Ve svém předchozím článku (BA č. 3/2019) jsem se věnoval podrobnému výkladu pojmu „další nemajetkové újmy“ ve smyslu § 2958 o. z., včetně předložení klasifikačního rámce jednotlivých typů těchto újem a uvedení praktických příkladů. Nejvyšší soud však prostřednictvím Metodiky a na ní navazující judikatury razí mnohem restriktivnější pohled na tento institut, který je však podle mého názoru důsledkem nesprávné (tendenční) argumentace, jakož i nedostatečného zohlednění základních zásad nového občanského zákoníku.

Ve výše zmíněném článku[1] prezentuji výklad, že další nemajetkové újmy (dále též jen „DNÚ“) zahrnují situace či stavy, které při ublížení na zdraví nastávají běžně, nejsou bolestmi ani s nimi přímo nesouvisejí, a zároveň jde o takové následky ublížení na zdraví, které jsou (na rozdíl od ztížení společenského uplatnění) dočasné. Základní klasifikační rámec jednotlivých typů DNÚ a jejich vztah k bolestem a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) vyplývá z přehledové tabulky (viz níže).

Komentářové výklady pojmu DNÚ

Před analýzou Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále též jen „Metodika“)[2] a na ní navazující judikatury Nejvyššího soudu se však nejprve pojďme podívat na to, jak na institut dalších nemajetkových újem nahlíží komentářová literatura.

Velký Beckův komentář k o. z. uvádí, že další nemajetkové újmy mohou mít formu „psychické bolesti nebo jiných duševních útrap“.[3] Psychickou bolest v této souvislosti popisuje jako „duševní reakci na poruchu zdraví člověka“, která může mít „podobu smutku, deprese, strachu z dalších následků“ a kterou lze jako pojem zahrnout pod označení duševní útrapy ve smyslu § 2956 o. z. věty za středníkem.[4]

Tyto úvahy jsou v zásadě plně kompatibilní se mnou předestřeným rámcem, pouze s tím rozdílem, že zmíněný komentář používá pojem „psychické bolesti nebo jiné duševní útrapy“ namísto mnou používaného pojmu negativní emoční stavy (dále též jen „NES“), který v sobě jako nadmnožina zahrnuje různé termíny popisující tuto subjektivní kategorii, neboť ty v jednotlivých případech nemusejí být zcela přiléhavé.

Např. spojení „psychická bolest“ je podle mého názoru vhodné spíše pro popis duševních útrap pozůstalých při usmrcení osoby jim blízké, ale nevystihuje celou škálu emočních stavů poškozeného při ublížení na zdraví. Ostatně i samotný pojem „duševní útrapy“ může evokovat spíše intenzivnější či závažnější stavy, ačkoliv neexistuje žádný důvod škůdce jakkoliv osvobozovat z povinnosti kompenzovat poškozenému též „standardní“ NES, jsou-li v příčinné souvislosti s ublížením na zdraví. Je třeba mít též na paměti, že v případě o. z. zákonodárce vědomě volil terminologii českého původu (někdy i z období obrozenecké češtiny), čímž se připravil o možnost využít potenciálně přiléhavější pojmy latinského či jiného původu. Toto omezení však pro právní teorii a praxi samozřejmě neplatí.

Citovaný velký Beckův komentář k o. z. podle všeho vnímá DNÚ primárně jakožto subjektivní kategorii, zakotvenou v duševní sféře poškozeného. Svoji roli v tomto vnímání DNÚ mohlo sehrát i to, že u části DNÚ (konkrétně u NES spojených s vnímáním ublížení na zdraví jako takového) skutečně mezi ublížením na zdraví jakožto zdrojovou příčinou a příslušným NES absentuje „mezistupeň“ další objektivní kategorie, jakou jsou u bolestného fyzické bolesti, u zbylých DNÚ dočasné následky nebo u ZSU trvalé následky. Tento „subjektivizující“ náhled na věc je v pořádku do té míry, že veškeré důsledky ublížení na zdraví (tedy i bolest či trvalé následky) se logicky projevují též v duševní sféře poškozeného, a v konečném důsledku je tak komplexně (dohromady) odškodňována jak objektivní, tak subjektivní kategorie újmy, ať již jde o linii bolestného, DNÚ, či ZSU.

Na druhou stranu však z principiálního hlediska není vhodné vydělovat DNÚ z režimu, který mají bolestné či ZSU, kde negativní emoční stavy „nasedají“ na příslušnou objektivní kategorii, která je vyvolává, tedy v daných případech na fyzickou bolest, resp. trvalé následky. Pokud totiž nebudeme i u DNÚ řádně zohledňovat dualitu objektivní kategorie (jakožto bezprostřední příčina) – subjektivní kategorie (NES vyvolané touto příčinou), může zůstat nepovšimnuta absence kauzality jako jeden z hlavních důvodů, proč v rámci bolestného nelze odškodňovat negativní emoční stavy vyvolané zcela jinými příčinami. A budiž připomenuto, že v případě DNÚ jsou těmito bezprostředními příčinami dočasné následky, resp. též samotné ublížení na zdraví jako takové.

Zmíněný velký Beckův komentář k o. z. nicméně objektivní kategorii dočasných následků v rámci DNÚ implicitně regis­truje, když ve výčtu příkladů zmiňuje též „odloučení od rodiny (zvláště od dětí či od rodičů) v průběhu dlouhé hospitalizace“,[5] což odpovídá objektivní kategorii dočasných následků spočívajících v ušlém prožívání běžného života, případně též nevšedních dnů. Jinak se věnuje stavům, které odpovídají subjektivní kategorii negativních emočních stavů.

V tomto směru citovaný komentář jako příklady DNÚ konkrétně uvádí následující stavy:[6] šok ze zranění; strach o život; strach těhotné ženy o zdraví nenarozeného dítěte; starost o budoucnost (strach z následků zranění); úzkost v době léčení (z dalšího průběhu léčby, strach z komplikací nebo z další operace); duševní deprese během léčby; pocit méněcennosti.

Uvedené příklady tedy povýtce odpovídají kategorii NES spojených s vnímáním ublížení na zdraví jako takového, byť některé stavy (typicky např. pocit méněcennosti) mohou být spojeny též s vnímáním dočasných následků, zejména prožívání nepříjemných či obtížných situací.[7]

Podle komentáře Wolters Kluwer k o. z. může v případě DNÚ jít „o nepříznivé dopady do sféry poškozeného, které nejsou bolestivé a které nemají trvalý charakter“.[8] I tato charakteristika dalších nemajetkových újem je kompatibilní se mnou prezentovaným pojetím DNÚ, v rámci kterého akcentuji kauzální nezávislost na bolestech a dále dočasnost jakožto způsob odlišení od ZSU.

