V neděli 30. června 2019 tomu už bude rok, kdy do právnického nebe odešla po dlouhé a těžké nemoci první dáma české justice, doktorka Dagmar Burešová (*19. 10. 1928 +30. 6. 2018).

 V moderních českých dějinách bude jistě vždy zmiňováno její působení ve funkci ministryně spravedlnosti v přelomové době od 5. prosince 1989 do 29. června 1990, i navazující působení v čele České národní rady (od 26. 6. 1990 do 30. 6. 1992).

Především to ale celý život byla advokátka tělem i duší. To, že právě ona v období normalizace zastupovala před soudem kolem stovky lidí stíhaných totalitním režimem, vyplývalo z nejdůležitějšího rysu její povahy, a tím byla nepochybně statečnost. Není náhoda, že právě ona se ujala obhajoby památky Jana Palacha a jménem jeho matky podala žalobu na komunistického funkcionáře Viléma Nového kvůli jeho lživým výrokům o Palachově smrti. Statečnost projevila i v posledních letech svého života, kdy byla upoutána po úrazu na lůžko.

Naprosto nutně a samozřejmě patří právě Dagmar Burešová mezi deset osobností, kterým je věnován připravovaný rozsáhlý projekt České advokátní komory „Advokáti proti totalitě“, jenž chce vzdát hold těm advokátům, kteří navzdory totalitnímu režimu, ať již fašistickému, nebo komunistickému, i přes jasné riziko vykonávali čestně svoji profesi.

Životní heslo Dagmar Burešové „Zbabělost by měla být trestná“ ale jistě bude inspirovat dlouho po jejím odchodu i ty, kteří už neměli čest jí osobně poznat.

Připomeňte si s námi doktorku Burešovou v posledním rozhovoru, který s ní vedli pro knihu Nestoři české advokacie před třemi lety Petr Toman a Ondřej Šebesta.

Paní doktorko, pokud je nám známo, vyrostla jste v rodině prvorepublikového advokáta*. Nerozmlouval Vám tatínek studium práv v době nejtužší totality padesátých let?

Rozmlouval, ale nebylo mu to nic platné.

* Otec Dagmar Burešové JUDr. Josef Kubišta (1892-1957) byl význačným pražským advokátem. Specializoval se na pojistné právo.

Vyprávěl Vám tatínek, popřípadě jeho kolegové, které jste znala, o prvorepublikové advokacii? Jak na ni vzpomínali?

Vyprávěl, jak ho bavila práce ve svobodném prostředí a jak se to pak po Únoru 1948 změnilo.

Jaké to bylo přijít do praxe v době politických procesů? Ve kterém roce jste začínala?

V době politických procesů jsem nastoupila do advokacie jako koncipientka. K politickým procesům v té době mohli chodit jen vybraní advokáti, já jsem tedy osobně žádný nezažila.

Nastoupila jste do Prahy, nebo jste musela následovat umístěnku někam na „oblast“?

Dostala jsem naštěstí umístěnku do Prahy.

Byli k Vám – nové koncipientce – Vaši první kolegové milí a snažili se Vás něco naučit, nebo měli pocit, že koncipient je spíše něco jako sluha?

Všichni byli hodní. Ráda vzpomínám zejména na starého pana JUDr. Otakara Motejla, který mi vždy ochotně poradil a pomohl.

Kdy jste složila advokátské zkoušky? 

Promovala jsem v roce 1952, pak jsem působila jako koncipientka a od roku 1957 jsem působila jako samostatná advokátka.

Vždy jen jako řadová advokátka? 

V roce 1963 jsem se stala členkou Městského sdružení advokátů v Praze a v roce 1968 členkou Ústředí československé advokacie, v jehož studijním kolegiu jsem zastávala funkci vedoucí pracovněprávní sekce.

Jak se Vám dařilo skloubit náročnou práci advokátky s úlohou manželky a matky dvou dcer?

Těžko, ale snažila jsem se! Vždy jsem hodně pracovala, práce mne velmi bavila. Hlavně občanské právo, posléze jsem se specializovala na náhradu škody na zdraví. Tuto problematiku jsem často také přednášela a podařilo se mi prosadit i vyšší odškodnění pro poškozené.

Strávila jste celý život v advokacii? Je toto náročné povolání podle Vašich zkušeností povoláním pro ženy?

Může být. V některých oblastech je to dokonce výhoda: ženy jsou citlivější a lépe chápou situaci. Například při náhradách škody mohou projevit více soucitu s poškozenými, jsou empatičtější. Navíc mnohdy jsou situace, kdy i pro klienty je příjemnější jednat se ženou a sami si to přejí.

Jak Vás jako advokátku přijímali mužští kolegové, ať již v advokacii, nebo na soudech?

Všichni muži ke mně byli hodní a slušní, v začátcích mi pomáhali. Později si myslím, že mě vzali mezi sebe, a naopak bylo výhodou, že jsem žena.

Jaký vliv na advokátní praxi mělo uvolnění politické situace v šedesátých letech?

Vliv byl velký. Začaly probíhat procesy, ve kterých bylo konečně možné svobodně uplatňovat právo.

Jak jste v advokátních poradnách prožívali následné politické čistky na začátku normalizace, výměnu stranických legitimací, ve vedení Ústředí české advokacie apod.?

Na rozdíl od jiných oborů to v advokacii probíhalo slušně. Tenkrát se náš předseda, komunista přesvědčením, JUDr. Zdeněk Hrazdira, choval velmi slušně.

Je známo, že jste si od režimu jako „odměnu“ za obhajování disidentů vysloužila mnoho hodin výslechů a jiných nepříjemností. Vaši mladší dceru nenechal režim studovat. Nelitovala jste někdy?

Mnohokrát jsem byla předvolána do Bartolomějské k výslechu, byla jsem odposlouchávána, byl mi odebrán cestovní pas. Rozhodně jsem nikdy nelitovala toho, jak jsem se chovala, i přes veškeré problémy, které jsem měla a které upřímně řečeno hrozily i celé mé rodině.

Jednou jste vyprávěla, že kolem Vašeho sledování vznikaly i dost absurdní situace.

V autě před naším domem seděli příslušníci nepřetržitě třeba dva dny, nešlo si jich nevšimnout. Vzpomínám si, jak jsem po jednom výslechu na Ruzyni nabídla vyšetřovateli, že ho svezu do centra, že mám před věznicí auto. Odmítl si ke mně přisednout do auta s tím, že bych mu mohla něco udělat.

Známý je Váš výrok, že zbabělost by měla být trestná. Jak mu máme rozumět?

Strach je přirozený. Jen hlupák nemá nikdy strach, protože nemá dost fantazie, aby si dokázal představit, co vše se může stát. Ale strach je třeba umět překonávat. V jeho překonávání se rodí statečnost. Dovedeno do důsledků, kdo ho nechce překonávat, není statečný, jen zbabělý.

Jak jste spokojena s televizním filmem režisérky Agnieszky Hollandové „Hořící keř“?

Film Hořící keř se mi opravdu líbil. Byla jsem velmi příjemně překvapena, jak byl po všech stránkách dobře a věrně zpracován.

Jak se Vám líbila filmová představitelka Vaší postavy?

Táňa Pauhofová se mi líbila moc. Já jsem samozřejmě zdaleka nevypadala tak dobře jako ona, ale známí mi říkali, že mne vystihla velice dobře.

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že jste zastupovala kolem stovky disidentů. Na které z nich nejčastěji vzpomínáte? V čem byly jejich případy odlišné od těch „obyčejných“?

Procesy nebyly vedeny spravedlivě. To jsme věděli od začátku. Spor jsme také většinou nevyhráli, ale mnohdy se z nás stali po skončení věci dobří přátelé (např. Karel Kyncl, Ivan Medek, Jiří Lederer, Karel Nepraš, časopis Reportér apod.).

Co bylo Vaší doménou v těchto případech? 

Pracovní právo. Disidenty tenkrát houfně propouštěli z práce, a protože to podnikoví a kádroví pracovníci pořádně neuměli, byly první výpovědi neplatné. Já vyhrávala spory a postižení pak za mnou začali chodit v zástupech.

Jakou ze svých advokátních kauz považujete za největší úspěch ve svém profesionálním životě?

Asi s paní Palachovou, nepomohla jsem jí ani tolik jako advokát, ale lidsky. Chodila k nám domů a hodiny jsem ji ubezpečovala o významu činu jejího syna Jana.

Jak došlo k Vašemu společnému seznámení? 

Jarmila Palachová za mnou přišla do advokátní kanceláře. Nechtěla však se mnou mluvit uvnitř, přála si, abychom vyšly na chodbu. Bála se o mě, protože se obávala, že v kanceláři může být odposlech. Mimochodem, opravdu jsme jej tam později našli, byl umístěn za obrazem. Upírala na mě oči a stále opakovala otázku, na niž toužila slyšet odpověď. Chtěla vědět jediné – zda měl čin jejího syna smysl. Ujišťovala jsem ji, že to bylo důležité gesto, sebeoběť. Nerozhodovala jsem se dlouho, zda ji budu zastupovat. Nešlo jí nevyhovět. Zasloužila si, aby se za ni někdo postavil.

Dagmar Burešová zastupovala Libuši Palachovou, matku Jana Palacha. Ta žalovala poslance Viléma Nového, člena ÚV KSČ, za lži, jež šířil o jejím synovi. V lednu a únoru 1969 opakovaně tvrdil, že Jan chtěl při svém protestu použít takzvaný „studený oheň“. Tím se snažil jeho čin dehonestovat a zpochybnit hrdinství, které k takovému rozhodnutí bylo zapotřebí. Nového žalovali také Vladimír Škutina, Luděk Pachman, Pavel Kohout, Lubomír Holeček a Emil Zátopek, které Nový nařkl, že studenta k jeho zoufalému činu navedli. Od začátku bylo jasné, že nejde o právo, ale o politiku, a že proces spravedlivý nebude. O případu rozhodovala soudkyně Jarmila Ortová, která svou pochybnou kvalifikaci získala na Právní škole pracujících. Rozsudek z července 1970 této situaci odpovídal: „Žaloba na ochranu osobnosti podaná Libuší Palachovou se zamítá a žalobkyni je uznána povinnost nahradit žalovanému náklady tohoto řízení k rukám Městského sdružení advokátů v Praze.“ Paní Palachovou zastupovala Dagmar Burešová zadarmo.

Jak jste prožívala rok 1989 a následné změny v advokacii? Jak jste se na nich podílela?

Byla jsem tehdy dost etablovaná v advokacii a začátkem prosince 1989 jsem byla jmenována ministryní spravedlnosti. Myslím, že jsem k privatizaci advokacie hodně přispěla.

Na které z kolegů advokátů nejraději vzpomínáte, kteří nejvíce ovlivnili Váš život? 

Nejslušnějším a nejhodnějším kolegou a advokátem pro mne byl JUDr. Miroslav Hrabák. S JUDr. Otakarem Motejlem jsme byli velcí kamarádi, JUDr. Zdeněk Hrazdira mi hodně pomohl, JUDr. Jiří Balaštík byl skvělým koncipientem. Ráda vzpomínám na JUDr. Milana Skalníka a JUDr. Viléma Zarembu z Ostravy i JUDr. Karla Čermáka, který toho hodně udělal pro advokacii, zejména pro odstátnění advokacie.

Museli Vás představitelé Občanského fóra v roce 1990 dlouho přemlouvat, abyste se vydala do politiky?

Byl to pouze jeden telefonický rozhovor.

Co Vás v politice nejvíce překvapilo, příjemně i nepříjemně?

Příjemně – že tam byli tehdy většinou samí slušní lidé, kteří byli nadšení situací a chtěli republice a lidem opravdu pomoci, v čele s panem Václavem Havlem.

Nepříjemné pak bylo, jak se s postupem doby dostávali do funkcí lidé, v jejichž zájmech převládaly osobní výhody.

Jak vzpomínáte na svá léta v advokacii a vztahy mezi lidmi, advokáty? Byla doba odlišná od té dnešní?

Vztahy mezi advokáty bývaly velmi přátelské. Téměř všichni jsme se znali, bylo nás relativně málo. Jezdili jsme na lyže, hráli volejbal a pořádali volejbalové turnaje, jezdili na vodu. Výborná byla i vzájemná odborná spolupráce. Dnes je advokátů mnohem více, ale já už nejsem v praxi přes 20 let, tak se nemohu vyjádřit k dnešní situaci.

V roce 1990 jste byla zvolena první starostkou Junáka v českých zemích. Předpokládáme tedy správně, že máte ke skautingu a jeho ideálům blízko?

Ano, jako malá holka jsem byla ve skautu, naše děti také, můj muž byl aktivní skaut, snažili jsme se dcery vychovávat a vést dle skautských zákonů.

Zasloužila jste se také o rehabilitace nespravedlivě odsouzených v čele s JUDr. Miladou Horákovou. Setkala jste se s její dcerou Janou Kánskou? 

Předávala jsem jí dopisy, které napsala její matka těsně před popravou. Brečela jsem, když jsem je četla. Cítila jsem k Miladě Horákové takový obdiv! Jak neskutečně vyrovnaná a smířená byla, když je psala, jak se vůbec nelitovala.

Kteří z advokátů podle Vašeho názoru nejvíce ovlivnili českou advokacii, jak ji pamatujete? Ať již před rokem 1989, nebo po něm?

Když to zhodnotím celkově, tak asi JUDr. Zdeněk Hrazdira. Byl sice uvědomělý komunista, ale v letech, kdy v jiných institucích nestraníky vyhazovali z práce či měli jiné problémy, se nás snažil podržet a bojoval za nás, a to i proti Státní bezpečnosti.

Jak se v průběhu Vašeho života změnila česká advokacie, v čem k lepšímu a v čem k horšímu? Změnil se přístup státních orgánů k advokátům?

Změnil, netroufají si k advokátům jako dřív, ve vzájemných vztazích je větší rovnoprávnost.

Pokud byste se mohla znovu rozhodnout, šla byste znovu do advokacie?

Určitě, je to zaměstnání, kde je člověk svobodný, může na sobě stále pracovat a hlavně lidem pomáhat.

Do advokacie se hlásí stále více mladých právníků. Co byste jim doporučila, které ze svých zkušeností byste jim nejraději předala?

Pracovat na dobrém vztahu ke klientům, komunikovat s nimi. Advokacie není zaměstnání, ale povolání.

Zdravotní stav paní JUDr. Burešové bohužel nedovolil vést rozhovor jinak než písemně. Za pomoc děkujeme její dceři JUDr. Zuzaně Špitálské, která pokračuje v rodinné advokátní tradici podobně jako vnuk Jakub.

Zdroj: ČAK, red

Jako druhou vzpomínku na JUDr. Dagmar Burešovou publikujeme článek „Zákonné bezpráví a nadzákonné právo v 21. století“ od autora JUDr. Jakuba Siváka, který je advokátem a externím doktorandem na Katedře občanského práva Právnické fakulty UK. Příspěvek získal 3. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2018. Autor svou práci věnoval památce této významné advokátky.

Zákonné bezpráví a nadzákonné právo v 21. století

Tento text o nalézání spravedlnosti, a to i za cenu nezákonných, avšak v duchu Radbruchovského odkazu spravedlivých rozhodnutí, chci věnovat památce první dámy české justice JUDr. Dagmar Burešové, neboť její morální počínání v životě by mělo být vzorem pro všechny osoby působící v justici.

