Zákaz nucení k sebeobviňování
V následujícím článku se zabýváme problematikou uplatnění zásady nemo tenetur se ipsum accusare. Východiskem je zakotvení této zásady v Listině základních práv a svobod a Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V souladu s konstantní judikaturou vycházíme z toho, že své uplatnění nachází ve všech oblastech, kde jsou ukládány veřejnoprávní sankce, a dále rozebíráme místo této zásady v jednotlivých procesních institutech správního práva a speciálně pak v oblasti přestupkového práva. Pokud se týká práva trestního, věnujeme pozornost, vedle obecné úpravy, zejména zákazu nucení k sebeobviňování ve vztahu ke zkrácení daně a vztahu práva odepřít výpověď a zákazu nucení k sebeobviňování.
-
K zákazu nucení k sebeobviňování obecně
To, kolik toho lidé o chování a činech svých nebo svých blízkých řeknou někomu dalšímu, nebo dokonce širší veřejnosti, obvykle záleží jen na jejich rozhodnutí a sami si za to nesou důsledky, mnohdy jistě nechtěné. Něco jiného je, stojí-li lidé před soudem, správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci, kde jim právní úprava ukládá peněžitou sankci či jiné nepříznivé důsledky za nesplnění povinnosti poskytnout určité informace, což může mít pro ně i jiné osoby důsledky někdy až fatální. Protože se tím fakticky vychyluje rovnováha mezi subjekty řízení, kde orgán veřejné moci takto získává procesní výhodu tím, že disponuje monopolem k vynucení své vůle, je v právních řádech demokratických států uplatňována zásada vyjádřená slovy nemo tenetur se ipsum accusare čili nikdo není povinen sám sebe obviňovat, nebo obšírněji nemo tenetur edere instrumenta contra se, tedy nikdo není povinen vydat důkaz proti sobě, což je obsahově totéž.[1] Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ji výslovně obsahuje v čl. 37 odst. 1, který dává každému právo odepřít výpověď, pokud by tím způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, a také v čl. 40 odst. 4, který poskytuje obviněnému právo odepřít výpověď s tím, že tohoto práva nemůže být žádným způsobem zbaven. V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., dále též jen „Úmluva“) není sice tato zásada obsažena explicitně, je však judikaturou dovozována jednak z čl. 3 Úmluvy zapovídajícího, aby kdokoli byl podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu, z níž plyne, že nelze použít důkazní prostředky získané pohrůžkou, či dokonce použitím takového zacházení (donucení), a zejména z práva na fair proces obsaženého v čl. 6 Úmluvy.[2]
Třebaže původ této zásady je v oblasti práva trestního a Listina i většina procesních předpisů ji zmiňuje v souvislosti se získáváním a prováděním důkazních prostředků, právě jen pokud se týká trestního stíhání, uplatňována bývá i ohledně přestupků a dalších správních deliktů, případně i jiných veřejnoprávních povinností, bez ohledu na to, zda tak v různých souvislostech výslovně stanoví úprava na úrovni běžného zákonodárství.[3] To ostatně potvrdil Ústavní soud, když konstatoval, že i v oblasti správního trestání je zapotřebí přísně respektovat princip zákazu nucení k sebeobviňování či sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy.[4]
Okruh subjektů, jimž toto právo svědčí, se neomezuje jen na toho, vůči komu je vedeno některé řízení a jemuž je přiznáváno právo vůbec nevypovídat, neposkytnout jiné důkazní prostředky, nebo dokonce ohledně vlastní osoby mluvit i nepravdu, ale vztahuje se také na svědky a další osoby, kterým vznikají povinnosti v souvislosti s dokazováním (např. předložit listinu nebo strpět ohledání). Neplatí též jen ohledně fyzických, přirozených osob, ale vztahuje se i na osoby právnické, resp. jejich statutární orgány a zaměstnance. Ústavní soud to připustil s poukazem na skutečnost, že jinak by mohlo dojít k obcházení práva nevypovídat zakotveného v čl. 40 Listiny i v trestním řádu.[5] Pod vlivem těchto závěrů a judikatury civilních soudů dospěly k témuž i soudy správní pro oblast správního trestání, když dovodily, že na právnické osoby je třeba nahlížet jako na účastníky, nikoli jako na svědky, protože jinak by byla narušena rovnost při uplatňování procesních práv. Nepřichází zde však v úvahu možnost poukazu na osobu blízkou, tím méně na příbuzenský vztah mezi pachatelem deliktu a právnickou osobou, který za jisté situace k ochraně práv připouští občanský zákoník v § 22 odst. 2, ale to právě jen pro oblast soukromého práva.[6]
Uvedená zásada není totožná s povinností odepřít výpověď, odmítnout předložit listinu nebo podat vysvětlení. Na rozdíl od práva neposkytnout důkaz proti sobě a povinnosti ze strany orgánů veřejné moci k tomu nikoho nenutit jde v tomto případě o zákaz sdělovat, poskytovat informace spadající do kategorie utajovaných nebo těch, které jsou chráněné státem, uloženou či uznanou povinností mlčenlivosti. Tyto údaje je možné sdělit pouze v případě, kdy je dotyčný příslušným orgánem, resp. tím, v jehož prospěch má povinnost mlčenlivosti, zproštěn jejího zachování. Stane-li se tak, musí příslušný důkaz nebo podklad poskytnout, ledaže by tím vznikla situace, kdy se aktivuje zásada nemo tenetur.
