Konferenci „Advokátní mlčelivost a daňové souvislosti“, kterou dnes 16. dubna 2019 pořádá ČAK v paláci Dunaj, otevřel svým vystoupením předseda České advokátní komory JUDr. Vladimír Jirousek. Ještě předtím, než stovka přítomných diskutovala o této vysoce aktuální problematice, zejména z pohledu implementace evropské daňové směrnice DAC 6, pronesl k přítomnému auditoriu úvodní příspěvek, který čtenářům Advokátní deníku exkluzivně přinášíme: 

Úkolem úvodního přednesu je obvykle rámcové vymezení problematiky a současně rámcové odůvodnění, proč jsme – v tomto případě my, tj. Česká advokátní komora, považovali za nezbytné uspořádat konferenci na téma „Advokátní mlčenlivost a daňové povinnosti“.

Podstata onoho odůvodnění se logicky odvíjí od kontinuity již realizované transpozice směrnice EU DAC 5 a současného legislativního procesu, který v tzv. daňovém balíčku zahrnuje transpozici navazující směrnice EU z 25. května 2018, a to směrnice DAC 6.

Asi nemusím připomínat, jaký souboj a za jakých podmínek jsme svedli v návaznosti na transpozici směrnice DAC 5, abychom se ubránili pozměňovacímu poslaneckému návrhu předloženého Piráty, který směřoval k bezprecedentnímu zásahu do advokátní mlčenlivosti.

Že se s podobnými „aktivitami“ v případě transpozice DAC 6, tj. v podobě poslaneckých pozměňovacích návrhů, opět setkáme, lze předpokládat s vysokou mírou pravděpodobnosti. Proto jsme již minulý rok jednali v Bruselu s komisařkou Evropské komise Jourovou v tom smyslu, že odborný výklad účelu a poslání směrnice považujeme za nezbytný. Účast příslušného zástupce EK však zůstala, bohužel, jen u slibu. Zároveň jsme vedle zahraničních odborníků, poslanců, soudců a advokátů pozvali v neposlední řadě odpovědného zástupce Ministerstva financí Mgr. Šimka. Právě Ministerstvo financí však na diskuzi o předmětné implementaci na poslední chvíli rezignovalo. Důvod si můžeme toliko domýšlet, ale s ohledem na znění předkládaného návrhu novely zák. č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní, a to zejména v rozsahu, jež se týká advokátní profese, nebude dovození onoho důvodu rezignace až tak obtížné.

Směrnice DAC 6 je sama o sobě v jistém smyslu (vzpomeňme např. na aféru Panama Papers) logickou finalizací snahy států EU bránit se v oblasti přeshraničních uspořádání (a je na místě zdůraznit, že pouze v oblasti přeshraničních uspořádání) těm procedurám, které jsou ve výsledku dle EU irelevantním únikem daní, jež poškozuje ekonomiku určitého státu EU. Směrnice je však zároveň a primárně koncipována tak, aby nezasahovala do základních principů právního státu, mj. do profesní mlčenlivosti, tzn. aby nepodmiňovala bez dalšího v daném směru změnu národních právních režimů. Pokud se laik seznámí s návrhem transpozičních předpisů připravených do legislativního procesu v ČR, bude mít dojem, že uvedená koncepce směrnice bude při implementaci respektována. Jak to však již bývá, ďábel se většinou skrývá v detailu, resp. v posuzovaném případě v relativně sofistikované úpravě, která v důsledku není opět ničím jiným než snahou profesní mlčenlivost prolomit, a to ještě způsobem porušujícím hierarchii předepsané síly právních předpisů, v daném případě prostřednictvím vyhlášky. Ve vztahu ke klientovi jsou pak navozovány takové povinnosti, které se zásadně příčí principu zákazu sebeobviňování. Touto problematikou se však bude v následujícím vystoupení podrobně zabývat naše odbornice na daňové otázky a související správu daní JUDr. Monika Novotná, takže odpovídající analýzu nechám samozřejmě na ní.

Když jsme bojovali proti atakům vůči povinnosti mlčenlivosti při implementaci DAC 5, reagoval na poslanecký návrh Pirátů soudce NSS JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., úderným článkem, jehož obsah shrnul do všeříkajícího nadpisu „Volný odstřel advokátů a daňových poradců povolen?“ A je zřejmé, že díky implementaci navazující směrnice se dostáváme do obdobné, ne-li horší situace, a to mimo jiné poté, co jsme společně se státními zástupci, kteří jsou na jiné straně lodě, zvané „justice“ (a za to jim patří dík), přijali prohlášení reagující na dění v Polsku, a totiž že zásahy do povinnosti mlčenlivosti advokáta jsou nepřípustnými zásahy do pravidel spravedlivého procesu.

