S životem ředitelky Slezského zemského muzea v Opavě Mgr. Jany Horákové je nerozlučně spojen Národní památník II. světové války v Hrabyni. Nejen proto, že byla řadu let jeho šéfovou, ale protože tu zanechala několik svých stop jako autorka a následně také realizátorka několika stálých expozic tehdy Památníku národní svobody.

„Je to takové „moje dítě“, například smutně slavné schody smrti jsme s kolegy vytvořili sami – jeli jsme si je prohlédnout přímo do Mauthausenu. Byli jsme se inspirovat pro další expozice i v Osvětimi, prostě jsme chtěli, aby bylo vše opravdu autentické,“ říká na úvod rozhovoru Jana Horáková, do jejíž gesce nyní náleží celkem 37 muzejních objektů, včetně návdavku, správcovství pozůstalosti po generálu Heliodoru Píkovi a jeho synovi, gen. Milanu Píkovi. A právě kvůli generálovu advokátovi JUDr. Rastislavu Váhalovi, který je jedním z deseti advokátů, o nichž pojednává projekt ČAK Advokáti proti totalitě, jsme se v Hrabyni setkaly. I když se Jana Horáková osobně s JUDr. Váhalou nikdy neviděla, v pozůstalosti Píkových o něm našla dopisy, dokumenty a fotografie.

Jak jste se dostala ke správě pozůstalosti po generálu Píkovi?

V roce 1997 se připravovala v již zmiňovaném památníku v Hrabyni, dnes Národním památníku II. světové války expozice, věnovaná Heliodoru Píkovi, rodákovi z nedaleké Štítiny. Byla jsem tehdy na mateřské dovolené a expozici připravovala kolegyně, doktorka Věra Křenovská. Na vernisáž jsem ale přijela a setkala jsem se s Milanem Píkou, synem popraveného generála. A od té doby jsme se již setkávali pravidelně a vedli jednání, aby pozůstalost po generálu Píkovi zůstala v jeho rodném kraji. Nebylo jednoduché přesvědčit syna, který opravdu celý svůj život zasvětil boji za očištění otcova jména.

Díky čemu se Vám to nakonec podařilo?

Slíbila jsem, že o pozůstalost bude v muzeu dobře postaráno a že dál, stejně odpovědně jako on, poneseme generálův odkaz. Dala jsem čestné slovo Milanovi i jeho ženě Ludmile, s nimiž mě pojilo velmi silné přátelské pouto, že se osobně budu o pozůstalost starat a že v době, kdy on jako syn už nebude moci, budu to já, kdo bude veřejnosti připomínat tuto významnou osobnost vojenských dějin a oběť justiční vraždy a politické zvůle. A své slovo i po smrti Milana Píky letos na jaře samozřejmě dodržím.

Dá se nějak vyčíslit množství předmětů a archiválií po rodině Píkových?

Vyčíslit se momentálně úplně přesně nedá, protože jsem nedávno dovezla pozůstalost po generálu Milanu Píkovi a v současné době ji třídím. Je tam řada předmětů, které se váží i k Heliodoru Píkovi (jeho pozůstalost má necelých 600 inventárních čísel) a jeho manželce Marii Píkové. Jen odhaduji, že dohromady to bude přes 1200 inventárních čísel. Rodina mi věnovala také Milanovu knihovnu, která čítá několik set knih.

Na čem právě v dějinách jejich života pracujete?

Pracuji na přípravě edice korespondence generála Heliodora Píky. Momentálně zpracovávám dopisy, které Heliodor Píka odeslal z vězení rodině mezi 5. květnem 1948 a 20. červnem 1949. Pak přijdou na řadu dopisy do vězení, které naopak generálovi Píkovi zaslala rodina a známí. Nakonec bych ráda zpracovala a vydala výslechové protokoly, které se váží k procesu s ním.

Co považujete za nejcennější exponát?

Za nejvzácnější exponát považuji dva poslední dopisy Heliodora Píky manželce a přátelům, které napsal v noci před popravou.

Váš otec byl vojákem, máte k armádě a její historii nějaký zvláštní vztah a sehrála tato skutečnost roli v tom, že jste přijala správcovství pozůstalosti generála Píky?

Konkrétně v tom, že spravuji pozůstalost Píkových, dnes i po synovi Milanovu, žádnou roli nehrálo. Ale otec jako voják a jeden z mála nekomunistů v tehdejší ČSLA mě vedl k lásce k historii, i té tehdy málo známé. Měl velkou knihovnu a tam jsem našla řadu knih, které napsali českoslovenští příslušníci RAF a které ještě vyšly v uvolněných letech 1968-69. To bylo to, co mě přivedlo k zájmu o 2. světovou válku a rozhodlo o mém dalším profesním směřování. Vojenská historie mě prostě baví!

Neměla jste někdy chuť jít ve šlépějích otce v armádě?

Ne, to nikdy, spíš naopak. Moje výchova totiž občas připomínala známý film Pelíšky, například když jsem byla v 7. třídě, tatínek mi nafasoval do tělocviku vojenské trenýrky a tílko, protože nákup úboru považoval za zbytečné utrácení. Stejné to bylo s lyžařským výcvikem, kdy domů odněkud přivlekl dřevěné lyže z 50. let, protože na co ty s umělou skluznicí, že? Taťka chtěl mít vše na povel, pod kontrolou, což se mé, docela bohémské, povaze příčilo. Takže uniforma pro mě rozhodně nebyla cílem, kterého jsem chtěla dosáhnout. Ale možná proto, že táta byl voják z povolání, jsem měla doma „tvrdou“ armádní průpravu a do života to mělo zřejmě něco do sebe – nikdy jsem se z ničeho nehroutila a nesložila.

