ÚS k vydržení vlastnického práva k členskému podílu v bytovém družstvu

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Matka stěžovatelky byla členkou bytového družstva s právem užívat bytovou jednotku ve vlastnictví družstva. Svůj členský podíl převedla smlouvou ze dne 18. 7. 2005 na jinou osobu (v tomto řízení vedlejší účastník). V prosinci 2005 stěžovatelka vedlejšího účastníka informovala o skutečnostech nasvědčujících podvodnému převodu podílu a v lednu 2006 podala trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, namířené proti ošetřovatelce matky stěžovatelky, která převod zprostředkovala. V řízení před obecnými soudy se nejprve samotná matka stěžovatelky, zastoupená stěžovatelkou jako opatrovnicí, a po její smrti stěžovatelka se svým bratrem domáhali určení, že jejich matka ke dni úmrtí (v červenci 2009) vlastnila předmětný členský podíl. Namítali přitom, že jejich matka byla v době uzavření smlouvy stižena duševní poruchou, pro kterou je smlouva absolutně neplatná. Krajský soud v Hradci Králové jim nejprve dal za pravdu. Poté, co toto rozhodnutí zrušil Vrchní soud v Praze, krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydržení členského podílu. Vedlejší účastník dle soudů nemohl ztratit dobrou víru podáním vysvětlení na policii dne 13. 3. 2006, neboť policie vyšetřovala trestní oznámení na ošetřovatelku matky stěžovatelky, a nikoliv na jeho samého a z policejního protokolu nelze dovodit, že by mohl dojít k pochybnostem o platnosti smlouvy z důvodu duševní poruchy. Vedlejší účastník se tak dle názoru soudu dozvěděl o duševní poruše matky stěžovatelky až 22. 5. 2008 z doručené žaloby. Stěžovatelka následně neuspěla se svým odvoláním ani dovoláním. Poté se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily počátek běhu vydržecí doby vztahující se k dobré víře vedlejšího účastníka.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem majícím za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby. Je třeba ji hodnotit objektivně; nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v dobré víře, a druhá nikoliv. Ze slov zákona „se zřetelem ke všem okolnostem“ vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.

Ústavní soud konstatuje, že jednak soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost celému průběhu policejního vyšetřování, z něhož mohly vyplynout další pro věc rozhodné skutečnosti, dále vůbec nehodnotily tvrzení, že stěžovatelka vedlejšího účastníka v prosinci 2005 kontaktovala se sdělením, že byl dotčený převod členského podílu podvodný a že jej bude vyšetřovat policie. S ohledem na okolnosti uzavření dohody o převodu členského podílu mezi matkou stěžovatelky a vedlejším účastníkem, popsané jím samotným, a dále s ohledem na uvedené oznámení stěžovatelky pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu a s tím související výpověď vedlejšího účastníka na policii, podle Ústavního soudu nebylo možné na základě důkazů provedených před obecnými soudy dospět (alespoň protentokrát) k bezpečnému závěru, že si vedlejší účastník uchoval po celou rozhodnou dobu dobrou víru o oprávněnosti své držby.

Ústavní soud navíc upozorňuje, že to není stěžovatelka, kdo měl ztrátu dobré víry prokazovat – naopak bylo na vedlejším účastníkovi navrhnout důkazy, jež by pochybnosti o nepřetržité existenci jeho dobré víry rozptýlily. Přenesou-li obecné soudy odpovědnost za prokázání ztráty dobré víry údajného vydržitele na domnělého vlastníka, poruší tím právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tato situace nastala i v nyní posuzované věci.

Výše uvedené skutečnosti dále nutí Ústavní soud k úvaze nad správností soudní praxe, která konstantně považuje členský podíl v bytovém družstvu za věc movitou, a nikoliv nemovitou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011). Přesněji řečeno, soudy se alternativou vydržení práva členského podílu v bytovém družstvu jako vydržení práva k věci nemovité vůbec nezabývaly, přestože bylo namístě zohlednit aktuální společenský vývoj. Členský podíl v bytovém družstvu je neoddělitelně spjat s konkrétní nemovitou věcí (především budovou, v níž je „družstevní byt“ situován), lze s ním obchodovat a jeho tržní cena bývá jen nepatrně nižší než cena bytu vlastněného. Na tomto posouzení přitom závisí určení délky vydržecí doby – doba tříletá pro movité věci a desetiletá pro věci nemovité (§ 134 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., „starý“ občanský zákoník.; § 1091 zák. č. 89/2012 Sb., „nový“ občanský zákoník) představuje z hlediska právní jistoty účastníků právních vztahů značný rozdíl. S ohledem na společenský vývoj by bylo namístě vysvětlit přesvědčivě, z jakých konkrétních důvodů je třeba mít (i v současné době) za to, že se právo k členskému podílu v bytovém družstvu (spojené s užíváním části nemovité věci ve vlastnictví družstva) vydrží po uplynutí „jen“ doby tříleté, zatímco vlastnické právo k bytové jednotce po uplynutí doby desetileté – není-li z pohledu „nabyvatele“ bytu v zásadě žádný rozdíl mezi užíváním „bytu družstevního“ a vlastněného, členský podíl se bezprostředně váže k nemovité věci, je jako nemovitost obchodován, má téměř stejnou hodnotu jako srovnatelná bytová jednotka apod. To, že soudy uvedený hmotněprávní rozměr zcela pominuly a postupovaly v tomto ohledu „mechanicky“, lze považovat za exces při aplikaci práva na souzenou věc.

Nyní se věc vrací ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který při svém dalším rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2000/18 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud

Foto: Pixabay

Go to TOP