Z příkladů uvedených v citovaném komentáři pak vyplývá, že oproti velkému Beckově komentáři pojímá DNÚ spíše jako objektivní kategorii. Konkrétně komentář uvádí následující čtyři typy DNÚ označené jako „dočasná omezení v dosavadních aktivitách“:[9] omezení v běžném životě po přechodnou dobu; hospitalizace; fixace končetiny; dieta. Jde tedy o příklady, které spadají pod v tomto článku vymezenou objektivní kategorii dočasných následků ve smyslu ušlého prožívání běžného života, resp. nevšedních dnů, a prožívání nepříjemných či obtížných situací.

Subjektivní stránku věci zohledňuje komentář tak, že má jít o taková dočasná omezení, která jsou „vnímána natolik intenzivně, že je bude namístě odškodnit peněžitou náhradou“.[10] S tímto názorem se neztotožňuji. Nevidím totiž legitimní důvod znevýhodňovat DNÚ oproti bolestnému či ZSU tím, že kompenzaci DNÚ budeme podmiňovat „dostatečnou intenzitou vnímání“ příslušné objektivně vzniklé újmy.

Je snad přiznání bolestného např. za podvrtnutý kotník vázáno na to, aby poškozený s tím spojenou bolest vnímal dostatečně „intenzivně“? Je kompenzace za ZSU např. v oblasti formálních společenských vztahů (doména 740 Metodiky) či politického života (doména 950 Metodiky) závislá na podmínce dostatečné intenzity vnímání daného omezení? Nebo jiné z celkem 74 oblastí dle Metodiky? A pokud nikoliv, proč tuto zákonem nestanovenou podmínku vyžadovat u kompenzace dalších nemajetkových újem?

Bylo již výše uvedeno, že dočasné následky v rámci DNÚ v sobě nesou v zásadě totéž spektrum omezení jako trvalé následky v rámci ZSU. Často však objektivně půjde o intenzivnější formu těchto omezení, neboť léčba směřující k uzdravení či alespoň stabilizaci zdravotního stavu teprve probíhá, takže žádoucího stavu dosud nebylo dosaženo. Této intenzivnější formě dočasných následků bude typicky odpovídat též intenzivnější prožívání negativních emočních stavů spojených s těmito následky, resp. též s ublížením na zdraví jako takovým.

Trvalé následky jsou jistě také vnímány poškozenými negativně, nicméně zpravidla půjde oproti dočasným následkům o méně intenzivní formu vnímání, a to i přes vědomí trvalosti stavu. Důvodem je adaptační schopnost lidského mozku – kdyby se intenzita vnímání konkrétního negativního podnětu postupem času nezmenšovala, nakumulovalo by se podobných intenzivních pocitů během několika let tolik, že by to lidská psychika jednoduše nezvládla.

Člověk s trvalými následky již tuto skutečnost v sobě více či méně zpracoval a jeho psychika se na tento stav již do značné míry adaptovala, proto nelze u takto ustáleného stavu očekávat stejně intenzivní formu vnímání negativní reality jako u „čerstvého“ ublížení na zdraví. Je třeba též vzít do úvahy, že zejména u závažnějších ublížení na zdraví poškozený nemá jistotu, jak se bude jeho stav vyvíjet a zda neskončí s trvalými následky, což ještě zintenzivňuje jeho negativní emoční stavy.

Dodatečný požadavek na jakousi „kvalifikovanou intenzitu vnímání“ u DNÚ, tedy újem, jejichž intenzita vnímání je z důvodu recentnosti obecně vyšší, tedy vyznívá nepřípadně, zejména ve srovnání se (správnou) absencí obdobného požadavku u kompenzace ztížení společenského uplatnění, kde jsou jednotlivá omezení v důsledku psychické adaptace vnímána obecně méně intenzivně. Intenzitu vnímání jednotlivých DNÚ lze zohlednit v konečné výši kompenzace, považuji však za neakceptovatelné a nesystémové činit toto kritérium podmínkou vzniku samotného nároku na kompenzaci dalších nemajetkových újem.

Metodika

Snahy o vytváření nerovných podmínek pro DNÚ, ač dle zákona jde o plnoprávnou kategorii nemajetkových újem, jsou nebezpečné též z důvodu, že mohou být předstupněm marginalizace celého institutu dalších nemajetkových újem. Právě tímto směrem se bohužel vydala Nejvyšším soudem prosazovaná Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, v čemž pak dále pokračovala i na ni navazující judikatura Nejvyššího soudu. Pojďme se podívat na podrobnosti.

Metodika zavedla pojem tzv. „bolesti v širším smyslu“, smyslem jejíž náhrady má být „vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou …, a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách“.[11]

Takto postulované pojetí bolesti v širším smyslu je principiálně v pořádku, neboť respektuje příčinnou souvislost s bolestí (ublížení na zdraví →   bolest →   nepohodlí, stres či obtíže související s bolestí). Dalo by se shrnout do hesla „co je od bolesti, odčiňme na bolestném“, a v celkovém kontextu odpovídá logické koncepci, že v rámci DNÚ by se naopak měly kompenzovat nemajetkové újmy, které nejsou způsobeny bolestmi a zároveň nemají trvalý charakter, což je zase charakteristické pro ZSU. Pojetí „bolesti v širším smyslu“ zároveň umožňuje kompenzovat negativní emoční stavy spojené s vnímáním bolesti v rámci bolestného, kam tento typ NES kauzálně patří.

Bohužel Metodika vzápětí popírá sebe sama, když ihned po shora citovaném kauzálním vymezení „bolesti v širším smyslu“ uvádí: „Případné další obtíže, jejichž míra je excesivní tím, že překračuje obvyklou zátěž poškozeného při podrobení se omezením plynoucím z léčby (nad rámec komplikací ocenitelných procentním zvýšením), představují další nemajetkovou újmu podle § 2958 o. z.“[12]

Tato věta totiž ve zjevném rozporu s principem kauzality implikuje, že „obvyklá“ omezení plynoucí z léčby by se měla odškodňovat v rámci bolestného, ač tato omezení jsou sama o sobě následkem ublížení na zdraví, zcela nezávislým na existenci bolestí!

V rámci mnou navrženého třídění jde o klasické dočasné následky ve formě ušlého prožívání běžného života či nevšedních dnů, resp. ve formě prožívání nepříjemných či obtížných situací. Jak již zde bylo v různých obměnách zdůrazňováno, tyto dočasné následky jsou vyvolány samotným ublížením na zdraví (jde tedy o nezprostředkovanou příčinnou souvislost ublížení na zdraví →   dočasné následky), případné paralelně vznikající bolesti tedy nemají na existenci objektivní kategorie dočasných následků žádný vliv.

