Obranné námitky odpůrce v insolvenčním odpůrčím sporu

Tomáš Troup

Cílem tohoto příspěvku je pojmout téma insolvenční odporovatelnosti co možná nejpraktičtějším způsobem. Výrazem tohoto cíle je pak má snaha nahlédnout na insolvenční odpůrčí spor optikou účastníka řízení, a to odpůrce (žalovaného) v tomto sporu. Zvoleným způsobem takového nahlížení bude analýza možných námitek, které odpůrce vůči odpůrčí žalobě insolvenčního správce (žalobce) může vznést.

V souvislosti s námitkami odpůrce je jasné, že v rámci odpůrčího sporu se může strhnout debata o lecčems, a prostor tohoto příspěvku přirozeně nedovoluje zabývat se úplným katalogem možných námitek odpůrce (lze-li jej vůbec sestavit). Pro účely tohoto příspěvku jsem si tedy vybral jen tři typické námitky odpůrce, a to: námitku stejného či vyššího výtěžku v konkursním řízení, námitku ekvivalence plnění, a námitku dobré víry odpůrce ohledně úpadku dlužníka.

Již jen z tohoto prostého výčtu je jasné, že se nebudu striktně držet rozdělení procesních povinností tvrzení a důkazu v insolvenčním odpůrčím sporu, když na otázku výše výtěžku z konkursu a ekvivalence plnění je primárně povinen odpovídat insolvenční správce. Vycházím však jednoduše z toho, že o těchto třech tématech se zpravidla v insolvenčním odpůrčím sporu nějaká debata strhne a v jejím rámci odpůrce formuluje nějakou obranu proti nároku správce. Pokud je tato obrana úspěšná, může pak odpůrce vyhrát celý odpůrčí spor.

V rámci oněch třech námitek budu věnovat pozornost zejména třem právním problémům, a to:  

  • problému hypotetických příběhů (u námitky stejného či vyššího výtěžku),
  • problému časového okamžiku (u námitky ekvivalence) a
  • problému volby mezi subjektivním a objektivním přístupem (u námitky dobré víry).

Pokud jde o právní prostředí, v němž se budu analýze oněch námitek věnovat, omezím se jen na dvě skutkové podstaty insolvenční odporovatelnosti, a to na zvýhodňující úkony dle ust. § 241 ins. zák. a na úkony bez přiměřeného protiplnění dle ust. § 240 ins. zák. Stranou tedy ponechám skutkovou podstatu úmyslného zkrácení, která je navíc v praxi judikována velmi zřídka, když celý spor, v případě úspěchu žalující strany, zpravidla skončí výrokem o neplatnosti.[1]

Při svých úvahách budu příležitostně zmiňovat i německé a anglosaské právo, neboť právě metoda komparace dovoluje přesvědčivě poukázat na silné či slabé stránky tuzemské právní úpravy insolvenčního odpůrčího sporu.

Námitka stejného či vyššího výtěžku v konkursním řízení

Pokud jde o námitku stejného či vyššího výtěžku v konkursním řízení, jde o námitku, která se používá výlučně v souvislosti se skutkovou podstatou zvýhodnění dle ust. § 241 ins. zák. Zde je totiž uvedeno, že zvýhodňujícím právním úkonem je právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. A právě o ono hypotetické „jaké by mu náleželo v konkursu“ v případě této námitky jde, když odpůrce bude v této souvislosti pravidelně namítat, že v konkursním řízení by dostal na svou pohledávku stejně, či dokonce ještě více, takže napadeným právním úkonem k žádnému zvýhodnění vlastně nedošlo.

Hned zkraje tohoto dílčího tématu je třeba říci, že takto nastavený test zvýhodnění je v českém insolvenčním odpůrčím právu netradiční, když představuje prvek diskontinuity s předchozím zákonem o konkursu a vyrovnání,[2] a že se ve skutečnosti jedná o implantát z anglosaského práva (tam se v této souvislosti někdy používá pojem Greater amount test či hypothetical chapter 7 liquidation[3]).

Stojí také za poznamenání, že německé insolvenční odpůrčí právo s žádným podobným testem, založeným na perspektivě odpůrce a spojeným s myšlenkou jakéhosi hypotetického výnosu pro případ, že by napadeného právního úkonu nebylo, nepracuje.[4] Německé právo se na takovou situaci dívá výlučně perspektivou poškozených věřitelů,[5] která je omezena jen na úzký kontext napadeného právního úkonu (postačí, pokud je postaveno najisto, že dotčený právní úkon ostatní věřitele znevýhodňuje, a žádný širší, veskrze hypotetický kontext se nebere v úvahu).[6]

Není také od věci zmínit, že německé insolvenční odpůrčí právo se aktuálně k námitkám založeným na hypotetických situacích staví obecně veskrze odmítavě, avšak cesta k této současné pozici byla relativně „křivolaká“. Ještě v 80. letech 20. století byl Německý spolkový dvůr (BGH) ochoten argument založený na hypotetickém příběhu zvažovat (např. argument odpůrce, že ke zvýhodnění stejně nedošlo, protože – nebýt napadeného právního úkonu – úpadce by se při obvyklém chodu věcí dotčené hodnoty stejně právně nenapadnutelně zbavil).[7] Postupně však tuto ochotu ztrácel a v současné době již zvažování jakýchkoli hypotetických příběhů striktně vylučuje (BGH např. odmítl dopřát sluchu námitce odpůrce, že dlužník by stejně na svou peněžitou pohledávku nic neobdržel, protože by ji věřitel následně nenapadnutelně započítal[8]).

Pokud jde o podobu aplikace tohoto původem anglosaského testu v českém insolvenčním odpůrčím právu, přicházejí teoreticky v úvahu dvě základní varianty:

(a) varianta výtěžku ve skutečném, právě probíhajícím konkursu (dále jen „varianta skutečného konkursu“), a

(b) varianta hypotetického konkursu, který by byl zahájen v okamžiku účinnosti napadeného právního úkonu (dále jen „varianta hypotetického konkursu“).

Přestože se může zdát, že srovnání obou variant je „nimrání se“ v nepodstatných detailech, výsledky obou testů mohou v témže případě přinést naprosto protichůdné výsledky. Stojí tedy za to obě právě zmíněné varianty podrobněji analyzovat.

Varianta skutečného konkursu

 Pokud jde o variantu skutečného konkursu, tak pro tu se zdá optovat současná česká judikatura. Soudy nižších stupňů zřejmě běžně pracují s očekávanou mírou výtěžku ze skutečně probíhajícího konkursního řízení pro skupinu věřitelů, do nichž odpůrce patří (tj. zpravidla pro skupinu nezajištěných věřitelů).[9] Český Nejvyšší soud (ve věci, kde soudy nižších stupňů předtím uplatnily variantu skutečného konkursu) pak na tuto praxi zareagoval pouze tak, že není třeba postavit najisto přesnou částku, kterou by věřitel v probíhajícím konkursu obdržel, ale postačí postavit najisto jen to, že napadeným úkonem obdržel více, než by obdržel v konkursu.[10] Já mám nicméně za to, že tato varianta je jednak nesprávná, jednak v části případů prakticky neprůchodná.

  • Pokud jde o nesprávnost, je třeba si uvědomit, že mezi okamžikem, kdy napadený právní úkon byl učiněn, a okamžikem, kdy je seznatelný výsledek konkursního řízení pro dotčenou skupinu věřitelů, mohlo uplynout mnoho let a v průběhu těchto let se mohlo stát mnoho událostí, které jakoukoli právní souvislost mezi pozicí odpůrce v době napadeného právního úkonu a pozicí odpůrce na konci (či v relativně pozdní fázi) konkursního řízení neakceptovatelně rozmělňují. Míra uspokojení odpůrce totiž po letech nebude ani tak záviset na jeho původní právní pozici vůči úpadci, ale na tom, jak dobře či špatně úpadce či správce následně s majetkovou podstatou zacházeli (s určitou mírou nadsázky lze říci, že při variantě skutečného konkursu by platilo, že čím hůře správce svou funkci vykonával, k tím většímu zvýhodnění před zahájením konkursního řízení došlo, což je zjevně absurdní).
  • Pokud jde o praktickou neprůchodnost, v první řadě je namístě uvést, že si lze představit řadu složitých konkursů, kde míru výtěžku nebude možné v průběhu insolvenčního odpůrčího sporu stanovit, a to ani zhruba (jak dovolila judikatura českého Nejvyššího soudu, která nepožaduje přesné číslo). Může být totiž vedena celá řada složitých incidenčních sporů (a to jak na straně pasiv podstaty – odporové spory, tak na straně aktiv – odpůrčí spory či spory o neplatnost), které ve vzájemné interakci mohou způsobit, že míra uspokojení dotčené třídy věřitelů může být cokoli mezi nulovým a plným uspokojením. Taktéž je namístě zdůraznit, že v principu se vždy bude jednat o odhad budoucího výnosu, protože konečný rozvrh by měl zásadně následovat až poté, co budou skončeny všechny incidenční spory. Za těchto podmínek pak odhad budoucího výnosu z běžícího skutečného konkursu nebude začasté dosahovat potřebné míry důkazu pro tento test, totiž míru praktické jistoty vyžadované obecně v civilních soudních sporech.[11] Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno v takové situaci pravidelně ponese insolvenční správce, jeho žaloba by tak měla být po právu zamítnuta (a to přesto, že na základě úvahy provedené selským rozumem či provedené v jakémkoli jiném do důsledků domyšleném odpůrčím systému by o znevýhodnění ostatních věřitelů a o úspěchu odpůrčí žaloby nebylo možné pochybovat).

Ve druhé řadě není možné zapomínat na to, že žádný skutečný konkurs v konkrétním případě probíhat vůbec nemusí, když úpadek dotčeného úpadce může být řešen buď reorganizací, nebo oddlužením.[12] V takovém případě se tedy soud, rozhodující o odpůrčím sporu, bude muset, volky nevolky, stejně obrátit k variantě hypotetického konkursu. Lze dodat, že pak ovšem nedává žádný smysl, proč by čistě jen kvůli důsledku shody nahodilých okolností, na kterých zpravidla nebude mít odpůrce žádnou účast, měl být jednou aplikován test ve variantě skutečného konkursu a podruhé ve variantě hypotetického konkursu (nebudu ani domýšlet, jak by se řešila situace, kdyby v průběhu odpůrčího sporu došlo k překlopení alternativního řešení úpadku v řešení konkursní).

Varianta hypotetického konkursu

Jak již bylo zmíněno výše, český test zvýhodnění je implantátem z anglosaských právních řádů. Je tudíž velmi žádoucí věnovat pozornost tomu, jak se tento implantát aplikuje v těchto právních řádech, odkud byl převzat.[13] V této souvislosti není žádných pochyb o tom, že v těchto právních řádech se tento test aplikuje ve variantě hypotetického konkursu. Níže se budu blíže věnovat jeho aplikaci v anglickém a americkém právu.

Pokud jde o anglické právo, je test zvýhodnění zakotven v čl. 239 odst. 4 Insolvency Act. V tomto ustanovení se sice výslovně nehovoří o tom, zda jde o variantu skutečného, či hypotetického konkursu, nicméně v praxi není pochyb o tom, že se jedná o variantu hypotetického konkursu, k němuž by bývalo došlo bezprostředně po napadené transakci a v jehož rámci budou mimo jiné uvažováni jen tehdy existující věřitelé, resp. jejich pohledávky.[14]

Pokud jde o americké právo, tam tento test nachází oporu v § 547 odst. 5 Bankruptcy Code a je tam aplikován v principu stejně jako v anglickém právu, tedy ve variantě hypotetického konkursu.[15] Pokud jde o poslední vývoj v této oblasti, je zajímavé zmínit, že jedna z vyšších federálních soudních instancí USA (federální odvolací soud devátého obvodu) došla v rámci úvahy o výši výtěžku z hypotetického konkursu tak daleko, že je nutné brát v potaz i výši výtěžku z odpůrčích žalob, které by hypoteticky v hypotetickém konkursu mohly být úspěšně podány.[16] Jedná se tedy o posouzení jakési hypotézy na druhou.

