Není to tak dlouho, co jsme na soudech organizačně řešili novelu insolvenčního zákona účinnou od 1. 7. 2017, a máme tu novelu další (téměř přesně do dvou let), která nemění jen procesní pravidla dosud zažité koncepce oddlužení, ale přistupuje též k zásadní revizi podmínek oddlužení.

Ono to oddlužení je vůbec zajímavý institut. Ještě to není tak dlouho, kdy byl insolvenční zákon připravován a diskutovalo se o něm a kdy se o oddlužení jako o možnosti sanačního řešení úpadku začalo hovořit. V dobách účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání totiž institut vyrovnání působil jen jako velmi okrajová záležitost. V těch časech také na našich soudech nepůsobilo více než 50 konkursních soudců a jejich roční nápad se pohyboval kolem 4 000 věcí. I samotné konkursní právo bylo považováno za něco mezi právem, ekonomií a kabalou a o existenci evidence úpadců věděl jen málokdo.

Oddlužení vše změnilo 

Na soudy začaly vyrážet každoročně pochody dlužníků o počtu vysoce převyšujícím počty účastníků pochodu Praha-Prčice, na soudech samotných se začala překotně rozšiřovat pracoviště insolvenčního úseku a z insolvence se stal často aplikovaný obor práva, který se stal veřejným fenoménem, odehrávajícím se před očima všech na webových stránkách insolvenčního rejstříku.

Troufám si říci, že oddlužení začalo plnit svůj společensko-ekonomický účel a začalo působit na ostatní obory práva směrem k narovnání právních vztahů mezi věřiteli a dlužníky. Stačí vzpomenout na judikaturu vrchních soudů, která díky posuzování incidenčních žalob insolvenčních správců u jimi popřených vykonatelných pohledávek věřitelů spustila lavinu přímého přezkumu platnosti rozhodčích doložek. Možná nebudu příliš přehánět, pokud oddlužení nazvu pákou, která otevírá klinč věřitelů a dlužníků zakleslých ve statisících neřešitelných exekucí.

Kromě toho se ale oddlužení stalo i politickým tématem. Nebo spíš nově objeveným tématem. Jeho pojetí totiž od počátku chápu jako produkt nového ekonomicko-sociálního směru práva, vycházejícího z jiných východisek než to klasické, římské, nebo alespoň tradiční, Hartovské. A starostí politiků a jejich arény, vlády a parlamentu, je toto téma zpracovávat ke spokojenosti všech zúčastněných. Nástrojem (nebo hračkou, záleží asi na přístupu) politiky je zde legislativní proces. O poslední novele insolvenčního zákona, která má ve větší míře vstoupit v účinnost 1. června tohoto roku, se opravdu široce debatovalo. Její znění odráží mezinárodní evropský trend rozšiřování okruhu osob, které oddlužení mohou využít, k němuž se připojuje i Česká republika.

Co takové změny přinášejí soudům? 

Tak především práci. To samo o sobě nevadí, protože od toho tu soudy jsou, aby řešily spory o právo a získávaly podle toho, jak dobře nové výzvy zvládnou, zaslouženou společenskou prestiž. Není však dobré zapomínat, že všechny změny spojené s další agendou na soudech je třeba nejprve připravit. Byl to právě insolvenční zákon, od jehož účinnosti vzrostl mnohonásobně nejen počet úpadkových kauz, ale rozrostla se také insolvenční oddělení na krajských soudech. Krajské soudy musely postupně přistoupit k zásadním změnám a vybudovat oddělení schopná kapacitně novou agendu zvládnout v zákonných lhůtách.

U novel procesních (nebo smíšených, chcete-li) předpisů je proto dobré brát v úvahu nejen jejich přínos pro ochranu práv a povinností účastníků řízení, ale též jejich dopady na efektivitu (rychlost) soudního řízení. Ta se odvíjí jednak od optimálního nastavení procesních pravidel, ale vždy nastupuje i další faktor, kterým je materiální, technické a personální zajištění funkčnosti nových pravidel (procesní) hry na soudech. Upřímně řečeno, v případě novely insolvenčního zákona je toto hledisko významné nejen pro předsedy krajských soudů, kteří na soudech realizaci nové agendy garantují, ale též pro další subjekty řízení, jako jsou insolvenční správci nebo osoby oprávněné sepisovat insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení.

Poslední novela insolvenčního zákona přináší mimo jiné některé změny pravidel, které optimalizují pracnost spojenou s vyřizováním soudních případů. Navazuje tím na předchozí novelu z roku 2017, která část úkonů soudu, spojených zejména s přezkumem pohledávek u úpadků řešených oddlužením, přenesla na insolvenční správce. Na rovinu přiznávám, že tuto cestu přenesení některých úkonů soudu na insolvenční správce považuji za správnou (i přes řadu technických obtíží) a velice bych přivítal, kdyby se nynější podoba zapojení insolvenčních správců do vyřizování oddlužení rozšířila a nastavila tak, aby insolvenční správci mohli převzít při oddlužení i některé rozhodovací kompetence, jako je tomu u exekutorů. A aby soudy na celý proces oddlužení spíše dohlížely. Ale chápu, že to je otázka další diskuse a dalších kroků směřujících k nějakému koncepčnímu řešení.

V této novele směřují změny pravidel především ke zjednodušení doručování, a to převážným opuštěním zvláštního doručování účastníkům insolvenčního i incidenčního řízení (záměrně teď pomíjím otázku, nakolik úspěšně) a cestou rozšíření využívání povinných formulářů.

Nezanedbatelným zjednodušením personálně-organizačního zajištění prvostupňových insolvenčních řízení je i prodloužení lhůty ke zveřejnění vyrozumění o zahájení insolvenčního řízení tam, kde je navrhováno oddlužení. Pro konkrétní představu jen tato maličkost znamená, že asistenti insolvenčních soudců nebudou muset držet střídavě týdenní službu, během které zveřejňování vyrozumění zajišťují, a budou se moci věnovat jiným užitečným činnostem. Podobně je tomu s formuláři, které umožňují automatické načítání dat a vylučují nutnost „ručně“ data do systému vkládat prostřednictvím pracovníků soudu.

A v tom to vězí. Pokud nová procesní pravidla přinášejí větší množství kauz (což tato novela nepochybně přinese) nebo větší pracnost (což u novely insolvenčního zákona, která předpokládá více volné úvahy soudu o splnění podmínek oddlužení a o dalších procesních návrzích, jako je přerušení oddlužení apod., je opět pravda), je nejpřirozenější cestou ušetřit čas, který v řízení nekompromisně běží, jinde.

Naopak je možné poukázat zase na to, že objektivně mají některé procesní změny negativní vliv na délku soudního řízení. Např. nárůstem celkové doby oddlužení o půl roku jeho přerušení, či o další rok jeho prodloužení, vzrůstá pracnost případu a v jiných zahájených civilních řízeních se prodlužuje doba, po kterou není možné skončit spory přerušené z důvodu úpadku.

Tím se dostávám k jádru své úvahy. Zdá se, že se již běžně zamýšlíme v legislativním procesu nad efektivitou nových procesních ustanovení a jsme schopni zvýšenou procesní nebo objemovou náročnost reflektovat usnadněním zpracování kauzy u soudu. Dalším krokem by mělo být zohlednění potřeby příprav realizace procesních změn, zkrátka poskytnutí času na personální a technicko-organizační přípravu podmínek pro vyřizování nového typu nebo většího množství případů na soudech.

Nedávno mě rozesmála důvodová zpráva k připravovanému zákonu o hromadných žalobách. Rozpočtové nároky a personální požadavky takový zákon „nepředpokládá“, neboť hromadnými žalobami se ušetří kapacita úředníků a soudců, kteří až dosud vyřizují rutinní rozkazní žaloby. Skutečnost, že hromadné žaloby budou znamenat otevřený prostor pro žaloby, které většinou zatím vůbec nikdo nezkusil podávat, a že to bude velký oříšek pro organizaci práce na krajských soudech, kde se mají zřídit specializované prvostupňové senáty s potřebným zabezpečením odbornými pracovníky a asistenty, a že bude třeba vymyslet a vyrobit zcela novou programovou aplikaci, která se nejprve musí provést veřejnou zakázkou, vyzkoušet a teprve potom pilotně odzkoušet, nechává všechny zatím zcela v nevědomém klidu.

Takové plánování vstupu do neprobádaných vod nové agendy ještě naši politici neumějí. Zdá se mi, že hovořit včas o zabezpečení nových agend je stále tabu. Přitom pracovní čas, který novela zákona nestačí kompenzovat jinými procesními úlevami při jejich zpracování, bude nutné objektivně vynaložit navíc.

Jako předseda krajského soudu nemám (a mít nebudu) žádnou studii o tom, jaký je odhad nápadu nových insolvenčních kauz po novele insolvenčního zákona, a zatím se mě nikdo nezeptal (a nezeptá), jakým způsobem vyřizování oddlužení na soudu zajistíme. Přitom relativně jednoduché opatření v rozšíření počtu sboru insolvenčních soudců pro mne znamená přípravu (a jmenování) nových kandidátů soudců na místa těch kolegů, kteří budou nově insolvenční agendu vyřizovat. Tento proces odhaduji přibližně na rok až dva. Dalším krokem je rozšíření počtu odborného aparátu, a to v poměru pět zaměstnanců na jednoho plánovaného insolvenčního soudce. A tyto pracovníky je nutné zejména sehnat, potom zaučit a někam usadit, takže budu potřebovat pronajmout další kancelářské prostory ve městě. A to je proces, který po schvalovacím řízení a přípravě rozpočtového zajištění není kratší než 6 až 8 měsíců.

K tomu se nám od podzimu kvůli generátoru přidělování případů zužují možnosti, jak v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech využívat organizační kompetence předsedů krajských soudů k efektivní distribuci objemů kauz na jednotlivá oddělení prostřednictvím rozvrhu práce. Takže tam, kde jsem dosud měl manévrovací prostor pro přidělení určitého objemu kauz novému soudnímu oddělení, již tato možnost nebude, a naopak tam, kde jsem dosud mohl nemocného soudce nechat zastupovat, budu muset všechny jeho kauzy „hodit do generátoru“ a přidělit „spravedlivě“ všem stávajícím soudcům.

Ale dost škarohlídství. Kdo mne zná, tak ví, že jsem vlastně optimista. Novináři se mě ptají, jestli to soudy zvládnou. Ale ano, odpovídám. Nejhorším nepřítelem je totiž vždy panika. A soudy to zvládnout musejí. Jen si sám pro sebe říkám, že je škoda, že se to nezvládne dřív, než pochod nových dlužníků na soudy odstartuje. Za pochodu se totiž organizuje vždycky špatně. Navíc riskujete, že než se vám podaří organizaci pochodu zvládnout, jsou už stejně všichni v Prčicích. Takže: Pochodům zdar!

Autor Mgr. Luboš Dörfl je předsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem.