Ještě jednou k advokátní mlčenlivosti obecnějším pohledem Tomáše Sokola

Na konferenci „Advokátní mlčelivost a daňové souvislosti“, kterou dne 16. dubna 2019 uspořádala ČAK v paláci Dunaj, vystoupil i místopředseda ČAK, advokát JUDr. Tomáš Sokol, který Advokátnímu deníku poskytl celé znění svého příspěvku:

Ministerstvo financí zpracovalo návrh zákona, který ukládá advokátům, aby informovali své klienty o tom, že dělají cosi, co není trestným činem. A kvůli kontrole, jestli to udělali, by měla být zásadním způsobem prolomena ochrana důvěrnosti informací, předávaných klienty advokátovi. Zdůrazňuji klienty. Aby mohla mít kontrola nějaký smysl, musela by primárně zjistit, co vše klient nedělal, ale co zamýšlel a co konzultoval s advokátem. Protože jedině k tomu mu advokát mohl dát sdělení.

Důvěrnost informací, svěřených klientem advokátovi, jakožto institut právně vyjádřený v povinné mlčenlivosti advokáta a respektu k ní, resp. v oprávnění odepřít komukoliv, včetně orgánů činných v trestním řízení, informace o tom, co zjistil při poskytování právní služby, mne provází celou moji právní kariéru, tedy přesně od poloviny roku 1978. A nutno k tomu poznamenat, že i komunistický režim, který jinak práva svých občanů nepovažoval za nic významného, tento institut s respektem obcházel. Dokonce se tradovalo, že ačkoliv právní norma, která v dobách komunismu povinnou mlčenlivost advokáta upravovala, připouštěla možnost zbavení této povinnosti vrcholným orgánem tehdejší československé advokacie, a ačkoliv o to mocenské orgány několikrát požádaly, tento advokátní orgán nikdy žádného advokáta povinné mlčenlivosti nezbavil. A bez jakýchkoliv následných represálií, což je z hlediska pamětníka tehdejších mravů zvlášť udivující.

Advokátní mlčenlivost ovšem nebyla u nás vynalezena po 2. světové válce, ale je zhruba stále ve stejné podobě jednou ze základních zásad či principu práce advokáta již více než 150 let.

Stáří institutu ochrany důvěrnosti informací svěřovaných advokátovi připomínám proto, abych doložil, že zcela jistě nejde o legislativní výstřelek, omyl, exces či právní normu, přijatou sice v dobré víře, ale bez náležitého uvážení o jejich možných následcích. A vice versa jde o právní normu, která je desetiletími či snad staletími fungování v nejrůznějších politických systémech prověřena, a kdybych to chtěl říci poněkud s nadsázkou, o letitou a důstojnou normu. K tomu už zbývá jen dodatek, že nahlíženo dnešním právním pohledem jde o normu, chránící elementární ústavní právo na soukromí a na spravedlivý proces. V tomto směru se opakovaně vyjádřili snad všechny stupně a druhy soudů v ČR a nepochybně stejné závěry lze dohledat v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva.

Nic z toho, co jsem uvedl, ale neznamená, že tato ochrana důvěrnosti informací svěřených advokátovi je nadčasový institut, který již ze své podstaty vylučuje diskusi o jeho vhodnosti, efektivnosti, případně konkrétní realizaci prostřednictvím právních norem. To, s čím se v poslední době setkáváme, přičemž za poslední dobu bych označil asi až tak 10 až 15 let, je ale něco zcela jiného než diskuse. Tak říkajíc via facti jsou činěny pokusy tuto ochranu důvěrnosti informací svěřených advokátovi, která se projevuje především respektem k ustanovení § 21 zákona o advokacii, nejrůznějším způsobem prolamovat. Ovšem nikoliv formou konsensuální, ale formou jakýchsi více či méně zastřených ataků legislativního charakteru, které by, snad asi proto mnohé překvapivě, měly náhle nastolit stav, že tato důvěrnost jako institut prostě přestane existovat. A tak to je i v diskutovaném návrhu zákona.

