Neuvěřitelný příběh pomoci Dagmar Burešové příteli Janu Tumlířovi

Duchovní otec projektu Advokáti proti totalitě JUDr. Petr Toman, LL.M., vystoupil na stejnojmenné konferenci konané dne 5. listopadu 2019 ve Velké porotní síni Vrchního soudu v Praze, se svým příspěvkem k osobě první dámy české justice, statečné ženě JUDr. Dagmar Burešové. Při čtení příběhu, který Vám nyní exkluzivně přinášíme, se tají dech. Začtěte se do následujících slov a posuďte sami:

Když jsme plánovali projekt Advokáti proti totalitě, přáli jsme si ukázat životní příběhy advokátů, kteří mezi jinými vynikli svojí statečností, mravní pevností, vědomím správného směru i v těch nejbouřlivějších vodách nacistického a komunistického režimu. Přáli jsme si připomenout životní osudy, které někteří z vás znali, ale objevit i příběhy, které by byly zcela nové. Nikdy by nás nenapadlo, že jeden z nejúžasnějších příběhů objevíme v životě jedné z nejznámějších advokátek JUDr. Dagmar Burešové. Jak je to možné, že o něm nikdy nemluvila? Nevíme, ale jsme rádi, že vám ho můžeme představit právě my.

Dosud neznámý příběh se začal psát 8. července 1949. Ten den utekl z vinařické věznice poblíž Kladna třiadvacetiletý vězeň Jan Tumlíř. Ve věznici byl už přes rok a další ho čekal. Utíkal směrem ku Praze a doufal, že tam se ztratí.

Kdo byl Jan Tumlíř? Ještě nedávno student Právnické fakulty v Praze. Jeho matka Marie Tumlířová byla první ženou – nejen v Československu, ale i v Evropě – která získala v roce 1921 vysokoškolský titul. Jejím otcem byl hradecký advokát dr. Matěj Kukla. Od roku 1934 byla poslankyní československého Parlamentu za Agrární stranu. S manželem Bohumilem Tumlířem vlastnili statek v Předboji nedaleko Prahy. Dnes jej známe pod názvem Yard Resort. Po únoru 1948 jim bylo jasné, že jim jde o život. Rozhodli se proto emigrovat: Rodiče Bohumil a Marie, jejich dvacetiletá dcera Marie, zvaná Maněna, a syn Jan. Na poslední chvíli se k nim přidala i jejich hospodyně Marta. Chtěla utéct s nimi. Rodina utíkala společně, ale na hranicích se musela rozdělit do dvou skupin: v jedné byli rodiče s dcerou Maněnou, ve druhé Jan Tumlíř s hospodyní Martou. Rodičům a sestře se útěk podařil. Janovi s hospodyní nikoliv. Byli při něm zatčeni a následně odsouzeni.

O rok později 8. 7. 1949 se právě uprchlý vězeň Jan Tumlíř blížil ku Praze a přemýšlel, co dál. Zatelefonoval tedy své kamarádce z dětství a bývalé spolužačce z právnické fakulty Dáše. A zde se začal odvíjet příběh neskutečné odvahy a přátelství. Dagmar Burešová, tehdy ještě devatenáctiletá svobodná studentka práv Dagmar Kubištová, jej schovala v bytě jejich známého. Pomáhal jim v tom další kamarád – básník, překladatel a pozdější signatář Charty 77 Petr Kopta. Během následujícího měsíce se o něj oba starali, sháněli mu jídlo a Dáša mu prala a vařila. A především oba sháněli převaděče, který by mu pomohl napodruhé emigrovat z Československa, a 40.000,- Kč na odměnu pro převaděče. Peníze sehnali, část jich poskytli i rodiče Dagmar Burešové.

