Úkolem a základní povinností každého advokáta je chránit oprávněné zájmy klienta a klást tyto zájmy nad zájmy vlastní. Novým nástrojem, který má být stranám v budoucnu k dispozici, jsou hromadné žaloby. Kde jsou však hranice takového oprávněného zájmu klienta ve vztahu k hromadné žalobě? Díky zkušenostem ze zahraničí můžeme s jistotou říci, že jejich stanovení je nezbytné. Jen tak se vyhneme situacím, ve kterých jsou pomocí tohoto nástroje prosazovány zájmy, které již na první pohled oprávněné nejsou. V průběhu řízení o hromadné žalobě může nastat celá řada situací, kdy se zájem klienta dostane do rozporu se zájmem advokáta. Zejména tomu tak může být v případech, kdy je odměna advokáta stanovena jako podílová.

Hromadná žaloba – obecný úvod

Hromadné žaloby jsou právním nástrojem, který má sloužit k hromadnému uplatnění nároků většího množství procesních subjektů, a v důsledku toho k lepší a efektivnější ochraně jejich subjektivních práv.

Prvním zárodkem hromadné žaloby v dnešní podobě byla římská actio popularis, k níž byl aktivně legitimován jakýkoli občan Říma. Bylo tomu tak z důvodu, že tyto žaloby chránily veřejný zájem.[1]

Hlavním kritériem dělení hromadných žalob je způsob, jakým je procesní strana, na níž stojí více osob, v řízení zastupována. Na základě tohoto kritéria se hromadné žaloby dělí na reprezentativní a skupinové.

V reprezentativním řízení má určitý subjekt širokou žalobní legitimaci a hájí zájmy určité skupiny osob. Tento subjekt nazýváme reprezentativní žalobce a zákon zpravidla vymezuje osoby, které tuto funkci v řízení zastávají. Nejčastěji se jedná o profesní organizace, veřejnoprávní subjekty (např. ombudsmana) či spolky.[2] Osoby, jejichž zájmy jsou zastoupeny reprezentativním žalobcem, se řízení v žádné podobě neúčastní a ani nejsou vázány jeho výsledkem či oprávněny domáhat se výkonu rozhodnutí.[3]

Skupinové řízení se vyznačuje tím, že na jedné ze stran stojí větší množství osob. Podle toho, na které straně, se dále dělí na aktivní skupinová řízení (větší množství osob na straně žalobce) a na výrazně méně častá pasivní skupinová řízení (větší množství osob na straně žalovaného). Iniciovat zahájení může kdokoli z členů skupiny na účet svůj i všech ostatních. Aktivní legitimace bývá přiznána také spolkům či jiným subjektům (např. ombudsmanovi).[4]

Pro projednání žaloby jsou často stanoveny určité procesní podmínky, jako např.:

a) dostatečné množství členů (numerosity);

b) sdílení skutkových či právních otázek (commonality);

c) vhodnost tohoto typu řízení (superiority), a

d) „procesní zvládnutelnost“ rozsahu řízení (manageability).[5]

Posuzování předpokladů přípustnosti hromadné žaloby a rozhodnutí o ní se nazývá procesem certifikace. V rámci této certifikační fáze soud také určí zástupce skupiny, který je zpravidla vybírán ze středu skupiny, nemusí jím však být žalobce. Pro jmenování zástupce skupiny jsou většinou stanoveny minimálně dvě základní podmínky. Zástupce skupiny musí být ztotožněn se zájmy skupiny a musí disponovat odpovídajícím odborným a materiálním zázemím pro vedení skupinového řízení.

Dělicím kritériem skupinového řízení je princip, který řízení ovládá. V praxi můžeme sledovat dva hlavní principy – opt-in a opt-out.

Pokud je skupinové řízení ovládáno mechanismem opt-in, členové skupiny se musí k účasti v řízení ve stanovené lhůtě přihlásit.

Pokud však řízení ovládá druhý z mechanismů, opt-out, je skupinové řízení vedeno se všemi členy skupiny, kteří aktivně neprojevili vůli neúčastnit se ho.

Mimo výše uvedené dva hlavní principy se v některých případech, ačkoli zřídka, vyskytuje upravený mechanismus opt-out. Pokud je skupinové řízení ovládáno tímto principem, jedná se ve své podstatě o mandatorní skupinové řízení, a z řízení se tedy účastníci nemohou odhlásit.

Ochrana zájmů spotřebitelů pomocí hromadných žalob

Ochrana zájmů spotřebitelů je primárním cílem, kterým někteří politici (a dokonce i někteří právníci) odůvodňují potřebu přijetí nového zákona. Je vytvářeno zdání, že je zde naléhavá potřeba přijetí připravovaného zákona o hromadných žalobách, jehož návrh byl Ministerstvem spravedlnosti nedávno zveřejněn. Ministerstvo přitom přichází s tímto návrhem zákona v situaci, kdy jednak probíhá debata o komplexní rekodifikaci civilního procesu v podobě nového civilního řádu soudního, jehož součástí by dle mého názoru měla být debata o hromadných žalobách, jednak na evropské úrovni probíhá zásadní debata mezi Evropskou komisí a Evropským parlamentem o návrhu směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů. Nad tímto načasováním přijetí tak zásadního procesního předpisu, který do našeho právního řádu přinese naprosto cizorodý prvek, si lze jen povzdechnout.

