Ústavní soud k možnosti rozhodovat v neveřejném zasedání

Neprovádí-li soud při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení dokazování, může rozhodnout v neveřejném zasedání. V nyní projednávané věci je však třeba vycházet z toho, že vědecký poznatek zásadně se týkající věrohodnosti důkazního prostředku, který byl použit v meritorním řízení o vině a trestu, je novou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, kterou je třeba dokazovat v obnovovacím řízení jako podmínku pro konání obnoveného řízení, a proto se na ni vztahují základní procesní práva stěžovatelů, zejména právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i zásada kontradiktornosti řízení. Pokud tak soud provádí, respektive doplňuje dokazování nosičem, který obsahuje vědecký poznatek, který není veřejný, a proto není stranám znám, musí dokazování provádět ve veřejném zasedání tak, aby byla zaručena všechna ústavně zaručená procesní práva stran.

Nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 2587/18

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátili stěžovatelé, kteří se svými ústavními stížnostmi domáhali zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „ Listina“), princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, a dále právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a z čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Oba stěžovatelé byli rozsudkem vrchního soudu, vydaným v návaznosti na rozsudek krajského soudu, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit zjednodušeně řečeno tím, že společně v přesně nezjištěné době dne 22. 9. 2011 ve večerních hodinách, pravděpodobně mezi 19:00 hod. a 20:00 hod., přesně nezjištěným způsobem vnikli do rodinného domu poškozeného s cílem zmocnit se pro vlastní obohacení peněz a šperků, přičemž v souvislosti s tím úmyslně usmrtili poškozeného mnohačetnými velmi intenzivními ranami do hlavy a dalších částí těla, čímž mu způsobili rozsáhlá zranění zejména v oblasti hlavy, tedy zranění neslučitelná se životem, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného byl otok mozku a na následky zranění poškozený zemřel, a současně způsobili celkovou škodu odcizením ve výši 17 100 Kč. Oběma stěžovatelům byly uloženy souhrnné výjimečné tresty odnětí svobody, prvnímu stěžovateli ve výměře 20 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, druhému stěžovateli ve výměře 24 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byla oběma stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit vzniklou škodu.

Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, která Nejvyšší soud odmítl.

Oba stěžovatelé podali proti všem rozhodnutím obecných soudů samostatné ústavní stížnosti, o nichž Ústavní soud rozhodl odděleně. Nejprve nálezem ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 [(N 47/80 SbNU 573), všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] zamítl ústavní stížnost druhého stěžovatele. V tomto rozhodnutí Ústavní soud současně podrobně vyložil ústavně konformní způsob používání metody pachové identifikace v trestním řízení. Následně Ústavní soud usnesením ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 1099/15 odmítl ústavní stížnost prvního stěžovatele.

Dne 27. 8. 2014 podal první stěžovatel první návrh na povolení obnovy řízení ke krajskému soudu, který tento návrh zamítl. Stěžovatel podal proti usnesení stížnost, hned po vyhlášení rozhodnutí ji však vzal zpět.

Další návrh na povolení obnovy řízení podal první stěžovatel dne 31. 7. 2015. Dne 3. 10. 2016 pak podal návrh na povolení obnovy řízení druhý stěžovatel, který svůj návrh ještě dvakrát doplnil. Krajský soud návrhy na povolení obnovy řízení zamítl. Proti tomuto zamítavému usnesení podali oba stěžovatelé do protokolu při veřejném zasedání stížnosti, které později doplnili. V rámci řízení o povolení obnovy řízení navrhli oba stěžovatelé provést několik nových důkazů. Ve fázi řízení před vrchním soudem pak druhý stěžovatel navrhl provést jako další důkaz metodiku pachové identifikace zpracovanou v rámci projektu Ověření a zdokonalení metody pachové identifikace. Svůj návrh odůvodnil tím, že se projekt zabývá metodou pachové identifikace, podmínkami, za kterých se provádí a jejím použitím v trestním řízení. Současně uvedl, že metodika není veřejně dostupná, a proto navrhuje soudu, aby ji vyžádal od Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „Ministerstvo vnitra“). V druhém doplnění stížnosti předložil stěžovatel jednu z příloh metodiky, a to Zprávu o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými policejními psy Policie České republiky ze dne 21. 5. 2015. Svůj návrh odůvodnil tím, že skutečnosti obsažené ve zprávě považuje za skutečnosti, které nebyly soudu dříve známé a jsou způsobilé přivodit nové rozhodnutí ve věci. Vrchní soud vyžádal od Ministerstva vnitra kompletní metodiku včetně jejích příloh na konci ledna roku 2018. Ve věci nebylo nařízeno veřejné zasedání. Vrchní soud rozhodl v neveřejném zasedání, ve kterém obě stížnosti zamítl jako nedůvodné.

