Nejvyšší soud bude muset znovu přezkoumat přípustnost dovolání ve sporu místopředsedy Fotbalové asociace ČR Romana Berbra a bývalé šéfky komise rozhodčích Dagmar Damkové s bývalým fotbalovým rozhodčím Antonínem Kordulou. Ústavní soud 27. listopadu 2019 zrušil usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl jako vadné. Berbr s Damkovou chtějí po Kordulovi omluvu kvůli výrokům v médiích, soudy nižších instancí už dříve rozhodly, že Kordula se omlouvat nemusí. Berbr s Damkovou proti tomu podali dovolání.

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti Romana Berbra a Dagmar Damkové a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé se u Okresního soudu v Hodoníně domáhali prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti uveřejnění omluv od Antonína Korduly, a to za jeho výroky pronesené v měsíci září roku 2015 na adresu stěžovatelů v některých médiích. Okresní soud jejich žalobu zamítl, a proto stěžovatelé následně podali odvolání. Krajský soud v Brně jako odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu. Předpoklady přípustnosti dovolání stěžovatelé spatřovali v tom, že ve smyslu § 237 občanského soudního řádu se odvolací soud měl při řešení právních otázek, na jejichž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň, že v předchozím řízení vyvstala jedna právní otázka, která není v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena. Tyto předpoklady přípustnosti dovolání byly stěžovateli uplatněny ohledně jimi formulovaných čtyř právních otázek; stěžovatelé dále v dovolání vyložili, v čem podle jejich názoru spočívala nesprávnost posouzení, resp. procesního postupu odvolacího soudu ve vztahu ke vzneseným otázkám a předestřeli své názory na jejich správné řešení. Dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů jako vadné odmítl, neboť stěžovatelé podle jeho názoru nevymezili zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelé pak ve své ústavní stížnosti zejména namítali porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se podle názoru stěžovatelů dopustil přehnaného formalismu, protože zcela nesprávně posoudil jejich dovolání. V této souvislosti stěžovatelé poukazovali na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, vyjádřením dovolacího soudu a obsahem příslušného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Při konfrontaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu se závěry výše zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16 (tisková zpráva a text stanoviska jsou dostupné zde) totiž toto usnesení neobstojí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z tohoto srovnání vychází jako příliš formalistické, když dovolací soud skutečně posoudil stěžovateli podané dovolání v podstatné části v rozporu s jeho obsahem.

V projednávané věci dovolací soud nesprávně odmítl dovolání stěžovatelů pro vadu spočívající v nevymezení důvodu splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž tímto odepřel stěžovatelům právo na soudní ochranu a přístup k soudu v rozporu s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny a vybočil tak z ústavněprávních limitů, jelikož neposoudil stěžovateli podané dovolání alespoň z hlediska jeho případné přípustnosti. Ačkoli dovolání podané stěžovateli bylo kvalitativně hraniční, z pohledu Ústavního soudu zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání alespoň základním (tj. minimálním) způsobem dostálo. V navazujícím řízení Nejvyšší soud opětovně vyhodnotí dovolání stěžovatelů z hlediska splnění zákonem stanovených obligatorních náležitostí, a to v souladu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu.

Ústavní soud však na tomto místě zároveň zdůrazňuje, že v žádném případě nepředjímá způsob, jakým by měla být ze strany dovolacího soudu posouzena samotná přípustnost podaného dovolání, a už vůbec nepředjímá výsledek řízení ve věci samé. To je úkolem Nejvyššího soudu, kterému tuto pravomoc přiznává zákon.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3712/18 je dostupný  zde.

Zdroj: ÚS, ilustrační foto Pixabay.