Článek se zabývá oběma situacemi, kdy se člen orgánu obchodní korporace dostává podle § 54 a násl. zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále také jen „z. o. k.“), do střetu zájmů, tj. jak střetem dlouhodobým, tak jednorázovým, vznikajícím při uzavírání smlouvy mezi členem orgánu a obchodní korporací. Obě situace analyzuje z hlediska povinností členů orgánů při hrozícím či trvajícím střetu zájmů i z hlediska možností obchodní korporace zabránit střetu zájmů či jeho důsledkům. Zabývá se dále i zákonem o obchodních korporacích neřešenými důsledky porušení zákazu uzavřít smlouvu ve střetu zájmů a důsledky porušení povinnosti člena orgánu při střetu zájmů.

Odpověď na otázku, kde hledat úpravu střetu (konfliktu) zájmů člena voleného orgánu kapitálové obchodní korporace, se zdá na první pohled jednoznačná. Zákon o obchodních korporacích obsahuje v sedmém dílu první hlavy první části pět paragrafů (§ 54 až 58) se skupinovým nadpisem „Pravidla o střetu zájmů“, které upravují – ve zcela obecné poloze – povinnosti členů volených orgánů, zjistí-li, že dochází ke střetu jejich zájmů se zájmy obchodní korporace, ve které působí (dále též jen „střet zájmů“ nebo „konflikt zájmů“), a možnosti ochrany obchodní korporace v případě takového střetu. Podíváme-li se ale na úpravu zákona o obchodních korporacích a rovněž na úpravu zák. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“) blíže, uvědomíme si, že úprava v § 54 a násl. z. o. k. rozhodně neupravuje situace, ve kterých dochází ke konfliktu zájmů mezi členem orgánu a obchodní korporací, ve které působí, komplexně.

Co jiného, než úprava konfliktu zájmů, je úprava zákazu konkurence člena statutárního či kontrolního orgánu obecně v § 5 z. o. k. a dále v rámci úpravy jednotlivých druhů obchodních korporací? Co jiného, než konflikt zájmů, řeší pravidla finan­ční asistence upravená obecně v § 40 a 41 z. o. k. a dále v rámci právní úpravy jednotlivých druhů kapitálových obchodních korporací? Co jiného, než střet zájmů, řeší požadavek schválení smlouvy o výkonu funkce nejvyšším orgánem obchodní společnosti, formulovaný v § 59 odst. 2 z. o. k.? A tak by bylo možné pokračovat dále. V tomto příspěvku se ale – vzhledem k požadavku jeho rozumného rozsahu – nebudu zabývat střetem zájmů členů volených orgánů a „jejich“ kapitálové obchodní korporace v celém rozsahu, ale jen střetem zájmů členů statutárních orgánů (dále též jen „člen orgánu“) podle § 54 až 58 z. o. k., včetně navazující úpravy v občanském zákoníku, a to ve vazbě na úpravu střetu zájmů obsaženou v principech OECD pro corporate governance, jako mezinárodního standardu.

I. Střet zájmů podle § 54 a násl. z. o. k. 

1. Konfliktní situace a oznamovací povinnost 

Úprava střetu zájmů v § 54 a násl. z. o. k. je nejobecnější úpravou střetu zájmů členů volených orgánů – ostatní úpravy mají obvykle charakter úprav speciálních a v jednotlivých případech je vždy třeba se rozhodovat, kterou úpravu a v jakém rozsahu použít.

1.1 Dlouhodobější střet zájmů

Ust. § 54 a násl. z. o. k. řeší dvě různé situace. Především řeší situaci, kdy se člen orgánu nebo osoba mu blízká, jím ovlivněná či ovládaná dostane do zákonem blíže neurčeného, tedy jakéhokoli potenciálně hrozícího střetu zájmů, a ukládá mu pro takový případ oznamovací (informační, notifikační) povinnost. Formuluje-li zákon, že se jeho pravidlo uplatní, dozví-li se člen orgánu, že při výkonu jeho funkce může dojít ke střetu zájmů, má zjevně na mysli především střet zájmů teprve hrozící, nikoli již existující – z hlediska obchodní korporace je nepochybně řešení konfliktu teprve potenciálního nejpříznivější – konfliktu lze předejít dříve, než k němu dojde, anebo se připravit na to, jak se s ním vypořádat bezprostředně poté, co nastane. Přitom povaha hrozícího konfliktu může být velmi různorodá. Např. osoba blízká členovi orgánu se zamýšlí přihlásit do stejného výběrového řízení o lukrativní zakázku jako obchodní korporace, ve které člen orgánu působí. Anebo člen orgánu kandiduje na místo zastupitele (s ambicí stát se starostou) v obci, se kterou vede společnost dlouhodobý náročný spor.

Situací, kdy se může člen orgánu dostat do konfliktu zájmů, je nepřeberné množství, uvedené dva příklady však postačí pro ilustraci různorodosti situací, které mohou nastat. Podíváme-li se na uvedené příklady, zjistíme, že jsou z hlediska „vědomosti“ o hrozícím konfliktu i z hlediska možnosti mu předejít dosti odlišné. Zatímco v prvním případě se člen orgánu o hrozícím konfliktu může a nemusí dozvědět, ve druhém o něm nepochybně ví předtím, než konflikt nastane. Zatímco v prvním případě se může (dozví-li se o něm) pokusit konfliktu předejít a může, ale nemusí se mu to podařit, ve druhém je vznik potenciálního konfliktu čistě věcí jeho rozhodnutí.

Ve vztahu k uvedeným pohledům je třeba si položit dvě otázky. Vztahuje se informační povinnost člena orgánu pouze na situaci, kdy je konflikt pouze latentní, tj. zatím pouze hrozí, nebo i na případ, kdy již konfliktní situace nastala? A je povinností člena snažit se hrozícímu konfliktu předejít, nebo takovou povinnost nemá?

Přes dikci § 54 odst. 1 z. o. k. naznačující, že se informační povinnost vztahuje pouze na střet hrozící („Dozví-li se člen orgánu obchodní korporace, že může při výkonu jeho funkce dojít ke střetu jeho zájmu …“), soudím, že se úprava vztahuje i na situa­ci, kdy se člen orgánu dozví o konfliktu až poté, co již nastal, a že trvá po celou dobu, po kterou konflikt hrozí či existuje. Samozřejmě že tam, kde o konfliktu ví před jeho vznikem, je povinen informovat bez zbytečného odkladu a za porušení této povinnosti jej stíhají důsledky vyplývající ze zákona, jak je uvedeno dále. Ale i tam, kde se o střetu dozví až poté, co k němu došlo, má povinnost o tom bez zbytečného odkladu informovat. A nesplní-li informační povinnost bez zbytečného odkladu, neznamená to, že zanikla. Jakýkoli jiný závěr by odporoval účelu posuzovaného ustanovení (dát korporaci možnost se rozhodnout, zda, popřípadě jak konflikt zájmů řešit) i logice věci.

V praxi však mohou nastat i situace, že se člen orgánu o hrozícím, popřípadě trvajícím konfliktu nedozví, a konflikt společnosti z toho důvodu nenotifikuje. Lasák[1] k tomu uvádí: „Z povinnosti péče řádného hospodáře přitom plyne, že člen orgánu nesmí být ‚slepý‘ ke skutečnostem zakládajícím jeho konflikt zájmů vůči společnosti. Z jeho povinnosti loajality podle mého názoru vyplývá, že člen orgánu je povinen nastavit uvnitř obchodní korporace (a současně i mezi osobami blízkými) adekvátní informační mechanismy, které zajistí, že vznikne-li materiální konflikt zájmů mezi členem orgánu a obchodní korporací ve smyslu § 54, dostane se tato informace do sféry dispozice dotčeného člena orgánu.“ Souhlasím s Lasákem v tom, že člen orgánu má vyvinout potřebné úsilí k tomu, aby se o hrozícím konfliktu zájmů dozvěděl, tato povinnost vyplývá nejen z povinnosti loajality, ale i z povinnosti jednat informovaně (s potřebnými znalostmi), tj. z další složky péče řádného hospodáře. Ne vždy je ale v silách člena orgánu potřebné informace si opatřit, jak bude rozebráno dále. K tomu je ještě třeba uvést, že i když splnění informační povinnosti a vytvoření podmínek pro její splnění je nepochybně silným příkazem, není podle mého názoru to, že člen orgánu včas nezjistil hrozící (vlastní) konflikt, protože nenastavil mechanismy potřebné k takovému zjištění, samo o sobě porušením péče řádného hospodáře (mohlo by jím být, pokud by v důsledku nedostatečné informovanosti vznikla společnosti újma). Prvotní povinností člena orgánu totiž je dostát své povinnosti loajality jako složky péče řádného hospodáře, a tedy dát v případě střetu zájmů přednost zájmům obchodní korporace před zájmem vlastním (na což výslovně upozorňuje § 54 odst. 3 z. o. k.). Učiní-li tak, povinnost péče podle mého názoru bez dalšího neporušil, přesto, že tím vlastně zbavil obchodní korporaci možnosti se rozhodnout, zda mu bude důvěřovat či nikoli. Poněkud jiná situace by mohla nastat, kdyby člen orgánu v konfliktní situaci, o které se nedozvěděl, ač měl a mohl, jednal v rozporu se zájmy obchodní korporace právě proto, že o konfliktu nevěděl.

Specifická situace může nastat ve vztahu k osobám blízkým, popř. i ovlivněným či ovládaným. Tady začasté může (ale nemusí) být na škodu, že se člen orgánu o hrozícím konfliktu nedozvěděl. To, že si možný konflikt zájmů neuvědomil, může vést k tomu, že těmto osobám poskytl informace, které by je mohly na úkor společnosti zvýhodnit, či je dokonce podnítit k tomu, aby jednaly způsobem vyvolávajícím konflikt zájmů. Tady ovšem bude porušením povinnosti péče řádného hospodáře již to, že člen orgánu takové informace poskytl – neuvědomil-li si jejich potenciální nebezpečnost, půjde ale spíše o porušení povinnosti jednat pečlivě a informovaně než o porušení povinnosti loajality. (Byl-li si nebezpečí poskytnutí informace vědom, a přesto ji poskytl, půjde nepochybně o velmi hrubé porušení povinnosti loajality.) Na druhé straně ale, neví-li člen orgánu, že existuje konflikt zájmů mezi korporací, jejímž orgánem je, a osobou blízkou (ovládanou či ovlivněnou), nepředstavuje střet zájmů důvod jednat jinak než s péčí řádného hospodáře.

Pokud jde o povinnost člena orgánu zabránit konfliktu, lze zvažovat závěr, že se musí – dozví-li se o hrozícím konfliktu – alespoň pokusit mu předejít či že jej (tam kde má situaci v rukou) nesmí dopustit či vyvolat. Nemyslím si ale, že je takový závěr vždy správný. K tomu mne opět vede to, že z § 159 odst. 1 o. z. plyne, že dostane-li se člen orgánu do střetu zájmů s obchodní korporací, ve které působí, nezaniká tím jeho povinnost jednat v zájmu obchodní korporace. Povinností člena orgánu tedy prvotně není vůbec nevytvářet konfliktní situace či se jim vždy a za každou cenu snažit zabránit. Jeho prvotní povinností je přes existující konflikt splnit povinnost jednat v nejlepším zájmu obchodní korporace a dát přednost jejím zájmům před zájmem vlastním či zájmem osob blízkých, popř. dalších osob, ve vztahu ke kterým konflikt zájmů vznikl.

Nezabrání-li ale konfliktu zájmů, korporace by měla dostat možnost se sama (resp. prostřednictvím svých orgánů) rozhodnout, zda je ochotna případné porušení povinnosti péče řádného hospodáře riskovat. Podíváme-li se znovu na jeden ze shora uvedených případů, proč bránit členovi orgánu obchodní korporace, aby se stal dobrým starostou (možná dokonce jediným, kterého má obec k dispozici), bude-li jednat ve vztahu ke sporu, který obec s korporací vede, loajálně, např. nechá společnost zastupovat advokátem a poskytne mu veškeré potřebné informace a součinnost, a stejně se bude chovat jako starosta obce.

