Ústavní soud: Zpravodajské služby jednaly v rozporu se zákonem

Ústavní soud zveřejnil dne 29. listopadu 2022 svůj nález sp. zn. IV. ÚS 2824/22, jímž IV. senát ÚS (soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Filip, CSc.) zamítl stížnost čtyř stěžovatelů směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1. Podle ÚS v podmínkách demokratického právního státu respektujícího základní práva a svobody (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a při vázanosti veškeré státní moci zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy) není možné, aby ozbrojené složky a tajné služby státu bez řádného zákonného procesu plnily příkazy jakkoliv vysoce postavených politických činitelů – natož pak osob, které vysoce postavenými politickými činiteli nejsou (ač je mohou z různých důvodů fakticky ovládat).

 

Obvodní soud pro Prahu 1 uznal rozsudkem ze dne 22. 11. 2017 tři představitele vojenského zpravodajství a někdejší vrchní ředitelku Sekce kabinetu předsedy vlády vinnými ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a dále 1. a 2. stěžovatele ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se podle obvodního soudu stěžovatelé dopustili tak, že stěžovatelka (v rozhodné době vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády) jako osoba neoprávněná ukládat úkoly Vojenskému zpravodajství zosnovala a usměrňovala použití zpravodajských prostředků ke sledování tehdejší manželky někdejšího předsedy vlády (poškozené) ve snaze získat o ní osobní informace. Za tím účelem požádala ostatní stěžovatele o spolupráci. Stěžovatelé pak v různých obdobích na žádost stěžovatelky uložili svým podřízeným sledování poškozené, aniž by k tomu měli písemné povolení předsedy senátu příslušného vrchního soudu podle § 9 odst. 1 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, a rozhodnutí ministra obrany podle § 15 odst. 2 téhož zákona. Na základě toho byla poškozená sledována příslušníky tajných služeb (včetně pořizování fotografií). Stěžovatelka pak převzala zprávy od stěžovatelů o průběhu sledování poškozené. Podobným způsobem v dalším období zosnovala a usměrňovala sledování dvou zaměstnanců Úřadu vlády. Následně 1. stěžovatel předal požadavek na sledování obou zaměstnanců blíže nezjištěné detektivní agentuře. Fotografie získané od Vojenského zpravodajství stěžovatelka vydávala za pořízené novináři a vytkla zaměstnancům jejich chování. Detektivní agentuře byla poté vyplacena částka 125 300 Kč z prostředků Vojenského zpravodajství.

Stěžovatelé a stěžovatelka byli prvostupňovým soudem odsouzení k trestu odnětí svobody s podmíněným odložením a trestu zákazu činnosti.

Ve věci posléze rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2019, a zrušil rozsudek obvodního soudu pouze ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody.

Nejvyšší soud posléze odmítl stížnost stěžovatelky a stěžovatelů usnesením ze dne 26. 5. 2021. Oba soudy tedy vinu stěžovatelů potvrdily.

Stěžovatelé a stěžovatelka se ústavní stížností domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů. Rozporovali závěr soudů o vině a namítali, že nebylo dodrženo jejich právo na spravedlivý proces. Podle stěžovatelů v dané době neexistovala žádná pevná a jasná pravidla v oblasti sledování osob, proto v případě sledování mohlo dojít k právnímu omylu podle § 19 trestního zákoníku. Soud nezákonně odmítl provést některé důkazy, zejména důkaz vnitřním předpisem Vojenského zpravodajství. Kdyby tak učinil, bylo by zřejmé, že stěžovatelé postupovali v souladu s ním. Skutečnost, zda stěžovatelé prováděli kontrasledování či obranné sledování, pak byla skutková (odborná) otázka, k níž měl být přizván znalec.

Ústavní soud však stížnosti zamítl. Podle Ústavního soudu kauza poukázala na určitý systémový nedostatek v kontrole, zda tajné služby respektují základní práva a svobody občanů České republiky. Jednání, za nějž byli stěžovatelé odsouzeni, vykazuje znaky zneužití nedostatků v kontrolních mechanismech v zákoně o Vojenském zpravodajství. Ústavní soud v tomto ohledu zdůraznil, že část širší politické odpovědnosti za jednání všech stěžovatelů leží rovněž na kontrolním orgánu Vojenského zpravodajství a na zákonodárci, který tento v praxi zneužitelný systém vůbec umožnil. To musel Ústavní soud zohlednit při hodnocení možnosti právního omylu stěžovatelů podle § 19 trestního zákona, který se měl (dle argumentace stěžovatelů) opírat o dlouhodobou, zdánlivě legitimní praxi, která ovšem nebrala v potaz základní práva a svobody jednotlivce. Podle výsledků soudního řízení i obhajoby stěžovatelů je zřejmé, že se stěžovatelé rozhodli tyto systémové nedostatky ignorovat či dokonce zneužít.

V podmínkách demokratického právního státu respektujícího základní práva a svobody (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a při vázanosti veškeré státní moci zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy) není možné, aby ozbrojené složky a tajné služby státu bez řádného zákonného procesu plnily příkazy jakkoliv vysoce postavených politických činitelů – natož pak osob, které vysoce postavenými politickými činiteli nejsou (ač je mohou z různých důvodů fakticky ovládat). Proto Ústavní soud považoval za nepřijatelnou obhajobu příslušníků tajných služeb, která vycházela z předpokladu nepostižitelnosti „poslušného vojáka“.

Má-li mít činnost zpravodajské služby účinky navenek, musí být podle Ústavního soudu v souladu s právním řádem České republiky.

Působnost Vojenského zpravodajství je přitom vymezena zákonem č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách, ve znění pozdějších předpisů, nikoli mimo jeho rámec či dokonce v rozporu s ním vnitřním předpisem, který povahu právního předpisu nemá. Vnitřní předpis zavazuje jen po služební či organizační linii, nikoli navenek, takže nemusí (zde ani nesmí) být obecně přístupný a závazný, natož pak pro soudní rozhodování (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky).

Stejně tak není rozhodné, jaké činnosti byly interními předpisy označovány jako sledování, kontrasledování či užití zpravodajské techniky. Vyjde-li obecný soud z materiální stránky jednání kladeného obviněnému za vinu, nikoli z ustálených obratů, označení či zvláštní terminologie určitého oboru jakým je např. činnost zpravodajských služeb, nepostupuje v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Rozhodující je, že takovým jednáním dochází k nezákonnému zásahu do základních práv a svobod jiných osob. To platí tím spíše, děje-li se tak z podnětu soukromé osoby, což je v demokratickém právním státě nepřípustné, ať se takový podnět označí jakýmkoli termínem.

Žádosti někdejší vrchní ředitelky Sekce kabinetu předsedy vlády o sledování jednotlivých osob tedy především nebylo možné považovat za závazné pokyny pro Vojenské zpravodajství. Pro posouzení trestnosti jednání pak ani nebyla rozhodná stěžovateli nadnesená otázka, zda o sledování své bývalé manželky věděl (nebo jej nařídil) bývalý předseda vlády. Zpravodajci tajné služby, kteří by toliko na příkaz bývalého předsedy vlády sledovali jeho manželku, aniž by měli v řádném procesu zajištěno dodržování všech zákonných i ústavních pravidel, by jednali rovněž protiprávně. Jediným právně akceptovatelným postupem stěžovatelů proto mohlo být pouze odmítnutí „vykonat“ pokyny či úkoly stěžovatelky ke sledování poškozených, nadto dané jim pouze ústně.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2824/22 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: redakce AD

Go to TOP