Zcela namístě by v tomto případě byla široká a důkladná odborná diskuse. Potřeba další diskuse je dána zejména s ohledem na průběh připomínkového řízení věcného záměru tohoto zákona a přístup připomínkových míst, který byl z velké části odmítavý. Většina připomínkových míst uplatnila zásadní připomínky (některé byly uplatněny několika různými subjekty opakovaně), a přesto se s nimi Ministerstvo spravedlnosti vypořádalo ne zcela precizně. I u těchto široce uplatňovaných připomínek si spíše stálo za svým původním názorem a argumentovalo, proč zvolilo při přípravě ten který přístup. Jako příklad může sloužit připomínka, že by bylo vhodnější zakomponovat úpravu hromadných žalob do paralelně připravovaného nového kodexu civilního práva procesního (civilní řád soudní – c. ř. s.).

Oprávněný zájem klienta v právních a stavovských předpisech

Oprávněný zájem klienta můžeme nalézt v předpisech upravujících výkon advokacie, tedy v zákoně č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále také jen „zák. o advokacii“), a v usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický kodex“).

Ust. § 16 odst. 1 zák. o advokacii stanoví, že advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Advokát je tedy povinen prosazovat „oprávněné zájmy“. Ty nejsou v zákoně o advokacii ani v jiném předpise definovány. Zákon však oprávněné zájmy klienta spojuje s jeho pokyny. Advokát se řídí pokyny klienta právě při ochraně jeho oprávněných zájmů. Při interpretaci tohoto pojmu je tedy třeba věnovat pozornost také druhé větě tohoto ustanovení. Ta říká, že případ, kdy advokát není pokyny klienta vázán, je situace, kdy jsou pokyny klienta v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Lze tedy dovodit, že v takové situaci klient advokátovi dává pokyny, které nereflektují jeho oprávněné zájmy.

Další zmínku o oprávněných zájmech můžeme nalézt v čl. 6 odst. 1 etického kodexu. Stanoví, že oprávněné zájmy klienta mají přednost před zájmy jeho advokáta a jeho ohledem na kolegy advokáty. Zajímavé však je, že jako neoprávněný je třeba zájem klienta chápat i tehdy, když má klient požadavky, které sice nejsou v rozporu s právním ani stavovským předpisem, ale jsou nedůvodné.[6]

Dalo by se tedy dovodit, že advokát má povinnost odmítnout pokyn k podání žaloby a upozornit klienta na rozpor s právem v případě, že nárok, který klient zamýšlí uplatnit, je na hraně zneužití práva? Takový závěr by byl absurdní. Hranice zneužití práva a oprávněného nároku je v určitých případech, zejména při absenci judikatury či zákonných kritérií v dané právní oblasti, extrémně tenká. O tom, na které straně se klient v daném případě nachází, rozhoduje soud, posouzení není rolí advokáta. Advokát by měl primárně prosazovat zájmy klienta, pokud nejsou ve zjevném rozporu se zákonem. Při pochybnostech by měl nechat posouzení oprávněnosti nároku a souladu se zákonem na soudu. Na druhou stranu se tak někdy advokáti mohou ocitnout v očích veřejnosti ve špatném světle. Argumentace dura lex sed lex se nemusí vždy setkávat s pochopením.

„Oprávněné“ zájmy v kontextu hromadných žalob

Hromadné žaloby ve výše popsaném smyslu jsou sice pro český právní řád novinkou, avšak v některých zahraničních jurisdikcích jsou na denním pořádku. Můžeme se tak inspirovat a poučit z jejich zkušeností. Mnoho z nich je však negativních.

Právní úprava hromadných žalob musí do značné míry zohledňovat i postavení advokáta a skutečnost, že se domáhá oprávněných zájmů klienta.

Pokud toto nezohlední, bude zřejmě nutné řídit se zásadou „co není zakázáno, je dovoleno“ a advokát nebude mít možnost odmítnout pokyn klienta, nebo bude taková možnost sporná a advokát ji nevyužije z opatrnosti.