Každého právníka odchovaného v kontinentální právní tradici pak zřejmě napadne otázka, jak se lze v takovém extrémně hypotetickém prostředí dobrat v rámci testu zvýhodnění k nějakému přesvědčivému výsledku. V této souvislosti se lze důvodně domnívat, že tím, co rozhoduje o funkčnosti tohoto řešení v prostředí Common law, je podstatně snížený standard míry důkazu. V tamním právním prostředí je totiž zapotřebí dosáhnout pouze míry převažující pravděpodobnosti (tedy dotčená skutečnost spíše nastala, než nenastala).[17] To pak má zřejmě za následek, že z vějíře více či méně pravděpodobných „příběhů“, které by se – nebýt napadeného právního úkonu – mohly stát, lze v zásadě vždy vybrat ten nejvíce pravděpodobný a s ním následně při vyplňování neznámých v rovnici testu zvýhodnění nějak pracovat.

Pokud jde o vztah této varianty k českému právnímu prostředí, zdá se zřejmým, že přestože varianta hypotetického konkursu bude zřejmě teoreticky správnější než varianta skutečného konkursu, v rámci českého právního řádu je však ještě více prakticky neaplikovatelnější. Lze se totiž důvodně obávat, že v řadě případů bude prakticky nemožné, aby došlo na úrovni praktické jistoty ke zpětnému zkonstruování hypotetického stavu majetkové podstaty před mnoha měsíci, či dokonce lety (u osob blízkých lze jít zpět až tři roky před zahájení insolvenčního řízení). Totéž bude ještě více platit u hypotetické konstrukce toho, co by do této podstaty ještě mohlo být úspěšně vtaženo cestou tehdy uplatnitelných odpůrčích nároků (je třeba říci, že to mohou být úplně jiné odpůrčí nároky než ty, které se uplatňují ve skutečně probíhajícím konkursním řízení, protože u těchto hypotetických odpůrčích nároků lze jít zpět v čase zpravidla podstatně hlouběji než ve skutečně probíhajícím konkursním řízení). To vše např. v situaci, kdy úpadce žádné účetnictví nevedl, či dokonce ani vést nemusel a kdy v českém právním řádu dosud nejsou dostatečně detailně projudikovány ani základní scénáře insolvenční odporovatelnosti (a tedy praktickou jistotu o výsledku hypotetického odpůrčího sporu lze mít zřídkakdy).

Ve výsledku je tak zřejmé, že varianta hypotetického konkursu je v českém kontextu ještě více nefunkční než varianta skutečného konkursu.

Co z toho vyplývá pro odpůrce a jeho námitky? Dle mého přesvědčení je to závěr, že nejedná-li se o situaci majetkové podstaty, která byla pečlivě „vybílena“ před velmi dlouhou dobou (a je tudíž zřejmé, že ať ve skutečném, či hypotetickém konkursu by se na věřitele ničeho nedostalo), je právní terén u skutkové podstaty zvýhodňování pro odpůrce a jeho námitky učiněným „eldorádem“. Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno bude mít insolvenční správce, stačí odpůrci „nahazovat“ různé varianty „co by kdyby“, a tak správci zabraňovat, aby pravdivost svého tvrzení prokázal na úrovni praktické jistoty. Pokud insolvenční soud neposkytne insolvenčnímu správci mlčky nějakou „ilegální slevu“ z požadované míry důkazu (což se v praxi nezřídka děje), má insolvenční správce v řadě případů minimální šanci své důkazní břemeno unést.

Dle mého názoru je tak evidentní, že začlenění právě popsaného implantátu do systému české insolvenční odporovatelnosti bylo chybou, když se nastavil test, jehož podmínkám nelze v českém právu často dostát. Co s tím? Mám za to, že jsou v zásadě dvě řešení, a to ve vztahu ke stávajícímu stavu buď krok vpřed, anebo krok vzad.

Oním krokem vpřed je to, že vedle testu vyššího výtěžku v konkursu bude do českého insolvenčního odpůrčího práva také začleněna potřebná nižší míra důkazu, která je s tímto testem původně spojena a která mu může zajistit nastolení postrádané funkčnosti. Krokem vzad je naopak to, že celý test vyššího výtěžku v konkursu bude z českého insolvenčního odpůrčího práva jako cizorodý prvek vyškrtnut a nahrazen jiným konceptem, který bude lépe kompatibilní s českým právním prostředím (v této souvislosti se jistě nabízejí koncepty přítomné v rakouském či německém právu).

Já osobně jsem v této souvislosti pro to, abychom udělali krok vzad a zbavili se tohoto příliš cizorodého implantátu. Pokud by se mělo uvažovat o změně míry důkazu, tak nechť se tak děje v mnohem širším kontextu celého občanského soudního řízení, a nikoli jen v úzkém kontextu insolvenčního odpůrčího práva, a to jen proto, aby začal fungovat jeden konkrétní zahraniční implantát.

V této souvislosti pak také stojí za zamyšlení, které však již přesahuje rámec tohoto příspěvku, nakolik do insolvenčního odpůrčího práva připustit prvek hypotetických příběhů. Je totiž faktem, že hypotetický konkurs není jediným případem, kde se prvek hypotetického příběhu v českém insolvenčním odpůrčím právu může vyskytnout. Další takový relativně recentní případ je Nejvyšší soud judikaturou na poli předinsolvenčního zápočtu, v níž začal pracovat s myšlenkou „zda by odpůrce byl býval mohl započítat v průběhu insolvenčního řízení“.[18]

Námitka ekvivalence plnění

Námitka ekvivalence plnění bude zpravidla ústřední námitkou u skutkové podstaty nepřiměřeného protiplnění dle ust. § 240 ins. zák. a zároveň může hrát roli i v liberačních důvodech u skutkové podstaty zvýhodnění dle ust. § 241 ins. zák.[19]

V souvislosti s tímto tématem nechám zcela stranou otázku míry nepřiměřenosti („podstatně nižší cena“), když to je do značné míry otázka kazuistického posouzení konkrétního případu. Stejně tak nechávám stranou liberační důvod ve formě důvodného předpokladu dlužníka o přiměřeném prospěchu, který sporným právním úkonem získá [§ 240 odst. 4 písm. d) ins. zák.].[20]

V souvislosti s ekvivalencí plnění se naopak chci zabývat otázkou rozsahu skutečností namítatelných v souvislosti s problémem ekvivalence, a to v dělení na (a) skutečnosti nastalé k okamžiku účinnosti napadeného právního úkonu a na (b) skutečnosti nastalé k nějakému pozdějšímu okamžiku.

Skutečností nastalé k okamžiku účinnosti napadeného právního úkonu

Pokud jde o stanovení rozsahu skutečností nastalých k okamžiku účinnosti napadeného právního úkonu, výchozím bodem je přirozeně smlouva, která identifikuje protisměrná plnění. Tato plnění se ocení obvyklou hodnotou a navzájem se odečtou, a pokud vznikne nějaký podstatný rozdíl, lze mluvit o neekvivalenci.[21]

Je ale opravdu tato výchozí „rovnice“ výpočtu ekvivalence úplná? Lze mít za jisté, že nikoli, a pak je ovšem třeba se ptát, jaké další „proměnné“ lze do této „rovnice“ dosazovat. Základní odpověď již poskytuje i judikatura Nejvyššího soudu, která v této souvislosti uvádí, že v úvahu se má vzít také (i) dopad sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska dobytnosti nároků věřitelů dlužníka a (ii) další okolnosti, za nichž dlužník právní úkon učinil.[22] Je zjevné, že tyto formulace jsou poměrně vágní, a proto je namístě podívat se i do jiných právních řádů, zda a případně jak jsou tam tyto myšlenky konkretizovány.

V této souvislosti se jeví namístě nahlédnout do anglického práva, a to do oblasti skutkové podstaty preferences, která je velmi podobná české skutkové podstatě plnění bez přiměřeného protiplnění. Anglické právo v této souvislosti zdůrazňuje, že při posuzování ekvivalence je nezbytné se neomezovat jen na samotnou smlouvu, ale zahrnout tam i celý hospodářský kontext transakce, resp. vše, co její strany na jejím základě daly či získaly.[23] To lze demonstrovat na následujících příkladech:

– pokud dlužník zastavený majetek pronajme za tržní nájem, může být taková nájemní smlouva přesto shledána jako úkon bez přiměřeného protiplnění, protože hodnota dlužníkova majetku se v důsledku nájmu podstatně snížila, zatímco nájemce získal podstatný vyjednávací nástroj vůči zajištěnému věřiteli (při zohlednění celkového kontextu jsou tak protisměrná plnění neekvivalentní);[24]

– pokud dlužník prodá nemovitost hluboko pod tržní cenou, nemusí být taková kupní smlouva shledána bez dalšího neúčinnou. Bude tomu např. v případě, že současně bude uzavřena smlouva o pronájmu nemovitosti dlužníkovi, neboť pak se nemovitost reálně prodává zatížená nájemním vztahem, což snižuje její tržní hodnotu;[25]

– pokud dlužník v předvečer své insolvence uzavře s třetí osobou dohodu o narovnání, ve které jí promine půlku nominální hodnoty jejího závazku, nemusí se jednat z hlediska dlužníka bez dalšího o neúčinný právní úkon. Je totiž třeba vzít v úvahu dobytnost dotčené pohledávky dlužníka. Pokud tedy v dotčeném případě byla situace taková, že dlužník dlužníka byl sám někde na hraně úpadku, a v případném insolvenčním řízení by dlužník neobdržel nic nebo skoro nic, nemusí být na uzavření takové transakce nic závadného.[26]

Je tedy zřejmé, že šíře případných námitek, založených na právních skutečnostech nastalých k okamžiku účinnosti napadeného právního úkonu, může být značná a může dalece přesahovat formální rámec dotčené smlouvy.

Skutečnosti nastalé později

Pokud jde o to, zda je možné v českém insolvenčním odpůrčím právu uplatňovat i skutečnosti nastalé později, vstupujeme při pokusu o odpověď na poněkud tenký led. Jde zde totiž judikatura českého Nejvyššího soudu, kterou lze hodnotit jako rozpornou.

Na straně jedné je zde rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož obecně platí, že v insolvenčním odpůrčím sporu je rozhodný pouze časový okamžik, v němž nastaly účinky právního úkonu, a vše, k čemu dojde posléze, nemá v odpůrčím sporu relevanci. Jinak řečeno, jakékoli skutečnosti nastalé po účinnosti napadeného právního úkonu jsou nerozhodné a odpůrce z nich tak nemůže zkonstruovat jakoukoli relevantní námitku. Není zřejmě také od věci vylíčit kontext případu, v němž Nejvyšší soud tento závěr vyslovil.

Řešená situace byla následující. Část majetku úpadce byla zastavena a o účinnost zástavní smlouvy se vedl odpůrčí spor. Ve schváleném reorganizačním plánu bylo uvedeno, že částku odpovídající hodnotě zástavy dostane buď zástavní věřitel (pokud insolvenční správce odpůrčí spor prohraje), anebo si tuto částku ponechá dlužník pro svoji potřebu, aniž by ji rozděloval mezi zbylé přihlášené věřitele (pokud insolven­ční správce odpůrčí spor vyhraje). Odpůrce v odpůrčím sporu argumentoval, že k žádnému znevýhodnění (zkrácení) ostatních věřitelů nemůže dojít, protože i když budou odstraněny účinky zástavní smlouvy (tj. insolvenční správce odpůrčí spor vyhraje), míra uspokojení ostatních věřitelů se v důsledku dotčeného ustanovení reorganizačního plánu (jako následné skutečnosti) nezvýší. Nejvyšší soud tuto argumentaci odpůrce – právě na základě konceptu rozhodného okamžiku, resp. nepodstatnosti skutečností následujících po okamžiku účinků napadeného právního úkonu – odmítl zohlednit.[27]

Na straně druhé je zde jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které říká, že pro závěr o ekvivalenci či neekvivalenci je třeba vzít v úvahu nejen samotnou uzavřenou smlouvu, ale i to, zda tato smlouva byla následně také splněna a zda se tak dlužníkovi následně za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.[28] To však ale současně znamená, že musí být dána možnost brát v úvahu i následné skutečnosti, protože plnění na smlouvu je právě onou následnou skutečností.

Zdá se tedy, že aktuální judikatura českého Nejvyššího soudu není vnitřně konzistentní. Pro to, abychom si udělali představu, jaké řešení by v takové situaci mohlo být zvoleno, je namístě opět nahlédnout do zahraničních právních řádů.

V této souvislosti je velmi inspirativní německé řešení. V německém odpůrčím právu se totiž rozlišuje mezi znevýhodněním bezprostředním (unmittelbare Benachteiligung) a znevýhodněním zprostředkovaném (mittelbare Benachteiligung).[29] Bezprostřední znevýhodnění je takové, k němuž dojde bez dalšího již samotným napadeným právním úkonem.[30] Naproti tomu u zprostředkovaného znevýhodnění jde o konstrukci, kdy je sice dáno napadené právní jednání, avšak k tomu, aby došlo k onomu nežádoucímu následku (tj. ke znevýhodnění ostatních věřitelů), musí následně přistoupit ještě další skutečnost. Klasickým případem této konstrukce je pak právě situace, kdy je sjednána obvyklá kupní cena, avšak ta není následně zaplacena.[31] Součástí této konstrukce je (musí nevyhnutelně být) i to, že lze zohledňovat i skutečnosti, které nastaly po účinnosti napadeného právního úkonu. Odpůrce (či insolven­ční správce) má tak podle německé právní úpravy do skončení posledního ústního jednání procesní možnost dokazovat, že nastala či naopak nenastala skutečnost, která má vliv na navození znevýhodnění jako rozhodného škodlivého následku, který se odpůrčí právo snaží eliminovat.[32]

Velmi názorný je v této souvislosti následující příklad rozhodnutí BGH. Mezi pozdějším úpadcem a třetí osobou došlo k uzavření smlouvy, na jejímž základě obdržel úpadce od třetí osoby věc, jejíž hodnota však byla v důsledku zástavního práva třetího na ní váznoucího podstatně nižší než hodnota plnění úpadce. V daném případě však došlo k tomu, že zástavní právo dodatečně zaniklo, a BGH rozhodl, že tato okolnost, k níž došlo dlouho po účincích oné kupní smlouvy, má být v řízení zohledněna.[33] Stejně tak je možné zohlednit, že odpůrce dotčenou věc či její odpovídající hodnotu do podstaty vrátil.[34]

Není bez zajímavosti také zmínit anglické řešení, které sice vychází z české premisy jediného rozhodného okamžiku, ale přece jen určitým způsobem dovoluje následné události zohlednit. Konstrukce funguje tak, že hodnota se sice oceňuje k datu účinnosti dotčeného právního úkonu, ovšem v případě, kdy je tato hodnota nejistá, lze při jejím stanovení přihlédnout k následným událostem. Vezmeme-li si shora zmíněný německý příklad zástavy, která znehodnocuje plnění smluvené v čase T a která však dodatečně zanikla v čase T+X, pak podle anglického práva nelze bez dalšího zohlednit pozdější zánik zástavy v čase T+X, ale při stanovení hodnoty dohodnutého plnění v čase T lze (při znalosti pozdějšího vývoje v čase T+X) zohlednit pravděpodobnost budoucího zániku zástavy, a tím hodnotu dohodnutého plnění v čase T.[35]

S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, mám za to, že nějaká podoba zohledňování později nastalých skutečností ve sporu o ekvivalenci (a zřejmě i v insolvenčních odpůrčích sporech obecně) je nezbytná (ostatně i sám Nejvyšší soud na tuto potřebu již narazil). Za velmi vhodné pak považuji zmíněné německé řešení, zajišťované cestou konceptu zprostředkovaného znevýhodnění.

Mám tudíž také za to, že odpůrce v insolvenčním odpůrčím sporu není (a nemůže být) – navzdory aktuální zárodečné a zatím nedostatečně rafinované české judikatuře – omezen jen jediným rozhodným okamžikem a že může (stejně jako insolvenční správce) tvrdit a dokazovat i skutkový stav, který se udál po účincích napadeného právního úkonu.

Lze tedy zatímně uzavřít, že v rámci námitky ekvivalence plnění má odpůrce (a podobně také insolvenční správce) velmi široké pole působnosti, když rozhodný je poměrně široký kontext celé transakce a tento skutkový kontext se časově neomezuje jen na okolnosti existující v okamžiku účinnosti smluvní dokumentace, ale také na okolnosti nastalé později. Spor o přiměřené plnění tedy může být ve svém důsledku velmi košatý (a také zdlouhavý a do značné míry nepředvídatelný), ale jiné řešení při zachování parametrů spravedlivého řešení zřejmě neexistuje.

Námitka dobré víry odpůrce ohledně úpadku dlužníka

Pokud jde o námitku dobré víry odpůrce ohledně úpadku dlužníka, tato je použitelná jak ve skutkové podstatě nepřiměřeného plnění (§ 240 ins. zák.), tak ve skutkové podstatě zvýhodnění (§ 241 ins. zák.).

V souvislosti s obsahem konceptu dobré víry lze v insolvenčním odpůrčím právu identifikovat dvě jeho podoby. První je podoba, která je úzce navázána na skutečné vědomí odpůrce (v této souvislosti lze hovořit o subjektivizované dobré víře). Druhá je pak podoba, která nemusí mít nic společného se skutečným vědomím úpadce a je naopak úzce navázána na určitý abstraktní normativní model (v této souvislosti lze hovořit o objektivizované dobré víře). Současně je jasné, že podle toho, jaká podoba dobré víry se aplikuje, mění se velikost právního prostoru, který má odpůrce v rámci debaty o dobrou víru k dispozici.

V této souvislosti je zajímavé porovnat (A) českou a (B) německou úpravu, neboť obě úpravy se právě v podobě dobré víry předepsané insolvenčním odpůrčím právem liší. Jen dodávám, že anglické právo je pro účel komparace nepoužitelné, protože s dobrou vírou úpadce v dotčených skutkových podstatách nepracuje.[36]

Německá subjektivizovaná dobrá víra

Koncept dobré víry v německém insolvenčním odpůrčím právu[37] je vystavěn na úspěchu žaloby správce a je podmíněn tím, že odpůrce prokazatelně měl pozitivní znalost nějakých podstatných okolností z hlediska úpadku (resp. platební neschopnosti) dlužníka.[38] V tomto smyslu jakékoli „musel vědět“ či hrubá nedbalost nestačí.[39] Není možné tedy dojít k závěru, že odpůrce nebyl v právním smyslu v dobré víře, přestože subjektivně nevěděl nic, co by jeho dobrou víru jakkoli zakalovalo (a je v této souvislosti nepodstatné, zda se jemu neznámé podstatné okolnosti dozvědět mohl).

Současně nicméně platí, že pokud jde o to, co tedy úpadce má skutečně vědět, aby dobrou víru v právním smyslu pozbyl, postačí i jen indicie, které by jej však nutně měly vést k závěru o platební neschopnosti dlužníka[40] (a tady pak začíná rozmanitá kazuistika, do které se v rámci tohoto příspěvku nechci pouštět). Pokud měl odpůrce znalost skutkových okolností, které vedou k závěru jen o možnosti platební neschopnosti, je to pro závěr o absenci dobré víry málo.[41] Stejně tak je málo, pokud odpůrce má nějakou sumu skutkových znalostí (a třeba i zčásti nesprávných), které jsou vzájemně protichůdné a nedovolují jednoznačně dojít k závěru o platební neschopnosti.[42] Naopak je nerozhodné, pokud odpůrce má správný skutkový podklad a ten pak nesprávně vyhodnotí.[43] Pokud jde o vyhodnocení skutkových podkladů odpůrce, používá se model „poctivě přemýšlející osoby, která není ovlivněna myšlenkou na vlastní výhodu“.[44]

Je tedy evidentní, že německý zákonodárce při tomto nastavení „našlapoval“ velmi opatrně tak, aby minimalizoval zásahy do obchodního styku a aby mu v síti uvízly skutečně jen osoby, které po subjektivní stránce v dobré víře nebyly (tedy osoby, o nichž nemůže být řečeno, že se jednalo o „čisté duše“).

Česká objektivizovaná dobrá víra

 Pokud jde o české insolvenční odpůrčí právo, pak to je ve srovnání s tím německým ohledně předepsaného konceptu dobré víry daleko „drsnější“, či chcete-li bezohlednější. Dobrá víra odpůrce bude dána jen tehdy, pokud odpůrce nejenže subjektivně nic podstatného nevěděl, ale ani při náležité pečlivosti nemohl poznat, že dlužník je v úpadku, anebo že by napadený právní úkon k úpadku dlužníka mohl vést. Jinak řečeno, dobrá víra nebude dána ani tehdy, pokud odpůrce subjektivně sice nic neví, ale vědět by měl (pokud by postupoval s náležitou pečlivostí).[45] Je tedy zřejmé, že české insolvenční odpůrčí právo dovoluje postihovat i subjektivně „čisté duše“. To by pak mohlo znamenat, že prostor odpůrce pro námitky ohledně své dobré víry je podstatně omezen, protože v konečném důsledku by se mohl účinně přít jen o podobu standardu pečlivosti, aplikovaného se zřetelem na konkrétní okolnosti v daném případě (a nikoli o subjektivní stav vědomí odpůrce).

V této souvislosti se lze ptát, kde se v insolvenčním zákoně tak přísný standard (který se navíc v českém právním řádu vyskytuje velmi vzácně) vzal. Dle mého názoru nelze pochybovat o tom, že inspiračním zdrojem bylo ust. § 42a obč. zák. č. 40/1964 Sb., které obsahovalo jakýsi zárodek obecného odpůrčího práva, znovu zavedeného do českého právního řádu záhy po sametové revoluci. Právě zmíněné ustanovení totiž obsahovalo tentýž standard náležité péče. V této souvislosti si je však třeba uvědomit jednak to, že tato skutková podstata se týkala úmyslného zkrácení, jednak to, že tento standard byl použit u osob blízkých, které jeho prostřednictvím musely vyvracet zákonnou domněnku o tom, že o zkracovacím úmyslu dlužníka věděly. Zdá se pak pochopitelné, že právě v tomto kontextu měla přísnost takového standardu asi smysl (a tomu odpovídá i navazující judikatura k ust. § 42a obč. zák. č. 40/1964 Sb., která tento přísný standard také přísně vykládala – nestačilo tak kupř., že odpůrce nahlédl do katastru nemovitostí, nestačilo, že jej dlužník ujistil, že žádné dluhy nemá, apod.[46]).

V souvislosti s tímto inspiračním zdrojem je ovšem namístě podotknout, že relevantní kontext v insolvenčním odpůrčím právu může být podstatně odlišný. U insolvenčních odpůrčích skutkových podstat (tj. u nepřiměřeného protiplnění a zvýhodňování) totiž nejde ani o úmyslné zkrácení, ani o výlučný dopad na osoby blízké. Navíc mnohem více než u obecného odpůrčího práva je zde v sázce také veřejný zájem, a to jak na straně dlužníka (např. ochrana běžícího životaschopného podniku), tak na straně jeho věřitelů (např. ochrana před jejich platební neschopností), který by při příliš bezohledně nastaveném testu dobré víry mohl být dotčen.

V rámci analýzy české právní úpravy by také nemělo ujít pozornosti to, jak je tento přísný objektivizovaný test vykládán a v praxi aplikován.

Pokud jde o doktrínu, ta je velmi strohá, nicméně lze zaznamenat jeden pokus o velmi přísný výklad tohoto testu, kde dotčení autoři za náležitou péči považovali bez dalšího zevrubnou rešerši listin založenou ve sbírce listin obchodního rejstříku, katastru nemovitostí či evidence nespolehlivých plátců DPH.[47] Současně je však namístě uvést, že tito autoři pocházejí z prostředí insolvenčních správců, a měli tak velmi silný motiv horovat pro přísnou aplikační praxi, což jejich doktrinální pokus poněkud devalvuje. Pokud jde o judikaturu, Nejvyšší soud stihl v souvislosti s tímto testem uvést pouze to, že a) náležitá pečlivost znamená povinnost vyvinout ke zjištění rozhodných skutečností takové úsilí, které by v obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba, a b) že pokud je odpůrce nadán odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, bude referenční model rozumně pečlivé osoby vybaven také těmito odpovídajícími charakteristikami.[48] Pokud jde o judikaturní praxi nižších soudů, ta je často podobná shora popsanému německému standardu, tzn., že posuzuje okolnosti, které odpůrce pozitivně znal, a zvažuje, zda tyto okolnosti v rámci modelu rozumné osoby s přihlédnutím ke kontextu konkrétního případu mohly či nemohly vyvolat závěr o úpadku dlužníka.[49] Lze tedy říci, že aplikační praxe je ve vztahu k tomuto nominálně přísnému standardu poměrně shovívavá a jeho potenciál nevyužívá.

Osobně mám za to, že právě popsaný umírněný přístup aplikační praxe, tendující k subjektivnímu pojetí dobré víry, je namístě, když s ohledem na zájem na zachování hospodářského styku s dlužníkem nelze na obchodní partnery klást nepřiměřené nároky.

Je tedy zřejmé, že z hlediska námitek odpůrce v souboji o jeho dobrou víru je jeho situace lepší, než by mohla být, když se reálně v praxi často posuzuje jeho skutečná znalost, a nikoli ta, kterou by byl býval měl, kdyby postupoval náležitě. Odpůrce má tedy reálnou možnost něco „uhrát“ i ve skutkové rovině, a vyhnout se tak značně vágnímu a nepředvídatelnému prostoru hypotetického vědomí v případě „náležité péče“.

Současně je však namístě poznamenat, že už i jen to, že standard dobré víry je tak přísně formálně nastaven (bez toho, aby byl také tak přísně aplikován), může působit velmi negativně na obchodní styk s dlužníkem. Potenciální odpůrci se mohou obávat, že právě v jejich případě může být onen potenciál přísného standardu mimořádně aplikován, a v důsledku toho tak budou v obchodním styku nedůvěřiví a při sebemenších náznacích obchodních potíží budou ukončovat hospodářský vztah s dlužníkem. V důsledku toho pak mohou v insolven­čním řízení skončit i ti dlužníci, kteří by tam jinak neskončili. Jinak řečeno, negativně působí i jen hrozba využití potenciálu přísného standardu.

Zdá se tedy žádoucí, aby standard dobré víry odpůrce byl modifikován tak, aby odpovídal jeho praktikované variantě, resp. aby byl založen na posouzení skutečností, které odpůrce skutečně pozitivně věděl.

Závěr

Pokud si tedy připomeneme dílčí závěry, které jsem učinil u shora analyzovaných třech typů námitek, je možné dojít k přesvědčení, že pozice odpůrce v insolvenčních odpůrčích sporech je vlastně podstatně lepší, než by mohla či měla být. U námitky stejného či vyššího plnění je pozice odpůrce dokonce extrémně dobrá, když nešťastně implantovaný Greater amount test dovoluje schopnému advokátovi odpůrce vyhrát i případ, který by byl při správně nastaveném odpůrčím systému reálně nevyhratelný. U námitky ekvivalence má odpůrce možnost ve sporu uplatňovat poměrně široce pojatý kontext celé transakce a může také poukazovat na následné události (to, že aktuální judikatura dnes částečně tvrdí něco jiného, je dle mého přesvědčení dočasný stav, když dříve či později striktní časové omezení padne). Konečně u námitky dobré víry odpůrce je jeho situace z praktického hlediska lepší, než by podle znění zákona mohla být.

Mgr. Tomáš Troup, LL.M., je advokátem v Praze a odborným pracovníkem Centra právní komparatistiky při PF UK.


[1] Neúčinnost z důvodu úmyslného zkrácení bude dána tehdy, pokud druhá strana o zkracujícím úmyslu věděla (viz ust. § 242 ins. zák.). Současně je však také judikováno, že pokud tentýž zkracovací úmysl měla i druhá strana, je dotčený právní úkon absolutně neplatný (viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2009). Hranice mezi neúčinností a neplatností je tak v praxi představována skutkově těžko odlišitelným rozdílem mezi vědomím o zkracovacím úmyslu druhého a vlastním zkracovacím úmyslem. Za situace, kdy v českém odpůrčím právu, zdá se, pevně zakořenila pochybná myšlenka Nejvyššího soudu o tom, že právní závěr o neplatnosti určitého úkonu vylučuje právní závěr o neúčinnosti téhož úkonu, soudy pak v praxi často dojdou k závěru o neplatnosti dotčeného právního úkonu a ust. § 242 ins. zák. pak přichází o svůj přirozený aplikační prostor (v této souvislosti poznamenávám, že kupř. v Německu se podobná myšlenka absolutní nekompatibility neplatnosti a neúčinnosti neaplikuje – např. H.-P. Kirchhof, H. Eidenmüller, R. Stürner: Münchener Kommentar zur Insolvenzordnung, 2. svazek, 3. vydání, C. H. Beck, München 2013, vor §§ 129-147, marg. č. 45, 50).

[2] Srov. např. ust. § 16 odst. 1 ZKV.

[3] Viz např. rozhodnutí United States Court of Appeals, Ninth Circuit ze dne 30. 12. 1993, ve věci Alvarado v. Walsh, 12 F.3d 938, 941.

[4] V této souvislosti opomíjím speciální situaci zajištěného věřitele, kterou jsem v německém právu nezkoumal, když jde o téma, kterému byl v rámci semináře věnován příspěvek prof. Borka.

[5] Test zvýhodnění je založen na tezi znevýhodnění ostatních věřitelů, a nikoli na zvýhodnění odpůrce.

[6] Např. rozhodnutí BGH ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. IX ZR 86/08, in ZIP 2009, str. 1674 a násl. Nanejvýš může v této souvislosti vzniknout debata o tom, zda v konkursu nenastala situace, kdy všichni přihlášení věřitelé budou uspokojeni zcela (a pak by o žádné znevýhodnění nešlo). Tady se ovšem presumuje, že pokud se insolvenční řízení nevede pro hrozící úpadek, ale pro úpadek z důvodu platební neschopnosti či předlužení, aplikuje se právní domněnka, že přihlášení věřitelé zcela uspokojeni nebudou. Je pak eventuálně na odpůrci, aby tuto domněnku vyvrátil (což bude v praxi velmi obtížné, a navíc zřídkakdy bude dána taková skutková situace, která by vůbec započetí takové debaty rozumně odůvodňovala) (např. rozhodnutí BGH ze dne 12 11. 1992, sp. zn. IX ZR, 237/91, in ZIP 1993, str. 271 a násl.).

[7] Např. rozhodnutí BGH ze dne 23. 2. 1984, sp. zn. IX ZR 26/83, in NJW 1980, str. 1580.

[8] Např. rozhodnutí BGH ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. IX ZR 235/03, in ZIP 2007, str. 2084.

[9] Viz např. rozhodnutí VS OL ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 11 VS OL 34/2016 (C-32), v insolvenční věci úpadce CE WOOD, a. s., či rozhodnutí VS OL ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 12 VS OL 35/2016 (C-36), v insolvenční věci úpadce CE WOOD, a. s.

[10] Rozhodnutí NS ČR ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, in www.nsoud.cz.

[11] J. Macur: Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2001, str. 145.

[12] Fakt předinsolvenčního odporovatelného jednání nemusí být nutnou překážkou schválení alternativního řešení úpadku (v soudní judikatuře se v této souvislosti uplatňuje náhled „napraveného hříšníka“ – viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 29 NSČR 32/2011, in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 112/2012).

[13] To pravděpodobně dosud nikdo v této zemi, navzdory desetileté praktické aplikaci tohoto testu, neučinil.

[14] R. Goode: Principles of Corporate Insolvency Law, 4. vydání, Sweet & Maxwell, London 2011, str. 584.

[15] Viz např. rozhodnutí United States Court of Appeals, Fifth Circuit, ze dne 28. 1. 2016, ve věci Garner v. Knoll, sp. zn. 15-10274.

[16] Rozhodnutí United States Court of Appeals, Ninth Circuit, ze dne 7. 3. 2017, ve věci Schoenmann v. Bank of West, sp. zn. 14-17090.

[17] J. Macur, op. cit. sub 11, str. 166.

[18] Viz např. rozhodnutí NS ČR ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 29 ICdo 12/2015, in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2018.

[19] Tj. při příležitosti nepříliš zdařilého pokusu zákonodárce zakotvit obdobu německého Bargeschäft.

[20] Tj. k důvodu, který český Nejvyšší soud zřejmě nedopatřením zahrnul do kritérií, podle kterých se posuzuje ekvivalence (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2017).

[21] Tamtéž.

[22] Tamtéž.

[23] Srov. např. R. Goode, op. cit. sub 14, str. 542.

[24] Agricultural Mortgage Corp Plc v. Woodward [1994] B.C.C., 688.

[25] Delaney v. Chen [2011] B.P.I.R., 39.

[26] R. Goode, op. cit. sub 14, str. 543.

[27] Rozhodnutí NS ČR ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 29 ICdo 48/2013, in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2016. V souvislosti s tímto rozhodnutím je čestné poznamenat, že jsem se výrazně podílel na tvorbě argumentace ve prospěch závěru, který později v rozhodnutí zaujal Nejvyšší soud (bylo to v zájmu klienta a navíc, tenkrát jsem ve správnost takového závěru ještě upřímně věřil).

[28] Rozhodnutí NS ČR ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 ICdo 76/2015, in www.nsoud.cz.

[29] Viz např. R. Bork: Einführung in das Insolvenzrecht, 8. vydání, Mohr Siebeck, Tübingen 2017, str. 135.

[30] Srov. např. rozhodnutí BGH ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. IX ZR 235/03, in MDR, 1995, str. 1228.

[31] Viz např. J. Kummler et al.: Insolvenzanfechtung, Fallgrouppenkommentar, 3. vydání, Dr. Otto Schmidt, Köln, marg. č. B 335.

[32] Např. rozhodnutí BGH ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. IX ZR 102/97, in MDR, 2000, str. 352.

[33] Rozhodnutí BGH ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 1993, in ZIP, 1993, str. 271.

[34] Viz např. J. Kummler et al., op. cit. sub 31, marg. č. B 620.

[35] Viz např. rozhodnutí House of Lords ve věci Phillips v. Brewin Bell Lawrie Ltd [2001] 1 W.L.R. 143.

[36] R. Goode, op. cit. sub 14, str. 589.

[37] Viz zejména případy kongruentního a nekongruentního plnění dle ust. § 130 a 131 InsO.

[38] Např. rozhodnutí BGH ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. IX ZR 98/07, in ZIP, 2008, str. 930.

[39] Rozhodnutí BGH ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. IX ZR, in MDR, 2002, str. 416, J. Kummler et al., op. cit. sub 31, marg. č. C 105.

[40] § 130 odst. 2 InsO.

[41] Rozhodnutí BGH ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. IX ZR 62/08, in MDR, 2009, str. 650.

[42] J. Kummler et al., op. cit. sub 31, marg. č. C 111.

[43] Rozhodnutí BGH ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. IX ZR 48/01, in MDR, 2002, str. 416.

[44] Např. rozhodnutí BGH ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. IX ZR 62/08, in MDR, 2009, str. 650.

[45] Srov. ust. § 240 odst. 4 písm. d) a § 241 odst. 5 písm. b) ins. zák.

[46] Viz např. rozhodnutí NS ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3624/2010, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1706/2006, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015, vše in www.nsoud.cz; rozhodnutí NS ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2002.

[47] O. Řeháček, M. Vrba: Plnění dluhu jako zvýhodňující právní jednání, Právní rozhledy č. 17/2015.

[48] Rozhodnutí NS ČR ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 29 ICdo 82/2015, in www.nsoud.cz.

[49] Viz např. rozhodnutí VS OL ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 12 VS OL 58/2015 (C2), v insolvenční věci úpadce HOBBY MARKETY CZ, s. r. o., ze dne 10. 1. 2018. sp. zn. 14 VS OL 293/2016 (C28), v insolvenční věci úpadce MH METAL TRADE, s. r. o., ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 11 VS OL 478/2017 (C24), v insolvenční věci úpadce MH METAL TRADE, s. r. o., ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 13 VS OL 215/2017 (C2), v insolvenční věci úpadce DAC Elektric, s. r. o., rozhodnutí KS BR ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 72/33 ICm 2245/2015 (C4), v insolvenční věci úpadce COTTO, s. r. o., rozhodnutí KS PH ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 66 ICm 1339/2016 (C1), v insolvenční úpadce Jiří Čánský. V této souvislosti lze spekulovat, že důvod této aplikační praxe spočívá v tom, že pokud se již insolvenční správce rozhodne odpůrčí žalobu podat (a zahájí tak pro něj poměrně pracný spor s relativně velmi nejistým výsledkem, a tudíž i nejistou odměnou na konci), zpravidla se bude jednat již o tak jasný případ, kde pro něj nebude problém dokázat, že odpůrce skutečně „něco“ věděl, a kde tak nevznikne potřeba odvolávat se na koncept objektivizované dobré víry.

[50] Příspěvek byl autorem přednesen na mezinárodním semináři „Základní otázky odporovatelnosti podle OZ a v insolvenčním řízení“, uspořádaném dne 29. 11. 2018 Českou advokátní komorou. Autor dosud zastupoval v insolvenčních odpůrčích sporech jen insolvenční správce.

Go to TOP