Na úvod stručně připomeňme, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému (!) rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatel“), domáhá zrušení soudního rozhodnutí.

Kasační stížnost je v zásadě přípustná proti každému soudnímu rozhodnutí, není-li zákonem výjimečně stanoveno jinak.

Položme si otázku, musí být obec (městys, město, městská část, kraj) povinně zastoupena advokátem, pokud se rozhodne podat kasační stížnost?

Podává se kasační stížnost přímo k Nejvyššímu správnímu soudu nebo je možné podat ji ke krajskému správnímu soudu?

Kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost povinně obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá. A také údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Osobě, jež tvrdí, že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí poslednímu (!) z účastníků.

Je nutné důrazně upozornit, že zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze ze zákona prominout, opravdu nemožno to odpustit – viz ustanovení § 106 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Výhradně v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc.

V praxi bývá otázkou, kam kasační stížnost vlastně podat? Právní úprava je zde relativně přátelská. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu (NSS), nicméně lhůta jest z právního hlediska řádně zachována, i v případě, že byla-li kasační stížnost podána u soudu, který napadené rozhodnutí vydal.[1] Tedy u příslušného soudu krajského, popř. u Městského soudu v Praze.

Účastníky řízení o kasační stížnosti jsou ex lege stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení.

De lege lata platí všeobecný princip, že stěžovatel musí být zastoupen advokátem.[2]

Pozor, to ovšem neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Tím je aktuálně úspěšně ukončené magisterské právnické vzdělání. Respektive přesněji napsáno, zmíněnou podmínku splňuje ten, kdo získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo, buď v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice anebo studiem na vysoké škole v zahraničí, jestliže je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání k „českému magisterskému právnímu vzdělání“ na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Anebo pakliže takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, kterým zde je ustanovení § 89 zákona č.111/1998 Sb., vysokoškolský zákon. A současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.[3]

Z výše uvedeného tedy jednoznačně plyne, že obec (městys, město, městská část, kraj) zde nemusí být vždy zastoupena advokátem, ale může být tady zastoupena například i svým zaměstnancem s úspěšně ukončeným magisterským právnickým vzděláním. Je akceptovatelné, že zákonodárce v těchto případech obligatorně nenutí obce (ale i další subjekty územní samosprávy i státní správy) k povinnému najímání advokátů, což by s sebou přirozeně neslo mimo jiné i relativně nemalé finanční náklady.

Tím nikterak nepopíráme, že u advokátů specializujících se na správní právo a správní soudnictví je jistě možné předpokládat, že znají a prakticky ovládají především procesní aspekty týkajících se kasačních stížností lépe než leckteří právníci působící na úřadech územně samosprávných celků, kteří v této agendě nejsou tolik zběhlí, nicméně i tak by bylo, dle mého odborného názoru, v principu nadbytečné ex lege nutit obce a kraje, aby si musely vždy najímat advokáty k realizaci kasačních stížností.

Ani ze strany soudců a soudkyň NSS[4] nebyly zatím zaznamenány výraznější stížnosti na nižší erudici právníků územně samosprávných celků, kteří by svými horšími profesními kvalitami brzdili a komplikovali průběh vyřizování kasačních stížností.

Jak jsem již shrnul, obce a další územně samosprávné celky tedy mohou nadále využívat svých zaměstnanců s magisterským právnickým vzděláním. Proto na otázku položenou v titulku našeho článku a conto úvah de lege ferenda nutno odpovědět negativně, žádných změn na tomto úseku není aktuálně třeba.

JUDr. Petr Kolman, Ph.D., právník a VŠ pedagog

[1] Srov. § 106 odst. 4 zákon č.150/2002 Sb., soudní řád správní.

[2] Srov. ustanovení § 105 zákon č.150/2002 Sb., soudní řád správní.

[3] Srov. ustanovení § 5 odst. 1 zákona o advokacii.

[4] Ani ze strany akademické veřejnosti věnující se veřejnému právu.