Jedním ze zásadních atributů výkonu advokacie, který podmiňuje unikátní postavení advokacie v justičním systému, je důstojnost advokátního stavu. Ohrožování důstojnosti advokátního stavu a důvěry veřejnosti ve výkon advokacie je nejen jedním ze základních kritérií při posuzování kárné odpovědnosti advokátů dle § 17 zák. o advokacii, ale také kritériem pro rozhodnutí o tak zásadních krocích, jako je rozhodnutí o pozastavení výkonu advokacie nebo vyškrtnutí ze seznamu advokátů v případě zahájení trestního stíhání advokáta [§ 8 odst. 1 písm. c), § 9 odst. 2 písm. a), § 9 odst. 3 písm. a) zák. o advokacii], resp. v případě pravomocného odsouzení advokáta. V případě implementace hromadných žalob se bude muset Česká advokátní komora zásadním způsobem postavit k otázce postavení advokátů v systému hromadných žalob. Jinak hrozí vážné nebezpečí ohrožení dobré pověsti advokátů, resp. advokátního stavu jako celku, stejně jako v některých zemích, kde advokáti vystupují jako hlavní reprezentanti tzv. hromadných žalob.

Není tajemstvím, že hromadné žaloby mají největší tradici zejména v USA. Americká právní úprava pak byla zjevně hlavní inspirací také pro návrh českého Ministerstva spravedlnosti.

Zahraniční zkušenosti však ukazují, že v praxi dochází ke zneužívání institutu klienty, kteří podávají šikanózní hromadné žaloby, a to s jediným cílem – donutit společnosti k mimosoudnímu vyrovnání, než aby riskovaly nákladné a zdlouhavé soudní řízení s nejistým výsledkem.

Je přitom otázkou, zda tito klienti sledují nějaký oprávněný zájem a jak se v dané situaci mají chovat advokáti v kontextu advokátní etiky. Dokonce existují i případy, kdy dochází ke zneužívání institutu samotnými advokáty. Takové případy samozřejmě poškodily vnímání spravedlnosti, justice, advokacie i samotných advokátů veřejností.

V USA je velkým problémem vysoký podíl žalob s velkým rizikem pro žalované společnosti (tzv. high-risk cases). Extrémní případy se nazývají případy bet-the-company (doslova „vsaď společnost“). Znamená to, že následky situace, kdy společnost nechá potenciální hromadnou žalobu dojít k soudu, mohou být pro společnost likvidační. Proto pojem „vsaď společnost“. Management společnosti se v takovém případě musí rozhodnout, zda bude riskovat zánik společnosti, nebo zda raději vyplatí často velmi vysoké (jelikož je zde potenciál možného vydírání) mimosoudní vyrovnání. Z výše uvedených důvodů jsou žalované společnosti nuceny přistupovat na mimosoudní smír a mimosoudní vyrovnání nároků, než by riskovaly svoji existenci. Často tyto nároky nemusí být ani oprávněné, ale pro společnost je přesto výhodnější uzavřít smír, než riskovat soudní řízení. Zahraniční zkušenosti přitom ukazují, že většina vyrovnání je dokonce uzavřena ještě předtím, než soud vůbec provede certifikaci, nároky tedy v takových případech ani nemusí splňovat kritéria stanovená pro hromadné žaloby.[7]

V USA přitom není výjimkou, že právní zástupce žalobců obdrží při vyrovnání vyšší kompenzaci než žalobci, resp. členové skupiny. Studie provedená RAND Corporation zjistila, že se to děje ve třech z deseti případů, které ve studii zkoumala.[8] Např. v řízení o hromadné žalobě, kde žalobci tvrdili, že žalovaná nezákonně zasáhla do zdravotní péče zraněných zaměstnanců, byla žalovaná povinna uvolnit pro poškozené spotřebitele částku osm milionů. Nicméně právní zástupce žalobců obdržel z této částky 4,5 milionu, tedy více než 55 %.[9]

Dalším případem byl spor s Národní fotbalovou ligou (NFL), ve kterém bývalí hráči tvrdili, že NFL užívá jejich jména a podobizny, aniž by je za to kompenzovala. Řízení skončilo smírem, ale samotní členové skupiny se rozhodli smír napadnout, jelikož jeho součástí nebyla žádná přímá platba bývalým hráčům. Místo toho měly být na základě smíru peníze přesměrovány do nové dobročinné skupiny a právní zástupce měl na odměně a výdajích obdržet 7,7 milionu dolarů.[10]

Dalším příkladem je spor, kdy spotřebitelé hromadnou žalobou napadli výrobce baterií Duracell, protože tyto baterie měly být klamavě označeny jako baterie s nejdelší výdrží. Spotřebitelé ovšem měli obdržet pouze 344 tisíc dolarů a právní zástupce 5,6 milionu dolarů.[11]

V hromadné žalobě proti výrobci pizzy byl vytvořen pro spotřebitele fond, který čítal 9,75 milionu dolarů. Čerpalo z něj však pouze 770 spotřebitelů, což odpovídalo 1 % těchto prostředků. Právní zástupce obdržel 2,535 milionu dolarů.[12]

Soud odsouhlasil dohodu o smíru v řízení proti zdravotním klubům, přestože o vyplacení individuálního nároku zažádalo pouze 617 spotřebitelů. Tyto individuální nároky dosáhly souhrnné výše 7 200 dolarů. Právní zástupce přitom inkasoval 200 000 dolarů.[13]

