Spolu s tím, jak se postupně mění celkové vnímání dluhové problematiky a politici horečnatě hledají lék na tento společenský neduh, mám pocit, že „svatý grál“ objevili v insolvencích, resp. v oddlužení. Není roku, aby někdo nepřišel s nápadem, jak usnadnit jeho „aplikaci“ nebo jak alespoň zjednodušit jeho „užívání“. Změny, které od 1. 6. 2019 přináší tzv. oddlužovací novela, nejsou ale zdaleka jen kosmetické a netýkají se jen oddlužení.

Klíčovou změnu přesto představuje téma vnímané veřejností nejcitlivěji, a tím jsou otázky spojené jednak s přípustností oddlužení, tedy „přísnost“ pravidel na vstupu do oddlužení, jednak vyhodnocení plnění podmínek oddlužení (včetně splnění předpokladů pro osvobození dlužníků od placení zbytku pohledávek) na konci oddlužení. Mix, který novela nakonec v tomto směru přinesla, je nutné vnímat jako v každém případě pro-dlužnický (resp. k dlužníkům vstřícný) a k věřitelům (alespoň do určité míry) ohleduplný. V tomto stručném pojednání bych se rád věnoval právě pravidlům rozhodným pro počátek oddlužení.

Konec 30% vstupní (i výstupní) bariéry?

V první řadě se skutečně opouští (jako předpoklad vstupu do oddlužení) ona bájná 30% podmínka uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. V tom vidím hlavní poselství novely.

Zároveň zdůrazňuji, že tuto hranici jako (závaznou) podmínku úspěšného splnění oddlužení novela nezavádí (navzdory čilému mediálnímu šumu) ani na konci oddlužení. Tam vystupuje pouze v roli vyvratitelné právní domněnky. Podle ní platí, že uspokojí-li dlužník pohledávky svých nezajištěných věřitelů alespoň z 30 %, má se za to, že řádně splnil i některé své další povinnosti v průběhu oddlužení. Jako základní pravidlo se totiž určuje, že oddlužení splní každý dlužník, kterému po dobu 5 let od schválení oddlužení nebude oddlužení zrušeno a který neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. Jen stěží si proto umím za situace zpřísněné informační povinnosti uložené nově insolvenčním správcům (srov. § 36 odst. 3 ins. zák.) představit v jinak bezproblémovém řízení, v němž insolvenční správce po celou dobu jeho trvání neupozorní soud na žádné (negativní) anomálie, rozhodnutí soudu o nesplnění oddlužení jen proto, že dlužník neuspokojil své nezajištěné věřitele alespoň na 30 %.

Sečteno a podtrženo: 30% hranice uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů „nepřekáží“ (poctivému) dlužníkovi ani na počátku řízení, ani na jeho konci.

Ano i ne – aneb bariéra psychologická Bariéry právní

Zákonodárce na druhé straně přijal i některá opatření, jejichž smysl spatřuji především v určité prevenci (tu a tam indikovaného) nekalého počínání některých dlužníků a ve snaze alespoň trochu napravit deficit insolvenčního práva v naplňování jeho výchovné funkce.

Soud nově zamítne návrh na povolení oddlužení např. tehdy, jestliže dlužník vzal v posledních třech měsících před podáním návrhu svůj předchozí návrh na povolení oddlužení zpět. Jedná se očividně o prevenci proti zneužívání nástrojů insolvenčního práva zejména před hrozící exekucí, resp. před realizací již nařízené dražby.

Soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních pěti letech před podáním návrhu byl předchozí návrh dlužníka pravomocně zamítnut z důvodu, že jím byl sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno.

A konečně soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže v posledních 10 letech před podáním návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození.

Dodávám, že ze všech těchto přísných pravidel připouští zákon výjimku pro situace zvláštního zřetele hodné. Doufám jen, že soudy budou při jejich uplatňování postupovat obezřetně a charakter výjimky zůstane zachován.

Bariéra politická

Výsledkem medializace problémů některých věřitelů s pohledávkami na výživném je úprava zohledňující význam a potřeby zejména takových věřitelů. V duchu těchto „politických“ limitů tak soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude v průběhu oddlužení schopen splácet (v plné výši) tzv. „superprioritní pohledávky“, mezi které se řadí:

1. hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, resp. měsíční záloha na ně (event. včetně DPH),
2. pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, a
3. odměna za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení (event. včetně DPH).

Hrazení zmíněných pohledávek považoval navíc zákonodárce za natolik důležité, že soud kdykoli během řízení schválené oddlužení zruší, jestliže dlužník nebude vlastní vinou schopen tyto pohledávky vzniklé po úpadku (tzn. zejména běžné výživné, nikoli dlužné výživné) v plné výši splácet.

Bariéra kvantitativní

Bariéru kvantitativní (nebo též „bariéru 1+1“) představuje pravidlo, podle kterého musí být dlužník po celou dobu oddlužení schopen hradit svým věřitelům minimálně stejnou částku, jakou činí hotové výdaje a odměna insolvenčního správce (odměna správce při splátkovém kalendáři činí měsíčně 750 Kč, resp. 1 125 Kč v případě manželů, a náhrada hotových výdajů 150 Kč měsíčně, resp. 225 Kč měsíčně v případě manželů; je-li správce plátcem DPH, náleží mu navíc i částka odpovídající této dani).

Zajímavé bude sledovat, kolik vlastně bude ono „1+1“ v absolutní částce představovat. Možné jsou různé přístupy (modelově na příkladu samostatného dlužníka):

1. správce není plátcem DPH: „1+1“ = (750+150 = 900) + 900 = 1 800 Kč;
2. správce je plátcem DPH: „1+1“ = (900 x 1,21 = 1 089) + 1 089 = 2 178 Kč nebo „1+1“ = 1 089 + 900 = 1 989 Kč [pro tuto variantu hovoří to, že § 395 odst. 1 písm. b) odkazuje k § 168 odst. 2 písm. a) ins. zák., jenž výslovně zmiňuje hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, zatímco DPH je konstruována jako jejich suplement – srov. § 38 odst. 1: „… náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů…“];
3. v duchu poslední argumentace jsem zaznamenal i názor, že „1+1“ bude vždy (nehledě na to, zda je správce plátcem DPH) 900 + 900 = 1 800 Kč, z nichž si ale správce odečte svoji odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč; poté se bude situace lišit podle toho, zda správce je plátcem DPH nebo ne: pokud nebude plátcem DPH, věřitelům připadne 900 Kč (= 1 800 – 900), pokud ale bude správce plátcem DPH, odečte ještě platbu DPH ve výši 189 Kč a věřitelům zůstane jen 711 Kč (= 1 800 – 900 – 189). Je tedy evidentní, že zvolený přístup tak bude mít vliv nejen na to, kolik bude muset dlužník ve finále správci měsíčně jako minimální splátku poukazovat, ale i na to, kolik z této splátky fakticky připadne věřitelům dlužníka.

Ať tak či tak, kvantitativní bariéra může pro některé dlužníky znamenat do určité míry zpřísnění (pro dlužníky s celkově nižšími dluhy, u nichž to může v zásadě znamenat požadavek uspokojit své věřitele na víc procent, než bylo dosavadních 30 %), či pro některé dlužníky dokonce vážné omezení pro samotný vstup do oddlužení (pro dlužníky se skutečně nízkými příjmy).

Bariéra personální 

Kolik dlužníků nakonec hozenou rukavici zvedne a do oddlužení vstoupí, se ukáže už velmi brzy. Odhady v tomto směru vykazují (v závislosti na tom kterém interpretovi) poměrně značný rozptyl – od desítek procent až po násobky (2-4) dosavadního nápadu. Hovořit o procesních kapacitách (či spíše limitech) insolvenčních soudů nyní nechci, jakkoli je toto téma důležité a může mj. významně ovlivnit vnímání (a tedy i akceptaci) novely (zejména laickou) veřejností.

Co ale může „přístupový koridor“ do oddlužení výrazně zúžit ještě před branami soudu, je personální deficit na straně (odborných) sepisovatelů návrhů na povolení oddlužení. Mám na mysli skutečnost, že zákonodárce přijal i podstatné změny související s koncepcí návrhu na povolení oddlužení (jeho výrazné zjednodušení – předně již nebude potřeba, aby dlužník ke svému návrhu přikládal z hlediska přípravy, sepisu a podání návrhu problematický seznam svých závazků; nebude také již potřeba dokládat darovací smlouvy ani smlouvy o důchodu, což ale neznamená, že by mu další osoby nemohly s plněním oddlužení pomáhat; postačí také, pokud dlužník připojí k návrhu listiny dokládající údaje o příjmech jen za posledních 12 měsíců namísto dosavadních 3 let, a své budoucí příjmy musí dlužník prognózovat rovněž pouze na období následujících 12 měsíců namísto dosavadních 5 let). Následovat musí samozřejmě úprava (rozuměj „polidštění“ a zjednodušení) i samotného formuláře návrhu na povolení oddlužení.

Vedlejším efektem všech těchto změn by pak měla být větší atraktivita sepisování a podávání návrhů na povolení oddlužení pro profesionály – zejména pro advokáty a insolvenční správce, popř. též tu a tam pro exekutory (u notářů to spíš nepředpokládám), neboť pracnost s tím spojená se velmi výrazně sníží, ale výše odměny zůstala beze změny (4 000 Kč + DPH, resp. 6 000 Kč + DPH v případě manželů). Bylo by to jen dobře. Podíl těchto osob na službách poskytovaných v oblasti oddlužení totiž ještě stále není dominantní (ač by se to dalo očekávat) a uvolněný prostor, jejž nestíhají „obsloužit“ ani akreditované (neziskové) osoby, tak obsazují pochybní vinkláři či zastřené, nežádoucí a nechvalně proslulé „oddlužovací agentury“ napojené mnohdy bohužel (ať skrytě, či otevřeně) zejména na některé advokáty. Podotýkám, že na tato zjištění reaguje novela mj. tím, že výslovně zakazuje za úplatu nebo jiné zvýhodnění obstarat, zprostředkovat nebo nabídnout obstarání či zprostředkování sepisu a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu nebo další činnosti s tím nezbytně spojené, a porušení tohoto zákazu doprovází i příslušnou sankcí.

Závěr

Jsem přesvědčen o tom, že přijaté změny týkající se vstupu do oddlužení jsou (tu s menšími, tu s většími obtížemi) životaschopné a pro insolvenční prostředí celkově přínosné. Nezastírám přitom, že ne vše se podařilo tak, jak bylo původně zamýšleno, a že některé změny nebyly ovlivněny (či alespoň motivovány) hlasy potenciálních voličů. Možná že by širší odborná diskuse nebyla propříště od věci. Nejen insolvence, ale všechny takto významné a rozsáhlé legislativní změny by si jistě zasloužily průběžnější a dlouhodobější proces přípravy, projednávání a diskusi. Odborná veřejnost – insolvenční soudy, akademická pracoviště, profesní skupiny a spolky, insolvenční správci, advokáti i věřitelé, zejména ti institucionální – jsou na to, troufám si tvrdit, připraveni. Velmi bych se za to přimlouval.

 

Autor JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D., MPA, je soudcem a místopředsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích.