Soudní dvůr EU k vysílání televizního kanálu z jiného členského státu

Členský stát může na základě takových důvodů veřejného pořádku, jako je boj proti podněcování k nenávisti, uložit povinnost, aby byl televizní kanál z jiného členského státu dočasně šířen či dále přenášen pouze v rámci balíčku televizních programů za příplatek. Podmínky pro distribuci takového kanálu však nesmí bránit dalšímu přenosu takového kanálu jako takovému.


Baltic Media Alliance Ltd (dále jen „BMA“), společnost se sídlem ve Spojeném království, šíří televizní kanál NTV Mir Lithuania, který je určen litevské veřejnosti a většina jeho pořadů je vysílána v ruském jazyce. Dne 18. května 2016 přijala Litevská rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „LRTK“) v souladu s litevskými právními předpisy opatření, kterým byla subjektům distribuujícím litevským spotřebitelům televizní kanály prostřednictvím internetu či kabelu uložena povinnost šířit po dobu 12 měsíců kanál NTV Mir Lithuania pouze v rámci balíčku televizních programů za příplatek. Toto rozhodnutí bylo vydáno z důvodu, že program odvysílaný na dotyčném televizním kanále dne 15. dubna 2016 obsahoval informace podněcující k nesnášenlivosti a nenávisti na základě státní příslušnosti vůči pobaltským zemím.

Společnost BMA podala k Vilniaus apygardos administracinis teismas (Krajský správní soud ve Vilniusu, Litva) žalobu na zrušení rozhodnutí ze dne 18. května 2016 a tvrdila, že toto rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se „směrnicí o audiovizuálních mediálních službách“[1], která členským státům ukládá povinnost zajistit svobodu příjmu a nebránit dalšímu přenosu televizního vysílání z jiných členských států na svém území z takových důvodů, jako jsou opatření proti podněcování k nenávisti. Tento soud se táže Soudního dvora, zda se na takové rozhodnutí, jaké přijala LRTK, tato směrnice vztahuje.

V rámci posouzení znění, cílů, kontextu a historie vzniku směrnice a také s ohledem na relevantní judikaturu Soudní dvůr konstatuje, že omezením ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice není vnitrostátní opatření, které obecně sleduje cíle veřejného pořádku a které upravuje podmínky distribuce televizního kanálu spotřebitelům v přijímajícím členském státě, pokud takové podmínky nebrání dalšímu přenosu uvedeného kanálu jako takovému. Takové opatření totiž nezavádí druhou kontrolu televizního vysílání vedle kontroly, kterou je povinen provádět členský stát, z něhož se vysílá.

Pokud jde o dotčené opatření, Soudní dvůr v rozsudku ve věci C-622/17 zdůrazňuje, že z informací poskytnutých LRTK a litevskou vládou vyplývá, že vnitrostátní zákonodárce přijal zákon o informační společnosti, na jehož základě bylo přijato rozhodnutí ze dne 18. května 2016, za účelem boje proti aktivnímu šíření informací diskreditujících litevský stát a ohrožujících jeho státnost, aby tak s ohledem na zvláště významný vliv televize na utváření veřejného mínění chránil bezpečnost litevského informačního prostoru a chránil veřejný zájem na tom být řádně informován. Informacemi podle tohoto zákona jsou informace podněcující k násilnému rozvracení litevského ústavního pořádku, k útokům na svrchovanost Litvy, její územní celistvost a politickou nezávislost, válečná propaganda, informace podněcující k válce či nenávisti, výsměchu či pohrdání, k diskriminaci, násilí nebo fyzické odplatě vůči skupině osob či členovi této skupiny, zejména na základě státní příslušnosti.

LRTK ve vyjádření uvedla, že rozhodnutí ze dne 18. května 2016 bylo přijato z důvodu, že jeden z pořadů vysílaných na kanálu NTV Mir Lithuania obsahoval nepravdivé informace o kolaboraci Litevců a Lotyšů za holokaustu a o údajně nacionalistické a neonacistické interní politice pobaltských států představující hrozbu pro ruskou národnostní menšinu žijící na území těchto států podněcující k nepřátelství a nenávisti na základě státní příslušnosti vůči pobaltským státům. Tento pořad byl podle LRTK zaměřen na rusky hovořící menšinu v Litvě a prostřednictvím různých propagandistických technik se snažil negativně a sugestivně ovlivňovat názor této sociální skupiny na vnitřní a vnější politiku Litvy, Lotyšska a Estonska, zdůrazňovat rozdíly a polarizaci společnosti, zdůrazňovat napětí v regionu východní Evropy vyvolané západními zeměmi a zobrazovat Ruskou federaci jako oběť.

Na tomto základě je třeba takové patření, jako je dotčené opatření, považovat za opatření sledující obecně cíl veřejného pořádku. LRTK a litevská vláda dále uvedly, že rozhodnutí ze dne 18. května 2016 upravuje pouze podmínky distribuce kanálu NTV Mir Lithuania litevským spotřebitelům.

Zároveň je nesporné, že rozhodnutí ze dne 18. května 2016 nepozastavuje ani nezakazuje další přenos tohoto kanálu na litevském území, neboť i přes uvedené rozhodnutí lze tento kanál na tomto území legálně šířit a litevští spotřebitelé jej mohou nadále sledovat, pořídí-li si balíček televizních programů za příplatek.


Takové opatření, jako je dotčené opatření, proto nebrání dalšímu přenosu televizních pořadů televizního kanálu z jiného členského státu, na nějž se vztahuje toto opatření, jako takovému na území přijímajícího členského státu. Soudní dvůr tedy konstatoval, že směrnice se na takové opatření nevztahuje.

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (Úř. věst. 2010, L 95, s. 1).

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: Pixabay

Redaktorka Bulletinu advokacie. [ View all posts ]

Go to TOP