Ustanovení směrnice o uprchlících upravující odnětí nebo nepřiznání postavení uprchlíka z důvodů souvisejících s ochranou bezpečnosti hostitelského členského státu nebo jeho společnosti jsou platná. Odnětí a nepřiznání postavení uprchlíka nemají za následek, že osoba mající oprávněné obavy před pronásledováním v zemi jejího původu přestane být uprchlíkem, ani že dotyčná osoba bude zbavena práv, jež Ženevská úmluva spojuje se skutečností, že určitá osoba je uprchlíkem.

V Belgii bylo státnímu příslušníkovi Pobřeží slonoviny odepřeno postavení uprchlíka, o které žádal; v téže zemi pak bylo postavení uprchlíka odňato konžskému státnímu příslušníkovi, totéž postavení bylo v České republice odňato osobě čečenského původu, vždy na základě ustanovení[1] směrnice o uprchlících[2], jež umožňují přijetí takovýchto opatření vůči osobám představujícím nebezpečí pro bezpečnost hostitelského členského státu nebo – z důvodu, že byly odsouzeny za zvláště závažný trestný čin – pro jeho společnost. Dotyčné osoby napadly odnětí či nepřiznání postavení uprchlíka v prvních dvou případech u Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu, Belgie) a v posledním případě u Nejvyššího správního soudu (Česká republika); tyto soudy mají pochybnosti o souladu předmětných ustanovení směrnice se Ženevskou úmluvou[3].

Tyto soudy zdůrazňují, že Ženevská úmluva sice umožňuje vyhoštění a navrácení cizího státního příslušníka nebo osoby bez státní příslušnosti z výše uvedených důvodů, avšak nestanoví, že dotyčná osoba přestane být uprchlíkem. Uvedené soudy se v tomto kontextu zamýšlejí nad tím, zda ustanovení směrnice, která členským státům umožňují odejmout nebo nepřiznat postavení uprchlíka z uvedených důvodů, nepředstavují důvod pro ukončení či vyloučení, který není v Ženevské úmluvě upraven. Za těchto podmínek se dané soudy obrátily na Soudní dvůr s otázkou, zda jsou předmětná ustanovení směrnice platná z hlediska ustanovení Listiny základních práv EU (dále jen „Listina“) a SFEU, na jejichž základě musí být azylová politika EU v souladu s Ženevskou úmluvou.

Soudní dvůr v rozsudku nejprve poukázal na to, že směrnice sice zavádí systém ochrany uprchlíků, jenž je charakteristický pro EU, avšak vychází z Ženevské úmluvy a jejím cílem je zajištění plného dodržování této úmluvy.

Soudní dvůr v tomto kontextu upřesnil, že dokud má státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti oprávněné obavy před pronásledováním v zemi původu nebo pobytu, musí být tato osoba kvalifikována jako uprchlík ve smyslu směrnice a Ženevské úmluvy, a to nezávisle na otázce, zda mu bylo postavení uprchlíka ve smyslu směrnice formálně přiznáno. Soudní dvůr v tomto ohledu konstatoval, že postavení uprchlíka je definováno ve směrnici jako uznání dané osoby členským státem za uprchlíka a toto uznání má čistě deklaratorní, nikoli konstitutivní povahu.

Soudní dvůr v tomto směru poznamenal, že formální uznání určité osoby uprchlíkem má za následek, že dotyčný uprchlík požívá všech práv a výhod upravených ve směrnici pro tento druh mezinárodní ochrany, k nimž patří jak práva odpovídající právům zakotveným v Ženevské úmluvě, tak práva zajišťující vyšší úroveň ochrany, jež vyplývají přímo ze směrnice a nemají žádný ekvivalent v úmluvě.

Soudní dvůr dále uvedl, že důvody pro odnětí či nepřiznání postavení uprchlíka stanovené směrnicí odpovídají důvodům, které Ženevská úmluva uznává jako důvody ospravedlňující navrácení uprchlíka. Soudní dvůr v tomto směru zdůraznil, že i když Ženevská úmluva může v případě, že jsou splněny podmínky umožňující dovolávat se výše uvedených důvodů, vést k tomu, že uprchlíkovi nebude svědčit zásada nenavracení do země, ve které by byl ohrožen jeho život nebo jeho svoboda, musí být směrnice vykládána a uplatňována při dodržení práv zaručených Listinou, jež vylučují možnost navrácení do takovéto země. Listina totiž absolutně zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo tresty bez ohledu na chování dotyčné osoby a vyhoštění do státu, v němž této osobě hrozí vážné nebezpečí, že bude takovému zacházení vystavena.

Za těchto podmínek má Soudní dvůr za to, že jelikož směrnice – s cílem zajistit ochranu bezpečnosti hostitelského členského státu a jeho společnosti – upravuje možnost tohoto státu odejmout postavení uprchlíka nebo toto postavení nepřiznat, zatímco Ženevská úmluva umožňuje z týchž důvodů navrácení uprchlíka do země, v níž by jeho život nebo svoboda byly ohroženy, přiznává unijní právo dotyčným uprchlíkům vyšší úroveň mezinárodní ochrany než jakou zajišťuje tato úmluva.

Soudní dvůr má rovněž za to, že odnětí postavení uprchlíka nebo nepřiznání tohoto postavení nemají za následek, že osoba mající oprávněné obavy před pronásledováním v zemi jejího původu přestane být uprchlíkem. I když tedy takové osobě nebudou (již) svědčit všechna práva a všechny výhody, jež směrnice vyhrazuje osobám majícím postavení uprchlíka, tato osoba požívá či nadále požívá řady práv upravených Ženevskou úmluvou. Soudní dvůr v tomto bodě upřesnil, že osobě, která je uprchlíkem, musí v každém případě svědčit práva zakotvená Ženevskou úmluvou, na něž směrnice výslovně odkazuje4 v kontextu odnětí či nepřiznání postavení uprchlíka z výše uvedených důvodů, a práva stanovená touto úmluvou, k jejichž požívání není vyžadován zákonný pobyt, nýbrž pouhá fyzická přítomnost uprchlíka na území hostitelského státu.

Za těchto okolností dospěl Soudní dvůr k závěru, že předmětná ustanovení směrnice jsou v souladu s Ženevskou úmluvou a s ustanoveními Listiny a SFEU, která vyžadují dodržování této úmluvy. Z toho plyne, že tato ustanovení musí být považována za platná.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: Pixabay

[1] Článek 14 odstavce 4 a 5.

[2] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9).

[3] Úmluva o právním postavení uprchlíků, podepsaná dne 28. července 1951 v Ženevě [Recueil des traités des Nations unies, svazek 189, s. 150, č. 2545 (1954)], jež vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954, ve znění Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, který byl uzavřen v New Yorku dne 31. ledna 1967 a vstoupil v platnost dne 4. října 1967.