Metodika tedy nerespektuje své vlastní omezení, že zásahy do osobnostní sféry poškozeného kompenzovatelné v rámci bolestného musejí souviset s bolestí, což je ostatně omezení diktované principy právní logiky a kauzality. Namísto toho Metodika fakticky chápe bolesti v širším smyslu tak, jako by kromě vlastních bolestí šlo o zásahy, které „obvykle doprovázejí stavy popsané v jednotlivých položkách“, čímž se ovšem z hlediska příčinné souvislosti posunula o úroveň níže, tedy k samotnému ublížení na zdraví. V „jednotlivých položkách“ totiž není uvedeno nic jiného než jednotlivá poškození zdraví.[13] Tato poškození zdraví však logicky nepůsobí pouze bolest, ale též další nemajetkové újmy, v dlouhodobějším horizontu pak potenciálně i ztížení společenského uplatnění.

Toto vymknutí z kloubů kauzality je zřejmé též z výše citovaného požadavku, aby v případě odškodnění v rámci DNÚ muselo jít o obtíže „nad rámec komplikací ocenitelných procentním zvýšením“.[14] Příslušnými procenty (až do 20 %) je totiž navyšována základní sazba bolestného, a to z přirozeného důvodu, že komplikace ublížení na zdraví ve většině případů dávají vznik též větším fyzickým bolestem.

Odškodnění fyzických bolestí jakožto jednoho z důsledků komplikací pak v sobě logicky nemůže zahrnovat odškodnění jiných důsledků těchto komplikací, ať již jde o DNÚ, či ZSU. Je třeba mít na paměti, že ublížení na zdraví (jakožto důsledek protiprávního jednání či škodní události) trvá až do jeho úplného vyléčení, přičemž komplikace jsou jedním z možných – byť nežádoucích – scénářů vývoje ublížení na zdraví v čase. Po celou dobu své existence vyvolává ublížení na zdraví bezprostředně různé důsledky – kromě již zmíněných fyzických bolestí způsobuje též NES spojené s vnímáním ublížení na zdraví jako takového, jakož i dočasné následky popsané již dříve. Pokud pak k úplnému vyléčení nedojde ani během jednoho či dvou roků, bude zřejmé, že ublížení na zdraví vyvolalo též trvalé následky, kompenzovatelné v rámci ZSU. Kompenzace jakéhokoliv z důsledků ublížení na zdraví však nemůže znamenat, že touto kompenzací již byly odčiněny též důsledky zbylé.

V rámci prezentace pojmu „bolest v širším smyslu“ je zavádějící též odkaz Metodiky na obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí o. z. [„Smyslem náhrady za bolest je … odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí o. z.), …“].[15] Vyvolává totiž dojem, že v rámci bolestného „v širším smyslu“ jsou paušálně odškodňovány též obavy ze ztráty života či vážného poškození zdraví související s daným ublížením na zdraví, aniž by zde byla třeba příčinná souvislost se samotným bolestivým stavem.

Na uvedenou závorku sice navazuje shora již citovaná věta „…, a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí …“,[16] jak už však bylo zmíněno, tuto zásadní kauzální restrikci Metodika bohužel vůbec nedodržuje. Uvedený zavádějící dojem utvrzuje též absence obav ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve výčtu situací, které Metodika uvádí jako příklady dalších nemajetkových újem (k tomuto výčtu se ještě dostaneme).

Předmětné obavy sice mohou být v některých případech vyvolány vlastními bolestivými stavy (a pak by se skutečně jednalo o formu NES vyvolaných fyzickými bolestmi), ve většině případů však půjde o obavy vyvolané vnímáním ublížení na zdraví jako takového. I v případě bolestí totiž platí, že pozitivní korelace (současný výskyt) dvou jevů neznamená nutně jejich kauzalitu. Proto ani u bolestí a současně s nimi prožívaných NES nelze vycházet z logicky chybných úvah typu cum hoc, ergo propter hoc („společně, tudíž kvůli tomu“), případně post hoc, ergo propter hoc („poté, tedy kvůli tomu“).

Např. pokud je těžce zraněný člověk ponechán bez pomoci svému osudu, v důsledku šokového stavu často ani žádnou bolest vnímat nebude, bude však pociťovat intenzivní obavy o svůj život. Obavy poškozeného, zda ještě bude někdy na pravé oko vidět, budou typicky vyvolány poraněním tohoto oka, nikoliv související bolestí. V případě ruptury dělohy bude poškozená žena zažívat intenzivní obavy, zda ještě bude někdy moci mít děti, zcela bez ohledu na případnou fyzickou bolest v podbřišku. Při mnohočetném poranění nervů ruky bude mít poškozený silné obavy, zda ruku ještě někdy bude moci plnohodnotně používat, i když mu budou bolesti utlumeny analgetiky.

Za nepřípadnou vnímám též snahu Metodiky navodit dojem, že pojem DNÚ zahrnuje pouze jakési mimořádné situa­ce či stavy, které běžně nenastávají. O tom svědčí v tomto směru používané výrazy jako „obtíže, jejichž míra je excesivní tím, že překračuje obvyklou zátěž“, „nad rámec“, přesahující obvyklou mez pro obdobné případy“, či „výše náhrady těchto výjimečných případů“.[17]

Tento přístup nemá žádnou oporu v textu § 2958 o. z., jehož formulace nijak nenaznačuje závislost kompenzace DNÚ na existenci specifických, excesivních či jinak výjimečných situací – naopak lze dovodit, že zákonodárce pojímá odškodňované bolesti i DNÚ jakožto události vznikající běžně, tedy jako součást pravidelného běhu věcí při ublížení na zdraví.

Proč u škrábnutí (povrchové rány) na předloktí[18] Metodika nevyžaduje „kvalifikovanou intenzitu bolesti“, ale u kompenzace ušlého prožívání běžného života v důsledku hospitalizace vynucené těžkým úrazem požaduje, aby šlo o pobyt v nemocnici „přesahující obvyklou mez pro obdobné případy“? Zdá se, že jde o setrvačnost v myšlení z dob předrekodifikačních, kdy právní úprava pojem DNÚ neznala. Výklad nových institutů dle o. z. však nelze „řešit“ tím, že tyto instituty budeme ignorovat nebo marginalizovat (v konečném důsledku diskriminovat) jenom proto, že na ně nejsme „zvyklí“.

Ve vztahu k nevhodnosti vnímat DNÚ jakožto pouze mimořádné (běžně nenastávající) situace či stavy, lze odkázat též na shora učiněný rozbor ohledně obdobného požadavku na „kvalifikovanou intenzitu vnímání“ u DNÚ, obsaženého v komentáři Wolters Kluwer k o. z. V uvedené části článku je blíže rozebírána nesystémovost tohoto požadavku též s ohledem na ZSU, u kterého se „kvalifikovanost“ také nevyžaduje, ač v důsledku adaptace často půjde o méně intenzivní vnímání dané (i když trvalé) situace.