Přesto nelze vyloučit situaci, kdy bude zcela jednoznačně povinností člena orgánu pokusit se konfliktu zájmů zabránit. Tak tomu bude např. ve shora uvedeném případě, kdy člen orgánu poskytl informace, které ke konfliktu mohou vést – tam již totiž mnohdy jinou možnost, jak jednat v nejlepším zájmu korporace než snažit se zabránit konfliktu, mít nebude. Jak patrno z uvedeného, konkrétní povinnosti člena orgánu při hrozícím či existujícím střetu zájmů budou odvislé od konkrétních okolností případu.

1.2 Jednorázový střet zájmů

Dále pak řeší obecná úprava střetu zájmů v zákoně o obchodních korporacích zcela konkrétní situaci střetu zájmů, totiž uzavírání smlouvy, kde je jednou ze stran člen orgánu (osoba jemu blízká či osoba jím ovlivněná nebo ovládaná) a druhou stranou „jeho“ obchodní korporace.

V tomto případě je informační povinnost rozsáhlejší – člen orgánu musí bez zbytečného odkladu informovat nejen o úmyslu uzavřít smlouvu, ale musí v informaci též uvést, „za jakých podmínek má být smlouva uzavřena“, tj. informovat o jejím obsahu. Není pochyb o tom, že musí informovat před uzavřením smlouvy (viz dikce „hodlá-li člen orgánu … uzavřít s touto korporací smlouvu“). Uvedenému závěru však nasvědčuje nejen gramatický výklad, ale i výklad logický a systematický. Následná informace by totiž nesplnila svůj účel, protože by korporaci neumožnila uzavření smlouvy zabránit. Ani následná informace by však zcela bez významu obvykle nebyla, a proto nelze učinit závěr, že uzavřením smlouvy notifikační povinnost zaniká. Splní-li totiž člen orgánu notifikační povinnost po uzavření smlouvy, dává tím obchodní korporaci např. šanci namítat neplatnost či neúčinnost smlouvy. To je však úvaha spíše teoretická (týkající se spíše smlouvy uzavírané osobami blízkými), obvykle nebudou člena orgánu pronásledovat výčitky svědomí pro nesplnění notifikační povinnosti tak intenzivně, že by se snažil tímto způsobem své pochybení napravit. Nehledě ani na to, že v takovém případě má zpravidla k dispozici účinnější prostředky nápravy.

Oznamovací povinnost člena orgánu se vztahuje i na případy, kdy má obchodní korporace zajistit nebo utvrdit jeho dluhy nebo dluhy osob jemu blízkých, jím ovládaných či ovlivněných, a na případy, kdy se má obchodní korporace stát jejich spoludlužníkem.[2]

Z oznamovací povinnosti o úmyslu uzavřít smlouvu stanoví zákon jednu výjimku. Z § 57 z. o. k. plyne, že zákonná úprava střetu zájmů se nepoužije pro smlouvy uzavírané v rámci běžného obchodního styku, a to aniž by vymezil, které smlouvy považovat za uzavírané v rámci obchodního styku. Vzhledem k dikci § 57 z. o. k. se považuje se za sporné, zda toto pravidlo platí i pro zajištění nebo utvrzení dluhu jednostranným právním jednáním.[3] Lasák[4] vymezení smluv uzavíraných v rámci běžného obchodního styku rozebírá velmi detailně a dospívá k závěru, že „podle dosavadní judikatury zjištění, zda je určitá smlouva uzavírána v rámci běžného obchodního styku, vyžaduje posouzení:

a) druhu předmětné transakce;

b) finančního rozměru (intenzity) předmětné transakce; a

c) jedinečnosti předmětné transakce.

• a) Z hlediska posouzení druhu předmětné transakce ve světle běžného obchodního styku lze upozornit na rozhodnutí NS 23 Cdo 3867/2007, ve kterém dovolací soud uvedl, že: ‚Závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, záleží na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti.‘ Prvotním kritériem, které je podle Nejvyššího soudu nutné zkoumat, je tedy skutečnost, zda posuzovaná smlouva nevybočuje ze zapsaného předmětu podnikání obchodní korporace (srov. též rozsudek NS 32 Odo 613/2005). Pokud předmětná transakce z jejího předmětu podnikání vybočuje, lze na základě uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu učinit závěr, že smlouva zřejmě nebude uzavírána v rámci běžného obchodního styku.
• b) Není rozhodující, jaký je finanční rozměr předmětné tran­sakce ve srovnání s výší základního kapitálu obchodní korporace (případně jinou účetní kategorií). Na základě výňatku z výše citovaného rozhodnutí NS 23 Cdo 3867/2007 lze naopak učinit závěr, že při posuzování finančního rozměru (intenzity) posuzované transakce ve světle běžného obchodního styku je významné její srovnání s jinými transakcemi (smlouvami), které obchodní korporace, o kterou se v daném případě jedná, obvykle v rozhodné době uzavírala. Jakkoli nelze činit jednoznačné závěry, lze konstatovat, že pokud určitá smlouva svým rozměrem (intenzitou) významným způsobem vybočuje z finančního rozměru ostatních smluv uzavíraných obchodní korporací přibližně v téže době, pak se s velkou pravděpodobností nebude jednat o smlouvu, která je ze strany obchodní korporace uzavírána v rámci běžného obchodního styku.
• c) Konečně jsem toho názoru, že pod běžný obchodní styk ve smyslu § 57 není možné zařadit ty smlouvy, které jsou neopakovatelné a svým charakterem jedinečné. Uvedené podle mého názoru pojmově vyplývá z konceptu „běžného“ obchodního styku, neboť jedinečné, výjimečné a neopakovatelné smlouvy nesplňují charakter běžnosti ve smyslu citovaných ustanovení zákona o obchodních korporacích.“ K tomu lze jen podot­knout, že vymezení je provedeno vyčerpávajícím způsobem.

Co však zákonodárce v této souvislosti neřešil, je, že i poté, co byla uzavřena smlouva vyhovující podmínkám běžného obchodního styku, může být „mimo rámec běžného obchodního styku“ její plnění. Např. člen orgánu uzavře jako zhotovitel smlouvu na subdodávky potřebné pro podnikatelskou činnost korporace za podmínek obvyklých v obchodním styku, ale při jejich plnění se chová jako člen orgánu nestandardně, např. neuplatňuje sankce za prodlení, opožděně reklamuje nebo nereklamuje vůbec apod. Není pochyb, že tím porušuje péči řádného hospodáře, ale vztahuje se na něj informační povinnost podle § 54 odst. 1 z. o. k., když v době, kdy úmysl uzavřít smlouvu pojal, ještě nemohl vědět, zda situace, kdy by se dostal do konfliktu zájmů, vůbec nastane? Řekneme-li, že tomu tak je, nezbude mnoho smluv vyloučených z informační povinnosti podle § 57 z. o. k.

Na druhou stranu ale postavíme-li se na stanovisko, že informační povinnost nemá, zbavíme společnost ochrany, kterou jí dává zákon v situaci, kdy hrozí konflikt zájmů. Situace má dvě možná řešení. Prvním z nich je, že se na takové případy informační povinnost nevztahuje, a na člena orgánu případně dopadnou důsledky porušení péče řádného hospodáře. Druhým možným řešením je postupovat v takové situaci podle konkrétních okolností případu. Koupí-li si člen představenstva korporace provozující obchodní řetězec v tomto řetězci svačinu, jistě taková koupě nepodléhá informační povinnosti. Uzavře-li však s korporací dlouhodobou smlouvu s plněním v hodnotě desítek milionů korun, bude situace nepochybně poněkud jiná; v takovém případě by, podle mého názoru, člen orgánu o záměru uzavřít smlouvu měl informovat, i když co do obsahu bude smlouvou zařaditelnou do rámce běžného obchodního styku.

2. Splnění oznamovací povinnosti 

Orgánem, ve vztahu ke kterému člen statutárního orgánu informační povinnost plní, je především orgán, jehož je členem (resp. členové tohoto orgánu), a dále kontrolní orgán – pokud je zřízen. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že zatímco ve vztahu k obecnému konfliktu zájmů upravenému v § 54 z. o. k. ukládá zákon členovi orgánu informovat ostatní členy orgánu, jehož je členem, při uzavření smlouvy ve střetu zájmů má být podle § 55 odst. 1 z. o. k. informován orgán, jehož je členem. Soudím, že jde o legislativní nedopatření – není logického důvodu, proč by měl být adresátem informace jednou orgán a jednou členové orgánu.[5] Dále pak má člen orgánu ve střetu zájmů informovat kontrolní orgán – byl-li zřízen.

Podle judikatury Nejvyššího soudu[6] lze oznámení, které má být adresováno orgánu společnosti, oznámit na jednání příslušného orgánu nebo je doručit společnosti, popř. předat osobě oprávněné za společnost zásilky přebírat. Soudím, že ve vztahu k informování orgánu splní člen orgánu informační povinnost i tehdy, informuje-li mimo jeho zasedání všechny jeho členy; podává-li informaci na zasedání orgánu, není podle mého názoru potřebné, aby byli přítomni všichni členové, orgán však musí být usnášeníschopný – jinak by nešlo o řádné zasedání orgánu. Je-li informován kontrolní orgán o úmyslu člena orgánu uzavřít s obchodní korporací smlouvu, ukládá mu zákon povinnost přenést tuto informaci na nejvyšší orgán. Je s podivem, že tuto povinnost neukládá zákon orgánu statutárnímu, a to ani není-li kontrolní orgán zřízen, a že se tato povinnost – vyjdeme-li z dikce zákona – netýká konfliktu zájmů podle § 54 odst. 1 z. o. k. Soudím, že mají-li členové kontrolního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře, měli by přinejmenším podle konkrétních okolností případu zvažovat, zda nejvyšší orgán informovat i o ohlášeném střetu zájmů podle § 54 odst. 1 z. o. k., vždyť konflikt zájmů podle § 54 může mít pro společnost závažnější důsledky než konflikt podle § 55 z. o. k.

Člen orgánu však může splnit informační povinnost i oznámením střetu zájmů či úmyslu uzavřít smlouvu nejvyššímu orgánu – není-li jediným společníkem. V této souvislosti se nabízí otázka, zda, informuje-li člen orgánu na zasedání valné hromady, musí být informace a rozhodnutí o ní zařazeny do programu valné hromady.[7] Rozhodnutí o této otázce není jednoduché.

Na jedné straně zákon stanoví, že záležitosti neuvedené v pozvánce na valnou hromadu/nezařazené na pořad jejího jednání[8] lze projednat/a rozhodnout jen tehdy, jsou-li přítomni a souhlasí-li s jejich projednáním všichni společníci/projeví-li s tím souhlas všichni akcionáři, což je úprava sloužící především k ochraně společníků a umožňující jim se na jednání valné hromady připravit.

Na druhé straně zákon výslovně umožňuje splnit informační povinnost přímým informováním valné hromady, a lze tedy zvažovat, zda tuto úpravu nepovažovat ve vztahu k úpravě pořadu valné hromady za úpravu speciální. Přikláním se k názoru, že by člen orgánu, který hodlá informovat valnou hromadu o střetu zájmů, měl požádat o zařazení tohoto bodu na pořad valné hromady – odpovídá to požadavku jednání s péčí řádného hospodáře. Nevyloučila bych ale – zejména za situace, kdy obchodní korporace nemá kontrolní orgán a jediným orgánem oprávněným pozastavit členovi orgánu výkon funkce či zakázat uzavření smlouvy (viz níže) je nejvyšší orgán –, projednání informace na valné hromadě bez toho, že by její projednání bylo na pořadu jednání. Tento závěr plyne z toho, že v praxi mohou nastat situace, kdy újma vzniklá neprojednáním informace může být daleko významnější než újma způsobená nezařazením jejího projednání na pořad valné hromady; v takovém případě je podle mého názoru potřebné uplatnit princip proporcionality.

Zákon nestanoví, jakou formou má člen orgánu notifikační povinnost splnit, je tedy možné informovat písemně i ústně, stěží je ovšem – z povahy věci – možné (zejména v případech podle § 54 z. o. k.) informace konkludentní.

