Soudci a rozhodci sdíleli zkušenosti z arbitráží na konferenci v Brně

Justiční akademie ČR a Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR uspořádaly 9. dubna 2019 v sídle Úřadu veřejné ochránkyně práv v Brně konferenci Řízení před rozhodci – průběh a rozhodčí kauzy – reflexe v rozhodovací praxi soudců. Účastníky konference byli především významní soudci a rozhodci. 

Vysoká odborná úroveň vzdělávacího semináře byla podpořena tím, že se jej zúčastnili zástupci významných tuzemských soudů: Ústavního soudu ČR, Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Ostravě. Seminář se konal na symbolickém místě, a to v Sále JUDr. Otakara Motejla. 

Cílem brněnského setkání bylo prezentovat judikaturu obecných soudů, jakož i Ústavního soudu ČR týkající se rozhodčího řízení a jeho nosných témat. Hlavními přednášejícími byli významní soudci, kteří sdíleli své zkušenosti, zároveň však měli možnost se blíže seznámit s některými specifiky rozhodčího řízení v jejich širším podání, včetně mezinárodních doktrín a mezinárodní aplikační praxe. Referáty vystupujících byly doplněny moderovanou interaktivní diskusí. Moderování celého konferenčního dne se ujali ti nejpovolanější: Prof., Prof. zw., Dr. et Mgr. Ing. (oec) Alexander Bělohlávek, prof. hon., dr.h.c., Prof. JUDr. Naděžda Rozehnalová, CSc., a Prof. JUDr. Květoslav Růžička, CSc. 

Prestižní vzdělávací seminář pro soudce a rozhodce  

Primárním cílem semináře nebylo jen prezentovat aktuální judikaturu, nýbrž ji i komentovat. Přítomní nepredikovali další vývoj, ale hlavně vysvětlovali, co je pro aktuální praxi důležité z pohledu doktrinálního a co stálo za aktuální judikaturou a jejím vývojem. Nešlo o první takový počin, protože již v předchozích letech byly úspěšně realizovány akce podobného charakteru. Pro místo konání bylo letos zvoleno Brno, sídlo Úřadu veřejné ochránkyně práv. Nešlo již o komorní seminář jako v posledních dvou letech, ale o široce pojatou a významnou vzdělávací akci, která tuto materii zpřístupňuje co širšímu okruhu soudců a rozhodců. V zásadě ji ale zpřístupňuje i dalším odborníkům, protože rozhodci se mohou stát nejen právníci, ale také lidé z řad jiných profesí.

Pro soudce a rozhodce měl letošní ročník smysl především v tom, že se Justiční akademie ČR rozhodla zařadit problematiku rozhodčího řízení do plánu svého pravidelného vzdělávání. Soudci a rozhodci tak měli možnost reflektovat stejnou problematiku, kterou se zabývají v praxi, ovšem z pohledu aktuálního vývoje v posledním roce.

Blok I: Autonomie a rozsah autonomie stran a rozhodců ve vztahu k vedení řízení 

Záměrem prvního bloku bylo vymezit hranice autonomie a popsat specifika rozhodčího řízení, které by mělo být vedeno bez větších formalit. Ovšem za předpokladu, že bude dodržen povinný rozsah standardů jinak použitelných na řízení před soudy i na řízení před rozhodci a vymezení toho, kde nastupují a kde naopak končí specifika rozhodčího řízení.

Účelem je především to, aby se minimalizovaly situace, které by mohly vést ke zrušení rozhodčího nálezu například z důvodu neposkytnutí příležitosti vyjádřit se (§ 31 písm. e/ zákona o rozhodčím řízení), jako nejčastěji uplatňovaného důvodu v návrzích na zrušení rozhodčího nálezu.

Dalšími specifickými otázkami, které se prolínají problematikou rozhodčího řízení, je například specifikum místa řízení jako v současnosti již stále častěji praktikovaná virtuální dislokace rozhodčího řízení pod určitý teritoriální status.