Ústavní soud se nejprve zabýval procesní námitkou stěžovatelů, že stížnostní soud závažným způsobem porušil jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že o jejich stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení rozhodl v neveřejném zasedání. Tuto námitku shledal Ústavní soud důvodnou.

Ústavní soud shrnul, že v nyní projednávané věci došlo k tomu, že druhý stěžovatel navrhl v řízení o povolení obnovy (až ve fázi řízení probíhající před vrchním soudem) provedení nového důkazu, a to metodiky pachové identifikace zpracované v rámci projektu Ověření a zdokonalení metody pachové identifikace, který zadalo Ministerstvo vnitra ke zpracování České zemědělské univerzitě. Druhý stěžovatel vrchnímu soudu sdělil, že z veřejně dostupných zdrojů se dozvěděl, že výše zmíněný projekt a metodika včetně příloh existují, nemá k ní ale (na rozdíl od vrchního soudu) přístup. Navrhl tedy vyžádání metodiky se zdůvodněním, že její závěry se vztahují k metodě pachové identifikace, která byla použita i v jeho trestní věci. Následně druhý stěžovatel svou stížnost doplnil o Zprávu o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými policejními psy Policie České republiky ze dne 21. 5. 2015, kterou v mezidobí získal. V doplnění stížnosti dále uvedl, že zpráva významně zpochybňuje metodu pachové identifikace tak, jak byla prováděna v době, kdy bylo proti oběma stěžovatelům vedeno trestní řízení, ve kterém byli následně odsouzeni. Závěrem zprávy je konstatování, že způsob, jakým byla pachová identifikace prováděna v době realizace výzkumu, není dostatečně spolehlivý, a proto nelze doporučit použití takto prováděné metody pachové identifikace v trestním řízení. Přitom jedním z hlavních důkazů, na základě kterých byli oba stěžovatelé shledáni vinnými, byly právě pachové stopy nalezené na místě činu. Tuto zprávu proto druhý stěžovatel považoval za novou skutečnost, která nebyla soudu dříve známa a která je způsobilá přivodit nové rozhodnutí ve věci ve smyslu § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“).

Ústavní soud poukázal na to, že vrchní soud si od Ministerstva vnitra vyžádal kompletní metodiku týkající se metody pachové identifikace, kterou zpracovala Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, katedra obecné zootechniky a etologie, Centrum pro výzkum chování psů České zemědělské univerzity v Praze, a to včetně příloh (mj. zprávy předložené druhým stěžovatelem). Tato metodika obsahuje podrobný rozbor metody pachové identifikace tak, jak byla prováděna podle tehdy platného pokynu ředitele ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009. Jak vyplývá z protokolu o neveřejném zasedání, vrchní soud obsah metodiky i její přílohy přečetl v neveřejném zasedání. Zároveň se k ní podrobně vyjádřil v napadeném usnesení.

Ústavní soud konstatoval, že oba stěžovatelé namítají, že o jejich stížnostech proti napadenému usnesení krajského soudu rozhodl vrchní soud v neveřejném zasedání, ve kterém sám doplňoval dokazování, čímž porušil princip kontradiktornosti a právo na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. První stěžovatel navíc, jak tvrdí ve své ústavní stížnosti, ani nevěděl o existenci takové metodiky.

