Následující článek pojednává o teoretických východiscích práva obviněného hájit se v trestním řízení i vědomým uváděním nepravdivých skutečností a jejich praktických mezích. Analyzuje relevantní lidskoprávní požadavky, všímá si relevantních pasáží některých zahraničních právních úprav a zabývá se i historickým účelem imunity obviněného vůči trestnému činu křivé přísahy a teleologickými závěry jeho současné podoby. Jelikož tato otázka nebyla dosud komplexně řešena rozhodovací praxí, článek ústí formulováním možných přístupů, jež nabízí k možnému použití aplikační praxi.

Součástí standardního poučení obžalovaného před zahájením jeho výslechu dle § 91 odst. 1 věty první zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), bývá upozornění, že kromě toho, že obžalovaný nesmí jiného křivě nařknout ze spáchání trestného činu, čímž by se vystavil riziku trestního stíhání pro trestný čin křivého obvinění dle § 345 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), se může hájit víceméně jakýmkoliv způsobem. Předsedové a předsedkyně senátů, kterým důsledné plnění poučovací povinnosti zvláště leží na srdci, k tomu občas ještě na vysvětlenou dodávají, že pokud tedy obžalovaný nikoho nepravdivě neobviní ze spáchání trestného činu, může při své obžalobě i lhát. Mezi sepsáním tohoto článku a jeho otištěním však prošla novela tr. řádu provedená zákonem č. 287/2018 Sb., která zavádí povinnost poučit obviněného i o možných následcích pomluvy.

Cílem tohoto článku je proto analýza obsahu onoho výše uvedeného pojmu „víceméně jakýmkoliv způsobem“, resp. jeho hranic.

Z tohoto článku budiž dopředu vyloučeny ty trestné činy, u nichž v tomto směru není pochyb.[1] Tento článek tedy budiž zúžen pouze na ty trestné činy, jichž by se obviněný mohl dopustit tím, že by v rámci své taktiky obhajoby lhal.[2]

Aby bylo možné dobrat se podložených závěrů, bude třeba analyzovat teoretický přístup k právu obviněného lhát v rámci své obhajoby, zejména jeho limity a důvody, které právě k jejich vytyčení vedly. Tento článek má tedy ambici odpovědět na otázku, co určuje limity práva obviněného lhát při své obhajobě.[3]

Tato otázka je významná zejména z hlediska praktického, neboť přesná znalost hranice mezi legitimní (či přinejmenším alespoň ještě legální) obhajobou a trestní odpovědností za trestný čin je nezbytná pro volbu vhodné taktiky obhajoby,[4] a tedy by měla být samozřejmou součástí znalostí každého obhájce.

1. Účel trestního řízení a právo na obhajobu

Cílem práva na obhajobu je zabezpečit, aby byly zjištěny všechny skutečnosti ve prospěch obviněného a aby k nim při rozhodování bylo náležitým způsobem přihlédnuto.[5] Právo obviněného hájit se „víceméně jakýmkoliv způsobem“ je tedy důležitou součástí práva na spravedlivý proces v jeho specifické vrstvě práva na obhajobu, tedy práva disponovat takovými procesními prostředky, které jsou v obecné rovině (nikoliv tedy i v každém jednotlivém případě) způsobilé pro obviněného pozitivně ovlivnit průběh či výsledek trestního řízení.

Realizace tohoto práva tak výrazně přispívá k dosažení účelu trestního řízení ve smyslu obecného nazírání na něj. Pro společnost vyznávající hodnoty právního státu tak účelu trestního řízení není dosaženo tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení (dále jen „OČTŘ“) pachatele „dostaly“ za každou cenu, per fas et nefas, ale toliko tehdy, jestliže bylo výsledku v podobě odsuzujícího rozsudku či jiné trestněprávní reakce dosaženo při plném šetření jeho ústavně zaručených základních práv, byť tento požadavek do značné míry může oslabovat efektivitu činnosti OČTŘ v jejím ryze pragmatickém pojetí.[6] Dílčí účely trestního řízení je proto vždy třeba nutno vzájemně vyvažovat.[7]

1.1 Základní východiska rámce taktiky obhajoby požívající lidskoprávní ochrany

Co se týče možných taktik obhajoby, nalézáme v různých lidskoprávních dokumentech zpravidla v úpravě práva na spravedlivý proces, potažmo specificky práva na obhajobu v trestních věcech, na univerzální,[8] regionální,[9] unijní[10] a ostatně i na domácí úrovni[11] toliko obecné formulace zajišťující osobě, proti níž bylo vzneseno obvinění či proti níž je vedeno trestní řízení, právo se hájit bez výslovné detailní úpravy jednotlivých přípustných či zaručených taktik obhajoby. To platí s výjimkou „nulové“ obhajoby, tj. práva nevypovídat a aktivně ničím nepřispívat ke svému obvinění, která je v některých z těchto dokumentů expressis verbis umožněna.[12]

Ve vztahu k Úmluvě bylo právo mlčet či obecněji nepřispívat aktivně ke svému obvinění bezpečně dovozeno až judikaturně.[13] Co se týče aktivních taktik obhajoby, lidskoprávní ochrany vcelku konsensuálně požívá možnost hájit se předkládáním důkazů a výslechem svědků, kontradiktornost řízení před soudem, možnost reagovat na vše, co dotyčnému obviněnému veřejná žaloba klade k tíži, atd., tedy v zásadě obhajoba, která má umožnit obviněnému obeznámit soud se všemi skutkovými okolnostmi, které jsou mu ku prospěchu.

Dlužno však podotknout, že implicite je v této koncepci aktivní taktiky obhajoby, jež požívá lidskoprávní ochrany, počítáno s tím, že ty skutkové okolnosti jsou pravdivé. Zcela základním východiskem v této souvislosti je, že na univerzální, ale ani na regionální či unijní úrovni neexistuje lidskoprávní požadavek na umožnění obviněnému v rámci své obhajoby lhát. To je dáno zejména rozličností právních kultur střetávajících se v našem civilizačním okruhu, kdy např. angloamerická právní kultura zná institut tzv. křížových výslechů, v jejichž rámci se mimo jiné hledí na obviněného jako na svědka i v tom ohledu, že může být trestně odpovědný i za křivou výpověď.[14] Dokladem toho je ovšem i možná trestní odpovědnost za křivé obvinění, jež může spáchat i obviněný, kterýžto trestný čin je obecně rozšířen.[15]

K limitům hájit se lží se v zásadě ESLP vyjádřil jen velice skoupě. V rozsudku Brandstetter proti Rakousku formuloval tezi, že právo na obhajobu dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy nezaručuje obviněnému právo užít při obhajobě jakýkoliv argument. V zásadě tak členským státům nic nebrání ve vyvozování trestní odpovědnosti za nepravdivé výroky v rámci obhajoby, které zakládají trestný čin a které očerňují třetí osobu tak, že by proti ní mohlo být zahájeno právní řízení (zde disciplinární).[16] Současně však ESLP dodal, že k porušení práva na obhajobu by mohlo dojít, jestliže by vnitrostátní praxe byla tak přísná, že riziko následného trestního řízení pro pomluvu by ve skutečnosti stěžovateli zabraňovalo v účinné obhajobě, či kdyby byl při výkonu své obhajoby v původní trestní věci zastrašován možným následným zahájením trestního řízení pro pomluvu.[17]

Lze tedy shrnout následující východisko z hlediska lidskoprávní ochrany taktik obhajoby: minimem dovoleného penza taktik obhajoby je umožnit obviněnému obhajovací taktiku založenou na mlčení a obhajovací taktiku založenou na možnosti napadat důkazy předkládané veřejnou žalobou či jiným orgánem, vyjadřovat se k nim, předkládat vlastní důkazy atd., tedy založenou buď na čistém zpochybnění či negaci skutkové verze kladené mu za vinu, případně procesního postupu, jakým k ní bylo dospěno, nebo na prezentaci a podporování vlastní skutkové verze, je-li založena na pravdě. Obhajovací taktika, která by byla založena na lži, lidskoprávní ochrany jako taková nepožívá.

1.2 Konstrukce trestní neodpovědnosti za křivou výpověď a trestní odpovědnosti za křivé obvinění

K vytvoření obecných limitů práva lhát při své obhajobě jsou pro nás tedy lidskoprávní dokumenty nedostatečným referenčním rámcem, a tedy bude třeba přistoupit k nim z jiného úhlu pohledu.

V první řadě lze bezpečně uzavřít, že obviněný má právo lhát tam, kde touto skutečností nenaplňuje žádnou skutkovou podstatu trestného činu. Tímto „nekvalifikovaným“ lhaním se nedopouští ani porušení žádného z ustanovení tr. řádu, který po obviněném nevyžaduje, aby uváděl pravdu a nic nezamlčoval, tedy obviněný nejedná dokonce ani protiprávně, neboť se uplatní čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. Za zmínku stojí, že toto řešení je obdobné i v jiných státech kontinentální Evropy.[18] Inverzní úvahou tak dosáhneme nemilosrdného logického závěru, že v tomto východisku se obviněný může zásadně dopustit lhaním všech trestných činů, jejichž skutkové podstaty tím naplní.

Zaměříme-li se na důvody, proč zákonodárce v těchto ostatních případech obviněného z trestní odpovědnost nevylučuje, zpravidla zjistíme, že materiálním důvodem je zásah do práv a svobod jiných osob či do jiných chráněných zájmů, který při porovnání s právem obviněného na obhajobu nabývá vrchu. Proti této argumentaci svědčí však velmi pádná námitka, že totéž přece platí i o trestném činu křivé výpovědi, a přesto je z trestní odpovědnosti za něj obviněný vyňat.

Existuje však i jiné než ryze pozitivistické východisko, v němž právo lhát vyvěrá z práva na obhajobu obviněného, a tedy i v případech, v nichž by lží naplnil formálně skutkovou podstatu příslušného trestného činu, nebude za něj trestně odpovědný, neboť výkon práva na obhajobu zde zafunguje jako okolnost vylučující protiprávnost v zákoně neuvedená.

Pro doklad tohoto tvrzení lze poukázat na polskou rozhodovací praxi. Byť totiž polský trestní zákoník v čl. 234 zakotvuje trestný čin falešného obvinění s textací v relevantních aspektech srovnatelnou s úpravou českou či např. německou nebo francouzskou,[19] rozhodovací praxe zde přinesla pozoruhodný závěr, že tohoto trestného činu se nemůže obviněný dopustit tehdy, spáchal-li jej toliko v mezích své vlastní obhajoby, tj. bylo-li by jeho jediným cílem odvrátit od sebe podezření falešným obviněním jiné osoby. Pokud by však sledoval tímto falešným obviněním jiný cíl, vykračující z mezí jeho obhajoby, tohoto trestného činu se dopustit může.[20]

Toto východisko by nám umožňovalo podstatně širší pole pro argumentaci, a je tedy záhodno zabývat se tím, zda by bylo možné je přenést do podmínek České republiky. Odkazované rozhodnutí polského Nejvyššího soudu je však bohužel poněkud strohé co do bližšího odůvodnění, proč je třeba i křivé obvinění v zájmu odvrácení konstatování viny své osoby považovat za součást práva na obhajobu, garantovaného snad ve všech státech našeho civilizačního a právně-kulturního okruhu na ústavní úrovni, nota bene jako součást absolutní.