Cílem předkládaného textu je oprášit staré principy a připomenout pravý a jediný smysl práva, kterým je nalézání spravedlnosti. Úlohou práva se totiž nikdy nesmí stát úsilí o to, aby vybraní jedinci byli na úkor práva v lepším postavení než jiní a někteří dokonce nebezpečně hromadili moc, ovlivňovali státní správu a zaměňovali zájem svůj nebo své firmy za zájem společnosti a státu. Právo vždy musí být nástrojem spravedlnosti a nikdy se nesmí stát politickou zbraní. Soudy vlastně politika vůbec nemá zajímat a jejich modlou má být pouze právní stát a vláda práva. Právo za žádných okolností nesmí zpohodlnět, rezignovat na svoji podstatu a zradit samo sebe, pak by se již nejednalo o právo, ale o diktaturu, chaos či bezpráví.

Nechci naznačovat, že se tak děje, ale je důležité připomínat si i dobře známé notoriety, aby se jejich význam postupně nevytratil. Ostatně i křesťanská oslava Velikonoc (vigilie) vždy začíná čtením z Mojžíšovy knihy o stvoření. I právníci by si tak měli, alespoň občas, připomínat svoji „Mojžíšovu knihu“, důvod svého „stvoření“ a zásady svého poslání. Každý soudce, advokát, státní zástupce, notář i exekutor by si každé ráno předtím, než odejde do zaměstnání, měl připomenout, že jeho jednání má být v první řadě morální a spravedlivé a až potom zákonné, neboť jeho posláním je sloužit spravedlnosti. Tím v žádném případě nechci vyzývat k nedodržování zákona, nicméně v důsledku válečných hrůz 20. století by bylo nesprávné spokojit se pouze s omezenou ryzí naukou právní Hanse Kelsena. Naopak, je důležité přiznat a kodifikovat existenci přirozeného práva. Existence přirozeného práva by se pak měla odrážet zejména v rozhodnutích soudů, která musí být v první řadě morální a spravedlivá a až sekundárně zákonná. Nakonec i M. Kriele měl za to, že povinnost dodržovat právo je dána jen tehdy, jestliže právo „vcelku a ve velké míře“ splňuje požadavky morality.[1] V tomto ohledu by se měli inspirovat i naši zákonodárci a přijímat pouze ty normy, které splňují minimálně osm základních morálních požadavků legality, které popsal L. L. Fuller.[2]

V antikvariátu jsem si nedávno zakoupil ohmataný výtisk knihy Světová krise, kontinuita práva a nové právo revoluční od dr. Edvarda Beneše z roku 1946. Jedná se o tenkou brožuru, která obsahuje projev prezidenta Beneše na Právnické fakultě Univerzity Karlovy při jeho slavnostní promoci doktorem práv honoris causa. V této knize se, mimo jiné, popisuje obnovení velkých duchovních a mravních hodnot.[3] Pokud tyto hodnoty, o kterých prezident Beneš hovoří, budou i v justici pevně ukotveny, tak se spravedlnosti bude dobře dařit, jejich semknutí se společností je potom úlohou nás, právníků.

K připomenutí těchto hodnot, k přeleštění pravého smyslu práva a též k uctění památky JUDr. Dagmar Burešové bych tímto článkem rád přispěl i já.

Právo a morálka ve světle Radbrucha a Burešové

„Zákonné bezpráví a nadzákonné právo“ je snad nejznámější přirozenoprávní stať, kterou publikoval německý právník Gustav Radbruch. Gustav Radbruch se narodil do doby, kdy Evropa procházela mnohými změnami a otřesy. Zažil první světovou válku, meziválečnou krizi v Německu i hrůzy druhé světové války. Veškeré tyto zkušenosti měly vliv na jeho právně-filozofickou tvorbu a ovlivnily jeho myšlenkové směřování. Gustav Radbruch byl žákem F. von Liszta, který na jeho tvorbu měl významný vliv. Radbrucha lze v nejlepším slova smyslu vystihnout jako humanistu, a to nejen v rovině teorie práva, ale skutečně jako osobu, která vnímá hodnotu lidského života a přisuzuje jí ten nejvyšší význam. O tom svědčí i fakt, že byl za první světové války dobrovolníkem Červeného kříže. Neváhal tedy nasadit svůj život, aby pomohl jiným, což vyžaduje nemalou odvahu. Ve svém rytířském poslání Radbruch pokračoval i po první světové válce, když např. pomáhal zachránit zajaté vojáky při puči v Kielu. Radbruch vždy dělal to, co mu vyšší princip kladl za správné, a vždy se řídil známou klauzulí „dle svého nejlepšího svědomí“.[4]

Jméno Radbruch se skloňuje snad na všech evropských právnických fakultách při hodinách teorie práva a právní filozofie ve spojení s tzv. Radbruchovou formulí, která stanoví, že konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako nesprávné (nepatřičné) právo musí spravedlnosti ustoupit. Radbruchova formule je jedním z pilířů moderního přirozenoprávního pojetí práva, a byť směřovala primárně proti zcela zjevně nespravedlivému nacistickému právu, jehož typickým příkladem jsou Norimberské zákony, její aplikace je stále aktuální i dnes. Evropa se dnes naštěstí nepotýká s hrůzami, které byly páchány nacistickým, fašistickým a komunistickým režimem, avšak lze se i v České republice setkat se zcela zjevnými nespravedlnostmi, které se dotýkají konkrétních jedinců. K těmto nespravedlnostem může docházet i vlivem rozhodnutí obecných soudů. I dnes se totiž stává, že rozhodnutí soudu je sice zákonné, nicméně není spravedlivé. Nespravedlivé rozhodnutí soudu tak pak sice nepůsobí nespravedlnost mase lidí, jak tomu bylo v případě zákonů příčících se přirozenému právu, nicméně může značně poškodit kvalitu života jedince.