Judikatura Nejvyššího soudu

Metodika u bolestného kauzální souvislost s bolestmi alespoň formálně deklaruje, byť ji vzápětí pomíjí. Na Metodice založené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, č. j. 25 Cdo 2245/2017-117, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2019 (dále též jen „R 7/2019“) však již požadavek kauzality bolesti a stavů, které (všechny) mají být v rámci bolestného kompenzovány, zcela pomíjí, to vše samozřejmě na úkor kompenzace DNÚ jako takových.

Tento přístup je o to paradoxnější, že tentýž Nejvyšší soud naopak kauzalitu posuzuje poměrně přísně, pokud jde o příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním (škodnou událostí) a vzniklou škodou, resp. shledává přerušení příčinné souvislosti i tam, kde nová okolnost nebyla nutně rozhodující příčinou, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost.[19]

Celý judikát je v rámci R 7/2019 shrnut do tří právních vět. • Tu první nelze než přivítat, neboť jednoznačně deklaruje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. „tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují“ (zvýraznění doplněno).

Uvedená právní věta ve prospěch praktického řešení vyřešila odborné polemiky na toto téma, kdy někteří autoři prezentovali názor, že náhrada za bolest, ZSU a DNÚ představují jeden nárok na odškodnění nemajetkové újmy na zdraví, který obsahuje všechny složky odškodnění.[20] Dále z uvedené věty jednoznačně vyplývá, že i nárok na DNÚ je samostatným, tedy na bolesti či ZSU nezávislým nárokem. K tomu citace z odůvodnění R 7/2019 ohledně předmětných tří nároků: „… tyto nároky vznikají nezávisle na sobě, zpravidla i v různou dobu a mohou být i samostatně uplatněny“ (zvýraznění doplněno).

Samostatnost nároku na DNÚ se v tomto pojetí může zdát samozřejmá, nicméně právě v kauze, jíž se R 7/2019 věnoval, uvedl soud prvního stupně, že „další nemajetková újma není samostatným nárokem ve smyslu § 2958 o. z., nýbrž je jedním nárokem společně s bolestným, a tímto nárokem jsou odškodňovány bolesti jako tělesné a duševní strádání v souvislosti se zásahem do zdraví (tzv. bolestné v širším smyslu)“.[21] Tato linie argumentace je klasickým příkladem, kam až může vést nerespektování kauzality mezi bolestmi a v rámci bolestného odškodňovaným stavem. Toho se však bohužel hned vzápětí dopouští též Nejvyšší soud.

• Druhá právní věta R 7/2019 totiž zní následovně: „Nárokem na odškodnění bolesti se rozumí odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání; běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti“ (zvýraznění doplněno). Vazbu obtíží zahrnovaných pod bolestné na samotné bolesti, jak to alespoň nominálně činí Metodika (prostřednictvím doplňující věty „a to v rozsahu, v němž tyto zásahy … souvisí s bolestí“), tedy Nejvyšší soud v uvedené právní větě již vůbec nerespektoval.

Podle R 7/2019 se tedy mají jedním paušálním bolestným kompenzovat nejenom fyzické a psychické bolesti, ale též veškeré běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu, a to zcela bez ohledu na to, zda jsou s bolestí v příčinné souvislosti či nikoliv. Stačí pouze příčinná souvislost s vlastním ublížením na zdraví. Pokud bychom v této logice pokračovali, šlo by tímto způsobem pod jednorázové paušální bolestné vměstnat i ZSU, neboť např. s těžkým úrazem jsou běžně spojeny obtíže spočívající v trvalých následcích.

Nejde pouze o nevhodně zjednodušenou formulaci v rámci právní věty? Zřejmě nikoliv. Odůvodnění R 7/2019 cituje Metodiku v té části, kde je prezentován pojem „bolest v širším smyslu“, a v návaznosti na to dovozuje, že „výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů“ (zvýraznění doplněno). V této úvaze je tedy ještě kauzalita zohledňována – ostatně „duševní aspekty bolestivých stavů“ jsou v zásadě totéž jako negativní emoční stavy vyvolané bolestmi.

Pak by ale část druhé právní věty před středníkem neměla znít „odškodnění … jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání“, ale „odškodnění … jak bolesti fyzické, tak i s ní souvisejícího duševního strádání“. Negativní emoční stavy totiž logicky mohou být spojené i s jinými okolnostmi, než je fyzická bolest, konkrétně s vnímáním ublížení na zdraví jako takového (jeho vzniku, existence a vývoje v čase), s vnímáním dočasných následků (ušlého prožívání běžného života, resp. nevšedních dnů, či naopak reálného prožívání nepříjemných či obtížných situací) a s vnímáním trvalých následků.

Ohledně kauzality je tedy R 7/2019 obdobně nedůsledný jako Metodika. V odůvodnění rozhodnutí je sice souvislost duševního strádání odškodnitelného v rámci bolestného a fyzické bolesti formálně respektována, avšak do „výkladní skříně“ předmětného judikátu, tedy v daném případě do druhé právní věty, se zcela zásadní aspekt kauzality nedostal. A jak známo, mnozí právníci nečtou z judikátů více než jen jednotlivé právní věty.

Hledisko kauzality však již fakticky zcela opouští část druhé právní věty za středníkem, podle které „běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti“. Ano, skutečně má v rámci bolestného jít o běžné obtíže „spojené s ublížením na zdraví“, nikoliv běžné obtíže spojené s bolestí či s ní souvisejícím duševním strádáním!

Náznak vysvětlení kauzality mezi bolestí a (jinými) běžnými obtížemi spojenými s ublížením na zdraví lze vysledovat z jedné věty odůvodnění R 7/2019, podle které „nelze oddělit vnímání fyzické bolesti poškozeným od negativního vnímání diskomfortu spojeného s léčením“. Tato úvaha (zřejmě jakási nominální „úlitba“ kauzalitě) je však bezpochyby nesprávná. Jednak obsahově jde o logicky chybnou argumentaci typu cum hoc, ergo propter hoc, jednak není pravda, že vnímání uvedených dvou kategorii nelze oddělit. Bolest lze totiž utlumit analgetiky, avšak negativní emoční stavy spojené s vnímáním ublížení na zdraví jako takového, resp. dočasných následků, budou nadále přetrvávat. Což je důkazem toho, že zde žádný kauzální vztah neexistuje.

Pokud budeme pod bolestné uměle včleňovat stavy, které s bolestí nijak nesouvisejí, pak logicky na kategorii dalších nemajetkových újem obsahově mnoho nezbude.

• Tím se dostáváme ke třetí právní větě R 7/2019. Podle její úvodní části jsou DNÚ „spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru“, sčímž nelze než souhlasit, neboť to odpovídá pojetí DNÚ jakožto samostatné zbytkové kategorie nemajetkových újem při ublížení na zdraví (vše, co není bolestmi ani trvalými následky).

