V souvislosti s jednáním o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska („UK“) z Evropské unie je zřejmé, že pravděpodobně dojde ke změnám v mnoha oblastech práva, včetně mezinárodního práva soukromého a justiční spolupráce. Kdy a za jakých okolností se tomu tak stane, závisí zejména na otázce uzavření či neuzavření dohody mezi EU a UK, která by zakotvila a upravila přechodné období.

Tak či onak, aktuální právní režim soudních řízení s mezinárodním prvkem bude platit již pouze po omezenou dobu, a to buď do uskutečnění tzv. tvrdého Brexitu, nebo do skončení přechodného období zavedeného dohodou obou stran.

Stávající režim

Připomeňme, že v současné době je UK stále považována za členský stát EU. Uplatní se tedy nařízení Brusel I, podle kterého je v případě absence volby práva sudištěm soud členského státu, ve kterém má sídlo žalovaný, neuplatní-li se některá z výjimek. Tou může být například určení sudiště v případě žaloby na plnění ze smlouvy, o náhradu škody, vzájemné žaloby, či speciální příslušnost pro smlouvy o pojištění, spotřebitelské či pracovní smlouvy, a dále výlučná příslušnost pro řízení týkající se práv k nemovitostem, veřejných rejstříků, průmyslových práv, výkonu rozhodnutí či spory ohledně statusových a interních otázek obchodních společností.

Co se týče uznávání, podle nařízení Brusel I zásadně platí, že rozhodnutí soudů členského států jsou automaticky uznávána v ostatních členských státech, a jako takové v nich mohou být i vykonána. Neuznání je přitom možné jen ve velmi úzce vymezených případech, jako je například rozpor s veřejným pořádkem či přítomnost předchozího rozsudku v téže věci. Nikdy však není možné přezkoumávat uznávané rozhodnutí meritorně.

Nad rámec Brusel I je právní režim přeshraničních sporů doplněn dalšími právními nástroji v oblasti pojištění motorových vozidel, finančních služeb, insolvenčních řízení či drobných nároků.

Tato pravidla samozřejmě po vystoupení UK z EU přestanou být použitelná a je tedy namístě hledat cesty, jak tento režim suplovat.

Luganská úmluva

Jedním z existujících nástrojů, pomocí kterého by UK mohla zůstat nablízku příznivému režimu, co se týče uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v EU (a obráceně), je Luganská úmluva.

Luganská úmluva byla sjednána mezi EU a členskými státy Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), jehož členskými státy jsou v současné době Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Původně vznikla v roce 1988 a byla aktualizována v roce 2007. Svou povahou se jedná o samostatnou mezinárodní úmluvu, která nemá žádné další přímé vazby na komunitární právo, a jejím cílem je navodit v zásadě obdobná pravidla pro uznávání a výkon cizích rozhodnutí, jako je tomu v případě nařízení Brusel I. Úmluva tak opět pracuje se základní možností žalovat osoby ve státě jejich bydliště. Zvláštní pravidla pak míří zejména na žaloby ze smluv, výživného či protiprávních činů, kde se shodně s nařízením Brusel I. použije jako hraniční určovatel místo škodné události. Specifickou příslušnost nalezneme ve sporech týkajících se pojištění, spotřebitelských smluv a individuálních pracovních smluv. Ve věcech týkajících se nájmu a majetkových práv mají výhradní příslušnost soudy státu, ve kterém se nemovitost nachází.

Bohužel Luganská úmluva není otevřená pro přistoupení ze strany libovolného státu, ani v případě, že tento stát je či byl členem EU – členové EU mají pouze výhodu, jedná-li se o členský stát Evropského společenství jednající jménem určitých neevropských území, která jsou součástí území tohoto členského státu nebo za jejichž vnější vztahy je tento členský stát odpovědný.

Spojené království by se tedy muselo buď stát členem Evropského sdružení volného obchodu, nebo by s jeho přistoupením k Luganské úmluvě musely souhlasit všechny aktuální členské státy. Navíc je pravděpodobné, že by tímto postupem byla narušena kontinuita probíhajících sporů.