Osobně jsem přesvědčen, že sleduji všechny relevantní zdroje právních informací, počínaje Sbírkou zákonů, přes rozhodnutí všech výše zmíněných soudů, odborné časopisy a publikace, obsahy veřejných diskusí, konference atd. Kromě toho mám po řadu let k dispozici každodenní monitoring informací, excerpovaných z médií, kde jedním z klíčových slov je advokát či advokacie. Díky těmto zdrojům mám téměř stoprocentní přehled o tom, co je v mé „branži“ předmětem diskusí. Možná mi někdo prokáže omyl, ale do doby, než se tak stane, tvrdím naprosto jednoznačně, že za posledních 20 let se nikde neobjevil odborný názor, který by argumentoval ve prospěch redukce ochrany informací svěřovaných advokátovi. Legislativní výjimkou je tzv. AML zákon postihující to, čemu se zjednodušeně říká „praní peněz“, nyní navíc v kombinaci s bojem proti terorismu. Jeho přijetí bylo mimo jiné doprovázeno i úpravou zákona o advokacii a tím, co by se dalo označit za prolomení advokátní mlčenlivosti. Nutno říci, že všichni, včetně tehdejších představitelů české advokacie, si uvědomovali nutnost tohoto průlomu, jež byl učiněn citlivým způsobem. Případné podezřelé obchody, které by advokát zjistil, hlásí orgánům advokacie a ty teprve posoudí, zda skutečně jde o situaci, předvídanou AML zákonem, a takovou informaci pak postoupí příslušným státním orgánům. K tomu nutno dodat, že tento systém již také funguje dlouhou řadu let a nebyl doposud, co do své funkčnosti, efektivity či z jakéhokoliv jiného důvodu podroben sebemenší kritice. Jinými slovy, funguje tak, jak má.

Pokud jsem hovořil o absenci odborné diskuse na téma potřeby redukce advokátní mlčenlivosti, či ochrany advokátovi svěřených informací, pak se stejně lze vyjádřit ve vztahu k případným požadavkům na omezení ochrany důvěrnosti svěřených informací, které by byly založeny na konkrétních případech, kdy se tato ochrana jeví jako překážka při odhalování či postihování protiprávních činností. Jinak řečeno, žádné stížnosti na tento institut.

Zhruba před rokem se Česká advokátní komora a s ní i já, z nějakého důvodu v té chvíli asi její nejviditelnější představitel, ocitla ve sporu s politickou stranou Pirátů, která nejen podle názoru České advokátní komory, ale podle názoru řady odborníků, kteří nejsou s Komorou nijak spojeni, a nelze je ani v náznaku podezírat z nějakých přehnaných sympatií či snad dokonce nadržování České advokátní komoře, usilovala o významnou redukci, ne-li úplné rozbití institutu advokátní mlčenlivosti.

Zde si dovolím dvě krátké odbočky:

Synonymem bojovníka za ochranu důvěrnosti informací svěřených advokátovi klientem je Česká advokátní komora. To nutně budí dojem, že zrovna pro ni je povinná mlčenlivost nějakou speciální hodnotou či výsadou. Tento dojem je zásadně mylný. Vezmu-li to osobně, zrušení či zásadní zpochybnění mlčenlivosti pro mne jako advokáta bude znamenat jen to, že prostě každému klientovi sdělím, aby si rozmyslel, co mi řekne. Protože, když na to přijde, budu muset všechno vyzradit. Nebo jen něco. Tím, kdo utrpí, je klient či potenciální klient.

A druhá odbočka. Běžný občan, pravděpodobně nejen v ČR, ale v řadě jiných standardních, civilizovaných, demokratických zemí nebo zemí, u nichž lze tvrdit, že v nich vládne právo, nemívá příliš velké právní povědomí. Jednu vědomost dané oblasti ale má skoro každý. Ta se týká přesvědčení o tom, že advokát nesmí vyzradit nic z toho, co mu sdělil klient, a nikdo to po něm také nemůže požadovat pod jakoukoliv sankcí. S výjimkou přípravy některých trestných činů. Kromě toho, že, jak jsem v úvodu uvedl, jde o občanské právo ústavního rozměru, jde na straně druhé o právní jistotu většiny občanů. Tato jistota není založena na žádných odborných základech, ale vychází z toho, že tak tomu prostě je. K zpochybnění této jistoty, vedoucí k opačnému stavu, tedy nejistotě anebo přesvědčení, že vlastně žádná takováto povinná mlčenlivost advokáta neexistuje, není třeba institut důvěrnosti zcela zrušit, například derogováním v zákoně o advokacii. Postačí úplně jej zpochybnit a vytvořit z něj jakousi právní šarádu, díky které se v tom, kdy vlastně se lze na mlčenlivost advokáta spolehnout a kdy naopak, vyzná jen odborník a namnoze ani ten ne, protože existující právní stav je do té míry nesrozumitelný, že připouští hned několik výkladů. Tedy nastolit situaci, kterou velmi důvěrně známe ve vztahu k řadě jiných právních institutů, o jejichž výklad se občasně přeme a občas i soudíme, přičemž ve druhém případě vždy s napětím očekáváme, jaký bude konečný rezultát soudu odvolacího, ale někdy též dovolacího, případně Ústavního nebo dokonce Evropského soudu pro lidská práva. Jenomže, toto vše již je mimo sféru absolutní důvěry, která je proto, aby občan svěřil svůj problém advokátovi bez složitých právních analýz naprosto nezbytná. Jinak řečeno, pokusy, namnoze vysvětlované nejrůznějšími „dobrými úmysly“ mohou být stejně škodlivé jako ona zmíněná derogace úplná.

Ale zpět k problému s tažením Pirátů proti advokátní mlčenlivosti. Opakovaně jsme, míněno představitelé České advokátní komory, naléhali na všechny ty, kteří se snažili v souvislosti s tehdejšími změnami daňových předpisů v podstatě zlikvidovat institut advokátní mlčenlivosti, aby nám sdělili konkrétní případ nebo případy, kdy tato mlčenlivost, z hlediska jejich pracovních, profesních zkušeností, ovlivnila jakýmkoliv způsobem vymáhání daní, vyšetřování daňových deliktů či cokoliv podobného. A zdůrazňuji, jakýmkoliv způsobem. Nedověděli jsme ani jeden příklad. Nikdo nebyl schopen, a to počítaje i pracovníky Ministerstva financí, s nimiž Piráti uzavřeli politickou koalici, jasně definovat problém, který současná úprava advokátní mlčenlivosti představuje pro realizaci oprávněných daňových zájmů státu. S tím souvisí již ona zmíněná absence jakékoliv diskuse.

Pokud existuje něco, a to nejen zákonná úprava, ale věc, zvyk, co je funkční více než sto padesát let, pak chce-li do stávajícího chodu, ovlivněného touto právní úpravou nebo touto věcí zasáhnout, zdá se být nezbytné, mám-li si počínat racionálně, že svůj záměr zdůvodním. Tedy vysvětlím, proč chci měnit to, co funguje a současně nabídnu výhodnější alternativu nového stavu.

Takový postup je vcelku běžný v jakékoliv oblasti lidského či společenského usilování, v některých oblastech by se dokonce dal označit za povinnou péči řádného hospodáře. Nemohu přece rozbít to, co funguje jen pro jakousi nejasnou představu o možném lepším příštím stavu. Je to zcela iracionální, dokonce bych si troufl říct, že hloupé, a to i kdyby šlo o změnu v rámci jednoho jediného lidského života a lidského chování. Naprosto neodpustitelné a nepřijatelné to ovšem je tam, kde by měly být rušeny nebo měněny zavedené společenské normy, respektované, uznávané a nikým nekritizované z důvodů, které ovšem nejsou nikomu sděleny a u nichž jediným argumentem pro takovou změnu je touha mlčenlivost zrušit, a víra, že změna projde v parlamentu. A zde bychom se dostali na půdu diskuse o legálním a legitimním, protože takto pojatá a prosazená změna jistě bude legální, ovšem lze mít vážné pochybnosti o její legitimitě.