Ve sporu o nároky z vad některých fénů značky Conair žalobcův advokát zajistil schválení smíru, pokud nebude učiněno žádné přímé vyrozumění o hromadné žalobě adresované spotřebitelům. Tím pádem bylo nepravděpodobné, že se velká část spotřebitelů o svém nároku vůbec dozví. Dokonce i žalovaný označil plán vyrozumění za „žalostně nedostatečný“, než došlo k uzavření smíru. Ti spotřebitelé, kteří se o smíru dozvěděli, museli vytisknout formulář, vyplnit ho (včetně dvou sériových čísel výrobku) a odeslat poštou. Vyplnění online nebylo možné. Celý tento postup vedl k výslednému nároku na částku 5 dolarů nebo náhradní fén. Právní zástupci přitom inkasovali více než 1,1 milionu dolarů.[14]

Dalším příkladem smíru, který nebyl ve prospěch spotřebitelů, je smír v řízení o hromadné žalobě proti fast-food řetězci Subway. Předmětem sporu byla skutečnost, že sendviče inzerované jako „Footlong“ nedosahovaly délky jedné stopy. Zatímco spotřebitelům se nedostalo jakékoli peněžité náhrady, jejich právní zástupce obdržel odměnu 500 tisíc dolarů. Jediným výsledkem pro spotřebitele bylo ujištění ze strany Subway, že v rámci svých interních kontrolních mechanismů přijme určitá opatření.[15] Odvolací soud smír odmítl a dovodil, že v něm obsažený nárok spotřebitelů byl „naprosto bezcenný“, jelikož zde zůstávala ta samá malá šance, že zákazník obdrží sendvič, jehož délka nebude dosahovat jedné stopy.[16] Podle soudu měla být hromadná žaloba bezodkladně odmítnuta, protože její podání sledovalo pouze „bezcenné výhody pro spotřebitele“ a obohacení právního zástupce spotřebitelů.

V hromadné žalobě proti společnosti provozující tělocvičny dosáhli spotřebitelé z důvodu údajného nesprávného účtování členských poplatků náhrady v souhrnné výši pouze 1,6 milionu dolarů, přičemž jejich právní zástupce obdržel 2,39 milionu dolarů.[17]

V americké praxi nejsou výjimečné ani případy, kdy z podání hromadné žaloby nemají žádný benefit spotřebitelé, nýbrž pouze zástupce skupiny. Tím je často advokátní kancelář, která se specializuje na hromadné žaloby a kontinuálně aktivně vyhledává osoby, které by mohly být potenciálními členy skupiny v další žalobě. Americký Úřad pro finanční ochranu spotřebitelů (Consumer Financial Protection Bureau) zjistil, že ze vzorku 562 případů 87 % nepřinášelo žádný užitek spotřebitelům, kteří nebyli členy skupiny. V těchto případech byla žaloba odmítnuta (zamítnuta) soudem nebo došlo ke smíru, ale pouze mezi zástupcem skupiny a žalovaným.[18] Tyto smíry se netýkaly spotřebitelů, kteří nebyli členy skupiny, a jsou označovány jako non-class settlements.

Jako alarmující se také jeví případy, kdy spotřebitelé obdrží namísto finanční náhrady kupony na slevu na produkty té společnosti, kterou zažalovali. Řízení o hromadných žalobách byla v USA „zamořena“ těmito tzv. kuponovými vyrovnáními či kuponovými smíry. Příkladem je výsledek žaloby, kterou podávali studenti účastnící se určitých konferencí pro mládež, protože jim nebyly poskytnuty veškeré smluvené služby. Žaloba skončila smírem, přičemž žalobcům byly poskytnuty vouchery na budoucí konference pořádané žalovanou společností, zatímco jejich právní zástupce obdržel odměnu téměř 1,5 milionu dolarů.[19]

Podobný výsledek měla hromadná žaloba proti společnosti, která poskytovala makléřské služby. Žalobci tvrdili, že společnost porušila svoji povinnost odborné péče. Poškození klienti, kteří po svých negativních zkušenostech od společnosti neodešli, neobdrželi žádné finanční vyrovnání, ale pouze slevové kupony na poplatky za budoucí makléřské služby. Právní zástupce spotřebitelů přitom obdržel odměnu ve výši 21 milionů dolarů.[20]

Hranice oprávněného zájmu

Pokud připustíme, že by hromadné žaloby měly být do českého právního řádu zavedeny, kde by měla být de lege ferenda stanovena hranice oprávněného zájmu, aby český zákonodárce předešel problémům popsaným výše? Odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá.