Nejvyšší soud ČR svými dvěma zásadními rozhodnutími z roku 2013 připustil míru autonomie stran takovou, že i strany ve sporech bez objektivního mezinárodního (přes hraničního) prvku mohou dislokovat místo rozhodčího řízení do zahraničí, a tím podrobit svůj spor zcela odlišnému procesnímu statusu. Účastníci semináře se tak dozvěděli, jaký vliv to má na aplikaci zásad občanského soudního řádu (o. s. ř.) na řízení před rozhodci, které probíhá v České republice a jak pohlížet na rozsah standardů použitelných podle o. s. ř. na rozhodčí řízení v případech rozhodčích řízení v Česku mezi stranami, z nichž ani jedna nemá sídlo (bydliště) ani jiný relevantní domicil v České republice.

Důležitý byl právě průsečík zkušeností soudců a rozhodců. Ti se snažili dobrat toho, co je základním principem civilního procesu v České republice v tomto ohledu, tedy jakýmsi procesním ordre public a co je nutno bez výhrady dodržovat i v rozhodčím řízení a kde naopak nastupuje autonomie stran a rozhodců při vedení řízení, ovšem tak, aby bylo možné dosáhnout účelu rozhodčího řízení, což je mimo jiné i minimalizace formálnosti a urychlení vyřešení sporu.

Posilování principu autonomie vůle smluvních stran

První odborný blok otevřel JUDr. Jaromír Jirsa z Ústavního soudu ČR s příspěvkem Autonomie v rozhodčím řízení z pohledu aktuální ústavněprávní praxe. Zahájil vystoupení blahopřáním občanskému soudnímu řádu k 55. narozeninám, které připadly na 1. duben. Připomenul ale i to, že zákon č. 216/1994 Sb. bude slavit 25. narozeniny prvního ledna příštího roku a sedmdesát let slaví současně „kamenný“ Rozhodčí soud.

„Važme si toho, že procesní předpisy upravující rozhodčí řízení slaví kulaté narozeniny,“ uvedl JUDr. Jaromír Jirsa, když v  současnosti zatím nedochází k rekodifikaci civilního práva procesního.

Ve svém vystoupení pokračoval vzpomínkou na svou praxi před dvaceti lety, kdy byl jako prezident Soudcovské unie na služební cestě v Nizozemí, Německu a Velké Británii. Popsal příklad z Německa, kde byl účasten obchodní kauzy mezi dvěma podnikateli, kterou vedl předseda senátu. Jednání se podobalo spíše mediaci a předseda v široké míře využil práva poučovací povinnosti. „Žil jsem v domnění, že se soudce obecné justice nemůže ani jedním slovem prohřešit proti poučovací povinnosti tak, jak je zakotvena v paragrafu 5 občanského soudního řádu. Byl jsem vyveden z omylu, naštěstí později byla také vydána novela občanského soudního řádu, která zavedla některé nové poučovací povinnosti, které začínají znát i rozhodci,“ řekl JUDr. Jaromír Jirsa. Poukázal na trend, že s podobnými liberální projevy se zřejmě budou stále častěji setkávat i rozhodci ve své praxi. Soudci, kteří přezkoumávají rozhodčí nálezy, mají dbát na specifika rozhodčího řízení, zejména zásady rovnosti stran.

JUDr. Jirsa také odkázal na jeden z nejnovějších nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/18, ze dne 8. 1. 2019, ve kterém se zabýval otázkou, zda lze rozhodčí doložku, která vyhovuje v požadavcích na její transparentnost jen v jedné své části, považovat za neplatnou jako celek, či nikoliv. Tímto rozhodnutím ÚS navazuje na současný trend v oblasti soukromého práva spočívající v posilování principu autonomie vůle smluvních stran.

Autonomie stran v rozhodčím řízení

JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D., předseda senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, přednesl příspěvek Limity autonomie vůle stran ve vztahu k objektivní arbitrabilitě a k výběru rozhodce. Odborný příspěvek na toto téma publikoval v zářijovém čísle roku 2018 Bulletinu advokacie (monotematické číslo). Na konferenci připomenul, co si mohou strany dohodnout v rozhodčím řízení a co nikoli. Jde nejen o to, co si strany mohou zvolit, ale i kým a jak. Jde o objektivní arbitrabilitu (možnosti rozhodčího řízení). Strany se mohou dohodnout, že jejich spor rozhodne nikoli soud, ale rozhodce. V současné době je judikaturou řešena zejména pro oblast práv věcných, závazkových a některých korporátních práv. Kým znamená vyřešení otázky limitů autonomie jejich vůle, jakého rozhodce zvolí. Nebo, ještě předtím, jakou appointing authority  pro zvolení rozhodce si mohou dohodnout. O tom „jak“, se hovořilo zejména v odpoledním bloku semináře.

Diskutovalo se o tom, podle jakých pravidel, například pravidel vlastních rozhodci, appointing autority, či jiných, bude spor rozhodnut. A případně podle jakých limitů může být soudem v nalézacím či exekučním řízení následně vydaný rozhodčí nález přezkoumán. JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D., zdůraznil potřebu standardizace rozhodčího řízení. „Princip nezávislého a nestranného rozhodování rozhodců je stejný jako u soudců,“ uvedl přednášející. Komentoval problematiku nezávislosti rozhodce, resp. dohodnuté osoby ve vztahu k finančnímu prvku. To řeší rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26  Cdo 3662/2014[5], jehož právní věta zní: „Pro posouzení nezávislosti a nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se uplatní stejná pravidla jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců. V úvahu přitom připadá jakýkoliv druh závislosti, zejména závislost materiální, stejně jako zájem na výsledku projednávání sporu. Problematická jsou proto tzv. arbitrážní centra, která pro ekonomickou závislost a vztah mohou způsobit neplatnost rozhodčích doložek.

Rušení rozhodčích doložek

V prvním bloku vystoupil dále Mgr. Jan Podaný z Krajského soudu v Praze s provokativním příspěvkem Hořké konce rozhodčích doložek. Velkou pozornost věnoval problematice rozhodce ad hoc a tomu, jak má vypadat rozhodčí doložka, její obsah a forma. V prezentaci řečník kritizoval například přebujelou exekuční praxi a nekonzistentní judikační praxi.

Další vystupující, JUDr. et Ing. Radka Zahradníková, Ph.D., LL.M., si jako téma svého vystoupení zvolila Místo konání rozhodčího řízení. I strany, které vedou pouze vnitrostátní spor, mohou totiž přenést místo rozhodčího řízení do jiného státu. Tuto praxi potvrdili další soudci a rozhodci, kteří se zúčastnili následné diskuse. Strany často začínají internacionalizovat své spory, tj. i ve sporech, kde není přítomný žádný objektivní mezinárodní prvek. Začínají přibývat rozhodčí doložky, ovšem s místem řízení v zahraničí. Důvod je jednoduchý – strany řeší spor ve státě, kde je podstatně příznivější přístup při rozhodování v průběhu rozhodčích řízení, například ve Švýcarsku nebo Rakousku. Tam se stále častěji exportují i spory z České republiky. Diskutovanou otázkou mezi odborníky bylo, zda je tato praxe pro Českou republiku žádoucí a zda zbytečně neztrácíme prestiž v oblasti rozhodčích řízení.

Dalším důležitým aspektem, o kterém se mluvilo v souvislosti s místem konání rozhodčího řízení, byla elektronizace místa řízení, která úzce souvisí s doručováním. Tuto oblast doplnil ve speciální přednášce Mgr. Jan Podaný, který je rovněž specialistou na elektronické doručování.

Blok II: Dokazování

Cílem bloku nazvaném Dokazování byla identifikace rozdílů mezi řízením soudním a rozhodčím. Blok spolumoderoval prof. JUDr. Květoslav Růžička, CSc., profesor mezinárodního práva soukromého, práva mezinárodního obchodu a rozhodčího řízení na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, který v oboru působí již 35 let.

Dalším uznávaným odborníkem v tomto bloku byl také JUDr. et PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., který působí na Právnické fakultě v Plzni a je emeritním soudcem Ústavního soudu ČR. Přednesl příspěvek Dokazování a zásada volného hodnocení důkazů v rozhodčím řízení z pohledu principů ústavního práva. Pozor je třeba podle jeho slov dávat zejména na opomenuté důkazy a opomenutou argumentaci.

