Tomáš Borec strávil čtyři roky jako ministr spravedlnosti ve vládě Roberta Fica. Poté se vrátil do čela Slovenské advokátní komory. Teď ale nevylučuje svou politickou budoucnost. „Od roku 2016, ale možná ještě od dřívější doby, se slovenská politická scéna poměrně vulgarizuje. Jsou tu vidět mnohé jevy, které nejsou hodné politické kultury. A spěje to stále k horšímu. Panuje tu deziluze občanů z toho, jak jsou politici schopní, nebo neschopní řešit jejich problémy,“ říká Borec v rozhovoru pro INFO.CZ.  Advokátní deník jej přebírá s laskavým svolením autora Jana Januše.

 

V Česku opakovaně dochází k politickým útokům na advokátní mlčenlivost. Je to problém i na Slovensku? U nás se totiž argumentuje požadavky Evropské unie. Pak by to pro vás mělo platit také…

U nás to ale takový problém není. Máme jinak nastavenou legislativu, na Slovensku už před několika lety vznikl registr partnerů veřejného sektoru. Kterákoliv fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje služby veřejnému sektoru, ať již státu nebo organizacím, je při určité sumě ročního objemu povinna zaregistrovat se v tomto registru. Nečiní tak sama, ale prostřednictvím garantů, což jsou mimo jiné i advokáti, notáři, daňoví poradci či banky. A v registru se uvádějí koneční uživatelé výhod. Nahlašovací povinnosti tak mají přímo jednotlivé entity a nikoliv advokáti. Z tohoto pohledu jsme obešli problém, jež je v České republice, a zároveň se naplní veřejný zájem, který se teď řeší napříč Evropou.

K žádným útokům na advokáty na Slovensku nedochází?

Vždy se něco najde. Loni jsme například řešili množství novel trestního zákona a trestního pořádku, v mnoha případech šlo o zásahy do základních lidských práv. Některé instituty se týkaly i pravidel advokátního tajemství a mlčenlivosti. Měli jsme zásadní námitky. Nyní jsou sice změny předložené znovu, ale jen v podobě, která je potřebná pro změny v pravidlech ohledně zadržení majetku. Ostatní věci byly vyřazené.

Naopak se nám ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti podařilo novelizovat trestní zákon v paragrafu týkajícím se neoprávněného podnikání, kdy tento trestný čin nyní výslovně dopadá na pokoutníky, takzvané vinkláře, kteří třeba poskytují právní služby bez oprávnění. Je zde nově zdůrazněna odborná způsobilost, paragraf tak přímo dopadá třeba i na falešné lékaře a různé mastičkáře.

Evidujete už takovéto trestní stíhání?

Sbíráme podněty od veřejnosti i kolegů, a to v rámci ochrany spotřebitelů. Víme tak už asi o čtyřech nebo pěti trestních stíháních.

Co je teď tedy na Slovensku pro advokáty největším tématem? Změny v zákonu o advokacii?

Ano, nedávno byl novelizován zákon o advokacii. Je ale těžké říct, od jakého data je vlastně novela účinná, byla totiž přijata zmatečně. Parlament ji schválil 30. ledna, ale s účinností od 1. ledna. Vyvolalo to ústavně-právní otázky ohledně platnosti tohoto zákona. Faktem ale je, že se zákonodárce rozhodl, že by se koncipientská doba měla opět z pěti let zkrátit na tři roky. Museli jsme tak kompletně předělat náš systém koncipientského vzdělávání. Bylo s tím hodně práce, ale už to máme nastavené.

Jak tuto změnu hodnotíte? V době, kdy jste byl ministrem spravedlnosti, totiž došlo právě ke zvýšení koncipientské doby ze tří na pět let. A o něčem podobném se v minulosti uvažovalo i v České republice.

Existuje mnoho různých teorií, a tak jsem rád, že mám možnost se k tomu vyjádřit z první ruky. Advokátní komora je obviňována z toho, že snaží omezovat vstup do profese a brání se mladým advokátům. Těžko se to vyvrací, je to neuchopitelné, ale je to pomluva.

Původní cil byl jasný a myslím, že zcela srozumitelný. Každoročně se snižovala kvalita absolventů advokátních zkoušek, neustále klesal i počet těch, kteří byli schopni tuto zkoušku složit napoprvé. Šlo o širší problém, vyplýval z kvality zájemců o právní vzdělání, výuky na právnických fakultách a v neposlední řadě i ze způsobu, jakým školitelé, tedy advokáti, přistupovali ke své povinnosti vzdělávat jednotlivé koncipienty.

Ona změna v roce 2013 měla ale širší rozsah, nešlo jen o prodloužení koncipientské doby. Právě proto, aby se zvýšila kvalita advokátních koncipientů a jejich vědomosti, neměl školitel možnost školit více než tři koncipienty najednou. Fungovaly tu totiž takzvané fabriky na koncipienty. Změnilo se rovněž to, že advokát mohl začít vzdělávat koncipienty až tři roky po vlastních advokátní zkoušce. A školitel je nově přítomen i při zkouškách svého koncipienta.

Snížil se během fungování pětileté koncipientské doby počet zájemců o vstup do advokacie?

Pětiletá koncipientská doba na Slovensku platila už v 90. letech. A pamětníci říkali, že z tohoto pohledu nejde o zásadní rozdíl. Koncipienti, kteří se připravovali pět let, měli nyní o 20 procent vyšší úspěšnost. Soubor opatření, který jsem popsal, tak efekt měl.

Od roku 2008 se už z demografických důvodů snížil počet zájemců o studium na vysoké škole o polovinu. V posledních letech klesá i zájem o právnické fakulty. Momentálně se přijímací zkoušky konají už jen na jedné fakultě, ostatní, ať již veřejnoprávní nebo soukromé, přijímají zájemce bez zkoušek. Na Slovensku máme pět právnických fakult, což je více než v České republice.

A řada Slováků míří studovat do České republiky…

Navíc, to je pravda. Z tohoto pohledu je to neudržitelné. Nepřispívá to kvalitě studia.

Jde ale jen o demografii? Nehrají tam roli ještě další věci?

Je fakt, že trh právních služeb je relativně saturovaný. Když přichází mladý advokát, má jen málo možností. Může se stát součástí již existující kanceláře. Ale jít do toho na vlastní pěst? Na to bych si už dnes netroufl ani já sám. Získat klienta je dnes reálný problém. Momentálně máme asi 5200 advokátů, což je na tak malou zemi moc. A skoro 2500 z nich je Bratislavě. Jde o obrovský nepoměr. Nebráníme se ale tomu, aby přišli noví advokáti, ale byl bych nerad, aby se prosazovali za cenu nějakých nesprávných nebo nezákonných praktik. Řada právníků tak odchází do veřejné sféry a do firem.

V České republice si řada advokátních kanceláří stěžuje, že nemají dostatek kvalitních koncipientů. Je to problém i na Slovensku?

Je to podobné. Ne každý byl nadšený z prodloužení koncipientské lhůty, i když je pravda, že na statistkách se to příliš neprojevilo. Koncipientské mzdy také nejsou zrovna vysoké, zejména mimo Bratislavu a velká města. Tam se většinou dostáváme na úroveň minimální mzdy, kanceláře je nemají z čeho zaplatit a ne každý může takto žít. To, zda jde o tři roky, nebo o pět let už nehraje takovou roli. Nemůžeme ale slevit z důrazu na kvalitu advokátních služeb, chráníme tím především klienty.

Organizujete průzkum nazvaný Index právní jistoty. Jak vůbec hodnotíte kvalitu slovenské legislativy?