Bohužel tohoto pojetí se R 7/2019 nedrží, neboť třetí právní věta pokračuje tak, že v případě DNÚ „jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru“ (zvýraznění doplněno).

Opět zde tedy rezonují tendence podmínit vše týkající se DNÚ jakousi „mimořádností“ či „kvalifikovanou intenzitou“ daného stavu, ač z textu § 2958 o. z. nic takového nevyplývá a obdobná (ve své podstatně diskriminační) kritéria nejsou nijak vyžadována pro zbylé dvě samostatné kategorie nemajetkových újem, tedy pro bolest a ZSU. Zjevná nesystémovost tohoto pojetí spočívá též v tom, že dočasné obtíže spojené s ublížením na zdraví, které nejsou fyzickými bolestmi, jsou v jeho důsledku uměle rozčleňovány do dvou různých kategorií („bolestí v širším smyslu“ a DNÚ), a to na základě vágního kritéria „specifičnosti“ či „intenzity“, ač obsahově jde o tytéž následky, resp. tytéž negativní emoční stavy.

První skupinou jsou dle R 7/2019 „běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu“ (viz druhá právní věta). Z příkladů těchto obtíží uvedených v odůvodnění předmětného judikátu vyplývá, že obsahově nejde o nic jiného než o dočasné následky ve formě ušlého prožívání běžného života, resp. nevšedních dnů, či naopak ve formě nuceného prožívání nepříjemných či obtížných situací, a o negativní emoční stavy spojené s vnímáním těchto dočasných následků, resp. též s vnímáním ublížení na zdraví jako takového. Konkrétně jsou v R 7/2019 jako příklady běžných obtíží uvedeny tyto okolnosti (pořadí upraveno):

• odloučení od rodiny a přátel; nemožnost vykonávat práci a věnovat se svým zálibám (což je podřaditelné pod dočasné následky ve formě ušlého prožívání běžného života);
• sdílení nemocničního pokoje s dalšími pacienty; nesamostatnost či závislost na péči třetích osob; vedlejší účinky léků (obsahově tedy dočasné následky ve formě prožívání nepříjemných či obtížných situací);
• obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu; strach z léčebných zákroků (obsahově NES spojené s vnímáním ublížení na zdraví jako takového).

Tyto obtíže jsou dle druhé právní věty R 7/2019 „zahrnuty již v ohodnocení bolesti“, což je absurdní už z toho důvodu, že většina těchto obtíží nemá s bolestmi žádnou souvislost. Budiž zde znovu zdůrazněno, že tyto okolnosti jsou – podobně jako bolest – samy jedním z důsledků samotného ublížení na zdraví, a zásadně tedy nejsou důsledkem bolesti, neboť nastávají i v případě její absence. Jinými slovy tedy „samostatně vznikají i zanikají“ ve smyslu první právní věty R 7/2019. Druhá právní věta tohoto judikátu (její část o zahrnutí běžných obtíží do ohodnocení bolesti) je tak v logickém rozporu s větou první, která vnímá samostatný vznik a zánik jako charakteristiku jednotlivých kategorií nemajetkových újem na zdraví – bolesti, DNÚ a ZSU.

Nesystémové zahrnutí běžných obtíží spojených s ublížením na zdraví (tedy podstatné části DNÚ) do ohodnocení bolesti vyvolává též další absurdní situace. Pokud si přečteme samotnou druhou právní větu – a znovu připomeňme, že většina právníků se z časových či jiných důvodů dále než k četbě právních vět nedostane –, pak z ní vyplývá, že v rámci kompenzace bolesti jsou současně kompenzovány též veškeré běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví, které bolest způsobilo.

Vzhledem k tomu, že bolestné je stanovováno položkově, tedy paušálem, tak to reálně znamená, že tyto obtíže nejsou fakticky kompenzovány vůbec, neboť sazba bolestného dle příslušné položky Metodiky je stejná, bez ohledu na existenci jiných obtíží, než je samotná bolest. Podobného „ne-kompenzačního“ efektu bychom dosáhli, kdybychom do „ohodnocení bolesti“ zařadili např. náhradu za ztrátu na výdělku – formálně by tato ztráta byla kompenzována v rámci paušálního bolestného, fakticky by však nebyla kompenzována nijak.

Neudržitelnost takového stavu si zřejmě uvědomil i Nejvyšší soud, proto v odůvodnění R 7/2019 (nikoliv však již v příslušné právní větě) uvedl, že „míru takových obtíží (myšleno míru běžných obtíží spojených s ublížením na zdraví) je třeba zohlednit při stanovení výše bolestného, neboť bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východiskem, na jehož základě soud určuje konečnou výši náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu“ (zvýraznění doplněno).

Pak se ale nabízejí logické otázky – proč do bolestného nesystémově zařazovat kompenzaci běžných obtíží spojených s ublížením na zdraví jenom proto, abychom pak bolestné navyšovali v rámci zohledňování míry těchto obtíží? Proč nezařadit tyto obtíže tam, kam kauzálně patří, tedy do kategorie dalších nemajetkových újem? Z jakého důvodu je přehlížena novým občanským zákoníkem vytvořená kategorie DNÚ, když ideálně vyhovuje právě nebolestivým obtížím spojeným s ublížením na zdraví?

Nelze než dospět k závěru, že oním důvodem je neochota obtíže, které jsou typicky spojeny s ublížením na zdraví a nejsou bolestmi, jakkoliv odškodňovat. O tom svědčí i odůvodnění R 7/2019, podle kterého „nepřiměřené rozšíření zbytkové kategorie další nemajetkové újmy by vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění“ (zvýraznění doplněno). Podle Nejvyššího soudu by tím došlo „k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví“ (zvýraznění doplněno).

V odůvodnění R 7/2019 bohužel chybí bližší vysvětlení logických principů „systému“, v rámci kterého je vhodné v rámci bolestného odškodňovat (resp. fakticky neodškodňovat) obtíže, které nejsou bolestmi nijak zapříčiněny, a naopak je nevhodné tyto obtíže kompenzovat v rámci kategorie DNÚ, která byla zjevně právě pro tyto okolnosti nově legislativně vytvořena.

Nelogicky zní též argument, že kompenzací běžných obtíží spojených s ublížením na zdraví v rámci DNÚ by došlo ke „stírání rozdílů“ mezi bolestmi, DNÚ a ZSU – pokud zahrneme podstatnou část DNÚ pod kategorii bolestí, tak je tomu přeci právě naopak! A nejde jenom o stírání rozdílů mezi třemi samostatnými druhy nemajetkových újem na zdraví, ale primárně o faktickou judikatorní evisceraci pojmu další nemajetkové újmy jako takového.