JUDr. Ľjubomír Drápal z Krajského soudu v Praze připravil edukativní konferenční příspěvek Dokazování v rozhodčím řízení, vedení spisu a rozhodnutí. JUDr. Drápal předestřel myšlenku, že ten, kdo se podrobí jurisdikci rozhodčího řízení, musí být srozuměn s tím, že skutkový stav věci nebude dokázán tak, jak by byl dokázán v regulérním procesu. Co se týče dokazování, vysvětloval např. přístup k tajným nahrávkám jako důkazu. Vždy jde o konflikt ochrany osobnostních nároků oproti spravedlivému rozhodnutí věci. Další rozměr je pak potvrzení autenticity nahrávky. Dále se účastníci semináře dozvěděli, co má obsahovat spis a co je předmětem úschovy u okresního soudu po skončení rozhodčího řízení. Jde o rozhodčí nález opatřený doložkou k právní moci a všechny listiny prokazující průběh rozhodčího řízení.

Posléze JUDr. Monika Vacková z Městského soudu v Praze, specialistka na rozhodčí řízení, vysvětlovala, co soudce očekává v kvalitním rozhodčím nálezu. Upozornila na „tenkou“ hranici mezi věcným přezkumem a důvody pro zrušení rozhodčího nálezu z pohledu spravedlivého procesu. Nejčastější námitkou je, že účastníci řízení neměli stejný přístup k rozhodci, například i tím, jakým způsobem byl koncipován výsledek rozhodčího řízení. Důležitá je i podoba rozhodčího nálezu. Opomenuté důkazy a argumentace nastanou tehdy, když se rozhodce nebo soudce nezabývá tím, co je podstatné z hlediska povahy a závažnosti daného sporu, mělo být řešeno, ale zůstalo nezodpovězeno.

Blok III: Poučovací povinnost rozhodců

Mimořádná pozornost byla na semináři věnována poučovací povinnosti rozhodců a aplikaci této povinnosti v rozhodčím řízení. Pojednávalo se o rozsahu této povinnosti v rozhodčím řízení jednak z pohledu poučovací povinnosti jako judikované zásady tuzemského civilního řízení a jednak z pohledu specifik rozhodčího řízení. JUDr. Ladislav Derka z Vrchního soudu v Praze podrobněji rozebíral poučovací povinnost a případnou restriktivní aplikaci § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení.

Společný příspěvek do panelové diskuse připravili JUDr. Kateřina Hornochová a JUDr. Zdeněk Des z Nejvyššího soudu ČR. Nazvali jej Aktuální judikatura Nejvyššího soudu týkající se poučovací povinnost a poukázali v něm na to, že i názor na poučovací povinnost se vyvíjí. Pozornost odkázali například na stěžejní rozhodnutí NS 32 Odo 1528/2005 nebo nález ÚS sp. zn. I. ÚS 3227/2007 a dále rozhodnutí 23Cdo 2497/2013, tedy na princip rovnosti zbraní. Ve všech rozhodnutích se line jako „červená nit“ zásada, že rozhodnutí nesmí být překvapivé a musí být předvídatelné.

JUDr. et PhDr. Alena Novotná, Ph.D., místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, a Mgr. Miroslava Švarcová z Obvodního soudu pro Prahu 1 představily svoje zkušenosti z praxe.  Tento soud se totiž zabývá početně velkým přezkumem rozhodčích nálezů. Kulminace nastala hlavně v letech 2010 až 2016, kdy soudci řešili až 110 případů ročně. Vystupující zdůvodňovaly, proč dochází ke zrušení rozhodčích nálezů. Jako nejčastější důvody pro návrh na zrušení rozhodčího nálezu bývají uváděny důvody pro jako zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení; nedostatky v poučovací povinnosti, rozsah a způsob dokazování včetně znaleckého posudku jako důkazu; ochrana dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na ustanovení § 18 zákona o rozhodčím řízení; předvídatelnost rozhodování atd.

Rozhodčí řízení je jedním z prvků moderního práva. Podle vyjádření přítomných soudců a rozhodců je škoda, že pověst arbitrážních řízení v minulých letech značně utrpěla kvůli spotřebitelským arbitrážím ve střední Evropě. Další celoživotní vzdělávání soudců a rozhodců v této oblasti může přispět k větší důvěryhodnosti v této oblasti. Hlavní předností arbitráží je totiž rychlost. V naprosté většině je totiž toto řízení několikanásobně rychlejší než soud. Ostatně k zvýšení povědomí o přednostech rozhodčího řízení přispělo i zářijové číslo Bulletinu advokacie, které se právě na aktuální otázky související s arbitráží zaměřilo. Najdete jej v archivu BA ZDE.

 

Text a foto: Mgr. Hana Kejhová, MPA

Go to TOP