2008 konstantně a dlouhodobě judikoval, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je nepromlčitelné. Později však došlo na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 63/2003 k obratu v judikatuře, který Nejvyšší soud potvrdil rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia č. j. 31 Cdo 3161/2008-156 ze dne 12. 11. 2008. V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích právem majetkové povahy (podle ust. § 13 odst. 1 „starého“ občanského zákoníku), které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, protože Nejvyšší soud a vrchní soud v této věci ústavně nekonformním způsobem posoudily časové účinky výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008. Vzhledem k tomuto závěru již nebylo nutné zabývat se způsobem, jakým obecné soudy vyhodnotily rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, ani dalšími námitkami stěžovatelů.

Nebyla-li promlčecí lhůta jasně určena (definována) zákonem ani ustálenou rozhodovací praxí soudů v okamžik vzniku události, která je pro její běh rozhodná, nemůže promlčecí lhůta z podstaty věci začít bez dalšího běžet. Vrchní soud klade stěžovatelům k tíži, že neuplatnili své právo na náhradu imateriální újmy u soudu do tří let od rozhodné události (smrti jejich matky), čímž na ně přenáší povinnost předvídat v rozhodné době od 24. 12. 2003 do 24. 12. 2006 budoucí vývoj judikatury, který se definitivně ustálil až 12. 11. 2008.  Uvedeným postupem bylo popřeno legitimní očekávání stěžovatelů, založené na dosavadní (letité) ustálené rozhodovací praxi obecných soudů, které mohlo trvat nejdéle do okamžiku publikace rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008; teprve od tohoto okamžiku bylo postaveno najisto, že se právo na finanční odčinění imateriální újmy promlčuje.

Jinými slovy, obecné soudy v tomto případě nedaly stěžovatelům šanci, aby přizpůsobili svoje chování nově publikovanému názoru, čímž zasáhly nepřípustně do jejich práva na přístup k soudu a porušily jejich legitimní očekávání.

Podle Ústavního soudu bude v dalším řízení na vrchním soudu, případně na Nejvyšším soudu, jakožto hlavním sjednocovateli judikatury, aby se k temporálním účinkům předmětné změny judikatury jasně vyjádřily. Ve vztahu ke stěžovatelům, ale i z důvodů systémových, je třeba postavit najisto, zda se tříletá promlčecí lhůta u práva na náhradu nemajetkové újmy uplatní rovněž u událostí, které vznikly před publikací „přelomového“ rozhodnutí Nejvyššího soudu. V případě, že tomu tak bude, může promlčecí lhůta v těchto kauzách začít běžet nejdříve od okamžiku publikace předmětné změny v judikatuře. Jiné posouzení časových účinků takto zásadní judikaturní změny by totiž nebylo z výše uvedených důvodů proporcionální vůči právu na soudní ochranu potenciálních žalobců.

Věc se nyní vrací k Vrchnímu soudu v Olomouci, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3500/18 je dostupný  zde.

Zdroj: ÚS, foto archiv ČAK.