Připomeňme v této souvislosti, že pojem DNÚ byl do českého právního řádu zaveden novým občanským zákoníkem, který dle svých základních zásad na jedno z nejvyšších míst staví právo člověka prožívat svůj život podle svého, v kruhu jeho rodiny či jiných blízkých lidí, při zachování jeho důstojnosti a soukromí. Pokud je do těchto hodnot ublížením na zdraví zasaženo, je jistě namístě adekvátní kompenzace. Podle R 7/2019 však jde o „standardní situace“ spojené s ublížením na zdraví, které není vhodné vyjímat z rámce odškodnění bolesti či ZSU, tedy kategorií zavedených předchozím občanským zákoníkem z roku 1964.[22]

Položme si též v této souvislosti otázku, zda jsou pro výklad § 2958 o. z. o dalších nemajetkových újmách důležitější základní zásady nového občanského zákoníku, nebo jím výslovně zrušené podzákonné předpisy. Veškerá výkladová pravidla přirozeně stanoví preferenci základních zásad nového soukromoprávního kodexu. V R 7/2019 však Nejvyšší soud tyto zásady zcela pominul a své úvahy o obsahu pojmu „bolest v širším smyslu“ na úkor DNÚ fakticky opřel o zrušenou náhradovou vyhlášku, podle jejíhož § 2 odst. 1 se za bolest považovalo „každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví“.

Nejvyšší soud totiž ve prospěch svých závěrů argumentuje v tom smyslu, že „za účinnosti původní úpravy zákonem č. 40/1964 Sb. a vyhláškou č. 440/2001 Sb., jež pojem další nemajetkové újmy neznaly … byly duševní útrapy odškodňovány v rámci bolestného“. Jestliže však nová právní úprava pojem další nemajetkové újmy zavedla, plyne z toho snad, že je třeba i nadále odškodňovat duševní útrapy, resp. duševní strádání, v rámci bolestného? Neplyne z toho spíše opak? A skutečně je „duševní strádání“ ve smyslu náhradové vyhlášky synonymem pro „běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu“, o kterých hovoří druhá právní věta R 7/2019?

Jsem přesvědčen, že zjednodušující úvahy typu „takhle to bylo za původní právní úpravy, tak to tak bude i teď“ nemohou při výkladu nových rekodifikačních pojmů obstát, a už vůbec ne v konkurenci odlišného (doplněného) znění normativního textu a jednoznačně formulovaných základních zásad. Jinými slovy, jestliže nebolestivé dočasné následky ublížení na zdraví a s nimi spojené NES nebyly za předchozí právní úpravy fakticky (v důsledku zahrnutí pod bolestné) či vůbec odškodňovány, neznamená to, že v této praxi budeme i přes novou právní úpravu setrvačně pokračovat jenom proto, že se to tak dělalo či vykládalo dříve. A to tím spíše ne, pokud by primární motivací pro tento výklad měla být neochota v rámci nemajetkových újem reálně odškodňovat cokoliv jiného, než jsou samotné bolesti či ztížení společenského uplatnění.

Tyto motivy nechci Nejvyššímu soudu podsouvat, nicméně na základě četby odůvodnění R 7/2019 se myšlenky na ně vkrádají. Jak již bylo shora zmíněno, v předmětném odůvodnění Nejvyšší soud uvádí, že míru běžných obtíží spojených s ublížením na zdraví (které jsou dle jeho výkladu již zahrnuty v ohodnocení bolesti) je třeba zohlednit při stanovení konečné výše bolestného, neboť bodové hodnocení je pouze jakýmsi východiskem nepřihlížejícím ke konkrétním okolnostem každého případu. Ohledně těchto „konkrétních okolností“ však uvádí, že jejich „demonstrativní (příkladmý) výčet je obsažen v § 2957 o. z.“

V ust. § 2957 o. z. však nejsou uvedeny žádné okolnosti, které by se typově týkaly běžných obtíží, nýbrž „okolnosti zvláštního zřetele hodné“, které již vzniklou újmu (běžné obtíže či jakoukoliv jinou újmu) dále zintenzivňují, jako je úmyslné způsobení újmy či obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví. Pokud tím Nejvyšší soud mínil, že nad rámec paušálního bolestného mají být odškodňovány jen takové „běžné“ obtíže, jež jsou spojeny s okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, pak tím jenom potvrzuje, že běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví ve skutečnosti odškodňovat nechce vůbec, neboť takto stanovené podmínky si v ničem nezadají s požadavkem na kvadraturu kruhu.

Limitující přístup Nejvyššího soudu je tak v rozporu nejen s požadavkem § 2958 o. z. na odčinění DNÚ vedle kompenzace bolestného a ZSU a s výše zmiňovanými základními zásadami o. z., ale též s vlastním zněním § 2957 o. z., podle něhož „způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné“ (zvýraznění doplněno). Spojka „i“ v dané větě (synonymní se slovy „též, také“) indikuje, že kromě okolností zvláštního zřetele hodných je jako samozřejmé předpokládáno rovněž odčinění „základní“ újmy na přirozených právech člověka, jak to ostatně vyplývá z bezprostředně předcházejícího ust. § 2956 o. z.

Limitující odkaz na § 2957 o. z. je nepřípadný též v tom, že jeho „základový“ § 2956 o. z. upravuje obecnou úpravu kompenzace při jakékoliv újmě na přirozených právech člověka a jeho hlavním smyslem je stanovit, že v takových případech se nahrazuje nejenom škoda (tj. majetková újma), ale i újma nemajetková, neboť povinnost hradit nemajetkovou újmu musí zákon u každého typu újmy zvlášť stanovit (viz § 2894 odst. 2 o. z.).

Účelem ust. § 2956 o. z. je tedy naopak náhradu nemajetkové újmy umožnit, nikoliv ji omezovat, což platí i pro navazující § 2957 o. z., který specifikuje, co všechno musí být kromě základní újmy podle § 2956 o. z. při stanovení výše odškodnění navíc zohledněno (vedle shora již zmíněných okolností též např. zneužití závislosti poškozeného na škůdci, násobení účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost či diskriminace poškozeného z různých příčin).

Ust. § 2958 o. z. je pak ustanovením vůči § 2956 o. z. speciálním, které pro případy újmy na přirozených právech člověka ve formě ublížení na zdraví specifikuje odškodňovanou nemajetkovou újmu tak, že stanoví tři její kategorie – bolesti, další nemajetkové újmy a ztížení společenského uplatnění. Částku kompenzace každé z těchto tří kategorií lze jistě navýšit při existenci „přitěžujících“ okolností ve smyslu § 2957 o. z., je však absurdní požadovat, aby přitěžující okolnosti byly podmínkou vzniku samotného nároku na kompenzaci, ať již jde o bolesti, ZSU, či další nemajetkové újmy.