Druhý útěk Jana Tumlíře za hranice se již naštěstí podařil. Neobešel se bez dramatických okamžiků a nebezpečných situací, ale vyšel. 3. srpna 1949 již psal svým příbuzným dopisy z Mnichova. Většina se jich zachovala a my měli možnost se s nimi seznámit. Poskytnula nám je Janova sestra Maněna, ta, které se podařilo s rodiči emigrovat. Měli jsme možnost se s ní osobně setkat. 7. května letošního roku totiž slavila neuvěřitelných 90 let a přijela je oslavit s celou rodinou na jejich bývalý statek v Předboji, kde jsme se s ní setkali.  A zde nám také ukázala dopisy svého bratra Jana ze srpna 1949. Jan Tumlíř v popisuje okolnosti útěku jak z věznice, tak za hranice. Dovolte mi citovat úryvky z jeho dopisů:

„Ten týden pohromadě s Lálou a Dášou nám všem dal velmi mnoho, do jisté míry i určil naše životy nadále, po tu dobu, co se neuvidíme. Jednou jsme o tom mluvili s Dášou a já jsem říkal, že z toho všeho se mi vnucuje víra v nějakou prozřetelnost, která odškodňuje a vyvažuje. Dáša mi odpověděla: ,Není lepší věřit na sílu touhy, sílu imaginace?‘ Měla pravdu, jako vždycky.“

Dagmar Burešová o tom později napsala: „Nosila jsem Honzovi jídlo, konzervy, vzpomínám, jednou chilli con carne, hrozně pá­lilo. Doma jsem předstírala, že se učím na zkoušku, vracela jsem se denně po druhé v noci. Člověk si v devatenácti nepřipouštěl, co se může stát hned zítra, že za přechovávání člověka hrozilo až deset let.

Dagmar Burešová vystihla podstatu. Psal se červenec 1949. Před rokem se dostali k moci komunisti, před měsícem popravili gen. Heliodora Píku, od května 1949 seděl ve vězení Jaroslav Borkovec a desítky dalších, v září 1949 byla zatčena Milada Horáková. A právě v tomto období, podle mého názoru v tomto nejhorším a nejnebezpečnějším období, jímž naše společnost prošla, pomáhala Dagmar Burešová ukrýt kamaráda a pomohla mu na druhý pokus emigrovat. A pak už o tom nikdy nemluvila, dokonce ani po listopadu 1989, s jedinou výjimkou. Tomu říkám statečnost a skromnost. Dvě vlastnosti, které Dagmar Burešová nepochybně měla a my jsme rádi, že jsme je mohli v naší knize Advokáti proti totalitě připomenout.

Knihu jsme odevzdali do tisku a čas šel dál. Nedávno jsem převzal právní zastoupení Otakara Tulačky, opatrovníka KPV. Při jednom rozhovoru s ním se mi zmínil, že jeho tatínek po únoru 1948 organizoval významnou převaděčskou síť na Domažlicku. V roce 1949 byl zatčen, odsouzen na doživotí a amnestován až roku 1964. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že jedním z těch, které jeho skupina převáděla řes hranice, byla i rodina Tumlířova.

Ota Tulačka pracoval v Praze, kde domluvil a připravil převod. Poté autodopravce z Kdyně převezl uprchlíky z Prahy až do příhraniční obce Všeruby, kde si je převzali příslušníci Sboru národní bezpečnosti a přešli s nimi hranice. V případě Tumlířovy rodiny to byl velitel stanice SNB Stanislav Liška a strážmistři Mikeš a Martinů. Tumlířovi byli poslední, které převedl, protože právě dopadení Jana Tumlíře a hospodyně Marty přispělo k jeho zadržení a následnému odsouzení. Nakonec se však i jemu podařilo uprchnout za hranice. Své paměti sepsal v Kanadě v roce 1959, ale nikdo o tom nevěděl. Až v roce 2013 je objevil právě Otakar Tulačka a jeho dcera Václava Jandečková. Tím jsme i my získali příležitost seznámit se s okolnostmi útěku rodiny Tumlířových nejen z dopisů Jana Tumlíře z roku 1949 a z osobního vyprávění jeho sestry Maněny, ale i z druhé strany: ze vzpomínek jejich převaděče Stanislava Lišky.

Tumlířova rodina se rozdělila do dvou skupin. V jedné byli rodiče s dcerou Maněnou a ve druhé jejich syn Jan Tumlíř s hospodyní Martou. Ty doprovázel právě Stanislav Liška. Krátce před přechodem hranice je zahlédli dva příslušníci finanční stráže a zakřičeli STÚJ. V ten okamžik padla prvá skupina k zemi a schovala se do trávy. Liška, který doprovázel druhou skupinu, řekl Janu Tumlířovi, aby šli kousek rovně a počkali na něho. On mezitím mluvil s příslušníky finanční stráže, které se mu podařilo uklidnit a odešli. Takto popisuje situaci sám Liška:

