Zdá se to neuvěřitelné, ale už uplynuly dva roky, co odešel doktor Karel Čermák (*13. 9. 1934 +19. 6. 2017), bývalý dlouholetý předseda České advokátní komory a exministr spravedlnosti.

Ti, kteří měli tu čest ho poznat a případně s ním spolupracovat, nikdy nezapomenou na jeho moudrost, obrovské vzdělání i přehled o aktuálním společenském i politickém dění, na jeho neuvěřitelný smysl pro ironii a sarkasmus, se kterými to aktuální dění dokázal komentovat, a samozřejmě i na množství dýmu z jeho věčně zapálených cigaret.

To nejdůležitější z jeho osobnosti ale byla jeho slušnost, jeho mravní integrita. V roce 1968 byl zvolen předsedou tehdejšího Městského sdružení advokátů v Praze, ale už v roce 1969 ale na tuto funkci rezignoval poté, co odmítl vstup do KSČ i jakoukoli jinou spolupráci s normalizačním režimem.

Po pádu komunismu se autorsky podílel na vzniku nových advokátních a stavovských předpisů, včetně zákona o advokacii, především ale byl hlavním autorem etického kodexu a pravidel soutěže advokátů.

Když se v září 2003 po své inauguraci do funkce ministra spravedlnosti (jako nestraník za ČSSD) ujal slova, všichni přítomní novináři, včetně mě, tenkrát nechápali, o čem ten drobný postarší pán mluví. Žádná slova o zrychlení soudních řízení, zvýšení počtu soudců a státních zástupců, žádná slova o elektronizaci justice. Ten „malý velký muž“ mluvil – o etice. O tom, že eticky se chovající soudci jsou základem reformy soudnictví a spravedlivé justice.

Časem mi došlo, a nejen mně, jak velkou měl pravdu. K čemu je rychlá justice a elektronický spis, když rozhodnutí není spravedlivé? K čemu je supervzdělaný soudce orientující se v zákonech, když nemá odvahu a smysl pro spravedlnost?

Když jsem se v roce 2006 stala redaktorkou Bulletinu advokacie, vždycky jsem se těšila, až mi dvacátého v měsíci přijde jeho sloupek, a většinou jsem se nad jeho vtipnými až sarkastickými texty smála tak, až se kolegyně ohlížely, co se to děje.

V březnu 2017 ale žádný sloupek do dubnového čísla BA nepřišel. Několik dní jsem čekala a pak jsem panu doktorovi zavolala. Okamžitě to zvedl, ale už jeho první slova mě vyděsila. Bylo slyšet, že se mu špatně dýchá a že mluví s obtížemi, ale přesto se zdvořile omlouval, že neposlal příspěvek a že se asi nějakou dobu ke psaní nedostane. Bohužel to bylo naposledy, co jsem ho slyšela.

Chybíte tu, pane doktore, a nejde jen o to, že už se nezasmějeme nad Vašimi sloupky.

PhDr. Ivana Cihlářová

S tichou vzpomínkou se připojuje celý Odbor vnějších vztahů ČAK.