Ústavní soud poukázal na to, že podle § 278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle ustanovení § 286 odst. 3 trestního řádu je proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Ústavní soud uvedl, že ve své judikatuře již mnohokrát připomněl [srov. nálezy ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513), ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673)], že si je vědom specifik řízení o návrhu na povolení obnovy v trestním řízení. V řízení o povolení obnovy obecné soudy neposuzují otázku viny a trestu, nýbrž se zabývají tím, zda existují ve věci nové relevantní skutečnosti či důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 věty první trestního řádu. Přestože se jedná o rozhodování o mimořádném opravném prostředku, nelze v jeho rámci rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, jehož součástí jsou i právo na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a princip kontradiktornosti řízení.

Ústavní soud poukázal na to, že již dříve se také zabýval otázkou, v jaké formě zasedání může rozhodovat soud o stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Dle § 286 odst. 1 trestního řádu rozhoduje soud o návrhu na povolení obnovy ve veřejném zasedání, a to s výjimkami uvedenými v § 286 odst. 2 trestního řádu, za jejichž naplnění lze rozhodnout i v neveřejném zasedání. Jak bylo uvedeno výše, proti usnesení o návrhu na povolení obnovy je přípustná stížnost. Hlava sedmá trestního řádu (§ 141 a násl.), upravující řízení o stížnosti, žádnou formu zasedání soudu nestanoví. Současně trestní řád v § 240 stanoví, že soud rozhoduje v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo vazebním zasedání. Z prostého jazykového výkladu tak lze podle Ústavního soudu usuzovat, že stížnostní soud může o stížnosti proti usnesení o povolení obnovy trestního řízení rozhodovat v neveřejném zasedání. Takový výklad, byť v souladu se zákonem, není podle Ústavního soudu souladný se základními právy stěžovatelů.

Ústavní soud uvedl, že zejména formou zasedání soudu při rozhodování o stížnosti proti usnesení o povolení obnovy řízení se Ústavní soud poprvé podrobně zabýval v pilotním nálezu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10. Ústavní soud zde vyjádřil své přesvědčení, že závěry ohledně práva na přítomnost u jednání a práva vyjádřit se k prováděným důkazům je třeba přiměřeně aplikovat i v případě řízení o povolení obnovy trestního procesu. Ústavní soud pak zaujal právní názor, že z výše uvedených principů kontradiktornosti a rovnosti stran je třeba vycházet i při hledání ústavně konformního výkladu § 286 odst. 1 a 2 trestního řádu a jeho vztahu k obecné úpravě týkající se stížnosti dle § 141 a násl. trestního řádu a konečně i neveřejného zasedání soudu dle § 240 trestního řádu. Připustil, že s ohledem na znění § 240 trestního řádu lze v neveřejném zasedání rozhodnout i tam, kde výslovně není uvedena (předepsána) žádná forma jednání soudu, tudíž v zásadě může v neveřejném zasedání činit i všechna rozhodnutí o stížnosti (§ 148, § 149 trestního řádu), tedy včetně zrušení stížností dotčeného rozhodnutí a vydání vlastního rozhodnutí ve věci dle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Dle Ústavního soudu je ovšem nutné vycházet ze specifické povahy obnovy řízení. Byť se v něm nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), je toto řízení svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé. Dokazování prováděné v obnovovacím řízení se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 trestního řádu ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu. Rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti dle § 286 odst. 3 trestního řádu je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, a to pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci. Ústavní soud podotkl, že v citovaném případě šlo o skutkově odlišnou situaci, neboť zde stížnostní soud sám rozhodl ke stížnosti státního zástupce tak, že povolení obnovy řízení zamítl, zatímco soud prvního stupně obnovu řízení povolil.