Moderní společnost překonala utilitaristickou nauku Jeremyho Benthama: „Největší štěstí největšího počtu – to je základ morálky i zákonodárství“, a naopak ctí důležitou roli jedince. V tomto směru lze odkázat na kategorický imperativ Immanuela Kanta: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ V dikci této zásady by mělo být zřejmé, že klíčovou úlohou soudů je nalézání spravedlnosti a respektování svobody jedince. V případě legalizace nespravedlnosti, ke které může docházet v důsledku sice zákonných, avšak nespravedlivých soudních rozhodnutí, pak musí i v 21. století znovu nastoupit přirozenoprávní Radbruchova formule. Dle té musí ve zjevném konfliktu pozitivního práva a spravedlnosti pozitivní právo ustoupit, aby spravedlnosti bylo učiněno za dost, a to bez ohledu na to, zda se nespravedlnost týká jedince anebo tisíců osob. Pojem zákonné bezpráví a nadzákonné právo tak může sehrávat klíčovou úlohu i v 21. století, neboť může být jedním z efektivních korektivů nespravedlivých rozhodnutí.[5]

 Pokud bychom v moderních dějinách českého a československého práva měli hledat osobu, která je následovníkem odkazu Gustava Radbrucha, více než vhodným kandidátem by byla advokátka osob nepohodlných komunistickému režimu, první polistopadová ministryně spravedlnosti a předsedkyně České národní rady, JUDr. Dagmar Burešová.[6] Ta sice morálku práva nerozvíjela světově známými texty, o kterých se přednáší při hodinách právní filozofie od Harvardu po KoGuan Law School, avšak morálku práva formovala aktivně pomocí svého jednání, čehož je potřeba si náležitě vážit. Ostatně T. Machalová tvrdí, že to, jestli je člověk čestný, statečný nebo má jiné morální ctnosti, se projeví až v jeho jednání, a že dané morální vlastnosti má, je zároveň dokladem jeho odpovědnosti. Ve světle této premisy pak morálka JUDr. Burešové dle mého názoru obstála s vyznamenáním.[7]

Mám za to, že je naší povinností připomínat, že právo a morálka by měly koexistovat, nikoliv se vylučovat. Sepjetí práva a morálky, tedy právního pozitivismu a přirozeného práva, vhodně popisuje T. Machalová, když odkazuje na biblické Desatero nebo Chamurappiho zákoník a hovoří o tzv. kodexované morálce.[8] Ochota JUDr. Burešové vystavit samu sebe možné perzekuci za cenu obhajoby cti Jana Palacha je tomu nezvratným důkazem.[9] Právo by nikdy nemělo být ovládáno strachem, tendenčností doby, anebo machiavellovským „účel světí prostředky“. Naopak, aby právo bylo právem, měl by si vždy každý zákonodárce kdekoliv na světě před hlasováním v parlamentu připomenout, že jeho povinností je pracovat pro blaho své země.

Slib poslance a senátora České republice zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“[10] Pokud by v Německu před druhou světovou válkou zvolení zástupci v Říšském sněmu jednali v zájmu všeho lidu, nikdy by nemohli hlasovat pro schválení tzv. Norimberských zákonů. Pokud by každý zákon předtím, než se stane účinným, prošel testem, zda je skutečně v zájmu všeho lidu, jistě by míra morálky ve společnosti byla vyšší.

Tento problém by tak měl být podle mého názoru primárně řešen tak, aby přijímané zákony byly v souladu s morálkou a spravedlností. Tomu by značně napomohl test morálního minima právní normy, jejž popsal L. L. Fuller a který jsem citoval již výše. Pak by totiž i soudní rozhodnutí byla vesměs spravedlivá, a ne pouze zákonná, neboť morální zákony jsou tím nejvhodnějším základním kamenem pro morální a spravedlivá rozhodnutí soudů. Bohužel, principy demokracie nám svazují ruce v tom, aby zákonodárná moc byla propůjčena jen morálně vhodným jedincům. Ostatně i Václav Havel říkal: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“[11] Pokud tedy dojde k tomu, že je přijat zákon, který je zcela zjevně nespravedlivý, je nutné povolat Radbruchovu formuli a vzniklý konflikt mezi spravedlností a právní jistotou řešit tak, že pozitivní právo zajišťované předpisy a mocí má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako „nenáležité právo“ spravedlnosti ustoupit.[12]

Jak jsem již nastínil výše, Radbruchova formule by měla přijít ke slovu i tehdy, když zcela zjevná nespravedlnost je páchána pouze v konkrétním případě, tj. účinnost zákona je vůči valné většině jeho adresátů přijatelná, avšak vůči konkrétnímu jedinci jde o nespravedlnost „nesnesitelné míry“. Tím by totiž právo efektivně chránilo nejen neomezený počet adresátů zákona, ale i jedince v konkrétním případě. Avšak vzhledem k tomu, že každý individuální případ má být soudem vždy posuzován jednotlivě a zvlášť, měl by soud mít možnost ve zcela zjevně nespravedlivých a ojedinělých situacích rozhodnout v souladu s přirozeným, nikoliv pozitivním právem, neboť jen tak lze nazývat vládu práva spravedlivou, a nikoliv pouze normativně správnou.

