Radek Píša: Soudcokraté, zachránci a byrokrati

Leges, Praha 2018, 184 stran, 290 Kč.

Kniha s podtitulem Soudy a soudci v USA, Izraeli a České republice, kterou autor označuje jako „postmoderně ironickou“, hledá odpověď na otázky, které shodně vznikají v zemích na první pohled značně si vzdálených, pokud jde o příslušnost k právní kultuře, vztah k mezinárodnímu právu, rigiditu ústavy, ale také odlišných historicky, konkrétními politickými poměry, etnickými strukturami a mnoha dalšími faktory.

Východiskem jsou autorovy úvahy o roli soudců v současné společnosti, jejíž hodnocení se pohybují v ostře vyhraněné škále, v nichž na krajních pólech stojí ti, kteří je chápou buď jako zachránce demokracie, nebo naopak její deformátory. To pak prezentuje na rozboru konkrétních rozhodnutí, resp. i širšího rámce judikatury vůbec a obsáhlé jurisprudence.

Působivě se k této otázce vyslovuje v kritické analýze známého judikátu Ústavního soudu ve věci uznání rodičovství stejnopohlavních osob, jimiž byli trvale spolu žijící homosexuální partneři (sp. zn. I. ÚS 3226/16), který vyvolal bouřlivé kritické reakce v odborné i politické veřejnosti a stojí v centru pozornosti dodnes. V této souvislosti poprvé dovozuje závěr, k němuž se pak ještě v řadě souvislostí vrací, totiž že soudci především nejvyšších instancí jsou nutně poplatní své ideologické a politické orientaci, byť se současně vždy pohybují v mezích normativního prostoru, čímž významně zpochybňuje existenci tzv. soudního aktivismu. Skepticky se  vyslovuje k závěrům o možnosti ovlivňovat soudce nejen z politických, ale i akademických sfér, které, jak ukázaly empirické poznatky, vždy  vyzněly naprázdno.

Pozornost, a to nejen univerzitní obce, nepochybně přitáhne kapitola věnovaná soudnictví v USA, které, jak autor dovozuje, ovlivňuje „zbytek světa“. Varuje ovšem před zjednodušujícími závěry, které tento systém buď bez dalšího přebírají, nebo naopak odmítají, protože takové konkluze by se zásadně měly dít s ohledem na konkrétní politické a historické souvislosti této země.

To dovozuje na rozboru složitých vztahů v rovině ústavního a běžného zákonodárství a z pohledu federace a jednotlivých států a jejich soudů, které jsou navíc zarámovány střídajícími se exekutivami obou hlavních stran. Na tomto základě formuluje závěr, že možný prostor pro radikální změny ústavy Spojených států ze strany soudů, zejména Nejvyššího soudu, se dosti zužuje.

Nato se v obecné rovině zamýšlí nad tím, mají-li mít rozhodné slovo při ochraně lidských práv parlamenty, nebo soudy, a uzavírá tak, že v demokratických státech by tu měla mezi nimi existovat rovnováha, kterou jsou si ostatně obě moci schopné zajistit. Upozorňuje dále na skutečnost, že Nejvyšší soud USA nutně přijímá politická rozhodnutí, ba přímo tvoří politiku (policy decisions), což demonstruje na poměrech v období New Dealu, kdy existovalo zjevné napětí mezi prezidentem usilujícím o změny a tímto soudem reprezentujícím konzervativní politické kruhy, ale i na starších rozhodnutích (klasická je kauza Dred Scot versus Sandford). Zpochybňována je dále zažitá představa, že to byly právě soudy, které sehrály rozhodující roli v procesu desegregace, protože je přesvědčivě prokazováno, že se na něm v míře nemenší nebo fakticky i více podílela moc zákonodárná a exekutiva. Zajímavý je závěr, v němž autor prokazuje, že americké soudy nejsou nijak imunní vůči politické situaci a jejímu vývoji a jejich rozhodnutí nutně determinuje veřejné mínění (koneckonců utvářené masovými médii).

Ještě větší vliv politiky na soudnictví shledává v Izraeli, jehož poměry sleduje spíše z pohledu politologického než právního, když zevrubně zkoumá deficity toho státu jako demokratického. Nepomíjí však ani fakt, že jeho specifika zde souvisí s jeho postavením demokratického státu permanentně ohrožovaného terorismem, příkladem čehož je známá bariéra postavená na tzv. okupovaných územích (lze zde hovořit o řešení situace ve stavu „tikající bomby“).

V další kapitole se autor obloukem vrací do České republiky a klade otázku ohledně původu přílišného soudního aktivismu. V jeho důsledku si soudy, typicky pak správní, přisvojují oprávnění přezkoumávat značně rozsáhlý okruh úkonů, čímž současně nutně stoupá jejich zatíženost, a nakonec jsou opravdu objektivně přetížené, a tím se i zdržuje jejich rozhodování.

Na kauze informování o platech veřejných zaměstnanců demonstruje, že soudy fakticky ani nejsou schopné svoji vůli prosadit, takže nemohou ani nalézt uspokojivé řešení.

Opravdu zajímavý je výzkum judikatury Ústavního soudu, kde autor shledává na jedné straně vysoký počet zrušených právních předpisů z iniciativy parlamentní menšiny a na druhé straně malý počet precedenčních rozhodnutí, a zejména pak malou efektivitu řešení případů, kdy byly rozsudky řádných soudů zrušeny a vráceny k novému projednání.

Kniha končí varováním před tendencemi hledat ty nejlepší receptury pro fungování ústavních systémů, s tím, že by mohly vyústit v jejich glorifikaci i za cenu omezení demokracie. Zde pak hrají důležitou roli soudy, které ovšem nefungují mimo politickou realitu, která je nutně determinuje, což je třeba brát v úvahu jak při stanovení způsobů jejich konstituo­vání, tak i hodnocení jejich fungování.

Doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., advokát v Praze, přednáší na Vysoké škole finanční a správní v Praze a na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Go to TOP