ÚS ke sporu o chodník – je samostatnou nemovitou věcí či součástí pozemku?

Předmětem sporu v řízení před obecnými soudy je otázka určení vlastnického práva k chodníku, který se nachází na blíže specifikovaném pozemku v katastrálním území Staré Město u Frýdku-Místku ve vlastnictví obchodní společnosti LEKOS, spol. s r. o. (vedlejší účastnice).

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl 2. července 2019 ústavní stížnosti obce Staré Město a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo určeno, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem chodníku na předmětném pozemku, neboť ten je samostatnou věcí v právním slova smyslu. Odvolací Krajský soud v Ostravě toto rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl, neboť dle jeho názoru okresní soud nevyhodnotil správně skutková zjištění při posouzení této otázky. Odvolací soud měl za to, že na základě provedeného dokazování naopak posuzovaný chodník není možno považovat za stavbu v občanskoprávním smyslu a není tedy samostatnou věcí, ale je součástí předmětného pozemku a jako součást pozemku vlastnicky náleží vedlejší účastnici. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud s tvrzením, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Právní věty:
Nesplňuje-li výsledek stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je podle konstantní judikatury Ústavního soudu vlastníkem předmětné komunikace vlastník pozemku, na kterém se komunikace nachází (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1351/10). Aby posuzovaná účelová komunikace představovala věc nemovitou, konkrétně stavbu spojenou se zemí pevným základem, je v prvé řadě třeba, aby byla schopna být vůbec věcí z hlediska občanskoprávního (§ 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), tedy být „vymezitelným kusem vnějšího světa“ (nález sp. zn. II. ÚS 529/05), který tvoří samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku. O takový vymezitelný kus vnějšího světa nemůže jít tam, kde povrch pozemku byl zpracován navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba (např. u tenisového dvorce, u některých parkovišť apod.).

V posuzované věci bylo na základě spisového materiálu obecných soudů včetně v něm obsažené fotografické dokumentace Ústavním soudem konstatováno, že z technologického hlediska – na rozdíl od shora uvedených případů – není konkrétní předmětný chodník pouhým zpevněním povrchu pozemku vrstvením přírodních materiálů s asfaltovou plochou, nýbrž samostatnou věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu, a jako takový je součástí místní komunikace (§ 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), jejímž vlastníkem je podle § 9 odst. 1 tohoto zákona obec, tedy stěžovatelka. Jde o zákonem předvídaný případ, kdy se nachází stavba místní komunikace (jíž je chodník součástí) na cizím pozemku (§ 17 odst. 2).

Dovodil-li tedy krajský soud, že chodník nepředstavuje samostatnou stavbu v právním smyslu, nýbrž jde toliko o část pozemku vlastnicky náležejícího vedlejší účastnici, zasáhl tímto svým závěrem do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a v důsledku toho i do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18 je dostupný  zde.

Go to TOP