3. Postup orgánů při splnění oznamovací povinnosti 

Podle § 54 odst. 4 z. o. k. může při střetu zájmů kontrolní nebo nejvyšší orgán na vymezenou dobu pozastavit členu orgánu, který oznámí střet zájmů, výkon jeho funkce. Soudím, že takové opatření může příslušný orgán přijmout i tehdy, pakliže člen orgánu sice střet zájmů neoznámí, ale příslušný orgán jej zjistí z jiných zdrojů. Na jakou dobu lze pozastavit výkon funkce, zákon nestanoví, měla by to však být spíše doba určitá (viz formulace „může na vymezenou dobu pozastavit členu orgánu…“ – i když formulace „vymezenou dobu“ zcela nevylučuje závěr, že vymezenou dobou je doba neurčitá). Takový závěr je ostatně i logický. Buď lze očekávat, že konflikt zájmů člena orgánu po určité době pomine, nebo je třeba situaci řešit radikálnějšími prostředky – ukončením výkonu funkce.

Pozastavení výkonu funkce se podle § 48 odst. 1 písm. e) zák. č. 304/2013 Sb. zapíše do obchodního rejstříku. Zákon neřeší, zda se uplynutím doby, na kterou byl výkon funkce pozastaven, možnost vykonávat funkci automaticky obnovuje. Soudím, že tomu tak je, a pokud by korporace měla zájem na delším trvání pozastavení funkce, musí o tom příslušný orgán rozhodnout a podat návrh na zápis prodloužení doby pozastavení do obchodního rejstříku. Zákon ani neukládá rejstříkovému soudu zapsat do obchodního rejstříku obnovení výkonu funkce – to, že došlo k obnovení, však plyne právě ze zápisu doby, na kterou byl výkon funkce pozastaven.

Uzavření smlouvy ve střetu zájmů, které není v zájmu obchodní korporace, může její nejvyšší nebo kontrolní orgán zakázat. To neplatí, jde-li o smlouvu uzavíranou v rámci běžného obchodního styku, ohledně které, jak shora uvedeno, neplatí ani oznamovací povinnost.

4.  Důsledky nesplnění oznamovací povinnosti 

Zákon o obchodních korporacích neřeší důsledky nesplnění oznamovací povinnosti. Není však pochyb o tom, že vznikne-li korporaci v příčinné souvislosti s jejím nesplněním škoda (a budou-li splněny ostatní podmínky stanovené zákonem), bude mít právo na její náhradu. Bude to však jediný důsledek nesplnění oznamovací povinnosti? Odpověď je třeba za situace, kdy je úprava střetu zájmů v § 54 a násl. z. o. k. ve vztahu k úpravě střetu zájmů v občanském zákoníku úpravou speciální, hledat právě v občanském zákoníku, a to v jeho § 437.

Občanský zákoník v § 437 odst. 1 především stanoví, že zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže – při smluvním zastoupení – zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Podle navazujícího ust. § 437 odst. 2 o. z. je pro důsledek zastupování ve střetu zájmů rozhodující to, zda osoba, se kterou zástupce ve střetu zájmů jednal, o střetu věděla či vědět musela. Je-li tomu tak, může se toho zastoupený dovolat. Současně zákon formuluje vyvratitelnou právní domněnku, že jedná-li zástupce i za tuto třetí osobu nebo jedná-li ve vlastní záležitosti, jde o střet zájmů. Z uvedeného především plyne, že nevěděla-li třetí osoba o střetu zájmů a ani o něm nemusela vědět, nemůže se zastoupený střetu zájmů dovolávat a je jednáním takového „zástupce“ vázán. Pokud jde o důsledky toho, že osoba, se kterou zástupce ve střetu zájmů jednal, o střetu věděla či vědět musela, není teorie jednotná. Tak Svoboda[9] dovozuje, že z dikce § 437 odst. 1 o. z. vyplývá, že rozpor mezi zájmem zástupce a zastoupeného (kromě výjimky při smluvním zastoupení) vede k nemožnosti zastoupení jako takového. Uzavírá, že „s ohledem na existenci § 437 odst. 2 však nelze vyvodit závěr, že jednání zmocněnce je tzv. zdánlivým právním jednáním ve smyslu § 551 a násl., jež nezpůsobuje žádné hmotněprávní účinky. Jde o právní jednání, vůči němuž může zmocnitel brojit námitkou relativní neplatnosti (§ 586).“

Pro případ rozporu zájmů mezi zastoupeným a zákonným zástupcem či opatrovníkem pak uvádí, že o zdánlivé právní jednání jde, a to s odkazem na § 460 o. z., který „pro případ střetu zájmů zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného, anebo hrozí-li takový střet, soudu ukládá, aby z moci úřední jmenoval zastoupenému kolizního opatrovníka“.

Dědič[10] pak k tomu dovozuje, že „lze uvažovat i o výkladu jiném, který je založen na tom, že § 437 odst. 2 představuje zvláštní úpravu ve vztahu k § 440 o. z. Podle § 440 odst. 1 o. z., překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna. Případem, kdy za zastoupeného jedná osoba, která k tomu není oprávněna, by po mém soudu mohlo být i to, kdy zástupce je v nedovoleném konfliktu zájmů. V takovém případě by platilo, že pokud jedná zástupce v nedovoleném konfliktu zájmů, o kterém třetí osoba věděla nebo musela vědět, jednání zastoupeného nezavazuje, pokud nebylo právně relevantním způsobem schváleno. Pak námitkou, kterou by se zastoupený bránil, by nebyla ani námitka neplatnosti, ani námitka zdánlivosti právního jednání, ale námitka, že zastoupeného jednání zástupce nezavazuje. Jinak řečeno, jednání zástupce, který jednal v rozporu zájmů, o němž třetí osoba věděla nebo vědět musela, zastoupeného nezavazuje a zastoupený se toho může dovolat jak proti třetí osobě, tak proti zástupci.“

A konečně Čech se Šukem[11] dovozují, že nesplní-li člen orgánu informační povinnost, plně na něj dopadá „úprava konfliktu zájmů obsažená v § 437 o. z. a platí, že korporaci nemůže zastoupit. Pokud by tak přesto učinil, mohla by se společnost dovolat relativní neplatnosti takového jednání. Jelikož člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem, neuplatní se pro něj výjimka ze zákazu zastoupení pro případ, že zastoupený o rozporu ví, či vědět musí (§ 437 odst. 1 o. z.).“

Důsledky porušení oznamovací povinnosti při střetu zájmů se zabýval Nejvyšší soud[12] a dospěl k závěru, že: „Splní-li člen (statutárního) orgánu svoji informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k. a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon jeho funkce (§ 54 odst. 4 z. o. k.), může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmů; ust. § 437 o. z. se v takovém případě neuplatní … Avšak poruší-li člen statutárního orgánu povinnost informovat o (možném) střetu zájmů podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k., brání existující rozpor zájmů tohoto člena statutárního orgánu se zájmy obchodní korporace tomu, aby za obchodní korporaci právně jednal (na jednání takového člena statutárního orgánu dopadá § 437 o. z. se všemi důsledky z toho plynoucími).“

Z uvedeného ale neplyne (a Nejvyšší soud to ani v dané situaci neřešil), jaké jsou důsledky jednání v konfliktu zájmů, o kterém druhá strana věděla. V tom směru se přikláním k závěrům Dědiče a k jeho argumentaci dodávám, že ví-li (či musí-li vědět) druhá strana o konfliktu zájmů, a přesto smlouvu uzavře, není žádného důvodu omezovat obchodní korporaci pravidly o dovolání se relativní neplatnosti a je jen na jejím rozhodnutí, zda bez zbytečného odkladu jednání schválí.

5. Důsledky porušení zákazu uzavřít smlouvu 

Rovněž ve vztahu k důsledkům porušení zákazu uzavřít smlouvu se teorie rozchází v názorech. Tak Cileček, Štenglová a Šuk[13] „jsou názoru (zastávanému i J. Dědičem v článku citovaném shora[14]), že občanskoprávní úprava subsidiárně použitelná je, a to v případech, kdy člen orgánu nesplní svoji informační povinnost, popř. neuposlechne zákazu uzavřít smlouvu v konfliktu zájmů. Důsledky porušení této povinnosti zákon o obchodních korporacích neupravuje, a pokud by se subsi­diárně neaplikovala úprava střetu zájmů v § 437 o. z., byla by jediným důsledkem porušení informační povinnosti odpovědnost člena orgánu obchodní korporace za porušení péče řádného hospodáře. Přitom z obecné povahy obou předpisů plyne použitelnost občanskoprávní úpravy k řešení otázek, které zákon o obchodních korporacích neřeší.

Podle § 437 odst. 2 o. z. (když § 437 odst. 1 o. z. aplikovatelný není, neboť člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem a zákon o obchodních korporacích má speciální úpravu) platí, že jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, se třetí osobou, a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti. Při aplikaci tohoto ustanovení se může obchodní korporace vůči osobě, která nebyla v dobré víře, dovolat toho, že ji jednání člena jejího orgánu neváže.“

Havel pak ve stejné publikaci zastává názor, že „ustanovení § 437 odst. 2 o. z. není pro konflikt zájmů členů statutárního orgánu obchodní korporace použitelné. Zákon o obchodních korporacích považuje ve vztahu k občanskému zákoníku za lex specialis s tím, že využití § 437 odst. 2 o. z. není potřebné, když nesplnění informační povinnosti je postižitelné jako porušení péče řádného hospodáře a porušení zákazu uzavřít smlouvu v konfliktu zájmů je porušením vnitřního omezení jednatelského oprávnění, které nemá účinky navenek.“ K tématu se vyjádřili i další autoři, tak např. Lasák[15] dovozuje, „že v případě, že člen orgánu obchodní korporace notifikuje záměr uzavřít smlouvu podle § 55, obchodní korporace mu uzavření takové smlouvy zakáže, nicméně člen orgánu předmětnou smlouvu přesto uzavře a osoba, s níž člen orgánu jednal, o takovém zákazu věděla nebo musela vědět, lze aplikovat § 437 o. z. a důsledky jednání zástupce v konfliktu zájmů (viz § 55 odst. 1 a § 56 odst. 2). V extrémních případech nelze vyloučit ani relativní či absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.“

II. Soulad úpravy konfliktu zájmů v zákoně o obchodních korporacích s OECD Principles of Corporate Governance 

Právní úprava střetu zájmů v zákoně o obchodních korporacích je součástí pravidel pro řízení a správu společností (corporate governance). Vzhledem k tomu, že (nejen) v zemích OECD, mezi něž patří i Česká republika, jsou považovány za základní standard správy a řízení společností G20/OECD Principy správy a řízení společností (dále jen „Principy“[16]), podívejme se na to, do jaké míry je česká právní úprava konfliktu zájmů v souladu s doporučením OECD v této oblasti.

Při porovnání je třeba vycházet z toho, že, jak deklarují samotné Principy, neexistuje žádný jednotný model dobré správy a řízení, nicméně existuje několik společných prvků tvořících jeho základy.

Principy se o tyto prvky opírají a jsou formulovány tak, aby obsáhly různé existující modely. Z uvedeného plyne, že jsou (a musí být) formulovány obecně tak, aby mohly být aplikovány na různé modely správy a řízení obchodních korporací.

Problematikou konfliktu zájmů se Principy zabývají především ve vztahu k odpovědnosti „boardu“ (dále jen „správní orgán“[17]) obchodních korporací, a to v šesté části upravující odpovědnost tohoto orgánu (resp. jeho členů), konkrétně pod písmenem D v bodě 6. V tomto bodě se, mimo jiné, řeší úkoly správních orgánů při sledování a řešení potenciálních střetů zájmů „managementu“ a členů správního orgánu. Principy konstatují, že je důležité, aby správní orgány při vykonávání funkcí kontroly a dozoru podporovaly ohlašování neetického/protiprávního jednání beze strachu z odvety. Tomuto procesu by měla být nápomocna existence „firemního etického kodexu“, který by se měl opírat o právem zaručenou ochranu dotčených osob. Pro zaměstnance, kteří chtějí hlásit obavy ohledně neetického nebo nezákonného chování, které by také mohlo ohrozit integritu finančních výkazů, by mělo být vytvořeno kontaktní místo.