Jedním z hlavních úskalí institutu hromadných žalob je otázka jejich financování, resp. náhrady nákladů právního zastoupení. Jak je uvedeno níže, financování hromadných žalob má stát na principu tzv. podílové odměny investora. To je způsob financování, před kterým důrazně varuje již doporučení Komise ze dne 11. 6. 2013 o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie 2013/396/EU (dále jen „doporučení Komise“).

Podílová odměna je založena na principu, že klient hradí odměnu v určitém podílu hodnoty předmětu právní služby (např. 25 % z hodnoty předmětu sporu), ale pouze v případě příznivého výsledku (tj. že spor vyhraje). Jak vyplývá již z užitého příkladu, jedná se o způsob sjednání odměny užívaný často v právním odvětví, zejména v řešení sporů. Tento způsob sjednávání odměny je značně rozšířen v americké advokacii, kde se tento typ odměny hojně využívá, zvláště v řízeních o přiznání různých druhů odškodnění újmy. Naopak v některých zemích evropského kontinentu je tento typ odměny zakázán či považován za nemravný nebo neetický. V Kodexu chování advokátů Evropských společenství, konkrétně v jeho čl. 3.3., je stanoveno, že je zakázáno využívat této formy sjednání odměny.

Možnost sjednání podílové odměny upravuje rovněž česká právní úprava, byť tradičně byla považována spíše za výjimečný způsob sjednání odměny. Již za účinnosti vyhlášky ministra spravedlnosti č. 50/1965 Sb., o odměnách za poskytování právní pomoci (advokátní tarif), byla podílová odměna přípustná jen výjimečně. Ust. § 3 odst. 1 totiž stanovilo, že se odměna stanoví podle jedné ze skupin sazeb uvedených v sazebníku. Odměňují se buď jednotlivé úkony právní pomoci uvedené v sazebníku, nebo úplné vyřízení věci úhrnnou odměnou. Sazebník přirozeně zpravidla stanovil odměnu konkrétní částkou v Kčs, ale např. u zastupování dědice, jehož nároky jsou v cizině, stanovil, že lze sjednat procentní odměnu podle výsledku. Za účinnosti vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků, byla možnost sjednat podílovou odměnu dle § 10 této vyhlášky pouze v případě, že byl výsledek řízení podle okolností případu značně nejistý, a nesměla přesahovat 20 % hodnoty věci. Nebylo ji rovněž možné sjednat po skončení řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1984/2000).

V současné době je možnost sjednání podílové odměny a odměny v závislosti na výsledku věci, které se určují procentuálně (podílem) na hodnotě věci, práva či výsledku sporu, připuštěna etickým kodexem v čl. 10 odst. 5, kde se výslovně stanoví požadavek, aby taková odměna splňovala zásadu přiměřenosti, přičemž se zároveň stanoví, že odměnu v závislosti na výsledku věci zpravidla nelze považovat za přiměřenou, pokud její podíl na tomto výsledku činí více než 25 %.

Požadavek přiměřenosti sjednané odměny advokáta je obsažen ve stavovském předpisu, který není obecně závazný a jako takový upravuje pouze práva a povinnosti advokátů v rámci advokátního stavu. Z uvedeného by šlo dovodit, že porušení stavovského předpisu spočívajícího ve sjednání nepřiměřeně vysoké odměny za zastupování nemá bezprostřední vliv na hmotněprávní nárok na zaplacení takto sjednané odměny. Tento názor však modifikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001-115, kde zároveň uvedl, že rozpor s ustanovením stavovského předpisu představuje jedno z kritérií při posuzování případné nemravnosti smluvního ujednání, a může tak zakládat neplatnost podle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Sluší se podotknout, že podle současné úpravy obsažené v ust. § 580 odst. 1 o. z. je za (relativně) neplatné rovněž považováno právní jednání učiněné v rozporu s dobrými mravy.

V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2126/2009 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ani jiný právní předpis nevylučují, aby odměna za poskytování právních služeb byla dohodou mezi advokátem a klientem stanovena podílem na výsledku věci. Nejvyšší soud pak takový způsob určení výše odměny advokáta neshledává bez dalšího ani rozporným s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Sám o sobě tudíž smlouvu mezi advokátem a klientem neplatnou (§ 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) nečiní a není ani důvodem pro odepření právní ochrany advokátovi.

Nejvyšší soud dále uvedl: „Nelze totiž přehlédnout, že takový způsob určení výše odměny ji činí závislou na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu (měřeno ekonomickými kritérii) pro klienta, čímž se zpravidla riziko neúspěchu (jež lze z pohledu klienta spatřovat v tom, že služby poskytované advokátem nepovedou k očekávanému výsledku) částečně přenáší na advokáta. To, zejména v podnikatelských vztazích, lze považovat za odpovídající povaze vztahu mezi advokátem a klientem. Na uvedených závěrech by pak nic nemohla změnit ani skutečnost, že Česká advokátní komora podmiňovala ve svém stavovském předpise (v době uzavření smlouvy) takový způsob stanovení výše odměny okolnostmi zvláštního zřetele hodnými.