Loni proběhl první ročník, vycházíme přitom jak z legislativy, tak z rozhodnutí soudů. Vždy vybereme nejdůležitější či nejzajímavější předpisy a rozhodnutí, které by měly zvyšovat pocit právní jistoty. Zatímco loni byly spíše hodnoceny pozitivně, letos převládají negativní hodnocení. Asi se to nevyvíjí úplně nejlépe, ale jsou to jen vybrané určité věci, na jejich základě nelze hodnotit celou legislativu, je to subjektivní.

Odpovím ale vtipem. Říká se, že když zasedá parlament, občané jsou ohroženi. A to neplatí jen na Slovensku. Z vlastní zkušenosti vím, že se poslanci chtějí prezentovat a ukázat, že mají na zřeteli zájem občanů, a tak přicházejí s legislativními návrhy, které jsou mnohokrát kontraproduktivní. Když jsem byl ministrem spravedlnosti, někteří například chtěli, aby se zavedl speciální trestný čin krádeže poklopu z kanálu. Tehdy to byl velký problém, hodně se kradly. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to není řešení. Že se tím nezvýší ani objasněnost trestných činů, ani nic podobného. To je ale uvažování poslanců. Říkal jsem, že můžeme připravit trestní zákoník, který bude obsahovat jen trestný čin krádeže na 200 tisících stranách, protože se budou řešit všechny jednotlivé kusy. To je absolutní nesmysl. Na tom chci jen ukázat, že poslanci a parlament mnohdy řeší věci, které řešit nemají.

Změnil se ale u nás způsob přípravy legislativy, od roku 2015 je Sbírka zákonů zveřejňována v elektronické podobě, nikoliv papírové. Legislativní proces je možné sledovat elektronicky už od chvíle, kdy příslušné ministerstvo jen notifikuje svůj záměr. Problém ale je právě s pozměňovacími návrhy v parlamentu. Tam už připomínkování široké veřejnosti neexistuje. Zákony tak mnohokrát doznávají změny, které je mohou učinit až zmatečnými.

Politická kariéra, to už je pro vás uzavřená kapitola?

Politika mě naučila, že nikdy neříkej nikdy. Momentálně ale nevidím nic otevřeného. Pokud by byla smysluplná možnost, která by i mě osobně připadala, že mohu přispět k pozitivnímu posunu Slovenska dopředu, dokážu o tom uvažovat. V této chvíli ne. Celý život jsem advokát, teď předseda Slovenské advokátní komory, a v tom se vidím. Je fakt, že ty čtyři roky, které jsem měl možnost jako nestraník absolvovat jako ministr spravedlnosti, byly obrovskou zkušeností, která se nedá nahradit ničím. Je to možné jen zažít. Přinesla mi mnoho pozitivních, ale i negativních osobních zkušeností. Za všechny jsem vděčný.

Jak z pozice člověka, který byl čtyři roky ministrem spravedlnosti a je dlouhodobě předsedou Slovenské advokátní komory, hodnotíte současnou politickou situaci na Slovensku?

Od roku 2016, ale možná ještě od dřívější doby, se slovenská politická scéna poměrně vulgarizuje. Je tu vidět mnohé jevy, které nejsou hodné politické kultury. A spěje to stále k horšímu. Panuje tu deziluze občanů z toho, jak jsou politici schopní, nebo neschopní řešit jejich problémy. Dochází tak k prosazování se některých extremistických osob nebo hnutí, které získávají podporu hlavně mladých lidí, což považuji za absolutně špatné. Už je pět minut po dvanácté na to, aby všichni politici, kteří tvrdí, že chtějí udržet právní stát a demokracii na Slovensku, začali něco dělat. Reálně, ne jen proklamovat. Samozřejmě tyto jevy vidíme i jinde po světě, populismus je bohužel silný. Nemám z toho dobrý pocit, i přes to, že jsem životní optimista.

Zdroj: info.cz, autor Jan Januš,  úvodní foto ČAK, titulek redakčně upraven AD