Stalo se tedy, že mladší pan Tumlíř se služebnou mého upozornění neuposlechli, nezastavili a šli stále rovně. Rozhodl jsem se na místě, že strážmistr Martinů sám povede p. Tumlíře staršího s manželkou a dcerou k hranicím, zatímco Bohouš a já jsme se neprodleně dali do hledání mladšího pana Tumlíře. Více jak hodinu jsme je hledali po polích a nikde nic. Vzdal jsem se veškeré naděje…. Hůře mi však bylo, když brzo ráno jsem byl vzbuzen Bohoušem, který mi povídá, že ml. Tumlíře a tu slečnu chytila hlídka Útvaru SNB. Jak se to stalo? Mladý Tumlíř, když já je opustil, šel stále a stále rovně, bez zastávky, až došli k lesu. Ráno při rozednívání se sebrali a šli po okresní silnici vedoucí ze Všerub směrem k České Kubici. Silnice tato byla jednou z nejvíce střežených silnic v tomto úseku. … Byl to hrozný pocit, když jsem ráno vstoupil na stanici, kde jsem se zraky střetl s oběma. Probdělá noc, strach, hrůza, hlad a žízeň vyznačovaly únavu na obou. Co nyní činiti? … Protokol Útvaru SNB mluvil ve velký neprospěch obou. Zničil jsem tento protokol a napsal s nimi zcela nový, jiný, který více vyhovoval zatčeným. Stále byla naděje, že je budu moci později ještě zachrániti a převésti. To bylo vše, co jsem v dané situaci mohl nejvíce učiniti.“

Rodičům Tumlířovým s dcerou Maněnou se podařilo překročit hranice. Bohužel se však dopustili neomluvitelné chyby. Dva dny poté se totiž vrátili k hraniční závoře a z bezpečí německého území, přes závoru požádali přítomného inspektora finanční stráže Jaroslava Řežábka o jistou laskavost. Takto to popisuje Stanislav Liška: „Paní Tumlířová, když byla nucena padnouti do trávy, v době, kdy slyšeli ono STUJ, zapomněla na témže místě svoji kabelku, ve které bylo 10.000 Kč a osobní rodinné dokumenty. Požádala proto inspektora, aby šel na ono místo, nalezl kabelku, ponechal si 10.000 Kč a dal jim jen ony dokumenty.“

Inspektor Řežábek sice kabelku nalezl, ale její nález ohlásil příslušným orgánům. Tím okamžikem se síť okolo Stanislava Lišky začala stahovat. Nemohlo být totiž pochyb o tom, že Tumlířovy převáděl právě on, velitel stanice SNB Stanislav Liška. V prosinci 1948 byl zatčen. Jediní svědci, strážmistři Mikeš a Martinů utekli za hranice. Stanislav Liška byl nakonec pro nedostatek důkazů osvobozen. Krátce na to utekl se svojí rodinou za hranice i on.

Tak se nám v projektu APT spojily tři příběhy: příběh útěku rodiny Tumlířovy, příběh statečné skupiny převaděčů Oty Tulačky a Stanislava Lišky a příběh tehdy 19leté studentky práv Dagmar Kubištové.

Závěrem mi dovolte poděkovat MUDr. Radimovi Burešovi, který před námi jako první zmínil, že jeho manželka ukrývala kdysi dávno uprchlého vězně. Děkuji i jeho dceři dr. Zuzaně Špitálské, která onen příběh doplnila o překvapivou informaci: po listopadu 1989 se s Marií Tumlířovou skutečně opět setkali a pomáhala jim získat v restitucích statek v Předboji. Především nám však poskytnula telefonní číslo na Marii Tumlířovou, která žije od svého útěku za hranice v Paříži. A ta nám nejen zaslala a následně i ukázala originální dopisy svého bratra Jana psané v srpnu 1989, ale při své návštěvě v Předboji v květnu letošního roku zavzpomínala na okolnosti jejich útěku v roce 1948. A zcela nakonec děkuji i Otakarovi Tulačkovi a Václavě Jandečkové za doplnění tohoto neskutečného příběhu pohledem třetí strany.

Jedním ze záměrů našeho projektu APT bylo objevovat nové příběhy a popisovat statečné skutky jejich protagonistů. Myslím, že se nám to právě zde povedlo nejlépe.

JUDr. Petr Toman, LL.M., redakce, foto redakce, projekt Advokáti proti totalitě

Go to TOP