Podstatná, z hlediska posuzování souladnosti výše sjednané odměny s dobrými mravy, popř. se zásadami poctivého obchodního styku, je zejména její přiměřenost obsahu a rozsahu poskytovaných služeb, příp. jejich výsledku pro klienta.“

Právní pomoc, či právní služba? 

Zajímavou úvahu nad specifickým postavením advokátů mezi světem práva a byznysem učinil advokát a tehdejší ústavní soudce JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., ve svém zamyšlení „Advokát mezi Skyllou a Charybdou“.[21]

„Troufám si tvrdit, že advokát je jedním z typických reprezentantů profesí každodenně lavírujících mezi Skyllou a Charybdou práva a byznysu,“ uvedl Balík, který se zamýšlel nad tím, jestli má být advokát přítelem soudu (amicus curiae), a tedy činitelem aktivním při nalézání spravedlnosti, nebo je naopak jen běžným podnikatelem obchodujícím s know-how v podobě znalosti práva. Poskytuje advokát právní pomoc, či právní službu?

Pokud tedy advokát stojí již dnes mezi Skyllou a Charybdou práva a byznysu, kde bude stát advokát zastupující anonymní skupinu hromadných žalobců, jehož odměna je dána podílem na úspěchu ve věci? Je jeho klientem žalobce, nebo ona anonymní skupina? Je získání podílové odměny advokáta vždy v oprávněném zájmu klienta?

Tyto otázky si neklade pouze advokacie v České republice, ale i na celoevropské, ba světové úrovni. Pracovní skupina IBA publikovala v roce 2008 zajímavou stať, ve které varuje před přebíráním amerického systému tzv. contingency fees v Evropě.[22] Pracovní skupina IBA konstatuje, že navzdory rozmanitému vývoji občanskoprávních sporů se vyskytlo mezi systémy jednotlivých zemí mnoho podobností. Jednou z nejdůležitějších je nepřípustnost podílové odměny plynoucí z důrazu na profesionalitu a objektivitu advokáta. V opačném případě má totiž advokát přímý majetkový zájem na výsledku sporu. Tato zásada se uplatňuje v anglickém common law, francouzském a německém právu, nicméně v posledních letech dochází k určitému rozvolnění zejména v Británii, Belgii a Nizozemsku.

Pracovní skupina IBA varuje, že podílová odměna v Americe dramaticky změnila fungování soudních sporů. Byla sice zavedena z důvodu, který se zdál ctnostný, tj. aby byl zajištěn přístup k justici i těm, kteří si nemohou dovolit zaplatit za služby advokáta v případě neúspěchu. Vedla však také k enormnímu nárůstu počtu soudních řízení a k nákladům v řádech miliard eur ročně pro americké podniky a evropské podniky působící v Americe. Zavedení této odměny souvisí také s tím, že americké soudy začaly v minulosti odmítat uložení povinnosti nahradit náklady řízení neúspěšnému účastníkovi. Tento zlom také vedl k nárůstu počtu soudních řízení, zejména k podávání nedůvodných žalob, které měly za cíl pouze obtěžovat žalovaného a donutit jej k uzavření smíru z čistě ekonomických důvodů (tzv. nuisance settlement). V těchto případech hrála podílová odměna takovou roli, že zvyšovala pro advokáty atraktivitu těchto vyrovnání, jelikož byla vázána na finan­ční částku obsaženou ve smíru.

Obavy z výrazně prolitigačního chování popsané výše jsou reflektovány i na evropské úrovni. Dne 6. prosince 2018 přijal Výbor Evropského parlamentu pro právní záležitosti (JURI) zprávu k návrhu směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a o zrušení směrnice 2009/22/ES. Přijal několik pro advokáty zásadních dodatků.

Dodatek 96 stanoví: „Členské státy zajistí, ať odměna advokátů a metoda, kterou je tato odměna stanovena, nevytváří podnět pro zahájení soudního řízení, které není nezbytné z hlediska zájmů některé ze stran sporu. Členské státy by zejména měly zakázat eventuální odměnu (pactum de quota litis).“

Dodatek 18 stanoví: „Členské státy by měly předcházet tomu, aby advokátní kanceláře zakládaly kvalifikované zastupující subjekty.“

Pro úplnost je potřeba dodat, že dne 26. března 2019 Evropský parlament vydal usnesení, ve kterém tato doporučení doslovně promítl.[23]

Rada evropských advokátních komor (CCBE) byla v tomto směru rovněž činná a navrhuje zejména, aby subjekty oprávněné k podání hromadné žaloby byly neziskové.[24]

Omezování odměn stanovených dle podílu na úspěchu ve věci se netýká pouze Evropy, ale i mocnosti v oblasti hromadných žalob, USA. Jednotlivé státy takovou regulaci zavádějí. Colorado a Kansas omezují maximální výši odměny, a Texas dokonce zakazuje sjednání tzv. contingency fee.[25] V roce 2005 byla i na federální úrovni otázka odměny u tzv. kuponových hromadných sporů regulována.[26]

Na evropské úrovni se tedy prosazují myšlenky omezující odměnu na úspěchu ve věci v řízení o hromadných žalobách. Evropský i celosvětový reprezentant advokacie tento pohled sdílí. Původce hromadných žalob po padesátileté zkušenosti došel k závěru, že takové omezení je namístě. I přes tyto trendy je v České republice navrhováno znění zákona, které takové stanovení odměny předpokládá a nijak nereguluje financování vedení sporu.