Jak je patrné z uvedeného, Principy nepředpokládají (ale ani nevylučují) legislativní řešení, ale vycházejí z působnosti správních orgánů (stanovené zákonem) a kladou důraz na řádný výkon této působnosti a nabízejí prostředky k získávání informací potřebných pro její výkon. Dá se říci, že česká právní úprava, která činí místem, kterému je člen statutárního orgánu povinen konflikt zájmů ohlásit, kontrolní orgány a přiznává jim zvláštní oprávnění směřující k odstranění hrozícího (a rovněž již existujícího) konfliktu, posiluje jejich postavení ve vztahu ke zjišťování a řešení konfliktu zájmů. Ve vztahu k získávání informací o (hrozícím) konfliktu jinak než jeho oznámením orgánem v konfliktu, zákon o obchodních korporacích žádné opatření nepřijal – je ponecháno na interních úpravách jednotlivých obchodních korporací, což považuji za praktické – přijatá opatření by měla vycházet z konkrétních poměrů jednotlivých obchodních korporací.

Daleko konkrétnější je – logicky – Kodex správy a řízení společností ČR (zpracovaný Czech Institute of Directors – dále jen „Kodex“), vycházející z Principů a zpracovaný ve vazbě na podmínky české právní úpravy správy a řízení obchodních korporací.

Kodex se zabývá problematikou konfliktu zájmů v kapitole 10, konkrétně v bodě 10.1, doporučujícím – obecně – obchodním korporacím vytvořit a uplatňovat řádnou a účinnou politiku předcházení, identifikace a řízení konfliktu zájmů „osob ve společnosti“[18] a uvádějící příklady, co všechno by měla tato politika zahrnovat.

Patří sem zejména:

a) povinnost osob ve společnosti vyhnout se, pokud je to možné, činnostem, které by mohly vyvolat konflikt zájmů;

b) prezentace příkladů případů, které běžně vyvolávají konflikty zájmů;

c) povinnost dotčených osob okamžitě ohlásit stanoveným způsobem jakoukoli záležitost, která může vyvolat konflikt zájmů;

d) povinnost osob zdržet se jednání v záležitostech, ve kterých jim vzniká konflikt zájmů;

e) úprava transakcí se spřízněnými stranami[19] společnosti;

f) stanovení způsobů, kterými společnost řeší případné nedodržení této politiky.

Jak je patrné, v českém právním řádu je upravena povinnost pod písm. c), a to jak ve vztahu ke členům statutárních orgánů, tak ve vztahu ke členům orgánů kontrolních.[20] Ve vztahu k povinnosti pod písm. a) a d) neshledávám legislativní potenciál, je na každé konkrétní společnosti, jakou důvěru členům svých orgánů projeví – což rovněž preferuje česká úprava.[21] K doporučení pod písm. b), e) a f) se lze bez dalšího připojit. Jejich realizace musí vycházet z vnitřních poměrů společnosti, takže rozhodnutí, jaký dokument společnost k jejich inkorporaci zvolí, je otázkou, jež se váže na poměry v každé jednotlivé společnosti. 

To pak Kodex dále rozvádí tak, že

i) všechny transakce mezi společností na jedné straně a členem jejího voleného orgánu a ředitelem[22] nebo osobou jim blízkou nebo jinou spřízněnou stranou s takovým členem, ředitelem či společností na straně druhé by měly být uskutečněny za tržní ceny a za obchodních podmínek obvyklých mezi nezávislými subjekty,

ii) společnost by měla určit a specifikovat významné tran­sakce se spřízněnými stranami, které musí vždy schvalovat valná hromada, a při jejich definování vzít v úvahu zejména vliv, který mohou mít informace o těchto transakcích na ekonomická rozhodnutí akcionářů společnosti, a riziko, které tyto transakce představují pro společnost a její akcionáře, kteří nejsou spřízněnou stranou, včetně menšinových akcionářů,

iii) společnost by měla informovat o významných transakcích se spřízněnými stranami na svých internetových stránkách, a to nejpozději v době jejich uzavření, včetně vytipování obsahu informace.

Pokud jde o doporučení Kodexu, je legislativně řešitelný především návrh pod písm. i) – uložit provádění konfliktních transakcí za tržní cenu a za obvyklých podmínek. Tento návrh nachází určitý odraz v § 57 z. o. k., vyjímajícím z režimu řešení konfliktu zájmů podle § 55 a 56 z. o. k. smlouvy uzavírané v rámci běžného obchodního styku, jak uvedeno shora. Soudím, že přímý příkaz uzavírat smlouvy v konfliktu zájmů jinak než za tržní cenu a za obvyklých podmínek by nebyl účelný, že současná právní úprava je dostatečná a zákaz uzavírat smlouvy v konfliktu jinak by mohl být v určitých případech i kontraproduktivní – kontrolní či nejvyšší orgán by měl mít možnost posoudit, zda je uzavření konkrétní smlouvy vůbec v zájmu společnosti.

Opatření pod písm. ii) a iii) jsou do určité míry začleněna do úpravy informační povinnosti obchodních společností, jejichž cenné papíry jsou veřejně obchodovatelné, podle zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.[23] Tento zákon také upravuje povinnost informovat o kodexech řízení a správy společnosti, které jsou pro emitenta závazné nebo které dobrovolně dodržuje, a poskytnout informaci o tom, kde je možné do kodexu nahlédnout,[24] popř. informaci o tom, že společnost některé ustanovení takového kodexu nedodržuje, nebo o tom, že žádný kodex nedodržuje, včetně zdůvodnění, proč žádný kodex nedodržuje, a dále informaci o tom, jak naplňuje kodex řízení a správy společnosti, který je pro něj závazný nebo který dobrovolně dodržuje. Český zákonodárce tedy nepřistoupil k výslovnému uložení povinnosti řídit se některým z kodexů řízení a správy společnosti, což by bylo myslím (pro společnosti, jejichž cenné papíry jsou obchodovány na veřejných trzích) účelné, a spíše nutí společnosti k přijetí takové povinnosti nepřímo, tím, že jim ukládá „přiznat se“ k tomu, že se žádným kodexem neřídí, což může mít vliv na vnímání společnosti jako důvěryhodné.