Od zákazu nutit někoho k výpovědi je třeba rovněž lišit možnost nutit k tomu, aby se někdo dostavil k určitému úkonu, zejména k výslechu či podání vysvětlení.
-
Zákaz nucení k sebeobviňování ve správním právu
2.1. Správní řízení a podání vysvětlení
Podle § 137 správního řádu mohou správní orgány i před zahájením správního řízení k prověření oznámení, ostatních podnětů a vlastních zjištění, která by mohla být důvodem k zahájení řízení z moci úřední, požadovat vysvětlení. Názvem shodný institut obsahuje § 61 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jenž zmocňuje policii požadovat od každého potřebné vysvětlení, které může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele. Obdobné oprávnění mají podle § 11 zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, strážníci obecní policie tam, kde se podáním vysvětlení může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku nebo jeho pachatele, jakož i ke zjištění skutečného stavu věci.[7] Pouze správní řád však umožňuje vynucovat splnění této povinnosti pořádkovou pokutou, v ostatních zmíněných případech může být dotyčný předveden, v úvahu ovšem přichází i uložení pokuty za přestupek proti veřejnému pořádku podle § 5 odst. 1 písm. a) zák. č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění zák. č. 178/2018 Sb., jehož se dopouští fyzická osoba, která neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci.
Třebaže vysvětlení se děje mimo správní řízení a ten, kdo jej podává, nevystupuje jako obviněný z přestupku ani jako svědek a správní řád výslovně vylučuje v § 137 odst. 4 možnost použít záznam o podání vysvětlení jako důkazní prostředek,[8] což pro oblast policie a obecní policie vyloučil Ústavní soud,[9] stanoví právní úprava ve všech případech možnost uplatnění práva na zákaz nucení k sebeusvědčování, protože funkcí vysvětlení je získání informací ke zjištění, zda a vůči komu případně zahájit přestupkové řízení. Vzhledem k tomu nemůže být vyvíjen nátlak (např. v podobě opětovného předvolávání nebo ukládání pokuty) na toho, od něhož je požadováno vysvětlení a který jej, právě s poukazem na zákonné důvody, odmítá poskytnout.[10]
Nicméně určení toho, kdy lze, resp. ještě lze, vysvětlení oprávněně odmítnout, se ukazuje být záležitostí dosti složitou. Tou krajní variantou se jeví být stanovisko Ústavního soudu, který dokonce dovodil, že v případě, kdy byl dotyčný policií označen za jediného možného pachatele přestupku, nelze ho pokutovat za to, že se nedostavil k podání vysvětlení, protože by tím mohl, třeba jen potenciálně a teoreticky, přispět ke svému postihu za přestupek, na což se vícekrát odvolaly i správní soudy. Jestliže však nebude splněna podmínka jediného pachatele čili z předvolání neplyne, že ten, od něhož je požadováno vysvětlení, musí být nutně výlučným pachatelem přestupku, či dokonce vůbec žádný ani potenciální pachatel není určen (např. u přestupků provozovatele motorového vozidla), nepředstavuje pouhé předvolání porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování.[11]
2.2. Dokazování a požadování součinnosti
Mezi základní principy správního řízení patří, že důkazní prostředky a jiné podklady má obstarávat správní orgán a je na něm, jakým způsobem si je obstará, s tím samozřejmě, že se musí pohybovat v zákonných limitech. Je-li tedy účastníkovi řízení uložena povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení, jde fakticky o jeho právo, související se zajištěním spravedlivého procesu.[12] V této souvislosti je setrvale zdůrazňováno, že k jeho tíži nelze přičítat, zůstane-li zcela pasivní, nebude-li uvádět tvrzení nebo nabízet důkazy ve svůj prospěch, a již vůbec nesmí být ani nepřímo donucován k tomu, aby podal důkazy proti sobě či jakákoli sebeusvědčující prohlášení, což nelze obejít např. úskokem nebo lstí ze strany rozhodovacího orgánu za účelem získání jeho přiznání nebo jiného výroku, který by svědčil o jeho vině, a takové prohlášení nelze následně použít jako důkaz. Na druhé straně není vyloučeno, že z tohoto mlčení vyvodí správní orgán pro obviněného z přestupku nepříznivé důsledky např. v podobě nepřiznání polehčujících okolností.[13]
Takový neoprávněný nátlak nepředstavuje jakákoli iniciativa ze strany správních orgánů. Nepůjde o něj nepochybně v případě, kdy správní orgán pouze vyzve účastníka k součinnosti, tím spíše tam, kde tato výzva není doprovázena hrozbou sankce za její odmítnutí. O takový nátlak již vůbec nejde, předloží-li účastník řízení dobrovolně důkaz, který ve svých důsledcích bude použit v jeho neprospěch.