Návrh zákona o hromadných žalobách

S ohledem na mnoho připomínek, které kritizovaly nedostatečné pojistky (tzv. safeguards) v první verzi věcného záměru zákona o hromadných žalobách, došlo v tomto ohledu v revidované verzi se zapracovanými připomínkami a v nedávno zveřejněném návrhu paragrafového znění k jistému zlepšení. Situace však stále není ideální. Problém ideálně vyvážených pojistek, které zachovávají použitelnost institutu hromadné žaloby, a přitom poskytují dostatečné záruky, že nedojde k jeho zneužití, je extrémně komplexní. S ohledem na to, že jde o cizorodý prvek a teprve budoucnost skutečně ukáže, nakolik bude v českém prostředí reálně fungovat, měla by být v pochybnostech preferována varianta silnějších pojistek.

Mezi konkrétní pojistky, které by měly být v případě přijetí zákona o hromadných žalobách implementovány, patří v první řadě zavedení systému účinných záruk před zneužitím kolektivního uplatňování nároků, se kterými počítá doporučení Komise. Rozpor věcného záměru zákona o hromadných žalobách s doporučením Komise, to byla velmi častá zásadní připomínka v rámci připomínkového řízení, která ale nebyla Ministerstvem spravedlnosti uspokojivě vyřešena. Doporučení Komise nicméně neřešilo pojistky komplexně a ve velké míře ponechalo jejich úpravu na jednotlivých členských státech. Mimo pojistek, které jsou upraveny v doporučení Komise, by tedy měly být zavedeny zejména následující pojistky:

a) Zajištění náhrady nákladů řízení žalovaného, který měl ve věci úspěch.

b) Přísnější regulace financování hromadných žalob třetími stranami a možnosti ujednání, dle kterých se výše odměny/úroku za financování odvíjí od soudem přiznané či smírem dosažené částky.

c) Zavedení režimu opt-in, resp. systému zjištění okruhu potenciálních dotčených spotřebitelů alespoň tím způsobem, že se dotčení spotřebitelé přihlásí do veřejného seznamu.

d) Zavedení úpravy, která bude řešit otázku překážky věci zahájené a rozhodnuté v přeshraničních případech.

e) Nepřipuštění institutu discovery, tj. možnosti soudu nařídit žalovanému, aby předložil dokumenty, které jsou v jeho dispozici.

f) Omezení punitive damages, resp. vyloučení možnosti uplatnění imateriální újmy.

Problematika pojistek proti zneužívání hromadných žalob je naprosto zásadní a je žádoucí, aby na toto téma proběhla daleko širší, důkladnější diskuse. Hromadné žaloby (pokud budou zavedeny) budou totiž něčím, co ovlivní každého z nás.

Závěr

Ač mám pochopení pro část advokacie, která chápe hromadné žaloby a jejich zavedení jako příležitost, domnívám se, že i zde je namístě vyřešit problém Skylly a Charybdy. Pokud se přikloníme na čistě byznysovou stranu, hrozí rozpoutání sporů o příliš krátké bagety a málo foukající fény. Nelze opomenout ani zatížení soudů, které takové spory vyvolají, a musíme si uvědomit dopad na spory „nehromadné“.

Jak bylo uvedeno výše, na příkladech ze zahraničí můžeme vidět, že je s hromadnými žalobami spojeno mnoho závažných problémů. Dokonce je tomu tak i ve státech, kde měl zákonodárce více než dostatečnou dobu na nalezení jejich řešení. Tato rizika mohou vyvolat pochybnosti, zda případná negativa hromadných žalob nebudou převažovat nad jejich pozitivy. Minimálně je však třeba podrobit připravovaný zákon důkladné diskusi, zejména ve vztahu k možným problémům a pojistkám, které jim mají předcházet. V zahraničí jsou některé problémy spojeny se zneužíváním institutu klienty, kteří podávají šikanózní hromadné žaloby s cílem donutit společnosti k mimosoudnímu vyrovnání. Tito klienti nesledují oprávněný zájem a advokát by jim v takovém nelegitimním uplatňování nároků neměl být nápomocen. Dokonce existují i případy, kdy dochází ke zneužívání institutu samotnými advokáty. Za účelem zachování dobrého jména advokacie je v zájmu všech advokátů, aby zákon obsahoval odpovídající pojistky a nemohlo docházet k takovýmto excesům.