Vaše koníčky jsou ale spíš mužské než ženské, jak jste se k nim dostala?

Už jako dítě mě ovlivnil opět tatínek, když mi místo panenek kupoval auta a tanky. Chodila jsem s ním lovit ryby, žáby, chodili jsme střílet… Ale otec mě také vedl lásce k přírodě a historii, pořádali jsme spolu výpravy jak do lesů, tak po památkách. To mi zůstalo, takže ve svém volném čase, kterého je ale žalostně málo, jezdím s přírodovědci a archeology do terénu. Sbírat minerály, rýžovat zlato, vytahovat ze země doklady bojů, které na Moravě a ve Slezsku probíhaly v rámci ostravsko-opavské operace.

Jaké poklady země slezská vydává?

Většinou nacházíme ostatky mrtvých vojáků – ruských i německých – se spoustou osobních věcí, včetně dokumentů, takže často se podaří zjistit jejich totožnost. Například před nedávnem jsme našli jednoho padlého ruského vojáka, který měl léty zcela nedotčenou obuv – šlo tehdy o moderní a nový typ bot, které vydržely 75 let! Spolupracujeme s antropologickým ústavem a podle DNA nacházíme jejich potomky. Ti nám často moc děkují a jsou vděčni za to, že konečně znají místo, kde jejich dědeček, pradědeček padl.

Máte nějaký „vzácný“ úlovek?

K získání nejcennějších úlovků mi pomohl detektor kovů. Pro mě to jsou předměty z 2. světové války, pro někoho možná obyčejné, ale pro mě cenný doklad doby, o kterou se zajímám, tedy vyznamenání, munice, předměty osobní potřeby, zbytky zbraní, výstroje. Je toho v zemi pořád hodně a je dobře, že se tyto předměty z ní dostanou právě do muzejních expozic.

Archeologie ale není Vaší jedinou víkendovou disciplínou…

Mám ráda také geologii – stará důlní díla, opuštěné domy, staré továrny, baví mě prolézat je, i když to už je trochu adrenalinová zábava. S kamarády pátráme také po zapomenuté historii, mapujeme například, kde se na našem území nacházely za 2. světové války zajatecké tábory. No, a když si potřebuji opravdu vyčistit hlavu, ráda jezdím v autě. Miluji značku Alfa Romeo, takže občas jen tak sednu do své alfinky a jedu ji trochu prohnat slezskou krajinou.

Jste ředitelkou Slezského zemského muzea, jak dlouho se věnujete tomuto oboru?

Původně jsem vystudovala učitelství, obor český jazyk – dějepis a dva roky jsem učila na základní škole. S dětmi to bylo moc fajn, bavilo mě to, ale přece jen jsem se chtěla válečným dějinám věnovat víc. V 90. letech se otevřelo tolik témat, která nebyla zpracována. Proto jsem odešla pracovat do muzea, abych na odbornou práci měla víc prostoru. Ale s dětmi jsem kontakt neztratila, na památníku v Hrabyni jsem vedla edukační programy, takže ani studium učitelství nepřišlo vniveč. Jenže ani dnes témat ke zpracování neubývá a stále je jich tolik… Někdy mě to až děsí, jak je lidský život krátký, kolik je práce, kterou je potřeba udělat, a jak málo je na ni času.

Na co jste ve Slezském muzeu nejvíc pyšná?

V našem muzeu je to nejen na jeho historii, protože jsme nejstarší muzeum v České republice a třetí největší, ale také na naše překrásné sbírky. A taky na svoje kolegy a spolupracovníky, kteří se o ně starají.

Letos je 30 let od revoluce – měli jste i ve vašem muzeu nějaký speciální projekt?

Samozřejmě, že jsme se přihlásili také k připomínce 30. výročí revoluce, a to dvěma výstavami – Listopad 1989 v Moravskoslezském kraji, která má svou venkovní i interiérovou podobu. K výstavě byla připravena série workshopů a edukačních programů. Druhá výstava se jmenuje Václav Havel – cesta svobody a připomíná tuto významnou osobnost našich moderních dějin. I k této výstavě byl připraven workshop a edukační program.

Nemohu se nezeptat, jaký byl Váš pocit z výstavy Advokáti proti totalitě, kterou připravila u příležitosti letošního jubilejního roku Česká advokátní komora?

Naprosto skvělý, a to nepřeháním. Na výstavě je mnoho unikátních předmětů a líbí se mi i způsob instalace. Výstava je opravdu skvělá, stejně, jako výborně připravená a odborně erudovaná byla i konference, která předcházela vernisáži. Přečtenou mám už i stejnojmennou knihu, takže velké uznání patří všem, kteří se na přípravě projektu Advokáti proti totalitě podíleli.

P. S. Výstava Advokáti proti totalitě je v Kaňkově paláci na Národní 16 v Praze 1 stále přístupná – každý den a zdarma až do 31. ledna 2020.

Dagmar Koutská
Foto: archiv Mgr. Jany Horákové