Některá soudní rozhodnutí vydaná v nedávné době ve věcech náhrady nemajetkové újmy mě přiměla k hlubšímu zamyšlení nad rozhodováním soudů o zadostiučinění za újmu způsobenou právnické osobě podáním šikanózního insolvenčního návrhu. Poznatky získané z rozhodovací činnosti mě vedou k názoru, že závěry soudů prvního stupně i soudů odvolacích v těchto typech sporů jsou mnohdy diskutabilní. Naproti tomu vyjádření advokátů zastupujících účastníky jsou povětšinou argumentačně precizovaná. Nejde přitom z mé strany o kritiku soudů, ale o konstatování faktického stavu. Odpověď na příčiny tohoto stavu lze podle mého mínění hledat ve třech oblastech.

První aspekt spočívá v odtržení soudců od tržního prostředí. Oddělení soudců od podnikatelského prostředí je opodstatněné a žádoucí. Svým způsobem jde o naplnění požadavku na nezávislost a nestrannost soudů. Má-li však soudem prováděný výklad práva odpovídat reálným vztahům, nemůže být soudce od společenského dění a ekonomické sféry izolován zcela.

Druhým aspektem je častá novelizace procesních a hmotněprávních předpisů. Změny právních předpisů mají neoddiskutovatelný vliv na rozhodovací činnost soudů, zejména jde-li o tak zásadní změny, jaké nastolila od 1. ledna 2014 rekodifikace soukromého práva v podobě přijetí zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, a zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Tyto změny se promítly právě v institutu nemajetkové újmy. Pro ochranu dlužníků před věřitelskými šikanózními návrhy byly zásadní novelizace zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), provedené zákonem č. 334/2012 Sb., účinným od 1. listopadu 2012 (tzv. „antišikanózní novela“), a zákonem č. 64/2017 Sb., účinným od 1. července 2017 (tzv. „akreditační novela“).

Rozhodování sporů o náhradu nemajetkové újmy způsobené podáním insolvenčního návrhu je úzce specializovanou agendou, které rozhodně nesvědčí ani změny v určení věcné příslušnosti soudů. Do konce roku 2013 byly k projednání a rozhodnutí žaloby o náhradu škody podle § 147 odst. 2 ins. zák. věcně příslušné okresní soudy. Tento závěr má oporu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 4 Nd 304/2010, uveřejněném pod č. 98/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Zákonem č. 294/2013 Sb., účinným od 1. ledna 2014, bylo do insolvenčního zákona vloženo nové ust. § 7a, které vymezuje věcnou příslušnost krajských soudů jako soudů prvního stupně. Pod písm. d) tohoto ustanovení jsou uvedeny spory o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb. se podává, že nové ust. § 7a o věcné příslušnosti soudů definuje spory, které sice nejsou incidenčními spory, jejich povaha je však bez vší pochybnosti „insolvenční“, a jeví se tudíž jako logické, aby odpovědi na otázky, jejichž řešení je podstatou těchto sporů, poskytovali v soudní praxi „insolvenční specialisté“.

V uvedených souvislostech je nutné uvést, že agenda svěřená insolvenčním soudům je díky svému rozsahu již tak náročná. Představuje totiž nejen rozhodování v řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek (hrozící úpadek) a způsob jeho řešení, ale také projednávání a rozhodování inciden­čních sporů, jejichž materie má věcný přesah do různých právních odvětví (např. občanského práva, obchodního práva, finančního práva, práva sociálního zabezpečení, trestního práva).

Třetí aspekt tkví v tom, že úprava náhrady škody a jiné újmy obsažená v § 147 ins. zák. (ačkoli není v českém úpadkovém právu úpravou novou, když obdobná odpovědnost věřitele za zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka byla koncipována v § 4a odst. 4 zák. č. 328/1991 S., o konkursu a vyrovnání) je úpravou kusou. Proto bude úkolem soudů vypořádat se s celou řadou dosud nezodpovězených otázek.