Dovoluji si tedy uzavřít, že pokud budou hromadné žaloby zavedeny, bude nutné se připravit též na řešení právních a etických otázek výkonu advokacie v souvislosti s nimi. Je třeba zvážit zejména otázku, zda mají být advokáti iniciátory takových žalob nebo jejich financujícími subjekty. Další otázkou je pak stanovení pravidel pro sjednání odměny advokáta, zejména pokud by měla být stanovena formou odměny v podobě podílu na úspěchu ve věci.[27]

 

Mgr. Robert Němec, LL.M., je advokátem, místopředsedou představenstva ČAK a partnerem PRK Partners.

 

---

[1] P. Smolík: Hromadné žaloby: současnost a výhledy české právní úpravy, Právní fórum 2006, str. 395 a násl.

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž.

[4] J. Balarin, L. Tichý: Kolektivní ochrana procesních práv v ČR: Sen či skutečnost? Bulletin advokacie č. 3/2013, str. 17-25.

[5] Tyto požadavky plynou ze znění právní úpravy v USA.

[6] K. Čermák, M. Vychopeň: Čl. 6 in J. Svejkovský a kol.: Zákon o advokacii: komentář, C. H. Beck, Praha 2012, str. 453.

[7] The 2018 Carlton Fields Class Action Survey. Best Practices in Reducing Cost and Managing Risk in Class Action Litigation. Dostupné online na https://classactionsurvey.com/pdf/2018-class-action-survey.pdf.

[8] D. R. Hensler et al.: Class Action Dilemmas: Pursuing Public Goals for Private Gain (Executive Summary) 21 (1999), http://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/monograph_reports/2005/MR969.1.pdf.

[9] Viz Plaintiffs’ Unopposed Motion for Order Preliminarily Approving Class Action Settlement at 8, Gianzero v. Wal-Mart Stores, Inc., No. 09-cv-00656 (D. Colo. Nov. 21, 2011), ECF No. 464.

[10] A. Frankel: Retired NFL stars reject settlement of their own licensing class action, Reuters, Mar. 25, 2013, https://www.reuters.com/article/idUS103833563020130325.

[11] Pet. for a Writ of Certiorari at 16, Frank v. Poertner, No. 15-765 (U.S. Dec. 11, 2015), 2015 WL 8765974.

[12] Final Distribution Order 7, Spillman v. RPM Pizza, LLC, No. 3:10-cv-00349-BAJ-SCR (M. D. La. July 29, 2013), ECF No 245.

[13] Martina v. L. A. Fitness Int’l, LLC, 2013 WL 5567157, at *2 (D. N. J. Oct. 8, 2013).

[14] Competitive Enter. Inst., Conair Class Action Settlement Sets Our Hair on Fire, Feb. 14, 2017.

[15] A. Schulman: Subway Footlong Sandwich Settlement Now on Appeal, Competitive Enter. Inst., Mar. 30, 2016, https://cei.org/blog/subway-footlong-sandwich-settlement-nowappeal.

[16] In re Subway Footlong Sandwich Mktg. & Sales Practices Litig., 869 F.3d 551, 557 (7th Cir. 2017).

[17] Viz Gascho v. Global Fitness Holdings, LLC, 822 F.3d 269, 274 (6th Cir. 2016).

[18] Consumer Fin. Protection Bureau, Arbitration Study: Report to Congress 2015, at section 6, page 37, https://files.consumerfinance.gov/f/201503_cfpb_arbitration-study-report-to-congress-2015.pdf („CFPB Study“).

[19] Viz Radosti v. Envision EMI, LLC, 717 F. Supp. 2d 37, 46-48 (D. D. C. 2010).

[20] Viz Bachman v. A. G. Edwards, Inc., 344 S. W. 3d 260, 264-65 (Mo. Ct. App. 2011).

[21] S. Balík: Advokát mezi Skyllou a Charybdou, Právo & byznys č. 10/2010, dostupné zde: https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=6291.

[22] CONTINGENCY FEES AS AN INCENTIVE TO EXCESSIVE LITIGATION (viz www.ibanet.org/Document/Default.aspx?DocumentUid=ABB6CB12-F091-4F25-818E-4EB48A4DAAC5 contingency fee in europe).

[23] K dispozici zde: http://www.europarl.europa.eu/doceo/document/TA-8-2019-0222_CS.pdf.

[24] Viz stanovisko CCBE k návrhu směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů doplněné komentářem ČAK, dostupné zde: http://www.bulletin-advokacie.cz/stanovisko-ccbe-k-navrhu?browser=mobi.

[25] American Tort Reform Association, „Tort Reform Record“, December 31, 2004.

[26] 28 USC 1712 (2005).

[27] Tento příspěvek byl přednesen na XXVII. ročníku Karlovarských právnických dní dne 13. června 2019.