2.3. Některé další případy a řízení o přestupcích
Stejně, jako je tomu v trestním právu, platí i pro oblast přestupkového práva obecně, že o nucení k sebeobviňování nelze hovořit u těch procesních úkonů, kde se nepožaduje aktivní jednání účastníka řízení, ale které jsou získávány z moci úřední, např. zjišťování a zajišťování stop, nebo jde o neinvazivní způsoby získávání podkladů pro případné zahájení řízení, jakými jsou odběr slin, potu nebo dechová zkouška na přítomnost ovlivnění alkoholem či návykovou látkou, tím méně pak ohledání, k čemuž je oprávněna policie podle § 67 odst. 1 zákona o Policii České republiky v souvislosti s odhalováním a šetřením přestupků (a shodně i Vojenská policie).[14] O nucení k sebeobviňování nelze hovořit ani v případě, že je o ústním jednání a provádění důkazů nebo jiných úkonech souvisejících s řízením pořizován protokol, obrazový a zvukový záznam, za situace, že dotyčný byl před úkonem řádně poučen mimo jiné o právu odepřít výpověď, předložit listinu nebo strpět ohledání.
Otázka zákazu nucení k sebeobviňování je nastolována rovněž v jedné z typických činností veřejné správy, jíž je výkon kontroly, konkrétně v souvislosti s oprávněním kontrolujících požadovat podklady (dokumenty, údaje, věci atd.) a jí odpovídající povinnosti kontrolovaného subjektu tyto poskytnout [§ 8 písm. c) zák. č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, ve znění zák. č. 183/2017 Sb.]. Východiskem pro relevantní odpověď je hledání proporcí mezi zájmem na zjištění skutečností, zda činnost či stav, které jsou předmětem kontroly, jsou v souladu s právními předpisy, a zájmem na zachování spravedlivého procesu.
Řešení, k němuž dospívá judikatura i literatura, lze označit za pragmatické. Podle něj nelze samotný požadavek na předložení podkladů, resp. hrozbu uložení sankcí v případě, že to kontrolovaný odmítne, považovat za porušení zákazu nucení k sebeobviňování, protože adresátovi povinnosti nic nebrání, aby se v následném řízení hájil a zpochybnil předložené listiny a význam, který jim správní orgán přiznal, tedy to, že jimi bylo prokázáno porušení povinností. Jistě je třeba přisvědčit konstatování, že v opačném případě by byla kontrola fakticky paralyzována, nicméně zmíněný restriktivní výklad by ve svých důsledcích vedl k popření samotné podstaty zásady nemo tenetur, která by takto musela být prověřována až ex post s rizikem, že se důkaz „neviny“ nepodaří.[15]
V praxi je otázka zákazu nucení k sebeobviňování v oblasti správního práva trestního nastolována nejčastěji v souvislosti s přestupkem provozovatele motorového vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu (zák. č. 361/2000 Sb.), který má být příspěvkem v nikdy nekončícím boji s těmi, kteří porušují pravidla silničního provozu. Předpokladem k naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku je, že provozovatel v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Ke vzniku odpovědnosti zákon požaduje kumulativní splnění tří podmínek:
- porušení pravidel musí být zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo jde o neoprávněné zastavení nebo stání;
- porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona;
- porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.
Přestupek bude projednán pouze tehdy, jestliže obecní úřad obce s rozšířenou působností nezahájí řízení o přestupku a věc odloží, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastaví vzhledem k tomu, že obviněnému z přestupku nebylo prokázáno spáchání skutku. Provozovatel motorového vozidla má tedy jen dvě možnosti: buď oznámí, kdo vozidlo řídil, což může být také on sám nebo osoba blízká, anebo to odmítne, čímž spáchá zmíněný přestupek, takže v každém případě je vystaven tlaku na identifikaci určité osoby.
Správní soudy se v řadě rozsudků vyslovily tak, že v daném případě je rozhodující to, že se tímto postupem dosáhne legitimního cíle, jímž je bezpečnost silniční dopravy, a dospěly k závěru, že právní úprava není v rozporu se zákazem nucení k sebeobviňování.[16] Z této judikatury a její argumentace vyšel ve svém meritorním judikátu i Ústavní soud.[17] Lze mu přitakat potud, že smyslem úpravy je odstranit stav, kdy určité přestupky proti pravidlům silničního provozu nelze, a to ve značném kvantu, postihovat právě proto, že postačující k odepření výpovědi bude odkaz na nebezpečí postihu sebe nebo osoby blízké. Nelze s ním však souhlasit, pokud jde o jeho další argumentaci.