Závěrem 

Závěrem lze říci, že přes některé dílčí nedostatky a nejasnosti je česká právní úprava konfliktu zájmů v § 54 a násl. z. o. k., popř. v § 118 a násl. ZPKT, co do rozsahu dostačující (i když by jí prospělo zpřesnění) a není v rozporu s Principy ani Kodexem. Zvažovat ale lze uložení povinnosti postupovat dle Principů a Kodexu či vypracování vlastních kodexů správy a řízení pro společnosti, jejichž cenné papíry jsou obchodovány na veřejných trzích.[25]

 

doc. JUDr. Ivana Štenglová je specialistkou na obchodní právo, působí na Vysoké škole CEVRO Institut a je členkou LRV.

 

---

[1] In J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 460.

[2] I v těchto případech však uzavírá korporace s takovou osobou smlouvu, s výjimkou uznání dluhu ve vztahu ke členovi orgánu.

[3] Např. J. Dědič: Úprava konfliktu zájmů v zákoně o obchodních korporacích, Právní rozhledy č. 15-16/2014, str. 532, zastává názor, že je třeba pravidlo na zajištění a utvrzení dluhu vztáhnout, pochybnosti vyjadřuje J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 1, str. 479.

[4]  J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 1, str. 480.

[5] Shodně viz J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 1, str. 461.

[6] V rozsudku ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že: „Ust. § 66 odst. 1 obch. zák. neupravuje formu ani způsob oznámení o odstoupení z funkce člena orgánu společnosti. Je nepochybné, že odstupující člen mohl oznámit své odstoupení na jednání příslušného orgánu. Avšak v době, kdy příslušný orgán nejedná, tak učinit nelze. Současně platí, že orgán obchodní společnosti není způsobilým subjektem práva, jemuž by bylo možné doručit oznámení např. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Za této situace Nejvyšší soud uzavírá, že odstoupení z funkce je v souladu s ust. § 66 odst. 1 obch. zák. oznámeno orgánu společnosti i tehdy, je-li oznámení doručeno v písemné formě společnosti, o jejíž orgán jde.

K tomu, aby odstoupení bylo společnosti doručeno, je třeba, aby se dostalo do sféry její dispozice, přičemž je logické, že za společnost jako právnickou osobu bude odstoupení přebírat vždy osoba fyzická, např. osoba, která je za společnost oprávněna přijímat poštu. Předání oznámení o odstoupení z funkce předsedovi představenstva akciové společnosti tento požadavek beze zbytku splňuje, neboť jde nepochybně o osobu, která je oprávněna za společnost přijímat poštu (viz ust. § 20 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ust. § 13 odst. 1 věty druhé obch. zák.).“

[7] To platí i tehdy, podal-li kontrolní orgán informaci podle § 55 odst. 3 z. o. k.

[8] § 185 a § 408 odst. 3 z. o. k.

[9] K. Svoboda in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek I, Wolters Kluwer, str. 1043.

[10] J. Dědič, op. cit. sub 3, str. 532.

[11] P. Čech, P. Šuk: Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní), BOVA POLYGON, Praha 2016, str. 73.

[12] Usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015.

[13] I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 167.

[14] J.  Dědič, op. cit. sub 3, str. 532,

[15] J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 1, str. 478.

[16] Principy se zaměřují především na „veřejně obchodované“ společnosti, deklarují však, že některé principy v nich zahrnuté mohou být rovněž užitečným nástrojem pro zlepšení správy a řízení jiných společností.

[17] Principy vymezují správní orgány ve své úvodní části označené „O Principech“ tak, že v typickém dualistickém systému, používaném v některých zemích, znamená termín „board“ (v českém překladu Principů označený jako správní orgán) použitý v Principech „kontrolní orgán“, zatímco termín „key executives“ (v českém překladu „klíčový výkonný management“) znamená „představenstvo“. V českém právním prostředí ale vzhledem k některým specifikům úpravy volených orgánů nelze toto vymezení bez dalšího přijmout. Je třeba vycházet z toho, že: „Principy jsou koncipovány tak, že se vztahují na ten orgán, kterému jsou svěřeny funkce týkající se správy společnosti a kontroly jejího managementu“ [viz OECD (2015), G20/OECD Principles of Corporate Governance, OECD Publishing, Paris 2015, str. 45]. Proto také český Kodex správy a řízení společností ČR (2018): Czech Institute of Directors (CIoD), 1. vydání, 2018, rozpracovává pravidla správy a řízení ve vazbě na jednotlivé orgány upravené českým právním řádem, popř. pro všechny volené orgány obchodních korporací.

[18] Jak patrno, Kodex neomezuje využitelnost svých pravidel na konkrétní orgány, resp. jejich členy, ale ponechává na obchodních korporacích, aby rozhodly, které členy orgánů, případně další osoby (např. klíčový management) jeho pravidlům podrobit, což rovněž považuji za praktické.

[19] Spřízněnou stranou (related party) Kodex rozumí stranu transakce dle definice Mezinárodního účetního standardu IAS 24 – Zveřejnění spřízněných stran, který tvoří přílohu nařízení Komise (ES) č. 1126/2008.

[20] Viz § 54 odst. 1 a § 55 odst. 1 z. o. k.

[21] Viz § 54 odst. 4 a § 56 odst. 2 z. o. k.

[22] Za povšimnutí stojí, že v tomto doporučení Kodex výslovně rozšiřuje pravidla proti konfliktu zájmů i na „ředitele“.

[23] Viz např. § 118 odst. 4 písm. b) nebo § 119 odst. 2 písm. d) bod 2.

[24] § 118 odst. 4 písm. j) ZPKT.

[25] Tento příspěvek byl zpracován v rámci projektu Grantové agentury ČR reg. č. 19-24949S „Srovnání českého korporačního práva s OECD principy Corporate Governance jakožto mezinárodního standardu a vybranými evropskými jurisdikcemi“.