Už jsme si zvykli, že boj advokátů a jejich reprezentace k uhájení základních principů řádného výkonu advokacie, k uhájení nezávislosti stavu atd., je nutný a zároveň věčný, a to bez ohledu na neřádný výkon advokacie ze strany některých jedinců, který je vůči těmto principům účelově zneužíván. Proto mi ani dnes a na tomto místě nezbývá než v souvislostech, které nyní navozuje návrh transpozice DAC 6, znovu a důrazně připomenout následující:

Zákonná mlčenlivost podmiňuje to, co je pro klienta zcela zásadní – aby totiž vyhledával relevantní právní pomoc vykonávanou v intencích jednoznačně koncipovaných právních pravidel, tj. mimo jiné prostřednictvím advokáta poskytujícího tuto pomoc a) v rámci vztahů vzájemné důvěry, b) pod kontrolovanou kárnou odpovědností a c) pod odpovídajícím pojištěním. Tyto skutečnosti lze nepochybně podřadit pod institut ústavně garantované občanské svobody. Zásah do jakékoli oblasti přiznané a přirozené svobody či svobod, tj. limitovaných pouze přiznanou svobodou jiných, je nepřijatelným zásahem do samé podstaty, z níž vychází právní systém civilizovaného právního státu. A v té souvislosti si dovoluji připomenout dnes občas zmiňované, mnohdy však zjevně opomíjené, vymezení tzv. nezcizitelných práv, jak byly v americké Deklaraci lidských práv formulovány Thomasem Jeffersonem: v logické posloupnosti to jsou právo na život, právo na svobodu a právo na usilování o štěstí. A jestliže platí, že zásah do života bere svobodu, pak zároveň a nepochybně platí, že zásah do zaručené občanské svobody odepírá právo na usilování o štěstí. A i když to možná v souvislosti s poskytováním právní pomoci bude znít někomu na první pohled divně, pouze právní pomoc poskytovaná v rámci chráněného vztahu důvěrnosti mezi advokátem a klientem, a za situace, kdy občan má jistotu, že jeho informace jsou kryty povinností mlčenlivosti (což je privilegium občana a nikoli advokáta), bude věřit, že poskytovaná pomoc je pomocí skutečně poskytovanou mu za účelem řádného prosazování či obrany jeho práv. A asi není rozumného sporu o tom, že ochrana a prosazování občanských práv, práva na spravedlivý proces, pocit právní jistoty apod., podmiňují v tom kterém případě alespoň relativní přesvědčení o spravedlivém uspořádání společenských vztahů a nepochybně se tak řadí do kategorie „práva usilování o štěstí“. Ne vždy je toto usilování úspěšné, ale primárně jde o to, aby Jeffersonem vymezená kategorie nezcizitelného práva reálně existovala a nebyla, ať již přímo či nepřímo, obecně, tím spíše pak přijatou legislativou, popírána.

Mnohé revoluční nápady, vznikající téměř zásadně pod praporem „páchání dobra“, evidentně nevidí a nevnímají neuvěřitelné předivo vztahů, jež jsou v rámci relevantní právní pomoci řešeny. Nevnímají rozsah soukromoprávní agendy, kam např. patří citlivé rodinné a jiné osobnostní vztahy, z té veřejnoprávní se téměř výhradně zaměřují na finanční a daňové otázky s chimérou dosažení stavu absolutního společenského prospěchu a obhajobu v trestních věcech shlíží jako překážku vymýcení kriminality (ovšem pouze do okamžiku, kdy autor podobného revolučního nápadu obhajobu sám potřebuje).

Nejsem naivní, a stejně jako další představitelé české advokacie dobře vím, že platilo, platí a platit bude, že náš stav, mj. čítající 16 000 členů, zahrnuje (stejně jako každý jiný stav!) určité, a tvrdím, že výrazně minoritní, procento těch, kteří zrovna neslouží odkazu našeho patrona – Sv. Yva. Ale pokud si někdo myslí, že daný (a věčný!) problém, s nímž stále a výrazně efektivně bojujeme, vyřeší plošnými zásahy do výkonu právní služby, kterými v první řadě postihne práva a oprávněné zájmy statisíců našich klientů, pak nejen, že se hrubě mýlí, ale finálně, a o tom jsem hluboce přesvědčen, výrazně posílí stav šedé zóny právních služeb, která nejen, že bez postihu za svou protiprávní činnost existuje, ale které se, mj. prostřednictvím kyberprostoru, otevírají až netušené možnosti.

Vážené dámy, vážení pánové, snažme se v návaznosti na ten který legislativní proces, jež se dotýká či může dotýkat profesní mlčenlivosti (a že jich t.č. je – viz např. zákon o ochraně oznamovatelů, novela zákona o vojenském zpravodajství a jiné), snažme se vždy si připomínat, že

a) zákonná povinnost mlčenlivosti svědčící advokátovi je povinností státem přikázanou, a tedy obecně chráněnou, přitom

b) jakýkoli legislativní návrh popírající hierarchii ústavní veličiny, tj. povinnosti mlčenlivosti nad procesem výběru daní, jež ústavní veličinou rozhodně není, znamená takové upřednostnění údajně veřejného zájmu, které nemůže obstát v testu proporcionality prováděném k posouzením ústavní konformity daného zákonného ustanovení.

Na závěr si dovoluji připomenutí té části projevu předsedy Ústavního soudu Dr. Rychetského u příležitosti 100 let existence ÚS, v níž důrazně připomněl, že demokratický režim lze demontovat i na základě demokraticky koncipovaného právního řádu. Tvrdím, že totéž platí o demontáži právního státu.

Podrobnou zprávu z dnešní konference, na níž se svými příspěvky vystoupili čeští kolegové i zahraniční hosté, pro Vás právě připravujeme.