Při jakémkoliv (i soudním) rozhodování lze postupovat v zásadě dvěma způsoby: buď na danou situaci uplatníme již existující konsenzuální pravidla a zásady a na základě jejich aplikace dospějeme k rozhodnutí, nebo nejdříve učiníme rozhodnutí dle vlastních úvah a preferencí a následně pro toto rozhodnutí hledáme odůvodnění. Je-li „pocitově“ dosažené rozhodnutí v souladu s existujícími pravidly a zásadami, je formulace odůvodnění relativně snadná; v opačném případě je třeba přistoupit ke „kreativní“ interpretaci existujících pravidel nebo jejich faktické modifikaci, případně některá pravidla či zásady úplně opomenout.

V ideálním světě by bylo „pocitové“ rozhodování lepší, neboť pokud by rozhodoval jakýsi „superspravedlivý polobůh“, jistě by vždy intuitivně dospěl ke spravedlivému řešení, které by bylo v souladu s uznávanými pravidly a zásadami. V reálném světě, kdy rozhodují lidé z masa a kostí, je však tento typ rozhodování zatížen rizikem libovůle, a to nikoliv nutně v důsledku špatných záměrů, ale např. též čistě z důvodu osobních názorových preferencí.

Proto v případě soudního rozhodování existuje princip vázanosti soudce zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy), ze kterého mj. vyplývá, že soudce je při rozhodování povinen své osobní názory či preference upozadit, pokud by ve svém důsledku vedly k aplikaci pravidla, které není souladné se zákonem či v něm obsaženými zásadami. Při nedodržení tohoto principu pak soud logicky dospěje k rozhodnutí, které je nejen v rozporu se zněním zákona, ale často i vnitřně rozporné, kdy odůvodnění a výrok rozhodnutí nebo jednotlivé části rozhodnutí mezi sebou nerezonují, nebo se i vzájemně se vylučují. To má samozřejmě vliv i na přesvědčivost takového rozhodnutí.

Pokud byla výše v souvislosti R 7/2019 zmíněna neochota Nejvyššího soudu nebolestivé obtíže typicky spojené s ublížením na zdraví vůbec odškodňovat, je namístě se ptát, co je názorovým substrátem této neochoty, neboť pokud zjistíme ratio takového přístupu, lze s ním dále polemizovat.

V tomto ohledu je v uvedeném judikátu v zásadě pouze argumentace již zmíněným „nesystémovým stíráním rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví“, což je však argument spíše kontraproduktivní, neboť ke stírání rozdílů dochází právě tím, že běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu (které stejně jako „neběžné“ obtíže obsahově patří pod DNÚ) jsou zařazovány do kauzálně nesouvisející kategorie bolestí. Musíme tedy pátrat dál.

Odpověď lze podle všeho nalézt v monografii Metodika odškodňování imateriálních újem na zdraví,[23] jejíž autorský kolektiv má personální průnik i se složením senátu, který rozhodnutí R 7/2019 vydal[24] a jehož členové jsou všichni též spoluautory Metodiky.[25] V uvedené publikaci je totiž ve vztahu k dalším nemajetkovým újmám uvedeno mj. následující:

„Máme za to, že existence tohoto nároku by měla být dovozována zcela výjimečně. Stalo-li by se totiž pravidlem, a nikoliv výjimkou, že vedle náhrady za bolest a ZSU bude přiznávána náhrada za tuto další nemajetkovou újmu, ztratila by Metodika svůj význam, neboť prostřednictvím tohoto nároku, určení jehož výše z povahy věci nelze metodicky upravit, by došlo k naprosté relativizaci přesného určování bolestného a satisfakce (náhrady) za ZSU.“[26] (Zvýraznění doplněno.)

Z výše uvedené citace tedy vyplývá, že důvodem neochoty standardně odškodňovat běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví v rámci DNÚ je obava z „relativizace přesného určování“ bolestného a ZSU. Tato obava pak vyvěrá z předpokladu, že další nemajetkové újmy „nelze metodicky upravit“. Tyto úvahy však nejsou správné.

Ze systémového hlediska je neakceptovatelný již fakt, že by jakékoliv subjektivní obavy měly mít při výkladu zákona větší váhu než jeho znění, či dokonce než základní zásady největšího soukromoprávního kodexu. Nelogická je i samotná úvaha, že možnost přesněji určit některé kategorie újmy (bolestné, ZSU, ale též např. náhradu za ztrátu na výdělku či věcnou škodu) by měla mít za důsledek pouze „zcela výjimečnou“ kompenzaci kategorií újem, které tak přesně určit nelze.

Ust. § 2958 o. z. je součástí ochrany osobnosti a ta nezahrnuje pouze ochranu zdraví, kde na výpočet bolestného a ZSU existuje Metodika, ale např. též ochranu vážnosti a cti člověka. Jestliže v této oblasti je nemajetková újma kompenzována standardně i přes absenci jakékoliv metodiky, proč kompenzaci DNÚ omezovat na „zcela výjimečné“ situace s odůvodněním, že výši nároku nelze metodicky upravit? Budiž v této souvislosti připomenuto, že se situacemi, kdy výši náhrady škody (újmy) nelze přesně určit, zákon výslovně počítá v § 2955 o. z. a pro takové případy stanoví, že soud výši škody stanoví „podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností“. Tedy nikoliv „pouze za zcela výjimečných okolností“ nebo obdobně restriktivně – kritériem je spravedlivé řešení, nikoliv absence metodického rámce.

Správný ovšem není ani samotný výchozí předpoklad, že určování výše kompenzace DNÚ nelze metodicky upravit. Tedy předpoklad, na kterém je založena celá obava z toho, že další nemajetkové újmy budou svojí (domnělou) neuchopitelností relativizovat přesnost stanovení celkové výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Právě proto, že DNÚ zahrnují (mají zahrnovat) převážně běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví, lze dopředu odhadnout, v jaké struktuře se tyto obtíže budou ve standardních případech vyskytovat; odtud je již pak jenom krok k metodickému zpracování kompenzace za tyto DNÚ. To ostatně bude (i s návrhem příslušných finančních rozpětí) předmětem mého příštího článku v BA č. 9/2019.

Závěr

Další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. jsou jedním z institutů, jež mají naplnit základní zásady nového občanského zákoníku, mezi které patří ochrana práva člověka prožívat svůj život podle svého, v kruhu své rodiny či jiných blízkých lidí. Pokud v důsledku ublížení na zdraví dojde k zásahu do tohoto práva, je třeba tento zásah poškozenému adekvátně kompenzovat, nikoliv hledat cesty, jak prostřednictvím interpretace nové normy fakticky držet při životě právní normu již zrušenou.

Každý nový kodex s sebou přináší změnu hodnotového paradigmatu, což je třeba při výkladu jednotlivých ustanovení důsledně respektovat, jinak dojde k popření smyslu nové právní úpravy. Dle důvodové zprávy k novému občanského zákoníku představuje osu celé úpravy člověk a jeho zájmy, zatímco předchozí občanský zákoník z roku 1964 vycházel ze zcela jiného hodnotového rámce, kdy prvotní byly zájmy socialistického společenského zřízení. Ani porevoluční novelizace nemohly tento původní étos předchozího kodexu korigovat zcela důsledně, což bylo ostatně jedním z hlavních důvodů pro přijetí zcela nové právní úpravy.

Změnu hodnotového paradigmatu je třeba plně reflektovat též při výkladu nových právních norem a oprostit se od setrvačné interpretace nové úpravy podle východisek, na kterých byla založena právní úprava předchozí. Z lidského hlediska je tato setrvačnost pochopitelná, z právního hlediska je však neakceptovatelná, zejména pokud vede k řešení, které je ve zjevném rozporu s jednoznačně deklarovanými hodnotami nového kodexu.

Pokud i přes zavedení nového právního institutu dalších nemajetkových újem při ublížení na zdraví budou škůdci i nadále fakticky nepostižitelní za to, že poškozeným na několik dnů, týdnů, nebo dokonce měsíců výrazně zasáhli do běžného či plánovaného prožívání života a způsobili jim vedle bolestí též různé jiné obtíže a omezení, půjde v tomto ohledu nejenom o popření základních zásad nového občanskoprávního kodexu, ale i o promarněnou šanci na to, aby Česká republika měla i v praxi skutečně moderní úpravu odškodňování újem na zdraví. Věřím však, že i díky Ústavnímu soudu půjde nakonec pouze o dočasnou epizodu, na kterou budeme zpětně nahlížet jako na součást porodních bolestí při uvádění jednotlivých ustanovení nového občanského zákoníku v život.

 

Autor MUDr. Mgr. Daniel Mališ, LL.M., je advokátem AK Mališ Nevrkla Legal a doktorandem Katedry občanského práva Právnické fakulty UK v Praze.

---

[1] D. Mališ: Co patří do tzv. dalších nemajetkových újem při ublížení na zdraví? Bulletin advokacie č. 3/2019, str. 19-23.

[2] Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014, dostupná též na stránkách Nejvyššího soudu: www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/metodika.

[3] P. Bezouška in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI., Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055–3014), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, komentář k § 2958, m. č. 21, str. 1708.

[4] Tamtéž, m. č. 10, str. 1707.

[5] Tamtéž, m. č. 24, str. 1709.

[6] Tamtéž (pořadí upraveno).

[7] Do výčtu jednotlivých příkladů DNÚ je v citovaném komentáři zařazen i potrat, který však podle mého názoru není DNÚ ve smyslu § 2958 o. z., nýbrž nemajetkovou újmou podle § 2959, v rámci kterého jsou odškodňováni mj. rodiče usmrceného dítěte. Ostatně i podle předchozí právní úpravy se v rámci náhrad při usmrcení rodičům kompenzovala újma způsobená nejen usmrcením již narozeného dítěte, ale též ztrátou dosud nenarozeného počatého dítěte [§ 444 odst. 3 písm. c) a d) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník]. V případě potratu vyvolaného ublížením na zdraví jde o obdobnou situaci, jako kdyby např. během dopravní nehody byla zraněna matka i její jednoroční dítě, které by následně v nemocnici na následky zranění zemřelo. Není proto důvod režim kompenzace za tyto obdobné újmy rozdělovat, navíc s rizikem nižší kompenzace v rámci DNÚ. U potratu též absentuje znak dočasnosti, který je pro DNÚ příznačný v rámci jejich odlišení od trvalých následků (ZSU).

[8] P. Vojtek in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek VI. (§ 2521-3081), 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2014, komentář k § 2958, bod 9, str. 1108.

[9] Tamtéž (pořadí upraveno).

[10] Tamtéž.

[11] Metodika, část A. – Preambule, bod V. – Bolest, odstavec první (zvýraznění doplněno).

[12] Tamtéž (zvýraznění doplněno).

[13] Viz Metodika, část B. – Přehled bolesti (sazby bodového hodnocení), kde jednotlivé položky jsou nadepsány jako „Klasifikace poškození zdraví“, jakož i obsah příslušných položek, jako např. S0511 – Kontuze očního bulbu a tkání očnice s krvácením do přední komory nebo sklivce, S3761 – Ruptura dělohy, S648 – Poranění mnohočetných nervů v úrovni ruky a zápěstí či T700 – Ušní barotrauma.

[14] V citaci je myšleno procentní zvyšování náhrady podle Metodiky, části A. – Preambule, bodu VI. – Hodnocení bolesti, odstavce předposledního.

[15] Metodika, část A. – Preambule, bod V. – Bolest, odstavec první (zvýraznění doplněno).

[16] Tamtéž (zvýraznění doplněno).

[17] Tamtéž.

[18] Metodika, část B. – Přehled bolesti (sazby bodového hodnocení), položka S5100 – Rána předloktí povrchová.

[19] Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012 (proříznutí cévy papilotomem a následné krvácení do trávicího traktu nebylo shledáno právně relevantní příčinou úmrtí na multiorgánové selhání, jemuž předcházelo nezvládnuté krvácení a hemoragický šok), nebo ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5452/2016 (infekce zlatým stafylokokem navazující na reoperaci zlomené pánve shledána jako důvod pro přerušení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem způsobivším zlomeninu pánve a následnou smrtí poškozeného; zrušeno rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, právě z důvodu odlišného pohledu na otázku příčinné souvislosti).

[20] Viz např. T. Doležal, P. Lavický: Pojetí náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle nového občanského zákoníku a s tím spojené procesní aspekty, Právní rozhledy č. 10/2014.

[21] Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 17 C 71/2015-83, jak je citováno v R 7/2019 (zvýraznění doplněno).

[22] Viz § 444 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni 1. 4. 1964. V tu dobu však byla ustanovení občanského zákoníku vykládána na základě zásad, podle kterých bylo základem občanskoprávních vztahů „socialistické společenské zřízení“ (čl. I zásad občanskoprávních vztahů) a zdrojem uspokojování osobních potřeb občanů byla „neustále se rozvíjející společenská výroba“ (čl. II zásad občanskoprávních vztahů).

[23] R. Žďárek, J. Těšinová, M. Škárová, R. Waltr, F. Púry a kol.: Metodika odškodňování imateriálních újem na zdraví, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015.

[24] Jak vyplývá z úvodní části R 7/2019, Nejvyšší soud předmětnou věc rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka; první dva jmenovaní jsou též spoluautory monografie cit. sub 2.

[25] Část XI. (Závěr) preambule Metodiky, kde je mj. popsáno složení hlavní pracovní skupiny, která prováděla odborné práce na Metodice.

[26] R. Žďárek in op. cit. sub 23, str. 51. Autorem citované pasáže je tedy JUDr. Žďárek, z užití plurálu („máme za to, že …“) však lze dovodit, že jde o názor celého autorského kolektivu.