Úloha nejen obecných soudů a nalézání spravedlnosti

Úloha obecných soudů je vyložena úvodními ustanoveními občanského soudního řádu jako činnost, při které obecné soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon těch rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně. Soudy přitom dbají, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.[13] Na to navazuje občanský soudní řád ust. § 117 odst. 1, kde doplňuje, že věc projednávaná soudem má být projednána úplně, spravedlivě a bez průtahů.[14] Tím je však povinnost soudů rozhodovat spravedlivě, alespoň v mezích občanského soudního řádu, vyčerpána. Povinnost obecných soudů rozhodovat spravedlivě navíc není zakotvena ani Listinou. Úloha soudů nalézat v první řadě spravedlnost je tak často dovozována až soudní judikaturou, která má v tomto ohledu nezastupitelnou úlohu. Zákonnou (obecně normativní) úpravu nalézání spravedlnosti považuji za nedostatečnou a mám za to, že by měla být zákonnými i dalšími normami (Listina) upravena podstatně šířeji.

K nalézání spravedlnosti a smyslu soudnictví se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který nejednou obecným soudům vytkl, že jejich rozhodnutí jsou sice zákonná, nicméně nespravedlivá. V nedávné době tomu tak bylo v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/17, kde dokonce došlo k úvaze o tom, že zákonné potrestání dle trestního zákoníku nelze akceptovat, pokud je nespravedlivé: „Ústavní soud respektuje [a podrobně to rozvedl např. v nálezu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315)], že určovat trestněprávní politiku a kvalifikovat určitý druh jednání co do formální podoby jako trestný čin přísluší zákonodárci (obdobně viz publikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/03). Je si též vědom, že trestní právo je ovládáno zásadou, že žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Na straně druhé, ani v trestním řízení neplatí zásada fiat iustitia, pereat mundus (‚spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět‘). Absolutní teorie trestání, zastávaná např. Kantem, podle níž nutnost trestat zločin je dána pouhým faktem jeho spáchání, je dnes pokládána za překonanou, neodpovídá dnešnímu chápání smyslu trestního práva a účelu trestání. Moderní trestněprávní systém zohledňuje také následky, které by mohly být vyvolány aplikací právní normy, a pro takové případy, kdy bezvýjimečné prosazení trestní normy by mohlo způsobit více škody než užitku, připouští některé výjimky z obecně platných pravidel oficiality a legality [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10 (N 16/60 SbNU 171)]. (…) Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio. Dle principu ultima ratio je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví, totiž zejména prostředky soukromoprávní, a při jejich nedostatečnosti sankce správní, byly – pokud jsou dostupné – použity, by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě – jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. (…) Takováto povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [shodně nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 227/05 (N 144/42 SbNU 161)].“ Ústavní soud tak ve světle zásady subsidiarity trestní represe odmítá potrestání pachatele pro bagatelní trestný čin, jelikož dané potrestání by bylo nespravedlivé, a to nikoliv pro neuzavřený počet osob, nýbrž pouze pro jednu konkrétní osobu pachatele. Jinými slovy, Ústavní soud svým rozhodnutím potvrzuje výše uvedené přirozenoprávní teze o možné nutnosti upřednostnit spravedlnost před zákonem, resp. aplikovat Radbruchovu formuli v případě jedince, nikoliv celé společnosti, za situace, kdy jde o „nesnesitelnou míru“ nespravedlnosti. K tomu bych ještě podotkl, že optika posouzení „nesnesitelné míry“ nespravedlnosti by v případě jedince měla být méně přísná nežli v případě celé společnosti.

Výše uvedené závěry však nejsou ničím výjimečným ani přelomovým. Ústavní soud se opakovaně vyjádřil k tomu, že obecné soudy nesmějí s inženýrskou přesností, avšak bezmyšlenkovitě, subsumovat ustanovení zákona na jednání subjektů práva, nýbrž musejí jednoznačně a především nalézat spravedlnost, viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 415/14: „Právo v rukou obecných soudů nemůže být jen souborem mechanicky a formalisticky aplikovaných právních předpisů bez ohledu na smysl a účel toho kterého jimi chráněného zájmu, ale musí být především nástrojem spravedlnosti.“

 Ústavní soud se též v nedávné době v plénu vyjádřil i k odklonu od doslovného jazykového výkladu norem, k čemuž mj. uvedl: „Snad jen na okraj lze uvést, že Ústavní soud již dříve judikoval, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, přičemž je nutné se vyvarovat libovůle, rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci [nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Srov. též tezi Gustava Radbrucha: ‚Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro aprior­ní nezbytnost systémově nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor – on právě musí být moudřejší než jeho autor.‘ [G. Radbruch: Rechtsphilosophie, Studienausgabe, Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 1999, str. 107; nález ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 671/02 (N 10/29 SbNU 69)].“[15]

 Na započatou přehlídku přirozenoprávních rozhodnutí pak musím navázat citací nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, který výše deklarovanou tezi o pravé existenci přirozeného práva dvakrát podtrhuje: „,Právo je výsostná myšlenka lidí, kteří o ně opírají svoji existenci, a která je zajištěna násilím užívající moci; ta ale není určující zásadou. Tam, kde lidé vědí o svém lidství, dospívají k pochopení lidských práv a opírají se o přirozené právo, na které může každý apelovat. Navzdory platným zákonům působí, aby otevřelo prostor spravedlnosti prosté zákona. Neboť každé lidské ustanovení je při svém uskutečňování plné nedostatků a nespravedlností. Jsme politicky odpovědni za vládnoucí režim a za to, že jsme připustili, aby se na přední místa dostali lidé určitého typu. Nesmí se zaměňovat požadavek pomáhat tam, kde existuje bída vyžadující pomoc, s požadavkem přiznat zvláštní právo lidem, které nacistický režim deportoval a oloupil, vydrancoval a mučil, a stejně tak emigrantům. Onen odevzdaný mezní postoj v největší krajnosti – před tváří smrti, je pravdivý, jenom je-li za ním pevné rozhodnutí, které se vždy chápe toho, co je možné učinit, pokud ještě život trvá.‘ Není třeba dodávat, že to, co německý filozof (Karl Jaspers – pozn. red.) řekl Němcům, platí pro každý národ, který se dopouštěl nepravostí nebo jen přihlížel zločinům na svých spoluobčanech s omluvou, že by v podmínkách zotročení nemohl stejně ničeho změnit. Vůdčím principem zde je princip občanské odpovědnosti, a nikoliv kolektivní viny. Právo tu musí hrát stěžejní úlohu, jinak by žádným právem nebylo, ale jen souborem zákonů vyhovujících většině či jen skupince právě mocných. Je notorietou, že veškeré křivdy napravit nelze a vše zcela odškodnit také není možné; ale to, co zbývá, i když se jedná třeba jen o zanedbatelnou nápravu z hlediska celkově způsobeného utrpení, tedy to, co je možné a zároveň správné a spravedlivé vykonat, je přirozenoprávní povinností orgánů materiálního právního státu učinit.“

Expozice přirozenoprávních skvostů Ústavního soudu výše tak dokládá, že obecné soudy občas dávají přednost zákonnosti a striktnímu jazykovému výkladu před hledáním spravedlnosti. Ústavní soud ovšem druhým dechem dodává, že to tak není správné. Obecné soudy (stejně tak jako každý jedinec působící v justici) by měly pracovat na svém zdokonalování a na skutečném nalézání spravedlnosti. Sám bych se při uvažování de lege ferenda nebránil tomu (naopak bych to velmi uvítal), aby tato zásada byla doplněna do občanského soudního řádu nebo do zamýšleného nového civilního procesního kodexu. Jsem přesvědčen o tom, že by to náležitě podtrhlo princip právního státu a demokratické zřízení České republiky.

Závěr, aneb co jsem tím chtěl říci

Nalézání práva by dle mého názoru mělo vyústit v dosažení spravedlnosti. Tento princip je nutné vštěpovat studentům právnických fakult od prvních ročníků. Samotné studium práva by mělo být úvodem do poslání hledat spravedlnost. Tím nechci říci, že advokát nemá řádně hájit svého klienta, anebo že exekutor nemá vést vykonávací řízení. To nikoliv. Advokát i exekutor mají řádně vykonávat svoji práci, avšak v první řadě spravedlivě. Exekutor by tedy neměl jako na běžícím pásu razítkovat návrhy, ale měl by se svými případy skutečně zabývat. Exces v podobě zabavení invalidního vozíku by pak měl být náležitě potrestán, neboť takové počínání je urážkou a selháním justice jako celku a jde o pravý opak nalézání spravedlnosti.[16] Advokát by vedle toho měl plnit roli obhájce nebo právního zástupce, nikoliv osoby, která pomáhá opatřovat důkazy a pohybuje se na hraně práva. V souladu s uplatňovanou praxí České advokátní komory by se měl advokát chovat přiměřeně jako advokát i ve svém soukromém životě, neboť i v soukromém životě je advokátem. Stejně jako voják nezachovává vlasteneckou úctu k České republice, jen pokud je zrovna oděn v uniformě, ale i mimo službu, měl by se advokát zdržet jednání, které by znevážilo advokátní stav a jeho vážnost u široké veřejnosti. K morálce advokáta a k jeho příspěvku při hledání spravedlnosti též uvádím, že souhlasím s novelou zákona o advokacii o povinnosti advokáta, který je určen advokátní komorou, poskytnout bezplatnou právní poradu nebo bezplatné právní služby.[17] Tato povinnost podle mého názoru přispívá k nalézání spravedlnosti a odráží Českou advokátní komoru v lesku solidárnosti, což je bezesporu správné.