2. Důvody pro trestní neodpovědnost obviněného za křivou výpověď

Jak shora uvedeno, právo obviněného lhát není požadavkem lidskoprávním. Trestní odpovědnost obviněného za křivou výpověď je pak vyloučena konstrukcí skutkové podstaty dle § 346 odst. 2 tr. zákoníku, stejně jako v mnoha dalších evropských státech. Tato konstrukce se příliš nelišila ani od § 175 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném k 31. 12. 2009, jakož ani od § 161 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném k 31. 12. 1961. Je tedy namístě zkoumat, jaké důvody zákonodárce k zavedení právě této konstrukce vedly.

2.1 Historický pohled

Předchozí úprava sahající až do dob rakouského mocnářství se nesla v podobném duchu, kdy § 199 písm. a) ve spojení s § 197 zák. č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění platném a účinném k 31. 7. 1950, upravoval jako zvláštní druhy podvodu zločin křivé přísahy a křivého svědectví. Křivé přísahy se sice podle textu zákona dopouštěl ten, kdo se ke křivé přísaze nabídl či kdo ji skutečně vykonal před soudem ve své vlastní věci, tak ovšem bylo možné tento trestný čin spáchat jedině v civilním řízení.[21] Ačkoliv při výslechu před vyšetřujícím soudcem byl obviněný nabádán dle § 199 odst. 1 tehdejšího trestního řádu, aby vypovídal pravdu, nebyl nucen tak činit.[22] V poučení před jeho výpovědí v nalézacím řízení již tento apel chybí zcela, a byť tedy právo obviněného hájit se i nepravdou nebylo výslovně v textu zákona přiznáno,[23] křivého svědectví se obviněný v trestním řízení dopustit nemohl.[24]

V této souvislosti není bez zajímavosti, že jedna (následně stažená) osnova trestního zákona rovněž rozšiřovala trestnost i na případy nedbalostní křivé přísahy a křivé výpovědi.[25]

Již z této historickoprávní črty, jakož i ze srovnání s některými dalšími kontinentálními zahraničními úpravami, plyne vcelku jednoznačně, že konstrukce trestného činu křivé výpovědi tak, aby nedopadala na obviněného, není žádným „kouzlem nechtěného“, tedy pravou mezerou v zákoně, nýbrž že je jí sledován určitý specifický účel.

2.2 Účel historické konstrukce

Dobrat se formulace tohoto účelu je poměrně nesnadné, neboť historické pozadí utváření tohoto stavu je složité a v mnohém se již nepodobá tomu, čemu jsme uvykli ve 21. století. Od dob práva středověkého až do roku 1950 hrála na našem území ústřední roliv procesním právu přísaha. A. Miřička nastiňuje vývoj tohoto institutu tak, že původně šlo o procesní obranu proti žalobě, kdy žalovaný přísahou stvrzoval, že je nevinen (šlo zde o tzv. ordál přísahou), následně byl recipován právem církevním a inkvizičním v podobě tzv. očišťovací přísahy, jež byla subsidiárním důkazním prostředkem, kdy k jejímu pronesení byl obviněný nucen, nebyly-li důkazy proti němu dostatečné, přičemž se objevovalo i tzv. juramentum de veritae dicenda, tedy přísaha obviněného před výslechem, že bude mluviti pravdu „zřejmý to druh morální tortury“.[26]

Do přísahy byli předběžně v civilních věcech bráni svědci, strany sporu jen výjimečně, zpravidla se to týkalo situací důkazní nouze, kdy strany sporu, resp. jednotliví účastníci mohli „zvýšit sázku“ a pokusit se přesvědčit soud o pravdivosti svých tvrzení tím, že před ním stvrdili, že jsou ochotni nést i trestní odpovědnost, prokázalo-li by se, že tato tvrzení jsou nepravdivá. Takto bylo na institut přísahy také nazíráno, klíčovým atributem trestnosti bylo porušení přísahy, nikoliv sama skutečnost, že je vypovídána nepravda.

