Nejvyšší správní soud k pozastavení příjmu žádostí o víza v Hanoji

Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále též „zastupitelský úřad“) pochybilo, pokud žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu muži vietnamské národnosti zamítlo pouze na základě usnesení vlády České republiky ze dne 18. 7. 2018, č. 474 k Imigraci do České republiky z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik (dále jen „usnesení vlády“).

Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány měly v řízení o stěžovatelově žádosti postupovat tak, jako by žádné usnesení vlády neexistovalo a dle zákona o pobytu cizinců posoudit, zda jsou naplněny zákonem předvídané důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, a to s ohledem na všechny důvody uvedené v žádosti a případně také na důvody zastupitelskému úřadu známé z úřední činnosti.

Zastupitelský úřad a s ním i Ministerstvo zahraničních věcí však základ své argumentace plně založili na usnesení vlády. Uzavřeli, že žádosti nemohli vyhovět, protože přidělování termínů k osobnímu podání žádosti bylo na základě usnesení vlády pozastaveno. Takové odůvodnění podle soudu neobstojí, protože usnesení vlády jako interní akt nemohlo z hlediska principu dělby moci nahradit právní předpis.

Cílem usnesení vlády bylo uložit ministru vnitra současně pověřenému vedením ministerstva zahraničních věcí, aby omezil na zastupitelském úřadu v Hanoji „náběr žádostí“ pouze na žádosti o nároková dlouhodobá pobytová oprávnění. Současně toto usnesení přímo stanovilo, že se přijímání ostatních (nenárokových) žádostí dočasně od okamžiku přijetí opatření pozastavuje.

Jak Nejvyšší správní soud v rozhodnutí uvedl, hodlá-li vláda zavést určitý typ regulace, která má fakticky povahu normativního právního aktu vztahujícího se na neurčitý počet adresátů a mající obecnou povahu, nemůže tak činit prostřednictvím aktu interní povahy. „To platí tím spíše, jedná-li se o opatření v důsledku omezující právo jednotlivce na přístup ke správnímu orgánu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny za situace, kdy je tento přístup upraven na úrovni zákona. Dotčené usnesení vlády proto nanejvýš mohlo vyjádřit politickou vůli vlády, která by byla toliko předpokladem pro pozdější přijetí právně závazných rozhodnutí příslušným ústavním orgánem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 482/97).“

Regulace ekonomické migrace představuje výsledek určitého politického rozhodnutí v rámci provádění migrační politiky, nicméně nelze ztotožňovat „politické rozhodnutí“ a výkon státní moci.

„Aby bylo možno ono politické rozhodnutí aplikovat vůči jednotlivcům – tedy na základě tohoto rozhodnutí uplatňovat vůči jednotlivci veřejnou moc – je třeba je ústavně předpokládaným způsobem vtělit do právního řádu. To je v demokratickém právním státu úkolem moci zákonodárné, případně moci výkonné za podmínek vymezených Ústavou. Jiný přístup by zcela popřel systém dělby moci ve státu a jejich vztahy založené na systému vzájemných brzd a vyvažování. Je nepředstavitelné, aby byla politická vůle (zde spočívající v omezení práva na podání žádosti) bez dalšího realizována mocí výkonnou, bez aktivity zákonodárce,“ řekla soudkyně Nejvyššího správního soudu Lenka Kaniová s tím, že takový postup by ve svém důsledku vedl k naprosté libovůli a nepředvídatelnosti při uplatňování státní moci.

Informace k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2019, ve věci sp. zn. 1 Azs 2/2019; celý rozsudek zde.

Zdroj: Nejvyšší správní soud
Foto: Pixabay

Redaktorka Bulletinu advokacie. [ View all posts ]

Go to TOP