ÚS zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení ustanovení školského zákona
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) zamítlo návrh skupiny 18 senátorů (dále jen navrhovatelka) na zrušení § 148 odst. 3 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), neboť toto ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem.
Podle předmětného ustanovení školského zákona posuzuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy soulad žádosti o zápis školy do školského rejstříku s dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky nebo příslušného kraje. Navrhovatelka zejména namítá, že jde o dokumenty mající pouze politicko-úřední povahu a současný právní stav umožňuje ministerstvu a krajům zabránit vzniku nových škol pouze na základě dlouhodobých záměrů. Možnost zřizovat soukromé školy je dle navrhovatelky omezena de facto pouze na případy, kdy je kapacita ve veřejných školách nedostatečná. Napadenou úpravu navrhovatelka považuje za rozpornou s ústavním pořádkem, zejména podle ní zasahuje do jádra práva zakládat soukromé školy podle čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, přičemž právo zakládat soukromé školy považuje za právo základní. Napadená úprava je dle názoru navrhovatelky rovněž v rozporu s výhradou zákona, neboť podmínky vzniku soukromých škol nejsou reálně stanoveny zákonem, ale pouze dlouhodobými záměry volně vytvořenými vládou a kraji.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Navrhovatelkou zmíněný čl. 33 odst. 3 Listiny stanoví, že zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytnout za úplatu. Uvedené ustanovení je však nutné chápat v širším kontextu celého článku 33 Listiny. Podle názoru Ústavního soudu nejde o samostatné právo zřizovat nestátní školy, jak se snaží dovodit navrhovatelka, ale o jednu z ústavních zásad specifikujících právo na vzdělání. Prostřednictvím této zásady ústavodárce vytváří prostor, aby zákonodárce využil při realizaci práva na vzdělání též nestátních škol a ty tak představují podpůrný prostředek pro naplnění práva na vzdělání. Listina v čl. 33 odst. 1 a 2 zaručuje právo na bezplatné vzdělání ve „státních“ (přesněji veřejných) základních a středních školách a stanoví tak veřejné subjektivní právo na vzdělání na těchto školách, tomu koresponduje závazek státu tyto školy vytvářet a spravovat.
Bezprostřední souvislost mezi čl. 33 odst. 1 a 2 a čl. 33 odst. 3 Listiny tak podle náhradu Ústavního soudu není dána. Nezaručuje se totiž právo na vzdělání na jiných než veřejných základních a středních školách, ale stanoví se toliko možnost – v souladu se zákonem – zřizovat a vyučovat např. na soukromých školách za úplatu. Listina tak neobsahuje a logicky ani obsahovat nemůže subjektivní veřejné právo na zřízení neveřejné (nestátní, soukromé) základní či střední školy a nevzniká tak závazek státu zajišťovat právo na „vyučování“ na těchto školách a není pro ně výslovně garantována ani eventuální stejná podpora státu. Úkol státu v tomto směru však nepochybně spočívá v určité regulaci zřizování a fungování neveřejných základních a středních škol, a to mj. proto, že tyto školy plní pouze doplňkovou formu vzdělávání vedle „páteřního“ systému škol veřejných.
Ústavní soud v posuzovaném případě podrobil napadené ustanovení tzv. testu rozumnosti (racionality) i navzdory tomu, že navrhovatelka vystupuje z pozice ochránce (toliko) soukromých škol a garance jejich ústavních práv. Napadené ustanovení se totiž vztahuje na všechny školy a školská zařízení podle školského zákona, tedy i na veřejné školy. K tomu Ústavní soud konstatuje, že předmětné ustanovení ve všech čtyřech krocích testu rozumnosti obstálo.
Ústavní soud dodává, že ani navrhovatelkou zmiňované omezení vzniku nestátních škol založené na kapacitních důvodech, objektivně užívané v některých dlouhodobých záměrech, ve svém důsledku nepřináší za stávající podoby a zvoleného časového horizontu de facto obecný zánik nestátních škol. Kapacitní důvody tedy v současné situaci představují legitimní kritérium regulace vzdělávací soustavy.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce ohledně údajné výhrady zákona. Činnost ministerstva a krajů při formulaci dlouhodobých záměrů nelze považovat za činnost, která by byla upravena vágní zákonnou úpravou, ponechávající široký prostor politickému uvážení exekutivy. Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že existence dlouhodobých záměrů má zákonný základ v § 9 školského zákona a při jejich tvorbě jsou orgány zodpovědné za jejich zpracování povinny respektovat zásady a cíle vzdělávání vymezené v § 2 školského zákona.
K výroku a odůvodnění uplatnili odlišné stanovisko soudce Ludvík David a soudkyně Milada Tomková.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/17 včetně disentu je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay