ESLP: K nezávislosti a nestrannosti Rozhodčího soudu pro sport

Rozhodčí soud pro sport je „tribunálem založeným zákonem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a způsob jmenování rozhodců tohoto soudu odpovídá požadavkům Úmluvy.

Rozsudek ESLP ve věci Mutu a Pechstein v. Švýcarsko ze dne 2. 10. 2018, stížnosti č. 40575/10 a 67474/10

Shrnutí fakt:

První stížnost podal profesionální fotbalista, Adrian Mutu, kterému byla uložena povinnost zaplatit vysokou částku jeho klubu za jednostranné porušení kontraktu. Druhou stížnost podala rychlobruslařka, Claudia Pechstein, která byla sankcionována za doping. Obě stížnosti vyvolaly otázky ohledně spravedlivosti řízení před Rozhodčím soudem pro sport (CAS).

V srpnu 2003 A. Mutu (stěžovatel) přešel z italského klubu AC Parma do Chelsea za částku 26 milionů eur. V říjnu 2004 Anglická fotbalová asociace prováděla dopingové testy, které odhalily stopy kokainu ve vzorku, který předložil stěžovatel. Fotbalový klub Chelsea proto se stěžovatelem ukončil smlouvu. V dubnu 2005 Odvolací výbor fotbalové asociace Premier League (FAPLAC), ke které se odvolali jak stěžovatel, tak fotbalový klub, rozhodl, že došlo k jednostrannému porušení smlouvy „bez rozumného důvodu“ ze strany stěžovatele. Stěžovatel se odvolal k CAS, který rozhodnutí potvrdil v prosinci 2005. V květnu 2006 fotbalový klub Chelsea podal žalobu na náhradu škody k Mezinárodní federaci fotbalových asociací (FIFA), která nařídila stěžovateli, aby klubu zaplatil více než 17 milionů eur. V červenci 2009 CAS zamítl odvolání stěžovatele. V září 2009 stěžovatel podal do rozhodnutí CAS odvolání ke švýcarskému federálnímu Nejvyššímu soudu, ve kterém namítal, že CAS není nezávislý ani nestranný. Stěžovatel se ve svém odvolání opíral jednak o anonymní e-mail, podle kterého jeden z rozhodců CAS byl partnerem advokátní kanceláře, která zastupovala zájmy vlastníka fotbalového klubu Chelsea, a dále o skutečnost, že jiný rozhodce byl předtím členem rozhodčího senátu, který potvrdil nedostatek „rozumného důvodu“ pro porušení smlouvy. V červnu 2010 švýcarský federální Nejvyšší soud rozhodl, že rozhodčí senát CAS lze považovat za „nezávislý a nestranný“ a odvolání zamítl.

C. Pechstein (stěžovatelka) byla v únoru 2009 podrobena dopingovým testům, stejně jako všichni sportovci se zaregistrovanou účastí na světovém šampionátu v rychlobruslení. Po analýze jejího vzorku krve disciplinární komise Mezinárodní bruslařské unie udělila stěžovatelce trest dvouletého zákazu činnosti. V červenci 2009 se stěžovatelka a německá rychlobruslařská asociace odvolaly k CAS. Rozhodčí řízení před CAS bylo neveřejné, ačkoliv stěžovatelka žádala o veřejné jednání. V listopadu 2009 CAS potvrdil dvouletý zákaz činnosti. V prosinci 2009 se stěžovatelka obrátila ke švýcarskému federálnímu Nejvyššímu soudu a žádala, aby zrušil rozhodčí nález CAS. Argumentovala přitom tím, že CAS není „nezávislý a nestranný“ tribunál nejenom z důvodu způsobu, kterým jsou jmenováni rozhodci tohoto soudu, ale také vzhledem k přísnosti, se kterou se prezident tohoto soudu staví k dopingu, a k odmítnutí její žádosti, aby jednání bylo veřejné. V únoru 2010 švýcarský federální Nejvyšší soud její odvolání zamítl.

Předmět stížností před ESLP:

Oba stěžovatelé namítali, že CAS nelze považovat za nezávislý a nestranný tribunál ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Předmětem první stížnosti byla dále výše finanční částky, kterou měl stěžovatel zaplatit fotbalovému klubu Chelsea. Stěžovatel namítal porušení čl. 4 odst. 1 (zákaz otroctví a nucené práce), čl. 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života), a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (právo na pokojné užívání majetku). Předmětem druhé stížnosti bylo neuskutečnění veřejného řízení před disciplinární komisí Mezinárodní bruslařské unie, Rozhodčím soudem pro sport a švýcarským federálním Nejvyšším soudem, a to přes výslovné žádosti stěžovatelky.

ESLP nejprve posuzoval přijatelnost stížností a přitom konstatoval mj. následující. Stížnosti se v podstatě týkají složení CAS a řízení před ním. CAS však není ani státním soudem, ani jinou institucí založenou podle švýcarského veřejného práva, ale entitou založenou pod záštitou Mezinárodní rady sportovní arbitráže (ICAS), která je soukromoprávní nadací. Nálezy CAS jsou však v určitých případech, včetně otázky zákonnosti složení rozhodčího senátu, přezkoumatelné švýcarským federálním Nejvyšším soudem. V dotčených případech švýcarský federální Nejvyšší soud zamítl odvolání stěžovatelů, čímž přiznal dotčeným rozhodčím nálezům účinek res iudicata ve švýcarském právním řádu, a tudíž stěžovateli napadená jednání a opomenutí byla způsobilá založit odpovědnost státu podle Úmluvy. ESLP tak dospěl k závěru, že má pravomoc ratione personae přezkoumat stížnosti stěžovatelů týkající se jednání nebo opomenutí CAS, která byla „validována“ švýcarským federálním Nejvyšším soudem.

K namítanému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy uvedl ESLP následující. Právo na přístup k soudu nebrání tomu, aby rozhodčí soudy rozhodovaly určité majetkové spory mezi soukromými osobami (viz Suda v. Česká republika, č. 1643/06, 28. 10. 2010, § 48). Rozhodčí doložky nejsou v rozporu s Úmluvou (viz Tabbane v. Švýcarsko, č. 41069/12, 1. 3. 2016, § 25). Je nutné rozlišovat mezi dobrovolnou arbitráží a arbitráží „povinnou“. U „povinné“ arbitráže strany sporu nemají jinou možnost než předložit spor rozhodčímu soudu, který potom musí poskytovat veškeré záruky, které ukládá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz Suda v. Česká republika, § 49). Naopak u dobrovolné arbitráže nevzniká problém ohledně záruk čl. 6 Úmluvy. Strany sporu se rozhodčí doložkou dobrovolně vzdávají určitých práv garantovaných Úmluvou, za předpokladu, že takové vzdání práv je svobodné, přípustné a jednoznačné (Suda v. Česká republika, § 48; Eiffage S. A. a další v. Švýcarsko, č. 1742/05, 15. 9. 2009; Transportes Fluviais do Sado S. A. v Portugalsko, č. 35943/02, 16. 12. 2003; Tabbane v. Švýcarsko, § 27).

Otázkou však je, zda stěžovatelé tím, že akceptovali jurisdikci CAS, se tak vzdali svobodně, zákonně a jednoznačně svých práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Co se týká C. Pechstein, její akceptování jurisdikce CAS nebylo svobodné, jelikož její jedinou možností bylo buď přijmout rozhodčí doložku a vydělávat si na živobytí sportem na profesionální úrovni, nebo odmítnout rozhodčí doložku a vzdát se profesionálních aktivit úplně. Přijetí jurisdikce CAS touto stěžovatelkou, které neukládal zákon, ale pravidla Mezinárodní bruslařské unie, tak musí být považováno za „povinnou“ arbitráž, na kterou se vztahují záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Co se týče A. Mutu, ačkoliv nebyl nucen přijmout jurisdikci CAS, a nejednalo se tak o „povinnou“ arbitráž (na způsob řešení sporů se vztahovala smluvní svoboda klubů a hráčů), jednoznačně se nevzdal práva napadnout nezávislost a nestrannost CAS v řízení o sporu mezi ním a klubem Chelsea, když vyslovil nesouhlas s rozhodcem zvoleným fotbalovým klubem Chelsea a napadl jeho nestrannost a nezávislost. I v případě prvního stěžovatele tak rozhodčí řízení muselo splňovat podmínky čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Je tedy třeba zjistit, zda CAS byl „nezávislým a nestranným tribunálem založeným zákonem“ v době, kdy rozhodoval o případech stěžovatelů. CAS má plnou jurisdikci přezkoumávat, na základě právních předpisů a v rámci řízení vedeného předepsaným způsobem, jakoukoliv faktickou a právní otázku v kontextu jemu předloženého sporu. Jeho nálezy mají povahu soudních rozhodnutí a je možné proti nim, za určitých zákonem stanovených podmínek, podat odvolání ke švýcarskému federálnímu Nejvyššímu soudu, který nálezy CAS považuje za „skutečné rozsudky, které jsou srovnatelné s rozsudky státních soudů“. CAS rozhodoval případy stěžovatelů na základě švýcarského federálního zákona o mezinárodním právu soukromém a judikatury švýcarského federálního Nejvyššího soudu. Lze jej tedy považovat za „tribunál založený zákonem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

V případě C. Pechstein byl seznam rozhodců veden Mezinárodní radou sportovní arbitráže (ICAS) a byl složen následujícím způsobem: tři pětiny rozhodců byly jmenovány z jednotlivců navržených Mezinárodním olympijským výborem, mezinárodními federacemi a národními olympijskými výbory; jedna pětina rozhodců byla jmenována ICAS „na základě konzultací za účelem ochrany zájmů sportovců“; a jednu pětinu rozhodců tvořily osoby nezávislé na shora uvedených sportovních organizacích. ICAS mohla jmenovat pouze jednu pětinu rozhodců z jednotlivců, kteří neměli žádný vztah ke sportovním organizacím, které by mohly být protistranou sportovců ve sporech před CAS. Jmenování rozhodců bylo v diskreční pravomoci ICAS, která sama však byla složena z jednotlivců, kteří vzešli ze sportovních organizací. To naznačovalo existenci určité vazby mezi ICAS a organizacemi, které byly způsobilé předkládat spory před CAS proti sportovcům, zejména spory disciplinární povahy. Rozhodci byli jmenováni na funkční období čtyř let, které bylo obnovitelné neomezeně, a ICAS měla pravomoc rozhodce za určitých podmínek vyškrtávat ze seznamu rozhodců. V případě C. Pechstein byl rozhodčí senát, který rozhodoval spor mezi ní a Mezinárodní bruslařskou unií, složen ze tří rozhodců zapsaných na seznamu vedeném ICAS. Možnost C. Pechstein zvolit si rozhodce byla tudíž omezena povinností vybrat si některého rozhodce z tohoto seznamu rozhodců. V rozhodné době tento seznam čítal téměř 300 jmen. C. Pechstein však nepředložila žádné faktické argumenty způsobilé obecně zpochybnit nezávislost a nestrannost jak rozhodců zapsaných na tomto seznamu, tak rozhodců, kteří rozhodovali její spor. Co se týče složení rozhodčího senátu, který její případ rozhodoval, nesouhlasila pouze s jedním rozhodcem (předsedou senátu), aniž by své námitky odůvodnila.