V předkládaném článku jsem na několika stranách otevřel mnoho témat minulých, současných i budoucích. Otázkou může být, jaká je vlastně pointa předkládaného textu. Snad nikoho nezklamu, když povím, že smysl celého článku je velmi prostý, a to připomínka samotné podstaty práva. Ve světě tzv. moderního práva a ve světě cizích slov a anglických zkratek, jako je GDPR, IT právo, ICT, transakce a M&A, bychom někdy mohli zapomenout, proč jsme se vlastně stali právníky. Rád bych tak tímto článkem připomněl to, co mnozí věděli, když entuziasticky nastoupili do prvního ročníku právnické fakulty a obdivovali pravé rytíře práva, jako například již opakovaně zmíněnou JUDr. Dagmar Burešovou, JUDr. Otakara Motejla nebo JUDr. Karla Čermáka, dr. h. c., avšak pod tíhou všech stránek učebnic a skript, které přečetli, a zvláště pak ve shonu praktického práva, který začal hned po promoci, na to možná už zapomněli. Předkládaným článkem chci možná „lehce“ idealisticky připomenout ideály práva. Předkládaným článkem chci též naznačit, že některé principy by se s dobou měnit neměly a že právo ve dvacátém prvním století by i přes všechnu svoji dynamiku mělo být především spravedlivé.

Tuto připomínku se snažím učinit skrze vzpomínku na první dámu české justice, JUDr. Dagmar Burešovou, skrze připomínku podstaty přirozeného práva, vzpomínku na velikána právní filozofie Gustava Radbrucha a skrze nálezy Ústavního soudu. O tuto připomínku se tedy snažím za pomoci hotového právního koktejlu, který, věřím, někoho osloví svým celkovým složením a jiného alespoň jednou ze svých ingrediencí. Stačí shlédnout známý film Dvanáct rozhněvaných mužů a každému je jasné, že spravedlnost je slepá. Pokusme se však přimět osoby působící v justici k tomu, aby byly jejími slepeckými psy.

Jak jsem již řekl v samotném úvodu, každý soudce, advokát, státní zástupce, notář i exekutor by si každé ráno předtím, než odejde do zaměstnání, měl připomenout, že jeho jednání má být v první řadě morální a spravedlivé, a až potom zákonné. Pokud alespoň zlomek čtenářů zapřemýšlí nad pravým smyslem práva a byť jediného čtenáře to pohne k tomu, aby svým jednáním sloužil spravedlnosti, budu to považovat za naprostý autorský úspěch.

Poslední neopomenutelnou úlohou předkládaného textu je uctění památky JUDr. Dagmar Burešové. Paní doktorko, děkujeme za Vaši odvahu. Pokusíme se nedopustit trestného činu zbabělosti a budeme se snažit následovat Vaše dílo. 

Autor JUDr. Jakub Sivák je advokátem a externím doktorandem na Katedře občanského práva Právnické fakulty UK. Jeho příspěvek získal 3. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2018.

---

[1] P. Holländer: Nástin filosofie práva: úvahy strukturální, Všehrd, Praha 2000, str. 64.

[2] 1. obecnost právní regulace; 2. nezbytnost zveřejnění právních pravidel a možnost jejich podrobení veřejné kritice; 3. zákaz zpětné účinnosti zákonů; 4. jasnost a srozumitelnost formulování zákonů; 5. bezrozpornost právního systému; 6. stabilita práva; 7. nepřípustnost toho, aby zákony vyžadovaly nemožné chování; 8. nezbytnost interpretace a aplikace zákonů v souladu s jejich formulováním (L. L. Fuller: The Morality of Law, 2. ed., New Haven – London 1969, str. 46 a násl.)

[3] E. Beneš: Světová krise, kontinuita práva a nové právo revoluční, 1. vydání, Nakladatelství V. Linhart, Praha 1946, str. 16.

[4] L. Hanuš: Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou, Právní rozhledy č. 16/2009, str. 579-585.

[5] Tamtéž, str. 579-585; I. Kant: Základy metafyziky mravů, Praha 1990, str. 83; Utilitarian Philosophy. DEFINITION AND ORIGINES [online] [cit. 2018-07-18], volně dostupné na: http://www.utilitarianphilosophy.com/definition.eng.html.

[6] Zemřela Dagmar Burešová. „Zbabělost by měla být trestná,“ říkávala advokátka disidentů i dělníků, Reflex [online] [cit. 2018-07-18], volně dostupné na: https://www.reflex.cz/clanek/profil/49377/zemrela-dagmar-buresova-zbabelost-by-mela-byt-trestna-rikavala-advokatka-disidentu-i-delniku.html.

[7] T. Machalová: Úvod do právní filozofie, I. díl, Masarykova univerzita, Brno 1998, str. 33.

[8] J. Harvánek: Teorie práva, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2008, str. 61.

[9] Tamtéž.

[10] Čl. 23 odst. 3 Ústavy.

[11] Schwarzenberg proti Čunkovi, slušnost proti neslušnosti, idnes [online] [cit. 2018-07-24], volně dostupné na: https://rysavy.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=42229.

[12] P. Holländer: Filosofie práva, 2. rozšířené vydání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2012, str. 19 a násl.

[13] Ust. § 2 občanského soudního řádu.

[14] Ust. § 117 odst. 1 občanského soudního řádu.

[15] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15.

[16] Invalidní důchodce přišel v exekuci o vozík, odškodnění se nedožil, idnes [online] [cit. 2018-07-19], volně dostupné na: https://zpravy.idnes.cz/invalidni-duchodce-prisel-v-exekuci-o-vozik-odskodneni-se-nedozil-p99-/domaci.aspx?c=A100825_101959_domaci_bar.

[17] Ust. § 18 a násl. zákona o advokacii.