Další varianty

Jednou z dalších “nenulových” variant je využití Haagské úmluvy o volbě soudu z roku 2005. Tato úmluva zjednodušeně řečeno zajišťuje, že soudy smluvních států budou respektovat a uznávat rozsudky vynesené soudy státu, jejichž příslušnost si mezi sebou zvolili podnikatelé. Již z uvedeného plyne, že působnost této úmluvy je velmi omezená a sama o sobě nemůže sloužit jako náhrada nařízení Brusel I či Luganské úmluvy.

Aby bylo zabráněno úplně absenci jakékoli harmonizace, co se týče možností vzájemného uznávání a výkonu soudních rozhodnutí mezi UK a členskými státy EU, teoreticky by připadala do úvahy cesta bilaterálních smluv. Bohužel tato cesta není možná z pohledu mezinárodního práva veřejného, neboť prostřednictvím Smlouvy o EU a Smlouvy o fungování EU se členské státy částečně vzdaly své suverenity ve prospěch Společenství, a na základě toho má výlučnou pravomoc jednat namísto členských států na mezinárodním poli v těchto otázkách právě EU. Tedy bez aktivity EU nebude možné provést žádné jednání mezi jejími členskými státy a Spojeným královstvím, které bude v tomto ohledu dále považováno za třetí stát.

Objevují se názory, že by bylo možné využít Bruselskou úmluvu z roku 1968, nicméně tato cesta je velice nejistá, neboť tato úmluva byla ze své podstaty závazná pouze pro členské státy EU, a navíc jako taková nebyla ratifikována řadou současných členských států, které přistoupily k Evropskému společenství po nabytí účinnosti nařízení Brusel I, včetně České republiky.

Konečně je možné poukázat na množství bilaterálních smluv mezi UK a některými evropskými státy, které byly uzavřeny před Bruselskou úmluvou, a tedy existovaly mimo Evropské společenství. Jejich využití by vytvářelo určitý rámec vzájemného uznávání ve vztahu k Francii, Itálii, Rakousku, Německu, Nizozemí, Belgii a Lucembursku. Na druhou stranu, ačkoli byly tyto bilaterální smlouvy implementovány do britského právního řádu v podobě zákona o vzájemném výkonu cizích rozsudků z roku 1933, použití tohoto předpisu je poměrně diskutabilní. Jednak tento zákon nebyl od roku 1987 využíván, jelikož vstoupila v platnost Bruselská úmluva, jednak není zřejmé, zda touto úmluvou nebyl tento předpis materiálně zrušen. Spoléhat se na tento nástroj je tedy z pohledu praxe značně nejisté.

Dodejme, že pro případy výživného a podobných institutů bude i nadále možné využít haagskou Úmluvu o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů z 23. 11. 2007, jejímiž signatáři jsou mimo jiné Česká republika i Spojené království. Tato úmluva upravuje jednak otázky mezinárodní příslušnosti soudů k rozhodování o výživném, tak i pro účely tohoto článku relevantní otázku uznání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ústředních orgánů. Postup stanovený v článku 23 omezuje přezkum z moci úřední na posuzování souladu s veřejným pořádkem. Napadení rozhodnutí je sice možné, avšak pouze ve vymezené lhůtě a z omezených důvodů.

Národní právo

Vzhledem k výše uvedeným problémům alternativních variant uznávání a výkonu rozsudků je nutno konstatovat, že jedinou zbývající cestou je zřejmě využití příslušných pravidel mezinárodního práva soukromého v národních právních řádech.

Jinými slovy, uznávání a výkon rozsudků ze Spojeného království v České republice se bude řídit zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “ZMPS”), konkrétně ustanoveními § 14 až 16. Pro uznání cizího rozhodnutí je nutné, aby byla zaručena vzájemnost, jednalo se o rozhodnutí o právech a povinnostech, o kterých by podle jejich soukromoprávní povahy rozhodovaly v České republice soudy. Dále je vyžadováno potvrzení příslušného cizího orgánu o právní moci, a zároveň nesmí být dán důvod pro neuznání takového rozhodnutí. Mezi překážky uznání patří přítomnost výlučné pravomoci českých soudů v dané věci, případně existence mezinárodní litispendence ve prospěch českého soudu, překážka věci rozhodnuté, a dále procesní vada v rámci cizího řízení, kterou byla účastníkovi odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, a konečně obecná překážka rozporu s veřejným pořádkem.

Uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem a postačí, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci. Na druhou stranu většina cizích rozhodnutí v nemajetkových věcech se uznává ve zvláštním řízení.

Co se týče možného výkonu rozhodnutí, tak ZMPS výslovně hovoří pouze o rozhodnutích v majetkových věcech, když stanoví, že na základě cizího rozhodnutí o majetkových věcech, které splňuje podmínky pro uznání podle tohoto zákona, lze nařídit výkon tohoto rozhodnutí rozhodnutím českého soudu, které je třeba odůvodnit. Je diskutabilní, zda je možné vykonat i rozhodnutí ve věcech nemajetkových. Pro odpověď bude třeba počkat, jak k této věci budou přistupovat české soudy v rámci jejich rozhodovací praxe.

Ve Spojeném království se uznávání rozhodnutí ze třetích států, kterým bude i Česká republika, řídí tamním common law, které je navíc poněkud odlišné mezi Anglií, Walesem a Severním Irskem na straně jedné, a Skotskem na straně druhé.

Každopádně platí, že pro uznání a možný výkon cizího rozhodnutí je nutné zahájit speciální řízení u příslušného soudu (High Court v Anglii a dalších, Court of Session ve Skotsku), ve kterém bude přezkoumána pravomoc a příslušnost soudu, který vydal původní rozsudek, a dále, zda nebyl rozsudek vydán na základě podvodného jednání či se nepříčí veřejnému pořádku či principům spravedlnosti. Konečně platí, že uznávaný rozsudek musí být konečný a závazný v tom smyslu, že neúspěšná strana jej již nemůže zvrátit a zahájit v příslušné cizí jurisdikci nové řízení. Pokud jsou podmínky pro uznání splněny, bude vydáno usnesení či jiné rozhodnutí o tom, že požadovaný cizí rozsudek je uznán. V takovém případě bude vykonatelný jako rozsudek domácí.

V případě Anglie, Walesu a Severního Irska se navíc musí jednat o rozsudek znějící na určitou sumu a nesmí se jednat o rozsudek v trestní či obdobné věci či ve věci náhrady nepřímé a další škody mající sankční charakter. Podobné omezení platí i ve Skotsku, kde za určitých okolností může dojít i k meritornímu přezkumu věci (kdy soud použije zpravidla skotské právo).

Závěr

Po Brexitu přestanou být vztahu ke Spojenému království použitelné komunitární předpisy Evropské unie, a to buď s přechodným obdobím, nebo bez něj. Nejpozději po jeho skončení (bude-li sjednáno) však bude nezbytné postupovat při vzájemném uznávání a výkonu rozhodnutí jinými cestami. V tomto článku byly rozebrány základní mezinárodněprávní instrumenty, jako jsou Luganská úmluva, Haagská úmluva či Bruselská úmluva, a potenciálně nově uzavírané bilaterální smlouvy se Spojeným královstvím. Jako nejpravděpodobnější varianta se nicméně v současné situaci jeví nutnost využití národního práva na obou stranách. To s sebou nicméně přináší určité komplikace a úskalí a pro úspěšné uznání a výkon rozhodnutí bude nutné znát cizí právo a postupovat podle něj. Vzhledem k tomu, že v některých případech je uznání předmětem samostatného řízení v cílovém státě, bude zřejmě nutné využít lokálních právních služeb pro účely zastoupení navrhovatele v takovém řízení. Všechny tyto aspekty ve svém důsledku vedou ke zvýšení nákladů a časové náročnosti uznání a výkonu rozhodnutí v cizím státě.

Mgr. Martin Loučka, koncipient Taylor Wessing Česká republika

Foto: en.wiki