III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jím byla porušena stěžovatelčina svoboda projevu zaručená v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka se vedle dalších žalobců domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč s úrokem z prodlení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V žalobě uvedla, že měla v úmyslu protestovat proti průvodu Prague Pride, který se konal 16. 8. 2014 v Praze, což jí však nebylo umožněno, jelikož jí Policie České republiky zakázala vstup do míst, kde se pochod konal. V postupu policie spatřovala stěžovatelka nesprávný úřední postup, který jí zmařil možnost účastnit se protestu, za což po České republice – Ministerstvu vnitra jako žalované požadovala náhradu nemajetkové újmy. Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl. Zjistil, že policisté stěžovatelku a další osoby vyzvali podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, aby po dobu trvání pochodu nevstupovaly do jeho trasy specifikované názvy ulic. Dle obvodního soudu policie disponovala určitými informacemi, že pravicoví extremisté plánují narušit daný pochod. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, ztotožnil se s tím, že policie postupovala v souladu s § 43 zákona o policii a zdůraznil, že jde o opatření, které směřuje k udržení veřejného pořádku a zabránění násilí. Poté se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že policie nepřípustně zasáhla do její svobody projevu. Stěžovatelka tvrdí, že neměla v úmyslu vystoupit proti průvodu násilně, svůj nesouhlas chtěla vyjádřit pouze verbálně.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Klíčové bylo v této věci posoudit, zda nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky tím, že policie vydala výzvu podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o policii. Ústavní soud v základních úvahách vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jež se vztahuje k výkonu svobody pokojného shromažďování a tzv. protidemonstracím (např. rozsudek ve věci Öllinger proti Rakousku).

Ústavní soud připomněl, že z práva pokojně se shromažďovat (čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 11 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) plyne státu nejen negativní závazek nezasahovat do výkonu tohoto práva, ale i pozitivní závazek podniknout kroky za účelem ochrany pokojného shromáždění před jeho narušením třetími osobami.

Při plnění pozitivního závazku státu vyplývajícího ze svobody pokojně se shromažďovat může vedle jiných zákonných prostředků policie k ochraně pokojného shromáždění užít i výzvu dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o policii, dle něhož je policista oprávněn přikázat každému, aby po nezbytnou dobu nevstupoval na policistou určené místo. Aby byla tato výzva v souladu s ústavním pořádkem, musí buď vůči vyzvané osobě reagovat na její konkrétní jednání, proti němuž je třeba shromáždění poskytnout ochranu, nebo musí existovat důvodný předpoklad opřený o dostatečná zjištění, že osoba, vůči níž tato výzva směřuje, má v úmyslu vystoupit proti shromáždění násilně, vyhrožovat účastníkům násilím či jim jinak znemožnit výkon jejich svobody se pokojně shromažďovat.

Verbální vyjádření nesouhlasu s konáním shromáždění, jeho cíli či názory jeho účastníků spadá pod ústavně chráněnou svobodu projevu. Ústavní ochrany však nepožívá násilné vystoupení proti shromáždění, dále jednání, jehož cílem je znemožnit jinému výkon jeho práva se pokojně shromažďovat, či slovní projev, jímž je účastníkům shromáždění vyhrožováno násilím, nebo jiný projev, který představuje exces ze svobody projevu.

Aby bylo možno posuzovanou výzvu vůči stěžovatelce považovat za ústavně souladnou, musela by policie mít důvodný předpoklad opřený o dostatečná zjištění, že stěžovatelka má v úmyslu vystoupit proti shromáždění násilně, vyhrožovat účastníkům násilím či jim jinak znemožnit výkon jejich svobody pokojně se shromažďovat. V rozhodnutí obecných soudů přitom nebyly popsány žádné konkrétní poznatky v daném směru.

Obvodní soud při jednání provedl důkaz třemi tzv. printscreeny ze sociální sítě Facebook, které navrhla a předložila v řízení před obvodním soudem žalovaná Česká republika – Ministerstvo vnitra. Obsahem těchto printscreenů, které byly dle vyslechnutého policisty získány pomocí tzv. podpůrných operativně pátracích prostředků, byly neveřejné příspěvky osoby organizující protest proti pochodu Prague Pride. Stěžovatelka v tomto směru poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3844/13 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2W6G53o ) a namítala, že jde o nepřípustný důkaz. K tomu Ústavní soud uvádí, že se sice v tomto nálezu skutečně zabýval procesní použitelností důkazu tzv. printscreeny ze sociální sítě, nicméně ty v daném případě nebyly získány prostřednictvím podpůrných operativně pátracích prostředků. Jde tedy o situaci, kterou nález neřešil a jeho závěry tedy na posuzovanou věc nelze vztáhnout.

Ústavní soud k tomu v obecné rovině konstatuje, že za předpokladu splnění všech zákonných podmínek na základě § 72 až 74 zákona o Policii České republiky lze získat informace ze sociálních sítí, které nejsou volně veřejně přístupné, prostřednictvím informátora či prostřednictvím profilu na sociální síti zřízeného Policí České republiky tak, aby se jím zastřelo, že jde o profil užívaný pro služební účely. K získání informací ze sociálních sítí zmíněnými prostředky není třeba souhlasu soudu, neboť to zákon nevyžaduje.

Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který v dalším řízení bude znovu zabývat zákonností postupu policie.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3564/18 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay