V posledním čísle Bulletinu advokacie mě zaujala glosa Petra Tégla a Filipa Melzera k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018

Judikát všem kolegům doporučuji k prostudování, protože z jeho závěrů lze vypreparovat doporučení, jak se má advokát ve své praxi chovat, aby se vyhnul kárnému řízení a zejména odpovědnosti za škodu způsobenou klientovi.

Chybný výkon advokacie může spočívat v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práva, tedy třeba v naší obvyklé noční můře – pozdě podaném odvolání. Problematický se však může stát i náš právní názor, zejména pokud mu posléze vyšší soudy nepřisvědčí. A zde je, milí kolegové, onen příslovečný zakopaný pes. Podle Nejvyššího soudu je totiž zásadní rozdíl mezi tím, když advokát zastává vyargumentovaný právní názor, který je později soudy odmítnut. Jiná situace však nastane, jde-li o právní problém dříve soudy jednoznačně judikovaný, a navíc podpořený relevantními komentáři.

Inu, nevím, a trochu vrtím hlavou. Zejména pokud víme, jak rychle se právní prostředí mění a jak rozdílné mohou být pohledy jednotlivých soudců i senátů na jednu a tu samou právní věc. V každém případě, vážení kolegové, dejte pozor a klienta předem podrobně informujte, i když se někdy můžete ocitnout v roli lékaře přenášejícího odpovědnost za volbu léku na pacienta.

Advokátní postup lege artis dnes totiž podle Nejvyššího soudu vyžaduje znalost ustálené judikatury a většinových komentářů a jeho povinností je předjímat budoucí vyřešení sporné otázky judikaturou vyšších soudů. Zkráceně řečeno – ideálně vytušit, jak věc dopadne úplně nakonec.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů.