Soudní dvůr EU k sociálnímu zabezpečení migrujících pracovníků

Unijní právo k tomu, aby určitá osoba měla v členském státě nárok na rodinné dávky pro své děti, které mají bydliště v jiném členském státě, nevyžaduje, aby v prvně uvedeném státě vykonávala zaměstnání. Mimoto se tento nárok na rodinné dávky neomezuje na případ, kdy byla předtím žadateli přiznána příspěvková dávka.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. 2. 2019 ve věci C 322/17 Eugen Bogatu v. Minister for Social Protection

Z odůvodnění:

 V lednu 2009 E. Bogatu, rumunský státní příslušník, který má od roku 2003 bydliště v Irsku, požádal irské orgány o vyplácení rodinných dávek pro své dvě děti bydlící v Rumunsku. Eugen Bogatu byl v Irsku zaměstnán mezi roky 2003 a 2009. Poté, co v roce 2009 přišel o práci, pobíral příspěvkovou dávku v nezaměstnanosti (2009-2010), posléze nepříspěvkovou dávku v nezaměstnanosti (duben 2010 až leden 2013) a nakonec dávky v nemoci (2013-2015).

Irské orgány informovaly E. Bogatua o svém rozhodnutí vyhovět jeho žádosti o rodinné dávky, s výjimkou období od dubna 2010 do ledna 2013. Toto zamítnutí bylo zdůvodněno skutečností, že podle nich žadatel během uvedeného období nesplňoval žádnou z podmínek zakládajících nárok na přiznání rodinných dávek pro své děti s bydlištěm v Rumunsku, jelikož v Irsku nevykonával zaměstnání ani nepobíral příspěvkovou dávku. E. Bogatu toto rozhodnutí zpochybnil, přičemž tvrdil, že irské orgány vycházely z nesprávného výkladu unijního práva.

High Court (Vrchní soud, Irsko), kterému byl spor předložen, se Soudního dvora EU táže, zda nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení musí být vykládáno v tom smyslu, že způsobilost určité osoby, jejíž děti bydlí v jiném členském státě, pro získání rodinných dávek v členském státě, v němž má tato osoba bydliště, vyžaduje, aby daná osoba vykonávala v tomto členském státě zaměstnání nebo aby jí tento stát vyplácel peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku takové činnosti.

Ve svém rozsudku Soudní dvůr EU za prvé konstatuje, že nařízení uvádí, že osoba má nárok na rodinné dávky v souladu s právními předpisy příslušného členského státu, včetně dávek pro rodinné příslušníky, kteří bydlí v jiném členském státě, jako kdyby bydleli v prvně uvedeném členském státě. K získání nároku na rodinné dávky se tedy nevyžaduje, aby taková osoba měla zvláštní postavení, mj. tedy postavení zaměstnance.

Mimoto Soudní dvůr EU uvádí, že z kontextu a cíle nařízení vyplývá, že rodinné dávky pro děti bydlící v jiném členském státě lze poskytnout z několika důvodů, nikoliv pouze na základě zaměstnání. A konečně, Soudní dvůr zdůrazňuje, že nařízení je výsledkem vývoje právních předpisů odrážejícího zejména vůli unijního normotvůrce rozšířit nárok na rodinné dávky i na jiné kategorie osob než zaměstnance. 

 Soudní dvůr EU též konstatuje, že nařízení nepodmiňuje nárok na rodinné dávky pro děti bydlící v jiném členském státě tím, že žadatel pobírá peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku zaměstnání. Soudní dvůr EU z toho tedy vyvozuje, že způsobilost určité osoby k tomu, aby pro své děti, které bydlí v jiném členském státě, získala v příslušném členském státě rodinné dávky, nevyžaduje, aby tato osoba vykonávala v tomto příslušném členském státě zaměstnání, ani aby jí tento stát vyplácel peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku takové činnosti.

 Rozhodnutí zpracovala JUDr. HANA RÝDLOVÁ,  foto: Pixabay

 

Go to TOP