Dokonce si troufnu tvrdit, že takovýto postup, při němž nejsou uváděny relevantní argumenty, ale existuje orientace pouze na prosazení záměru, je postupem arogantním, mocenským a též z toho důvodu neakceptovatelným. Takový způsob nakládání se získanou mocí byl typický především pro totalitní režim. Byl odrazem mocenského monopolu jedné strany. Pokud se ale uplatní v demokratické společnosti jako jediný argument hlasovací většina, a tedy stranická disciplína, není to postup o nic přijatelnější. Od asi 14 let mám oblíbený citát z publikace dnes již neznámé „Lidi nelze ani do ráje hnát klackem“. Jinak řečeno, ani dobrý úmysl nelegitimuje jakýkoliv skutek.

Dnes jsme zde byli informováni o další snaze Ministerstva financí představit návrh evropské směrnice do zákona, který by významným způsobem zasáhl i sféru ochrany důvěrnosti informací směřovaných advokátovi. A to dokonce nejen ve jménu boje proti explicitně protiprávním jednáním, jakým je například praní peněz nebo terorismus, ale v rámci zjišťování informací o postupu, daňových subjektů, který není z hlediska státu protiprávní, ale nežádoucí, protože stát by chtěl své občany vést jiným směrem a jinak uplatňovat daňovou politiku. To je jistě právem státu, pokud stát vnímáme primárně jako zákonodárný sbor, který na základě vládního návrhu přijme normu s takovýmto výsledkem. Rozhodně ale nelze, ani z hlediska ochrany zájmů demokratické společnosti, zasahovat do důvěrnosti informací, svěřovaných občanem advokátovi, jen proto, aby stát dostával analytické informace o jednání svých občanů. O jednání, které sice nezakázal, ale pokud se o nich dozví a pokud je vyhodnotí jako nežádoucí, tak proti nim v nějaké legislativní formě zamýšlí vystoupit. Kromě jiného jde o naprosto nebývalou devalvaci hodnoty institutu ochrany důvěrnosti informací, které jsou advokátovi svěřovány k poskytování právní služby jeho klientem. Na jedné straně zde je masivní způsob ochrany těchto informací pro případ, že je vedeno trestní řízení, tedy postup státu při odhalování a eventuálním následném postihu trestné činnosti, který demokratickou společnost ohrožuje nejvíce, přičemž zásahy do zmíněné důvěrnosti jsou významným způsobem limitovány a vždy je kladen důraz na proporcionalitu zájmu státu na ochraně bezpečnosti, na ochraně důvěrnosti informací, které jeho občané svěřují advokátům. A na straně druhé se objevuje návrh, který nelze označit jinak než jako naprosto disproporční. Abych udržel tuto srovnávací linii, je to totéž, jako kdyby stát ukládal advokátům, aby hlásili všechny trendy chování svých klientů, které by snad v budoucnu mohly být považovány za do té míry nežádoucí, aby byly zákonem zakázány. Zatím ovšem nejsou ani přestupkem, ani trestným činem, ale přesto by advokáti je měli povinně hlásit. Jinými slovy udávat, co jim klienti o takovýchto trendech hlásí, nebo přesněji co lze s informací klientů o takových trendech dovodit.

Poslední poznámku bych rád věnoval něčemu, co už skoro vypadá na českou specialitu. Pozlacení, goldplating anebo též papežštější než papež. V tomto případě jde o transpozici směrnice EU. Směrnice, která ale dává prostor pro respekt k profesní mlčenlivosti. Ovšem česká administrativa se chová jinak. V úvahu přicházejí dva důvody. Jednak to, co není neobvyklé, že se česká administrativa jako již několikrát v lokajském předklonu snaží nejen splnit to, co chce EU, ale ještě dát něco navíc. Důvěrně to připomíná ono bolševické „dohnat a předehnat kapitalistické státy“. Případně, a to je horší varianta, administrativa chce využít nastalé situace k prolomení ochrany důvěrnosti svěřovaných informací prostě proto, že chce posilovat svoji moc. Nevím, co je horší motiv, ale je to úplně jedno. Jak z mého projevu patrné, mnohem víc než zásah sám mi vadí způsob, jakým se děje. Arogance moci a iracionalita její realizace. Možná proto, že už jsem to jednou zažil.


JUDr. Tomáš Sokol, místopředseda ČAK

Go to TOP