Nejvyšší soud se výkladem § 147 odst. 1 a 2 ins. zák. již zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

1. V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 ins. zák. jde o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (§ 420 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb.). Tyto závěry Nejvyšší soud vyslovil v usnesení z 12. 7. 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod č. 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4150/2013.
2. Taktéž odpovědnost za jinou (imateriální) újmu je třeba posoudit podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku (§ 3028 o. z.). Tento závěr Nejvyšší soud zformuloval v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015.
3. Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 ins. zák. právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh byl zamítnut jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105 ins. zák.). Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolven­čního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala. Tyto závěry Nejvyšší soud dovodil v usnesení sen. zn. 29 NSČR 15/2010.
4. Právnická osoba, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, má právo i na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 ins. zák.). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku. Tyto závěry Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, a následně se k nim přihlásil v rozsudku ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 110/2017.

K řečenému lze doplnit, že v označených věcech se náhrady jiné újmy způsobené podáním insolvenčního návrhu domáhaly výlučně právnické osoby (kapitálové společnosti), nárokované zadostiučinění se pohybovalo ve výši 1 000 000 až 20 000 000 Kč a soudy rozhodly (kromě omluvy) o náhradě nemajetkové újmy v částkách do 200 000 Kč. Nemůže být pochyb o tom, že již podání šikanózního insolvenčního návrhu může způsobit a obvykle také způsobí dlužníku – podnikateli závažné problémy, neboť insolvenční návrh i informace o zahájení insolvenčního řízení jsou ihned dostupné široké veřejnosti prostřednictvím insolvenčního rejstříku jako informačního systému veřejné správy. Pominout nelze ani skutečnost, která sice dosud nebyla ve sporech prezentována, ale podle mého názoru je rovněž zásadní, a sice že údaje o insolvenčním řízení jsou zapisovány do obchodního rejstříku. Zatímco tzv. aktuální výpis z obchodního rejstříku zachycuje pouze údaje zapsané do obchodního rejstříku k datu, kdy je pořizován výpis, tzv. úplný výpis zachycuje nejen aktuální údaje o zapisovaném subjektu, ale i všechny údaje, které kdy byly do obchodního rejstříku zapsány a následně vymazány. Právnická osoba tedy nemá možnost dosáhnout výmazu údajů o insolvenčním řízení (ani zahájeném šikanózním insolvenčním návrhem) z historie zápisů z obchodního rejstříku. Tento závěr plyne (v jiných souvislostech) z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 625/2006.

Provedla jsem vlastní (malý) průzkum mezi majiteli a statutárními zástupci některých obchodních společností (s různým předmětem činnosti), kteří vyslovili jednoznačný názor, že nejcitelnějším a nejzávažnějším důsledkem šikanózního insolvenčního návrhu podaného proti jejich společnosti by bylo zpochybnění „historie firmy“, zakládající si na dlouhodobě budovaných dodavatelsko-odběratelských vztazích. S tím pochopitelně souvisí okamžitá reakce bank (zastavení úvěrování) a vyřazení z účasti ve výběrových řízeních. Zadostiučinění ve výši 200 000 Kč označili za zcela nepřiměřené. Výsledky tohoto šetření potvrzují, že dobrá pověst je pro právnickou osobu stěžejní.

Při stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou právnické osobě šikanózním insolvenčním návrhem by soudy měly postupovat velmi uvážlivě. Jelikož přiznané zadostiučinění musí být přiměřené rozsahu způsobené imateriální újmy a soudy musejí přihlédnout ke všem okolnostem posuzované věci, je obtížné vymezit pevná kritéria pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Mezi okolnosti, které je třeba zohlednit při určení výše zadostiučinění, je možné zařadit zejména postavení právnické osoby na trhu (její význam, počet zaměstnanců), medializaci insolvenčního řízení, chování insolvenčního navrhovatele v insolvenčním řízení (podávání opravných prostředků).

Insolvenční soudy signalizují, že oproti minulému období již počet věřitelských šikanózních insolvenčních návrhů nenarůstá. Lze jen doufat, že ty stávající ani následné nebudou mít pro podnikatelské subjekty fatální a likvidační účinky.

Autorka JUDr. Helena Myšková je soudkyní Nejvyššího soudu.