Ústavní soud dodal, že vývoj rozhodovací praxe vedl k tomu, že plénum Ústavního soudu přijalo dne 25. 9. 2018 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (238/2018 Sb.). V tomto stanovisku Ústavní soud sjednotil poměrně obsáhlou judikaturu k otázce, v jaké formě zasedání má rozhodovat soud o stížnosti proti usnesení o povolení obnovy trestního řízení tak, aby nebyla porušena práva odsouzeného zakotvená čl. 36 a čl. 38 Listiny. Plénum Ústavního soudu po podrobném zmapování dosavadní judikatury dospělo k závěru, že soud může o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení rozhodnout v neveřejném zasedání tehdy, pokud sám neopakuje či nedoplňuje dokazování. Pokud tedy stížnostní soud sám provádí další dokazování, uplatní se závěry vyslovené v nálezu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 a dokazování je třeba provádět v souladu se všemi zásadami řádného trestního procesu.

Pro posouzení, v jaké formě zasedání měl vrchní soud rozhodnout v nyní projednávané věci, je tak podle Ústavního soudu nutné nejprve určit, zda vrchní soud sám prováděl, resp. doplňoval dokazování. Pro zodpovězení této otázky je však třeba nejprve posoudit, zda je možné obsah metodiky pachové identifikace včetně příloh považovat za důkaz, resp. zda se na metodiku vztahují takové podmínky dokazování, které je třeba splnit za účelem zachování všech atributů spravedlivého procesu.

Ústavní soud poukázal na to, že trestní řád v § 89 odst. 2 stanoví, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, přičemž vyjmenovává příkladný výčet konkrétních důkazních prostředků. Právní teorie rozeznává v zásadě tři okruhy skutečností, které je v trestním řízení třeba dokazovat, a to okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé, okolnosti důležité pro postup trestního řízení a okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání, a okolnosti důležité pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení (srov. PÚRY, František. § 89 [Obecná ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František, RŮŽIČKA, Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1308. ISBN 978-80-7400-465-0).

Ústavní soud připomněl, že účelem řízení o povolení obnovy řízení není přezkoumávat zákonnost, případně odůvodněnost původního rozhodnutí, jakož ani posuzovat vinu odsouzeného [srov. např. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79) nebo obdobně nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10]. Cílem tohoto řízení je rozhodnout, zda existuje nová skutečnost, resp. důkaz soudu dříve neznámý, který je způsobilý přivodit nové rozhodnutí ve věci. V rámci řízení o povolení obnovy proto obecný soud neprovádí dokazování za účelem zjištění, zda se skutek stal, zda je trestným činem a zda ho spáchal obviněný, jak je tomu v řízení meritorním. Vzhledem ke specifické povaze řízení o povolení obnovy provádí pouze dokazování ohledně toho, zda jsou splněny podmínky pro konání obnoveného řízení ve smyslu § 287 a násl. trestního řádu, jinak řečeno dokazuje existenci nové skutečnosti či nového důkazu, který je způsobilý přivodit nové rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud poukázal na to, že obsahem metodiky je podrobný popis metody pachové identifikace tak, jak byla prováděna v souladu s pokynem ředitele ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009. Podle tohoto pokynu byla prováděna i pachová identifikace v rámci řízení vedeného proti stěžovatelům. Součástí metodiky je také Zpráva o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými policejními psy Policie České republiky ze dne 21. 5. 2015. Ve zprávě se uvádí, že speciálně cvičení psi jsou v zásadě schopni pachovou identifikaci provádět, ale chybovost identifikace je tak vysoká, že ji za stávajících podmínek nelze použít jako důkazní prostředek v trestním řízení. Metodika se zabývá jedním z důkazních prostředků, který byl v řízení použit, přičemž zkoumá jeho obecnou věrohodnost. Ústavní soud proto uzavřel, že obsahem metodiky jsou nové vědecké poznatky týkající se metody pachové identifikace. Nový vědecký poznatek, který se vztahuje k zásadnímu důkaznímu prostředku použitému v trestním řízení, je přitom novou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. V rámci obnovovacího řízení tak může metodika sloužit jako důkazní prostředek při dokazování procesní podmínky řízení, tj. dokazování, zda jsou splněny podmínky pro konání obnoveného řízení.

Ústavní soud uvedl, že z doplnění stížnosti, které podal druhý stěžovatel k vrchnímu soudu, je patrné, že navrhl provedení metodiky pachové identifikace jako důkazu proto, že její obsah považoval za skutečnost soudu dříve neznámou, která se vztahuje k důkaznímu prostředku použitému v předchozím řízení a která zásadně zpochybňuje tento důkazní prostředek, a proto je způsobilá změnit rozhodnutí o vině. I z druhého doplnění stížnosti, kde soudu předkládá Zprávu o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými policejními psy Policie České republiky ze dne 21. 5. 2015, která je přílohou metodiky, vyplývá, že zamýšlí touto zprávou dokázat existenci nové skutečnosti.

Ústavní soud dovodil, že z protokolu o neveřejném zasedání vyplývá, vrchní soud si vyžádal od Ministerstva vnitra kompletní metodiku, jak navrhoval druhý stěžovatel. Ani jednomu ze stěžovatelů však nebylo umožněno se s kompletní metodikou seznámit a vyjádřit se k ní, jelikož ji soud pouze přečetl v neveřejném zasedání, přičemž první stěžovatel ani nevěděl o její existenci. Nadto, jak je patrné z napadeného usnesení vrchního soudu, se soud metodikou zabýval, hodnotil ji a vyjadřoval se k ní. Je tedy patrné, že s ní jako s důkazem zacházel. Stěžovatelům však nebylo umožněno na obsah metodiky a její závěry jakkoliv reagovat, jelikož se s jejím obsahem seznámili až v odůvodnění napadeného usnesení. Vrchní soud učinil své rozhodnutí mimo jiné na podkladě vyžádané metodiky a jejích příloh, aniž by dal stěžovatelům prostor se k jejímu obsahu vyjádřit a aniž by vyslechl jejich argumentaci k tomu, proč ji považují za skutečnost, která je způsobilá v jejich věci přivodit jiné rozhodnutí. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelům tak nebyl dán dostatečný prostor k tomu, aby prezentovali důvody, které podle nich zakládají podmínku pro konání obnoveného řízení.

Ústavní soud poukázal na to, že v nálezu 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 vyslovil, že dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, musí mít kontradiktorní charakter. V tomto případě nelze postup vrchního soudu hájit tím, že oba stěžovatelé (resp. obhájci) měli možnost seznámit se s obsahem metodiky v rámci svého práva nahlížet do spisu. První stěžovatel dle svého vlastního tvrzení vůbec nevěděl o tom, že až v této fázi řízení před stížnostním soudem vyšla metodika najevo jakožto nový důkaz, který druhý stěžovatel navrhl soudu vyžádat a provést. Nelze na něm (resp. na jeho obhájci) proto spravedlivě požadovat, aby se v takové situaci ujistil nahlédnutím do spisu, že skutečně nebyl vyžádán a založen do spisu žádný nový důkaz. Stejně tak druhý stěžovatel mohl legitimně očekávat, že pokud navrhne vyžádání a provedení metodiky soudu, jelikož je neveřejná a on sám k ní nemá přístup, bude o tom ze strany soudu informován ve chvíli, kdy soud metodiku získá. Pokud soud vyžádal a založil do spisu dokument, o kterém druhý stěžovatel uvedl, že ho navrhuje provést jako důkaz proto, že podle něj zakládá podmínku pro konání obnoveného řízení, měl o tom oba stěžovatele informovat a dát jim prostor se k obsahu metodiky vyjádřit. Podle Ústavního soudu by bylo zcela nefunkční, pokud by soudy v takto pokročilé fázi řízení postupovaly tak, že by strany o nově vyžádaných a založených důkazech neinformovaly a pouze spoléhaly na to, že si strany obsah spisu samy zkontrolují. Obzvlášť nepřiměřené je to pak za takové situace, jaká nastala v této věci. Stěžovatelé zcela oprávněně očekávali, že je soud s navrženými důkazy seznámí, když navrhli jejich provedení z toho důvodu, že jsou veřejně nepřístupné. Pokud by Ústavní soud připustil argumentaci spočívající v námitce, že stěžovatelé měli možnost se s důkazy seznámit nahlédnutím do spisu, vytvořil by stranám v trestním řízení novou povinnost průběžně nahlížet do spisu a kontrolovat, zda soud nevyžádal a nezaložil nové důkazy (a to i za situace, kdy navrhnou jejich vyžádání a provedení). Tím spíše, že ani předem nevědí, kdy neveřejné zasedání v jejich věci proběhne.

Ústavní soud závěrem připomněl, že ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (N 47/80 SbNU 573), který byl vydán v řízení vedeném proti prvnímu stěžovateli, uvedl jako jednu z podmínek ústavně konformního provedení metody pachové identifikace skutečnost, že prováděná metoda pachové identifikace reflektuje aktuální vědecké poznatky zkoumání této metody (bod 47. cit. nálezu). Již v tomto rozhodnutí tak předjímal, že vědecký poznatek týkající se metody pachové identifikace je pro její použití v trestním řízení klíčový. Jen taková metoda pachové identifikace, která je provedena v souladu s aktuálním vědeckým poznáním, je ústavně konformní. Přestože se tedy Ústavní soud v tomto nálezu nevyjadřoval k tomu, jakou váhu bude mít metodika pachové identifikace jakožto vědecký poznatek v této věci, bude třeba, aby se s ní vrchní soud ve svém rozhodování náležitě vypořádal a podrobil ji řádnému dokazování.

Ústavní soud dovodil, že vrchní soud tím, že rozhodl o zamítnutí stížnosti proti zamítavému usnesení o povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání, aniž by stěžovatele seznámil s navrženými důkazy a umožnil jim se k nim vyjádřit, porušil práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i princip kontradiktornosti řízení.

Ústavní soud uvedl, že mu v této fázi nepřísluší hodnotit, zda je obsah metodiky takovou novou skutečností, která je způsobilá přivodit nové rozhodnutí v této konkrétní věci. Ústavní soud proto ani nepředjímá, zda jsou v tomto řízení splněny podmínky pro konání obnoveného řízení. Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře dovodil, že neprovádí-li soud při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení dokazování, může rozhodnout v neveřejném zasedání. V nyní projednávané věci je však podle Ústavního soudu třeba vycházet z toho, že vědecký poznatek zásadně se týkající věrohodnosti důkazního prostředku, který byl použit v meritorním řízení o vině a trestu, je novou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, kterou je třeba dokazovat v obnovovacím řízení jako podmínku pro konání obnoveného řízení, a proto se na ni vztahují základní procesní práva stěžovatelů, zejména právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i zásada kontradiktornosti řízení. Pokud tak soud provádí, respektive doplňuje dokazování nosičem, který obsahuje vědecký poznatek, který není veřejný, a proto není stranám znám, musí dokazování provádět ve veřejném zasedání tak, aby byla zaručena všechna ústavně zaručená procesní práva stran.

Jelikož Ústavní soud vyhověl procesní námitce stěžovatelů a shledal, že došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, nezabýval se dalšími věcnými námitkami stěžovatelů s tím, že je třeba nejprve dát prostor stěžovatelům hájit se před obecnými soudy a vyjádřit se k prováděným důkazům v rámci řádného procesu.

Ústavní soud připomněl, že v souladu s čl. 4 Ústavy je povinností všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [nález ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 148/97 (N 113/9 SbNU 65)] a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento princip se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“), která je zásadně (srov. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho (nebo části) z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [viz např. nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17), bod 5; nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127); nález ze dne 13. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 2428/13 (N 123/73 SbNU 869); nález ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2722/13 (N 22/76 SbNU 313), bod 28].

Ústavní soud uvedl, že v projednávaném případě bude zrušením rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelům vytvořen prostor pro uplatnění jejich argumentace k tomu, proč jsou podle nich splněny podmínky pro konání obnoveného řízení. V této situaci proto není třeba, aby Ústavní soud sám přezkoumával i usnesení krajského soudu. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná.

Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů ústavním stížnostem částečně vyhověl a usnesení vrchního soudu podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů došlo v řízení před vrchním soudem, nebyl dán důvod rušit i usnesení krajského soudu. Ve zbytku ústavní stížnosti odmítl jako nepřípustné podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Go to TOP