Ačkoliv lze připustit, že sportovní organizace, které se ve sporech proti sportovcům mohou obrátit na CAS, ovlivňují způsob jmenování rozhodců v relevantním čase, nelze vyslovit závěr, pouze na základě tohoto vlivu, že seznam rozhodců je složen z rozhodců, které nelze jednotlivě považovat za nezávislé a nestranné ve vztahu k těmto organizacím. Nebyly tak dány dostatečné důvody k odklonu od konzistentní judikatury federálního Nejvyššího soudu, podle které 1. systém založený na seznamu rozhodců odpovídá ústavním požadavkům nezávislosti a nestrannosti, které jsou aplikovatelné na arbitrážní soudy, a 2. CAS, když vystupuje jako externí odvolací orgán ve vztahu k mezinárodním federacím, lze považovat za soudní orgán, který je nezávislý na stranách sporu. Ohledně pravomoci generálního tajemníka CAS provádět formální změny rozhodčích nálezů a po skončení rozhodčího řízení upozorňovat rozhodčí senáty na principiální otázky, což je dle C. Pechstein názorným příkladem nedostatku nezávislosti a nestrannosti CAS ve vztahu ke sportovním organizacím, stěžovatelka neprokázala, že v jejím případě byl rozhodčí nález pozměněn generálním tajemníkem CAS v její neprospěch. Nedošlo tak k porušení práv stěžovatelky zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu údajné absence nestrannosti a nezávislosti CAS.

A. Mutu kritizoval skutečnost, že určitý rozhodce byl členem rozhodčího senátu, který vydal nález z prosince 2005, a poté byl také členem rozhodčího senátu, který vydal nález z července 2009. Avšak pro to, aby mohla existovat obava z jeho nestrannosti, by takový rozhodce musel přezkoumávat po sobě stejná fakta a řešit stejné právní otázky. I když se dotčené rozhodnutí týkalo stejných fakt, právní otázky, které rozhodce posuzoval, byly velmi odlišné, a to vzhledem k tomu, že první řízení se týkalo smluvní odpovědnosti stěžovatele a druhé řízení se týkalo výše náhrady škody, která měla být vyplacena poškozené straně. A. Mutu také kritizoval jiného rozhodce pro jeho vazby na advokátní kancelář, která zastupovala zájmy vlastníka fotbalového klubu Chelsea. V obsáhlém odůvodnění rozsudku, který nenesl žádné znaky arbitrárnosti, federální Nejvyšší soud dospěl k závěru, že A. Mutu nepodepřel svá tvrzení důkazy. ESLP nevidí žádný důvod k tomu, aby v této otázce nahrazoval stanovisko federálního Nejvyššího soudu stanoviskem svým, a neshledává porušení práv stěžovatele garantovaných v čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu nedostatku nezávislosti a nestrannosti CAS.

Ohledně námitky C. Pechstein, že řízení před disciplinární komisí Mezinárodní bruslařské unie, CAS a švýcarským federálním Nejvyšším soudem nebyla veřejná, je nutné připomenout, že zásady týkající se veřejnosti řízení v civilních věcech platí jak pro soudy, tak pro profesní disciplinární orgány (Gautrin a další v. Francie, 20. 5. 1998, § 43). C. Pechstein výslovně žádala, aby jednání před CAS bylo veřejné, přičemž její žádost byla zamítnuta, aniž by k tomu byl dány důvody ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP se domnívá, že otázka podstaty sankce uložené C. Pechstein za doping, která byla před CAS projednávána, vyžadovala řízení za přítomnosti veřejnosti. Došlo tedy k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu neveřejné povahy jednání před CAS. Není nutné zabývat se stížností na neveřejnost řízení před disciplinární komisí Mezinárodní bruslařské unie, jelikož CAS je ve vztahu k Mezinárodní bruslařské unii odvolacím orgánem s plnou jurisdikcí. Řízení před švýcarským federálním Nejvyšším soudem se týkalo vysoce právně-technických otázek, ohledně kterých veřejnost řízení nebyla nezbytná. Tato část stížnosti je tedy zjevně neopodstatněná.

Ohledně stížností na porušení čl. 4 odst. 1 a 8 Úmluvy z ničeho nevyplývá, že by došlo k porušení práv a svobod zaručených těmito ustanoveními, a stížnosti jsou tedy nepřijatelné. Vzhledem k tomu, že Švýcarsko neratifikovalo Protokol č. 1 k Úmluvě, tato část stížnosti musí být rovněž odmítnuta.

ESLP uložil Švýcarsku, aby C Pechstein vyplatilo náhradu nemateriální újmy ve výši 8 000 eur.

 

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M., Katedra mezinárodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.

Go to TOP