Neobstojí předně tvrzení, že v případě, kdy provozovatel vozidla nesdělí údaje o totožnosti řidiče v době, kdy došlo ke spáchání přestupku, ač jde o něho samého nebo osobu blízkou, není porušení této povinnosti sankcionováno, protože právě naopak mu hrozí pokuta za přestupek podle § 125f zákona o silničním provozu. Stejně tak nemá Ústavní soud pravdu, tvrdí-li, že možnost vyhnout se stíhání za tento přestupek označením řidiče, která je důsledkem subsidiarity tohoto deliktu vůči přestupku řidiče, nezakládá překážku uplatnění práva odepřít výpověď, protože takto musí případně označit sebe nebo osobu blízkou čili přispět ke svému či jejímu obvinění. Snad největší podiv budí závěr, podle něhož omezení práva odepřít výpověď je dáno srovnáním následků obou přestupků, tj. podle § 125c zákona o silničním provozu a provozovatele motorového vozidla. Ústavní soud zde zvolil kvantitativní kritérium, když dovodil, že za přestupek podle § 125f zákona o silničním provozu hrozí nižší pokuta a nedochází k záznamu bodů, a navíc se může provozovatel domáhat náhrady částky na tom, kdo fakticky vyvolal protiprávní stav. Svým jednáním prý dokonce tuto osobu fakticky chrání před postihem za přestupek. Třebaže opravdu hrozí provozovateli vozidla menší pokuta, než je ta, která by za neprokázaný přestupek mohla být uložena tomu, kdo se skutečně dopustil protiprávního jednání, nebudou mu odečteny body a nemůže být vysloven zákaz činnosti, nic to ovšem nemění na tom, že je vystaven tlaku na identifikaci sebe nebo osoby blízké, kterého se může zbavit jen tím, že se nechá postihnout, což jistě není v souladu se zákazem nucení k sebeusvědčování.
-
Zákaz nucení k sebeobviňování v trestním právu
3.1. Obecná východiska zákazu nucení k sebeobviňování v trestním právu
Zákaz nucení k sebeobviňování se v trestním právu uplatňuje především v souvislosti s dokazováním a s jeho stěžejními zásadami. Východiskem je i zde čl. 40 odst. 4 Listiny, podle něhož obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Obdobné právo formuluje čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (publikovaného pod č. 120/1976 Sb.), podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu. Výslovné ustanovení o právu mlčet a o zákazu nucení k sebeobviňování však neobsahuje, jak již bylo zmíněno výše, ani Úmluva.
Uvedené ústavní právo je rozvinuto v některých konkrétních ustanoveních trestního řádu, byť jej zde zákonodárce neformuloval jako základní zásadu (viz § 2 tr. řádu) ani neupravil nějak obecně. Podle § 33 odst. 1 tr. řádu má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Podle § 92 odst. 1 věty druhé tr. řádu obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Podobně při výslechu policejním orgánem podle § 164 odst. 3 věty druhé tr. řádu obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání, a to ani neustálým opakováním jeho výslechu jen za tím účelem, aby se tím dosáhlo doznání obviněného,[18] případně prováděním výslechu obviněného za záměrně vytvořených okolností výrazně nepříznivě ovlivňujících jeho psychický stav.[19] Vina obviněného tedy musí být prokázána na základě důkazů provedených v souladu s trestním řádem. Nelze usuzovat na vinu obviněného jen ze způsobu jeho obhajoby, např. z toho, že obviněný záměrně vypovídal nepravdu, popíral určité skutečnosti, odmítl vůbec vypovídat nebo se snažil svést vyslýchající orgány na falešnou stopu apod.; takový postup soudu by znamenal potlačování práva na obhajobu, byl by v rozporu s presumpcí neviny a s vyhledávací zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. řádu.[20]
Důsledkem zákazu donucovat obviněného k výpovědi je i skutečnost, že za případnou nepravdivou výpověď nemůže být trestně odpovědný podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku jako za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, a to ani tehdy, jestliže v tomtéž řízení předtím, než proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, vypovídal ve věci spoluobviněného jako svědek a byl-li řádně poučen o právu odepřít výpověď.[21] Na druhé straně ovšem úmyslně nepravdivá výpověď obviněného nevylučuje jeho trestní odpovědnost za jiné trestné činy, např. za křivé obvinění podle § 345 tr. zákoníku nebo pomluvu podle § 184 tr. zákoníku.
Podobně osoby podávající vysvětlení nebo vyslýchané jako svědci mají právo odepřít vysvětlení nebo svědeckou výpověď, pokud by tím způsobily nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým (§ 100 odst. 2, § 158 odst. 8 tr. řádu) – o tomto právu musí být osoba podávající vysvětlení nebo svědek poučeni; nedostatek takového poučení nebo vynucení výpovědi svědka i přes jeho důvodně využité právo k odepření výpovědi činí takto opatřenou výpověď svědka nepoužitelnou k důkazu.
Uvedené závěry ostatně odpovídají ust. § 89 odst. 3 tr. řádu, podle něhož důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v trestním řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takové donucení nebo hrozbu donucení použila.
Na judikaturní vývoj ohledně zákazu nucení k sebeobviňování, který je zmíněn níže, zčásti reagoval i zákonodárce, když výsledkem jedné z novel trestního řádu (provedené zákonem č. 55/2017 Sb.) je nynější ust. § 78 odst. 3 tr. řádu, podle něhož nikoho nelze nutit, aby předložil nebo vydal věc, jež v době, kdy je požádáno o její předložení nebo vydání, může sloužit jako důkaz proti němu nebo proti osobě jemu blízké; tím nejsou dotčena ustanovení o odnětí věci, domovní prohlídce, prohlídce jiných prostor a pozemků a osobní prohlídce.
3.2. Relevantní judikatura Ústavního soudu
Dosavadní judikatura Ústavního soudu vychází v souladu s převažujícími závěry Evropského soudu pro lidská práva z názoru, že nikdo není povinen aktivním způsobem přispět k vlastnímu odsouzení. Pro ilustraci pak lze v této souvislosti poukázat na některé nálezy Ústavního soudu vyjadřující určitou genezi v jeho názorech na problematiku zákazu nucení k sebeobviňování. V jednom z prvních plenárních nálezů k této otázce Ústavní soud konstatoval, že právní možnost zajištění důkazů pro účely trestního (kárného) řízení proti vůli trestně (kárně) obviněného nelze chápat jako nezákonné a neústavní donucování obviněných k poskytování důkazu proti sobě samému. Je nutné odlišovat ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, od právní možnosti, kterou má trestní (kárná) moc, opatřovat důkazy i jejich odnětím proti vůli obviněného a v jeho neprospěch.[22] V dalším případě šlo o trestní řízení, které ještě nedospělo do stadia přípravného řízení (§ 12 odst. 10 tr. řádu), přičemž podezřelý byl vyzván k tomu, aby předložil peněžní deník, ovšem ten nevyhověl dané výzvě a policejní orgán mu uložil pořádkovou pokutu (§ 66 odst. 1 tr. řádu). Podle názoru Ústavního soudu, pokud výzva k vydání peněžního deníku nebyla učiněna v přípravném řízení, neměl policejní orgán pravomoc uložit pořádkovou pokutu.[23] Protože trestní řízení v daném případě nepochybně směřovalo k obvinění podezřelého (stěžovatele), nebylo možné ho nutit uložením pořádkové pokuty k součinnosti spočívající v předložení důkazu, který jej mohl usvědčovat.[24]
V dalším nálezu pak Ústavní soud poukázal na svou dříve citovanou judikaturu v tomto směru a mimo jiné upozornil, že orgány činné v trestním řízení mají možnost získat věc důležitou pro trestní řízení jejím odnětím (§ 79 tr. řádu), třebaže určitá osoba odmítla splnit výzvu k tomu, aby ji vydala (§ 78 odst. 1 tr. řádu), takže není namístě nutit ji pořádkovou pokutou k případnému poskytnutí důkazů proti sobě.[25] Tento názor pak potvrdil Ústavní soud v dalším nálezu, podle něhož nesplní-li dobrovolně podezřelý nebo obviněný povinnost předložit věc důležitou pro trestní řízení z důvodu, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit postupem podle § 66 tr. řádu. Není žádný zásadní rozdíl mezi právem osoby obviněné či podezřelé odmítnout výpověď a právem osoby dosud nestíhané nebýt – pomocí nepřímých, ale velmi účinných nástrojů – nucena k vydání důkazů, které mohou přivodit její trestní stíhání. Jinak svým postupem orgány činné v trestním řízení poruší ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny, čl. 6 odst. 2, odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 14 odst. 2 a odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.[26]
3.3. Zákaz nucení k sebeobviňování ve vztahu ke zkrácení daně
Zákaz nucení k doznání vlastní trestné činnosti, a tedy i k sebeobvinění, se v judikatuře obecných soudů v trestních věcech začal uplatňovat zejména u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (nyní podle § 240 tr. zákoníku), kde se zmíněný zákaz projevuje specificky v tom, že tento trestný čin nelze spatřovat za situace, když pachatel jiného trestného činu, z něhož pochází nějaký zdanitelný příjem (především z některých trestných činů proti majetku a hospodářských), zatají tento příjem a nezdaní ho. Dřívější judikatura zde poukazovala na to, že „činnost nebezpečnou pro společnost nelze považovat za činnost, z níž plyne příjem jako základ pro vyměření daně zákonem výslovně označené“. Proto „zatajení zisku docíleného trestným činem nelze považovat za zkrácení daně“.[27] V pozdějších rozhodnutích se již argumentuje zákazem nucení k sebeobvinění, protože se zde objevuje konstatování, podle něhož zatajení příjmu docíleného trestným činem v daňovém přiznání a neodvedení daně z takového příjmu nelze posuzovat jako zkrácení daně (nyní ve smyslu § 240 tr. zákoníku). Pachatel by se tím nepřímo nutil k oznámení své vlastní trestné činnosti, což je v rozporu se zásadou, že k doznání nesmí být obviněný donucován žádným způsobem (§ 92 odst. 1 tr. řádu).[28] Tento právní názor pak opakovaně potvrdila i pozdější judikatura,[29] a to i pro případ, že jde o příjem z trestného činu lichvy (nyní podle § 218 tr. zákoníku), spočívající v tzv. lichvářském úroku z půjčky, včetně té jeho části, která by představovala obvyklý úrok.[30] Správnost uvedených závěrů pak nebyla zpochybněna ani tím, že i pachatelům trestného činu, z něhož pochází takový zatajený příjem (např. z trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku), finanční orgány dodatečně vyměřují daň z příjmů.
Na druhé straně byl v judikatuře zaujat právní názor, podle něhož jednání spočívající v tom, že pachatel zkrátil daň, kterou byl povinen odvést státu jako provozovatel podnikání, byť šlo o podnikání provozované bez potřebného povolení orgánu státní správy, lze posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (nyní podle § 240 tr. zákoníku), jestliže v době zkrácení daně již pachateli nehrozí trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného podnikání (nyní podle § 251 tr. zákoníku) vzhledem ke změně právního řádu, z níž vyplývá, že např. k podnikání nadále není třeba povolení, a pachateli byla tato skutečnost známa.[31]
V souvislosti s problematikou zákazu nucení k sebeobviňování se v praxi objevila otázka, zda z týchž důvodů, které vylučují, aby bylo zatajení zdanitelného příjmu pocházejícího z jiného trestného činu (např. z neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku) postihováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (viz výše citovanou judikaturu), není možný ani případný souběh takového jiného trestného činu s trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Jde tedy o to, jestli by vedením řádných (pravdivých, úplných) účetních a jiných dokladů a hrozbou trestního postihu za nesplnění této povinnosti nebyl pachatel, pokud spáchal i jiný trestný čin (např. zpronevěru podle § 206 tr. zákoníku, podvod podle § 209 tr. zákoníku), nepřímo nucen k oznámení své vlastní trestné činnosti a k doznání ohledně tohoto jiného trestného činu, o němž by svědčily právě doklady zařazené do účetnictví, které je pachatel povinen podle zákona vést a k němuž má přístup např. příslušný finanční úřad (podobně jako k nepravdivému, zkreslenému daňovému přiznání). Je třeba však dát za pravdu závěru, že nelze mechanicky uplatňovat uvedený právní názor vyplývající z judikatury k ust. § 240 tr. zákoníku též na ust. § 254 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž se zde uvádějí argumenty, proč je možný trestní postih podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, i když machinacemi v účetnictví pachatel zakrývá jiný trestný čin.[32] Tento názor byl potvrzen jedním z rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byl učiněn závěr, že souběh trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (dříve podle § 125 odst. 1 trestního zákona z roku 1961, nyní podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku) s trestným činem zpronevěry (dříve podle § 248 trestního zákona z roku 1961, nyní podle § 206 tr. zákoníku) není vyloučen, a to ani tehdy, jestliže smyslem zařazení nepravdivých nebo zkreslených účetních dokladů do účetnictví podnikatelského subjektu bylo zakrýt pachatelovu zpronevěru peněz tohoto subjektu. Hrozbou trestního postihu za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku zde totiž pachatel není nepřípustně nucen k doznání trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.[33]
3.4. Některé další případy zákazu nucení k sebeobviňování
Zajímavé otázky pak vznikají i v jiných případech, kde se předpokládá, že osoba obviněného (podezřelého) nebo jeho projevy budou zdrojem důkazních prostředků, a to i takových, které lze použít k jeho usvědčení. Jde např. o ust. § 93 odst. 2 tr. řádu, podle něhož platí, že je-li to třeba ke zjištění pravosti rukopisu, může být obviněný vyzván, aby napsal potřebný počet slov; k tomu nesmí být žádným způsobem donucován. Obviněný je ovšem povinen vždy strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost. Kdyby tedy byl obviněný nepřípustně nucen k poskytnutí srovnávacího vzorku rukopisu, byl by takový důkazní prostředek nepoužitelný právě pro porušení zákazu nucení k sebeobviňování, jelikož by šlo o jeho aktivní úkon, kterým by se mohl usvědčit. Na druhé straně obviněný, ale i kdokoli jiný, např. svědek či poškozený, může být za dodržení ust. § 114 odst. 2, 4 a 5 tr. řádu nucen, aby strpěl buď zkoušku krve, anebo jiný obdobný úkon či odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do jeho tělesné integrity. K úspěšnému provedení takového úkonu lze případně i překonat odpor podezřelého nebo obviněného; to neplatí, jde-li o odběr krve nebo podobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity. O tom všem musí být dotčená osoba poučena s upozorněním na následky nevyhovění podle § 66 tr. řádu.
Judikatura se zabývala i otázkou, za jakých podmínek je důkazně přípustné, aby obviněný poskytl vzorek svého hlasu při úkonu, o jehož průběhu se pořizuje zvukový záznam (§ 55b tr. řádu), a aby takový vzorek byl použitelný ke srovnání s hlasem zjištěným např. z odposlechu a záznamu telefonického rozhovoru podle § 88 odst. 1, 2 tr. řádu. Byl zde zaujat názor, že nerozhodne-li předseda senátu z důležitých důvodů jinak, pak podle § 55b odst. 1 tř. řádu se vždy pořizuje zvukový záznam o průběhu hlavního líčení. Jestliže obviněný byl v souladu s ust. § 33 odst. 1 tř. řádu řádně poučen o právu ve své trestní věci nevypovídat a poté při vědomí, že průběh hlavního líčení bude zvukově zaznamenán, rozhodl se sám vypovídat, tedy dobrovolně poskytl svůj hlasový vzorek. Proto nelze považovat za nezákonný postup soudu, který použije takto pořízený zvukový záznam zachycující hlasové projevy obviněného jako srovnávací materiál pro vypracování znaleckého posudku (z odvětví fonetika, oboru kriminalistická audioexpertiza) ke ztotožnění osoby, jejíž hlas byl opatřen odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu provedeným zákonným postupem podle § 88 tr. řádu. Takto opatřený posudek znalce je důkazem (důkazním prostředkem) použitelným v řízení před soudem (§ 89 odst. 2 tr. řádu).[34] Z tohoto rozhodnutí je třeba zdůraznit, že k tomu, aby zde nebyla pochybnost o porušení zákazu nucení k sebeobviňování, je třeba nejen náležité poučení obviněného, ale též jeho dobrovolná výpověď a vědomí, že je pořizován zvukový záznam příslušného úkonu.
3.5. Vztah práva odepřít výpověď a zákazu nucení k sebeobviňování
Judikatura obecných soudů k zákazu nucení k sebeobviňování, pokud se vztahuje k daňovým trestným činům, naznačuje obecnější problém, který je zatím částečně řešen jen ve zmíněné judikatuře Ústavního soudu, totiž jaký je vztah mezi právem odepřít výpověď („právem mlčet“) a zákazem nucení k sebeobviňování. K tomuto vztahu se zatím trestní judikatura neměla možnost přímo vyjádřit. Jak přitom poukazuje literatura,[35] poměr obou uvedených práv je složitý, protože se sice částečně překrývají, ale částečně jsou samostatná. Právo odepřít výpověď se vztahuje jednak na situaci, kdy se určitá osoba (podezřelý, obviněný) nechce doznat či obvinit sama sebe z trestného činu, ale též na případ, když tato osoba má jiný motiv nevypovídat, např. není ochotna spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, nechce obvinit jinou osobu apod. Na druhé straně zákaz nucení k sebeobvinění nezahrnuje jen právo mlčet a nevypovídat, ale též právo neposkytovat proti sobě ani jiné důkazy, než je vlastní výpověď, resp. doznání (např. věcné a listinné důkazy – viz ust. § 78 odst. 3 tr. řádu).
Jde tedy o to, zda a do jaké míry je obviněný (podezřelý) povinen poskytnout důkazy, které existují objektivně, nezávisle na vůli obviněného, např. v souvislosti s daňovými delikty zejména poskytovat účetní a daňové doklady či jiné listiny, které mohou svědčit o daňovém úniku. V tomto případě pak vystupuje do popředí otázka, jestli je přípustné nutit obviněného k aktivní součinnosti směřující k opatření takových důkazů svědčících proti němu nebo ho lze nutit jen k tomu, aby strpěl (pasivně) získání těchto důkazů orgány činnými v trestním řízení (např. odnětím věci, odebráním vzorků biologického materiálu apod.). Tím se zabývá jednak judikatura Evropského soudu pro lidská práva, na jejíž závěry publikované v literatuře pro stručnost odkazujeme,[36] a jednak již výše zmíněná judikatura českého Ústavního soudu. Z ní vyplývá, že obviněného (resp. podezřelého) lze nutit k tomu, aby pasivně strpěl určité úkony trestního řízení, jejichž výsledek ho může usvědčovat ze spáchání trestného činu, a to včetně tzv. neinvazivních zásahů (viz např. § 114 odst. 2 až 4 tr. řádu), ale nelze ho nutit k tomu, aby aktivně poskytoval orgánům činným v trestním řízení důkazní prostředky, které by ho mohly usvědčit ze spáchání trestného činu. Na druhé straně obviněnému nic nebrání v tom, aby dobrovolně poskytl i důkazní prostředek, k němuž jinak nemůže být nucen, pokud se domnívá, že je to v jeho prospěch, resp. může tak učinit, i když se tím dobrovolně usvědčí ze spáchaného trestného činu [např. z důvodu získání dobrodiní polehčující okolnosti podle § 41 písm. l) tr. zákoníku].
Autoři doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., působí na Vysoké škole finanční a správní Praha a na FSE UJEP v Ústí nad Labem a JUDr. František Púry, Ph.D., je předsedou trestního kolegia Nejvyššího soudu.
[1] E. Wagnerová, V. Šimíček, T Langášek, I. Pospíšil a kol.: Listina základních práv a svobod, Komentář, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012, str. 771.
[2] Viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Funke versus Francie z roku 1993, Saunders versus Spojené království z roku 1996 a Jalloh versus Německo z roku 2006.
[3] Jde např. o § 88 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (zákon č. 250/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů), § 53 až 55 správního řádu, § 18 odst. 5 energetického zákona nebo § 11 odst. 4 zákona o obecní policii (zákon č. 553/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
[4] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08.
[5] Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 451/04.
[6] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 58/2009-541, rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 80/2015-131, č. j. 15 Af 89/2015-144 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 34/2014-32.
[7] Ačkoli při podání vysvětlení nedochází per se k zásahu do práv, přiznal Ústavní soud i zde právo na právní pomoc (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 98/95).
[8] Pokud správní orgán využil záznam o podání vysvětlení, které bylo podáno před jiným správním orgánem, jako podklad získaný od jiného správního orgánu, byl tento postup po právu označen jako obcházení zákona (rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 17 A 48/2010-50). Na druhou stranu soudy nevyloučily, aby záznam byl použit jako jeden z podkladů pro rozhodnutí, který však musí být verifikován např. výpovědí svědka nebo listinou (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 155/2014-54).
[9] Jde o nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 190/01.
[10] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 36/2018-40.
[11] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08; viz též např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 38/2010-25, rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 30 A 12/2015-34 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 22 A 66/2014-24.
[12] H. Prášková: Nové přestupkové právo, Leges, Praha 2017, str. 39 a 40. Nesplnění této povinnosti není spojeno s žádnou přímou sankcí, může ovšem mít jiné důsledky, např. v tom, že účastník nebude moci důkaz, kterým disponuje, použít v odvolacím řízení tam, kde mu není ukládána povinnost, nebo se při nastalých průtazích dovolávat opatření proti nečinnosti.
[13] Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 126/2011-68; rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 204/2015-33; nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 552/05; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Allan versus Spojené království z roku 2012; zevrubně o tom pojednává B. Repík: K právu obviněného mlčet (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Allan v. Spojené království z 5. 11. 2002), Bulletin advokacie č. 1/2004, str. 36-39.
[14] Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 A 121/2015-61 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 118/2016-68; viz též P. Varvařovský: Ústavní soud k zákazu sebeobviňování, Právní fórum č. 8/2007, str. 121-123; P. Molek: Základní práva, Svazek první – Důstojnost, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 210; J. Herczeg: Zásada „nemo tenetur“ a práva obviněného v trestním řízení, Bulletin advokacie č. 1-2/2010, str. 38; M Škurek: Evropské správní právo trestní a postihování přestupků v ČR, Leges, Praha 2015, str. 118-120; nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/10.
[15] Viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 84/2018-33 a č. j. 2 As 254/2016-39; rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 A 93/2015-84; usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1736/17; dále též J. Jelínková: Kontrolní řád, Správní řád (vybraná ustanovení), Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 65 a 66. Lze se setkat též se stanovisky, že i v rámci kontroly je třeba poučit o možnosti odepřít aktivní součinnost a není možné použít jakýkoli nátlak, např. v podobě hrozby sankcí, k poskytnutí podkladů, které by mohly být využity v neprospěch kontrolovaného subjektu – viz J Morávek: K právu odepřít výpověď (součinnost) při státní kontrole, Zdravotnické fórum č. 8/2012, str. 31 a 32.
[16] Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 73/2016-40, rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 65 A 80/2016-28 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 73 A 50/2017-30.
[17] Nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/16; P. Mates: Přestupek provozovatele motorového vozidla, Bulletin advokacie č. 7-8/2018, str. 24-27.
[18] Viz rozhodnutí pod č. 38/1968-I. Sb. rozh. tr.
[19] Viz rozhodnutí pod č. 25/1990-III. Sb rozh. tr.
[20] Viz rozhodnutí pod č. 38/1968-II. Sb. rozh. tr.
[21] Viz rozhodnutí pod č. 39/1970 Sb. rozh. tr. a č. 25/1969 Sb. rozh. tr.
[22] Viz nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/2000.
[23] Tento závěr ovšem vycházel z dřívějšího znění ust. § 66 odst. 1 tr. řádu.
[24] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/01.
[25] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 431/04.
[26] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 255/05. K zákazu nutit obviněného k sebeobviňování se pak Ústavní soud vyjádřil v celé řadě dalších rozhodnutí, a to např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 29/2000, II. ÚS 118/01, I. ÚS 677/03, III. ÚS 451/04, III. ÚS 561/04, I. ÚS 402/05, II. ÚS 552/05, I. ÚS 636/05, I. ÚS 671/05, III. ÚS 644/05, III. ÚS 528/06, III. ÚS 655/06, II ÚS 79/07, II. ÚS 2369/08, ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS st. 30/10 a v usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/12.
[27] Viz rozhodnutí pod č. 85/1953 Sb. rozh. tr.
[28] Viz k tomu zejména rozhodnutí pod č. 53/1974 Sb. rozh. tr.
[29] Viz zhodnocení pod č. 29/1982, str. 221, a pod č. 1/1985, str. 24, Sb. rozh. tr.
[30] Viz rozhodnutí pod č. 30/2006 Sb. rozh. tr.
[31] Viz rozhodnutí pod č. 41/1998-II. Sb. rozh. tr.
[32] Viz P. Šámal, F. Púry, A. Sotolář, I. Štenglová: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 318 a 319.
[33] Viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 629/2006, publikované pod č. T 908. v sešitu 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006.
[34] Viz rozhodnutí pod č. 3/2011 Sb. rozh. tr.
[35] Viz B. Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha 2002, str. 186 a 187.
[36] Viz tamtéž, str. 185 a násl., obdobně též M. Králík, J. Svák: Evropský soud pro lidská práva: K právu neobvinit sebe sama, Soudní rozhledy č. 11/2007, str. 439.