Česká justice chybovala, když nechala osm Tchwajwanců ve vazbě i poté, co získali v Česku na rok takzvanou doplňkovou ochranu. O vydání Tchajwanců žádá Čína. Ti ale nyní mají šanci, že se dostanou na svobodu. Stížnostem osmi mužů 10. prosince 2019 vyhověl Ústavní soud nálezem II. ÚS 3219/19. Pražské soudy musí o trvání vazby rozhodnout znovu. Vazba nyní podle ústavních soudců postrádá svůj účel, protože vydání zatím není možné.

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavním stížnostem proti usnesením Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, podle nichž bylo namístě další držení stěžovatelů v předběžné vazbě. Shledal totiž, že napadenými usneseními bylo porušeno právo stěžovatelů na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.

Proti stěžovatelům, kteří se považují za občany Tchaj-wanu, jsou vedena řízení o vydání k trestnímu stíhání do Čínské lidové republiky. V rámci těchto extradičních řízení byli stěžovatelé vzati do předběžné vazby, v níž jsou drženi dosud. Obecné soudy již rozhodly o přípustnosti vydání stěžovatelů a věc předložily k dalšímu rozhodnutí ministryni spravedlnosti. Vedle extradičních řízení probíhala u Ministerstva vnitra řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelům. Poté, co obecné soudy rozhodly o přípustnosti vydání stěžovatelů, přiznalo stěžovatelům Ministerstvo vnitra mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany na dobu 12 měsíců.

Stěžovatelé následně požádali o propuštění z předběžné vazby. Uvedli, že jejich vydání do Čínské lidové republiky již není možné s ohledem na doplňkovou ochranu, která jim byla udělena, a že je proto nelze nadále držet v předběžné vazbě. Městský soud v Praze ovšem žádosti stěžovatelů zamítl a Vrchní soud v Praze zamítl následné stížnosti stěžovatelů. Oba soudy dospěly k závěru, že je na ministryni spravedlnosti, jak ve věci extradice dále rozhodne, a že jim nepřísluší její rozhodnutí předjímat. Vrchní soud navíc poukázal na to, že i kdyby nedošlo k vydání stěžovatelů do Čínské lidové republiky, bylo by namístě stěžovatele stíhat v České republice, neboť se měli trestné činnosti zčásti dopustit zde. Stěžovatelé nemají žádné vazby k České republice a v případném trestním stíhání by jim hrozilo uložení vysokých trestů, což podle vrchního soudu svědčí o důvodnosti jejich ponechání v předběžné vazbě.

Ústavní soud zdůraznil, že předběžnou vazbou musí být sledováno zajištění účelu extradičního řízení. Předběžná vazba je totiž zvláštním druhem vazby, která se uplatňuje v extradičním řízení, a přímo se na ni nevztahují vazební důvody a podmínky stanovené trestním řádem pro vazbu ukládanou v rámci trestního stíhání. Ukáže-li se, že vydání osoby není možné, nelze ospravedlnit ani její držení v předběžné vazbě.

Ústavní soud připomněl, že osoby, jimž byla udělena mezinárodní ochrana – a to i ve formě doplňkové ochrany – nelze vydat do státu, vůči kterému jim byla tato ochrana přiznána. I když obecné soudy v extradičním řízení rozhodly o přípustnosti vydání stěžovatelů a teprve poté byla stěžovatelům přiznána doplňková ochrana, ministryně spravedlnosti nesmí jejich vydání povolit. Je tedy zřejmé, že extradice stěžovatelů do Čínské lidové republiky nemůže být uskutečněna. Držení stěžovatelů v předběžné vazbě tak postrádá zákonem stanovený účel a je v rozporu s jejich základním právem na osobní svobodu.

Předběžnou vazbu nelze odůvodnit ani spekulacemi týkajícími se případného trestního stíhání stěžovatelů v České republice. Pouze v případě, dojde-li k zahájení trestního stíhání stěžovatelů a v jeho rámci bude rozhodováno o vazbě podle příslušných ustanovení trestního řádu, se soudy mohou zabývat důvodností vazby dle trestního řádu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3219/19 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud, foto archiv ČAK.