Manipulační plocha, je-li stavbou, může být samostatnou věcí a předmětem občanskoprávních vztahů; nejde-li o stavbu, a tudíž o samostatný předmět občanskoprávních vztahů (věc), může jít podle okolností buď o součást pozemku, anebo může být tvořena samostatnými věcmi movitými (panely volně položenými na pozemku).

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019 

K věci: 

Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 524 656,20 Kč s příslušenstvím a žalobu co do částky 703 697,80 Kč s příslušenstvím zamítl. Soud prvního stupně přikázal žalované zaplatit tyto částky z titulu bezdůvodného obohacení, jehož měla dosáhnout užíváním pozemků žalobkyně parc  č. 1840/4, 1840/5, 1840/7, 1840/8, 1840/9, 1840/10 a zpevněné části pozemku parc. č. 1840/2 (dále jen „předmětný pozemek“) v k. ú. V., obci P.

K odvolání žalované odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ohledně částky 1 385 634,30 Kč s příslušenstvím; ohledně částky 149 021,90 Kč s příslušenstvím rozsudek změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl.

Ve vztahu ke zpevněné části předmětného pozemku odvolací soud nespatřoval jako důvodnou námitku žalované, že užívá stavbu manipulační plochy, a nikoliv pozemek, a že tento pozemek užívá bezesmluvně jiný subjekt, totiž vlastník oné zpevněné plochy – vedlejší účastnice. V napadeném rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 260/2012 a 22 Cdo 737/2002 a uzavřel, že zpevněná manipulační plocha představuje pouze určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu pozemku, je jeho součástí, a nemůže tak být ani součástí jiné věci – stavby, ale ani samostatnou věcí v právním smyslu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že taková zpevněná manipulační plocha podléhala stavebnímu a kolaudačnímu řízení podle správních předpisů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která „má být dovolacím soudem řešena a posouzena jinak s tím, že by dovolací soud měl svoji dosavadní judikaturu sjednotit“. Soudy posoudily nesprávně otázku charakteru zpevněné manipulační plochy postavené na části předmětného pozemku. Odvolací soud bez náležitého zhodnocení provedených důkazů považoval manipulační plochu za součást pozemku, a nikoliv za stavbu jako samostatnou nemovitost. Žalovaná je přesvědčena, že zpevněná manipulační plocha je místní účelovou komunikací ve smyslu § 7 zák. o pozemních komunikacích. Odvolací soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 737/2002, opomenul však zohlednit závěr velkého senátu obsažený v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 691/2005, podle nějž mohou být místní komunikace za určitých okolností samostatnou věcí.

Zpevněná manipulační plocha má spojovací a dopravní funkci, slouží k přístupu k nemovitostem a k manipulaci s nákladními vozidly. Jde o těžkou asfaltovou vozovku spojenou se zemí pevným základem, u níž lze vymezit, kde začíná stavba a končí pozemek, ve skladbě: štěrkopísek, hrubé kamenivo, drcené kamenivo, kamenivo obalované asfaltem a asfaltový koberec; a o tloušťce 50 cm. Plocha navíc byla samostatným předmětem práv a povinností. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy k prokázání toho, že je předmětná plocha samostatnou věcí, nemohl dospět ke správnému právnímu posouzení. Není důvod neaplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005 i na účelové komunikace a zpevněné manipulační plochy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v části výroku I., v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku II. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce spatřuje dovolání jako nepřípustné. Dosavadní judikatura je ustálená a zcela jednoznačná. Žalovaná nepředložila žádný relevantní důkaz, kterým by prokázala, že je předmětná plocha natolik specifická, aby ji bylo možné považovat za samostatnou nemovitost. Podotýká, že žalovaná s argumentací ohledně nedostatku své pasivní legitimace přišla až v odvolacím řízení. Nadto nelze z dovolání jasně seznat, zda žalovaná považuje předmětnou plochu za místní, či účelovou komunikaci.

Z odůvodnění: 

Žalovaná v dovolání vymezuje otázku právní povahy zpevněné manipulační plochy.

Pro řešení této otázky je dovolání přípustné i důvodné, neboť na ní právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, dovolatelka závěry odvolacího soudu v daném ohledu napadá a rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

Odvolací soud svůj závěr o tom, že zpevněná manipulační plocha nemůže být samostatnou věcí v právním smyslu (stavbou), ale pouze součástí pozemku jako jeho určité ztvárnění nebo zpracování, učinil bez dalšího s odkazem na závěry podávající se z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 260/2012 a 22 Cdo 737/2002.

V rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 260/2012, dostupném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud uvedl – s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 727/2002 –, že zpevněná plocha představuje určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku a jeho součástí. Současně však zdůraznil, že v dané věci byl žalobce poučen o tom, že podle judikatury dovolacího soudu je zpevněná plocha pouze druhem pozemku, přičemž žalobce netvrdil, že by šlo o něco jiného než o upravený pozemek.

Odkaz na toto rozhodnutí není zcela přiléhavý. Je skutečností, že v něm vyjádřil Nejvyšší soud obecný náhled na to, že zpevněná plocha je obvykle ztvárněním či zpracováním pozemku; z odkazu dovolacího soudu na to, že žalobce netvrdil, že by šlo o něco jiného než o upravený pozemek, však vyplývá možnost i jiného právního náhledu právě v situaci, kdy by v případě zpevněné plochy šlo o něco jiného než o upravený pozemek. V právě souzené věci však nešlo o zpevněnou plochu, ale o plochu manipulační, kde žalovaná výslovně tvrdila technické parametry této plochy, z nichž dovozovala její povahu jako stavby, a tudíž samostatné věci v právním smyslu.

V rozsudku ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, dostupném na www.nsoud.cz, se Nejvyšší soud zabýval povahou silážního žlabu a manipulační plochy, kde zdůraznil, že rozhodnutí v této věci záviselo na tom, zda silážní žlab a zpevněná plocha byly samostatnou stavbou, nebo jen určitým způsobem upraveným pozemkem. Odkázal na závěry formulované v rozsudku ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, kde uvedl, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku s tím, že je nutné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Výslovně ve vztahu ke zpevněné ploše pak ve věci sp. zn. 22 Cdo 737/2002 dovolací soud odkázal na rozsudek ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 737/2002 se Nejvyšší soud nezabýval povahou manipulační plochy, byť rozsudek sp. zn. 2 Cdon 1414/97 obsahuje odkaz i na manipulační plochy, ale také na dráhy, dálnice, silnice, ostatní komunikace, k nimž řadil mj. místní a účelové komunikace.

Na tyto závěry však je třeba nahlížet z hlediska dalšího vývoje judikatury.

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod č. 76/2007 – dále jen „Rc 76/2007“, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě komunikace místní) může být samostatnou stavbou ve smyslu § 119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s tím, že právní vztahy k ní nemusejí být totožné se vztahy k pozemku. Tento rozsudek byl vydán po postoupení dané věci senátem 22 Cdo, jenž se hodlal odchýlit od právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, podle něhož platilo, že „místní komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim.“

V obecné rovině se povahou staveb, resp. výsledků stavební činnosti, ve vztahu k závěrům, zda se jedná o samostatné věci, či součásti pozemku, které mohou být v právní praxi problematické, sporné či hraniční, Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, dostupném na www.nsoud.cz. V této věci se zabýval právní povahou parkoviště, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, na které odkazovalo rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 737/2002, považovalo parkoviště za součást pozemku zejména s argumentem, že představuje ztvárnění či zpracování povrchu pozemku.

V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 pak Nejvyšší soud výslovně vyšel z toho, že na samotném vymezení pojmu „stavba“ jako předmětu občanskoprávních vztahů nic nezměnila ani novela § 9 odst. 1 zák. o pozemních komunikacích provedená zákonem č. 268/2015 Sb., ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který pojem „stavba“, pokud je i nadále samostatnou věcí, nijak nevymezuje; proto lze i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury k pojmu „stavba“ v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb.

K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možné pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutné řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek.

K tomu dovolací soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 dodal, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.

Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. nyní podle výjimek ze superficiální zásady (zejména § 506 odst. 1, § 509, § 3054 a násl. o. z.), je součástí pozemku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96).

Nejvyšší soud dále v dané věci poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku, nebo samostatnou věcí, však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutné při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).

Dovolací soud též nemohl přehlédnout nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, který připustil eventualitu, aby vzletová a přistávací dráha byla s ohledem na způsob jejího stavebního provedení považována za samostatnou věc. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým komunikacím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13, dostupným na nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), již zmiňovanému parkovišti (rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017-II.).

Jestliže odvolací soud v řešené věci bez dalšího opřel názor, že zpevněná manipulační plocha nemůže být věcí (stavbou), ale je jen součástí pozemku, o právní názor, který zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 260/2012 a 22 Cdo 737/2002, je takový postup v rozporu s následnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se při řešení otázky, zda manipulační plocha je stavbou podle občanského práva, odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Je zjevné, že manipulační plocha může být samostatným předmětem právních vztahů, jen je-li stavbou; nejde-li o stavbu, a tudíž o samostatný předmět občanskoprávních vztahů (věc), může jít podle okolností věci buď o součást pozemku (§ 506 odst. 1 o. z.), anebo může být tvořena samostatnými věcmi movitými (např. panely volně položené na pozemku).

Závěr odvolacího soudu, že manipulační plocha je součástí pozemku, je předčasný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn právem.

Odvolací soud totiž věc nezkoumal z hledisek uvedených v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93, na který opakovaně odkázal i Nejvyšší soud (např. v usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015, či rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018). Hlediska rozhodná pro úvahu a posouzení, kdy mohou být výsledky stavební činnosti samostatnou věcí v právním smyslu či pouze součástí pozemku, pak Nejvyšší soud – vedle již výše uvedeného – v aktuální judikatuře souhrnně shrnul např. v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017. Odvolací soud tedy věc znovu zváží z tam uvedených hledisek a bude se zabývat stavebním provedením manipulační plochy; v posledně uvedené věci pak také dovolací soud naznačil, kdy je pro posouzení věci potřeba provést znalecké dokazování a kdy se lze bez znaleckého posudku pro rozhodnutí věci obejít.

Odvolací soud tedy následně zváží, zda zpevněná manipulační plocha tvoří pouze určité ztvárnění, zpevnění pozemku pro účely průjezdu a parkování vozidel apod., a nejde tudíž o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo zda je tomu naopak. Bez bližšího posouzení konkrétní věci nelze takový závěr vyslovit. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud blíže nezabýval stavebním provedením manipulační plochy a z tohoto hlediska neposoudil, zda jde o samostatnou věc – stavbu ve smyslu občanského práva, je jeho rozhodnutí předčasné, a tudíž nesprávné.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku II. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Komentář: 

Problematika právního charakteru staveb (či přírodních či umělých útvarů) vždy patřila v právní praxi obecně, a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu také, k velmi složitým otázkám, které se vždy vzpíraly jednotnému pojetí a jednoznačnému a obecnému přístupu. Ten, kdo vývoj rozhodovací praxe sledoval či sleduje, ví, jak často se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu těmto otázkám věnovala a v jakém širokém rozsahu (jeskyně, lom, studna, rybník, venkovní úpravy, meliorační zařízení, tenisový kurt, parkoviště, pozemní komunikace, vodní díla, letecké stavby apod.). Aktuální komentářová literatura se celou škálou staveb tohoto typu zabývá i s přihlédnutím k návratu k superficiální zásadě a do značné míry naznačuje použitelnost dosavadní judikatury. Zdůrazňuje, že „za účinnosti OZ 1964 platilo, že stavba není součástí pozemku, a to i když je spojena se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2, § 120 odst. 2). Stavba (ve smyslu soukromoprávním) tedy byla chápána jako samostatná nemovitá věc (samozřejmě mohla být i stavba movitá). Omezení principu superficies solo cedit ve vztahu ke stavbám s sebou přinášelo celou řadu problémů. Primární – a vlastně rozhodující – otázkou bylo, kdy je určitá entita stavbou ve smyslu občanskoprávním, a kdy tedy není součástí pozemku (např. budova), resp. kdy taková entita povahu stavby již nenaplňuje, a tudíž se jedná nikoliv o nemovitou věc, nýbrž o pouhou součást pozemku (např. určité ztvárnění povrchu pozemku). Zejména judikatura ‚vlastnického senátu‘ NS v mnoha rozhodnutích postupně formulovala typické znaky pojmu stavba. Tato kazuistika je v naprosté většině použitelná i v poměrech OZ, byť řada dříve řešených problémů v důsledku nové zákonné konstrukce odpadá.

Nový přístup zákonodárce, podle něhož jsou stavby a jiná zařízení součástí pozemku (§ 506), tyto problémy odstraňuje. Zásadně tak odpadá nutnost zjišťování, zda je něco stavbou, neboť součástí pozemku budou jak stavby, tak i takové entity, které povahu soukromoprávní stavby nemají (nebude-li se jednat o movité věci). I tak ovšem stavba – byť nebude v mnoha případech samostatnou věcí, nýbrž právě součástí pozemku – zůstává pro právo relevantní a je třeba se zabývat jejím vymezením. OZ totiž i nadále počítá s případy, kdy stavba nebude součástí pozemku, nýbrž samostatnou věcí.“[1]

Tatáž literatura při vědomí absence zákonné definice stavby v občanském zákoníku nabízí „typické znaky pojmu stavba ve smyslu občanskoprávním“ s tím, že obecně lze typické znaky pojmu stavba ve smyslu občanskoprávním vymezit takto: jedná se o

1. výsledek stavební činnosti člověka, který
2. má materiální povahu,
3. je vymezitelný vůči okolnímu pozemku,
4. má samostatnou hospodářskou funkci (účel) a
5. vyznačuje se kompaktností materiálu.[2]

Publikované rozhodnutí naznačuje určitý vývoj, kterým za posledních cca 25 let judikatura procházela a který v praxi směřoval k tomu, že určité typy činností byly považovány spíše za pouhé ztvárnění povrchu pozemků než za samostatné nemovité věci (tenisové kurty, parkoviště, chodníky, manipulační plochy). V posledním období se však rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v poměrech posuzování právní povahy parkoviště vrátila k východiskům a zdůraznila, že ani parkovišti nelze upřít povahu samostatné věci, jde-li o stavbu.[3] Praxe v dřívějším období považovala parkoviště za součást pozemku typicky v případech, kdy se jednalo pouze o upravenou plochu, která sloužila k parkování vozidel. Nikdo by však zřejmě nepochyboval o povaze parkoviště jako samostatné věci tam, kde by bylo konstruo­váno jako několikapatrový objekt taktéž sloužící k parkování vozidel. Proto judikatura posledního období klade důraz při posuzování samostatnosti či nesamostatnosti objektů právě na jejich povahu jakožto stavby. Z těchto východisek vychází i právě publikované rozhodnutí. Jak ovšem zdůrazňuje, posuzování některých případů je i při stanovení východisek pořád hraniční a závisí na individuálních okolnostech jednotlivého případu. To se projevilo např. i ve věci, kde Nejvyšší soud posuzoval právní povahu tzv. záporového pažení.[4]

Je zřejmé, že s přechodem na superficiální zásadu některé z dosavadních problémů odpadnou – jak naznačila komentářová literatura uvedená výše –, některé nové a složité zase přibudou. K těm nejvíce komplikovaným patří vymezení tzv. dočasné stavby jakožto výjimky ze superficiální zásady. Přestože se odborná literatura snaží nabídnout řešení při vymezení dočasné stavby,[5] současně připouští, že se jedná o institut značně problematický,[6] kde ani po více než pěti letech od nabytí účinnosti občanského zákoníku „není jasná představa o obsahu tohoto pojmu“.[7] Spornost této otázky naznačuje, že praxe dosud neví, která stavba jako dočasná je samostatnou nemovitou věcí a která stavba jako trvalá je součástí pozemku. To samo o sobě je pro praxi zásadní problém. Přihlédneme-li k tomu, že i v katastru nemovitostí může být nesprávný zápis stavby, která je samostatnou věcí, ač je součástí pozemku (a naopak), pak ve spojení s nabytím od neoprávněného a tzv. materiální publicitou tento stav vytváří pro praxi časovanou bombu, která bude tikat do doby, než bude dočasná stavba jednoznačně v praxi vymezena. Toho si povšimla již také vysokoškolská učebnice věcných práv, která na daný problém poukazuje s konstatováním, že lze očekávat vyřešení této otázky až judikaturou Nejvyššího, resp. Ústavního soudu.[8]

K tomu nutno doplnit, že institut dočasných staveb nepožívá přílišné právní jistoty ani v rakouské rozhodovací praxi, ačkoliv jde o institut rakouského původu. Podle § 435 rakouského ABGB jsou dočasné stavby takové stavby, které jsou postaveny na cizím pozemku s úmyslem zde nesetrvat. Absence úmyslu mít stavbu na cizím pozemku natrvalo se dovozuje buď ze stavebního provedení stavby, nebo z časově omezeného právního titulu k pozemku (srov. H. Koziol, R. Welser: Grundriss des bürgerlichen Rechts, Band II., Manz, Wien 1996, str. 8). Dočasné stavby jsou podle rakouského práva vždy movitými věcmi a jako s movitými věcmi se s nimi i nakládá (srov. B. Eccher in H. Koziol, P. Bydlinski, R. Bollenberger: Kurzkommentar zum ABGB, Springer, Wien 2010, str. 421).

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

---

[1] F. Melzer, P. Tégl, a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, svazek III., § 419-654, Leges, Praha 2014, str. 259.

[2] Tamtéž, str. 260.

[3] K tomu srov.: Nejvyšší soud České republiky: Občanskoprávní povaha parkoviště, Právní rozhledy č. 6/2019, str. 222-224.

[4] K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014 (www.nsoud.cz).

[5] Op. cit. sub 1, str. 320 a násl.

[6] Tamtéž.

[7] K tomu srov. P. Bezouška, B. Havel, M. Hulmák, F. Melzer, Z. Králíčková, V. Pihera, K. Ronovská, P. Tégl, I. Telec: Pět let poté: Nové soukromé právo v předškolním věku, Právní rozhledy č. 1/2019, str. 5.

[8] K tomu srov.: J. Spáčil a kol.: Věcná práva. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2018, str. 148, marg. č. 336 a poznámka pod čarou č. 336.