Ponechá-li si obviněný při vyhlášení usnesení o uvalení vazby lhůtu pro podání stížnosti, kterou následně podá ve lhůtě, která počala běžet od doručení opisu takového usnesení, je porušením jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, stejně jako jeho práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zamítne-li stížnostní soud tuto stížnost jako opožděnou s  odůvodněním, že toto usnesení již bylo vyhlášeno v přítomnosti stěžovatele. 

Nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3780/18

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť byl toho názoru, že jimi byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu vedeného obvodním soudem se podává, že napadeným usnesením obvodního soudu byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud na základě předloženého spisového materiálu shledal, že trestní stíhání je důvodné, když uvalení tzv. útěkové vazby je odůvodněno hrozbou vysokého trestu, značným majetkem stěžovatele a jeho bohatými zahraničními kontakty. Uvalení tzv. předstižné vazby je dle soudu dáno zejména tím, že páchání trestné činnosti mělo stěžovateli umožňovat život v nadstandardních podmínkách.

Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud napadeným usnesením zamítl jako opožděně podanou. Stížnost podal stěžovatelův obhájce dne 3. 8. 2018 s tím, že stěžovatel s napadeným usnesením a jeho odůvodněním nesouhlasí a že tuto stížnost doplní ve lhůtě jednoho týdne ode dne, kdy bude obhájci známo písemné vyhotovení napadeného usnesení. Usnesení o vzetí do vazby bylo vyhlášeno dne 27. 7. 2018 za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce. Lhůta pro podání stížnosti tedy dle městského soudu uplynula dne 30. 7. 2018. Zároveň však byla stížnost podána ještě před doručením písemného vyhotovení usnesení obvodního soudu a lze tedy předpokládat, že stěžovatel nesouhlasil s ústně vyhlášeným odůvodněním. Podnětem tedy nebylo následně vypracované písemné odůvodnění a svůj nesouhlas s ústním odůvodněním mohl stěžovatel vyjádřit v zákonné lhůtě.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že městský soud nerespektuje judikaturu Ústavního soudu, zabývající se plynutím lhůty k podání stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby. Stěžovatelovou stížností se tak městský soud nezabýval meritorně, ačkoli měl takovou povinnost. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 27. 7. 2018, v písemné podobě bylo obhájci usnesení o vzetí do vazby doručeno dne 6. 8. 2017 a stěžovateli až dne 10. 8. 2017. Stěžovatel si na vazebním zasedání ponechal lhůtu k podání stížnosti a tu dne 3. 8. 2018 podal. Názor městského soudu, že tak stěžovatel učinil opožděně, je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel poukázal na nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787) a usnesení ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1969/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K argumentaci městského soudu stěžovatel poznamenal, že rozhodnutí soudu představuje vždy jeden projev vůle a nelze tak stížností napadnout usnesení „vyhlášené“, a nikoliv usnesení „vyhotovené“. Lhůtu pro podání stížnosti nelze fakticky dělit dvojmo a podávat dvě stížnosti.

Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části důvodná.

Ústavní soud konstatoval, že problematikou běhu lhůty k podání stížnosti v trestním řízení se tento soud v minulosti opakovaně zabýval a jeho rozhodovací činnost, účastníkům řízení podle jejich vyjádření známá, je v tomto směru ustálená.

Ústavní soud poukázal na svoji judikaturu, dle které usnesení je všeobecnou formou rozhodnutí v trestním řízení, přičemž trestní řád upravuje postup jeho vzniku, způsob zachycení a sdělení jeho obsahu navenek. Způsob oznámení usnesení osobě, které se přímo týká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, je upraven v § 137 odst. 1 věta druhá trestního řádu. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti takových osob, anebo doručením opisu usnesení. Podle Ústavního soudu je zřejmé, že první forma oznámení se týká především těch usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit (viz § 136 odst. 1, 2 trestního řádu). Bylo-li naopak třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi dle § 134 odst. 1, 2 trestního řádu, lze účinky oznámení dle § 137 odst. 1 trestního řádu spojovat až s doručením jeho opisu osobám dle věty první citovaného ustanovení, a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob [srov. nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787)].

Ústavní soud dovodil, že uplynutí lhůty pro podání stížnosti je tak třeba při rozhodování o vazbě zásadně odvozovat od doručení písemného vyhotovení usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění, je možnost seznámit se s písemným odůvodněním usnesení, porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o vzetí do vazby se přitom svým významem a důsledky v podobě zásahu do osobní svobody stěžovatele blíží rozsudku. Právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit; pakliže by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl [obdobně viz nálezy ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05 (N 4/40 SbNU 39), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) a dále ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3842/17]. Nehledě na to, že by takový opačný postup zcela iracionálně dával výhodu obviněným, jejichž obhájci se vazebních zasedání neúčastní. Ústavní soud připomněl, že na rozdíl od případů jiných obviněných (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16) stěžovatel zřetelně avizoval doplnění stížnosti po obdržení písemného vyhotovení usnesení obvodního soudu. Ústavní soud dodal, že i prizmatem toho měl městský soud hodnotit stěžovatelův procesní postup, tedy jeho úmysl brojit proti rozvedené argumentaci napadeného usnesení.

Ústavní soud konstatoval, že v projednávaném případě bylo usnesení obvodního soudu oznámeno stěžovateli a jeho obhájci vyhlášením dne 27. 7. 2018 a stěžovatel si ponechal lhůtu „na rozmyšlenou“ pro podání stížnosti. Písemné vyhotovení bylo stěžovatelovu obhájci doručeno dne 6. 8. 2018 a stěžovateli dne 10. 8. 2018. Dne 3. 8. 2018 podal stěžovatel stížnost proti usnesení obvodního soudu s tím, že nesouhlasí s jeho výrokem ani s jeho odůvodněním. Odůvodnění stížnosti pak přislíbil doplnit ve lhůtě jednoho týdne ode dne, kdy bude obhájci doručeno písemné vyhotovení usnesení městského soudu. Zamítl-li městský soud takovou stížnost jako opožděnou s výše uvedeným odůvodněním, je podle Ústavního soudu zřejmé, že postupoval v rozporu se závěry uvedené judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel měl v takovém případě právo seznámit se před podáním stížnosti s písemným vyhotovením napadeného usnesení obvodního soudu. Byla-li v rozporu s tímto právem jeho stížnost zamítnuta jako opožděná, došlo k porušení práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny, stejně jako práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Zejména v případě závažného zásahu do osobní svobody stěžovatele je třeba i možné nejasnosti v jeho postupu a obraně vykládat ve prospěch uplatnění jeho ústavně zaručených práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podle § 82 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), konstatoval, že napadeným usnesením městského soudu došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto uvedené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V části brojící proti usnesení obvodního soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť řízení v této věci se teprve otevře v důsledku kasace výroku 1 napadeného usnesení městského soudu.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.