První obecně udávaný důvod, proč obviněný nemá být trestán za křivou výpověď, byl tedy spatřován v tom, že z obviněného se stala strana trestního řízení, přestal tedy být pouhým nositelem důkazu, tedy svědkem, jehož by bylo moci neomezeně vzíti do přísahy.

Toto vysvětlení je ovšem ryze formální. Přehlíží skutečnost, že tyto dvě kategorie se nevylučují, a tak i dnes obviněného stále považujeme jak za stranu trestního řízení, tak za nositele důkazu (a mimoto ještě za předmět výkonu rozhodnutí).[27] Postavení strany přitom není samoúčelné, ale má pouze zajistit obviněnému právo na obhajobu.[28]

Věcnými argumenty proti přísežné výpovědi obviněného, resp. proti jeho trestní odpovědnosti za křivou výpověď, bylo, že by se tak zbavoval možnosti vyjádřit se k obžalobě nepřísežně, že by tím bylo na něj de facto přenášeno důkazní břemeno a že nevyužitím tohoto práva bude obviněný vystaven riziku, že z toho budou soudci vyvozovat pro něho nepříznivé závěry.[29]

Stvrzování svědectví přísahou se od svědků vyžadovalo až do nástupu socialismu, jehož procesní předpisy institut přísahy nepřevzaly, neboť „jejím účelem je využít náboženského přesvědčení drobných nábožensky založených lidí“, přičemž v socialis­tickém trestním řízení se za účinnější záruku pravdomluvnosti považovala „vysoká morální uvědomělost občanů a výchovný vliv soudců“.[30] Může nás těšit, že „vysoké morální uvědomění občanů“ se nesnížilo a „výchovný vliv soudců“ nezeslábl ani po tzv. sametové revoluci, a tak porevoluční zákonodárce až dosud nepovažoval za nutné znovu institut přísahy do procesních předpisů navrátit. 

2.3 Kontext historické konstrukce

Je nepochybné, že historicky je účel vyloučení trestní odpovědnosti obviněného za křivou výpověď reakcí na postavení obviněného v původním, ještě nereformovaném inkvizičním procesu, v němž roli obhájce vykonával sám soudce a veřejný žalobce v jedné osobě a v němž obviněný nebyl vnímán jako strana řízení a neměl prakticky žádnou efektivní možnost své obhajoby.[31] Právě rozdíl mezi „postavením“ coby předmětu důkazu a coby procesní strany je v tomto směru klíčový.

Pozdější vývoj, nesoucí se zejména pod vlivem humanistických ideálů velké francouzské revoluce,[32] přinášel obviněnému alespoň formální možnost ovlivnit řízení ve svůj prospěch. Z tohoto důvodu bylo obviněnému přiznáno, alespoň tedy v nalézacím řízení před soudem, postavení strany.

Domnívám se však, že tyto požadavky, které ostatně v ničem nepozbyly své platnosti až do dnešních dní, nevyžadují jen, aby obviněný nebyl podroben povinnosti aktivně usvědčovat sám sebe, aby na něj nebylo přenášeno důkazní břemeno, či dokonce jen aby měl formálně postavení strany řízení, nýbrž rovněž aby obviněný nebyl odrazován od aktivního vedení své obhajoby rizikem trestní odpovědnosti právě za tuto aktivitu.

Zjednodušeně řečeno, nevinný obviněný[33] nesmí být v důsledku nevhodně nastavené právní úpravy v pozici, v níž by pro něj bylo výhodnější vzíti vrabce v hrsti v podobě trestní odpovědnosti za čin, jejž nespáchal, než honiti holuba na střeše svého úplného očištění s nebezpečím, že ten ulétne a takovému obviněnému zůstane v ruce trestní odpovědnost za čin, který nespáchal, a ještě za čin, jehož se dopustil ve snaze svou nevinu za první uvedený čin prokázat.

2.4 Konsekvence historické konstrukce a jejích důvodů pro současnost

Především právě tímto důvodem si vysvětluji historické vyloučení obviněného z trestní odpovědnosti za křivou výpověď v kontinentální moderní právní kultuře. Rozhodujícím je z mého pohledu tedy materiální rozměr tohoto vynětí, sloužící k umožnění aktivní obhajoby bez obav z následků.

Tento důvod po mém soudu sleduje jako své primární účely umožnění aktivní obhajoby nevinnému obviněnému a obviněnému pachateli, který usiluje o to, aby byl potrestán jen za to a takovým způsobem, jak mu náleží. Jen „vedlejším produktem“ je pak skutečnost, že je tím umožněno využití těchto možností i obviněným pachatelem, který usiluje o to, aby byl potrestán v menším rozsahu či mírněji, než jak mu náleží.

Zde vysvítá další poměrně zásadní poznatek – zajištění požadavků na umožnění aktivní obhajoby si žádá, aby obviněný nebyl sankcionován za lži uvedené v souvislosti s dokazovaným skutkem, neboť právě ten je v průběhu řízení teprve rekonstruován, k čemuž může aktivní a bez obav učiněná výpověď obviněného napomoci, přičemž v danou chvíli nelze ještě rozhodnout, zda obviněný tento účel naplňuje či zda naopak lže a snaží se dosáhnout zmaření tohoto účelu.

Tato teze podporuje i skutečnost, že o trestní neodpovědnosti obviněného v tomto kontextu je možné uvažovat toliko co do trestných činů, jejichž podstatou je lež, nikoliv však již co do trestných činů, jejichž podstatou je brachiální násilí (vražda svědka či soudce, zničení důkazu atd.), neboť tyto trestné činy se nutně neváží ke skutkovému stavu ustalovanému procesem dokazování.

Z výše uvedeného vyplývají dvě vcelku zásadní konkluze – za prvé, právo na obhajobu není samoúčelné a jeho účelem není umožnit pachateli vyhnout se trestní odpovědnosti, přičemž dojde-li k takové situaci, jde pouze o nahodilý důsledek naplnění hlavního účelu; za druhé, materiální důvod vynětí obviněného z okruhu způsobilých pachatelů trestného činu křivé výpovědi může nastat i u jiných trestných činů, jejichž podstatou je využití lži, jestliže se váží k tomu stejnému skutkového stavu, který je zjišťován v trestním řízení, v souvislosti s nímž k jejich spáchání došlo.

3. Další srovnatelné skutečnosti

Otevírá se zde však ještě jedna otázka – existují i nějaké jiné skutečnosti, které jsou z hlediska naplnění účelu trestního řízení srovnatelné svým významem se zjišťováním skutkového stavu, o něž by bylo záhodno druhý zde učiněný závěr doplnit? Mám zde na mysli zejména skutečnosti procesního charakteru, typicky související s postupem orgánů činných v trestním řízení a s tím, zda tento postup byl v souladu s právem či nikoliv.

Situace, v nichž se obhajoba snaží prokázat (či alespoň tvrdí), že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se svými povinnostmi v neprospěch obviněného, se v aplikační praxi vyskytují pravidelně. I když takové tvrzení nebude podřaditelné pod křivé obvinění z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, např. tvrdil-li by obviněný, že státní zástupce či policejní orgán porušili své povinnosti, čímž mu způsobili újmu v důsledku své totální nekompetentnosti a neznalosti, nebylo by však vyloučeno takové jednání obviněného subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu pomluvy dle § 184 tr. zákoníku.

V těchto situacích sice rozhodné skutečnosti nesouvisejí se skutkem, pro nějž se řízení vede, velmi citelně se však dotýkají dosažení účelu trestního řízení, neboť souvisejí přímo s řádností jeho průběhu. I zde tak vzniká riziko, že obviněný bude stát před stejným dilematem, jaké bylo popsáno výše.

4. Shrnutí možných přístupů

Lze tedy shrnout, že existují v zásadě tři základní přístupy k problematice přípustnosti lží v rámci aktivní obhajoby obviněného:

• za prvé, její meze určuje pozitivní právo, a kdykoliv je obviněný překročí, nese trestní odpovědnost (dále jen „přístup I“);
• za druhé, její meze jsou určeny skutkem, který je předmětem daného trestního řízení. Pokud se případné lži od něj neodchýlí, pokrývá jejich beztrestnost právo na obhajobu obviněného, i když tím dojde k naplnění formálních znaků skutkové podstaty některého z trestných činů. V takovém případě trestnost vylučuje výkon práva obviněného, a to dokonce práva základního, ústavně zaručeného (dále jen „přístup II“);
• za třetí, právo na obhajobu pokrývá i taková naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, při nichž se lež nevztahuje přímo ke skutku, který je předmětem trestního řízení, ale i k procesním aspektům, pokud mohou mít vliv na dosažení účelu trestního řízení (dále jen „přístup III“).

Ve všech třech těchto možných přístupech tak trestnost není vyloučena ve vztahu k tvrzením nikterak nesouvisejícím s trestním řízením (např. pokud by obviněný v rámci své výpovědi odbíhal od tématu a očerňoval své politické či obchodní oponenty).

Naopak rozdílné jsou tyto tři koncepty nejen z hlediska svého rozsahu, ale i z hlediska míry diskrece, kterou má rozhodující orgán, zejména soud. To není nic překvapivého ani objevného, neboť první koncept nevyžaduje žádnou úvahu nad rámec toho, zda byly či nebyly naplněny znaky skutkové podstaty, zatímco ve druhých dvou je nutné zvažovat, zda se daná lež vyskytuje ještě v „povoleném“ prostoru či nikoliv.

Ostatně zabýváme-li se nyní tímto zvažováním, dospíváme k závěru, že by druhý a třetí výše naznačený přístup bylo možné modifikovat ještě čtvrtým přístupem, v němž by neplatila beztrestnost obecně, ale ad hoc v každém konkrétním případě by musel rozhodující orgán poté, co by dospěl k závěru, že formální znaky příslušné skutkové podstaty byly naplněny, zvažovat, zda v konkrétním případě převažoval zájem obviněného na své aktivní obhajobě nad ochranou zájmu třetích osob (dále jen „přístup IV“).

Výraznou nevýhodou tohoto přístupu je, že je nutně spojen s vysokou mírou právní nejistoty, kterou přenáší na obviněného. Ten musí v určitou chvíli učinit zásadní rozhodnutí z hlediska taktiky své obhajoby, zda sdělí příslušným orgánům informace, o nichž ví, že je možná nebude schopen prokázat a že se vystavuje riziku, že někdo jiný bude schopen sice zmanipulovaně, ale přesvědčivě prokázat opak, a pro takový případ v danou chvíli nemůže předvídat, jak následně rozhodující orgán tento jeho postup z hlediska tohoto vyvažování zájmů posoudí. Na druhou stranu, přístup IV je v porovnání se všemi třemi předchozími flexibilnější a umožňuje v individuálních případech zmírnit extrémní dopady kteréhokoliv z nich.

Byť je tento teoretický výklad značně koncizní a schematický a nezaobírá se mnoha dalšími možnými přístupy a aspekty (např. opomíjí zabývat se tím, zda právo lhát při své obhajobě nevyplývá přece jen z lidskoprávních požadavků jako něco, co vyplývá z přirozeného lidského pudu sebezáchovy či z přirozené lidské tendence hájit se proti jakémukoliv vnějšímu zásahu, subjektivně pociťovanému jako nepříznivý bez ohledu na jeho morální hodnocení), mám za to, že základní rozhraní možných přístupů k trestným činům, jichž se obviněný může dopustit lhaním, a jejich kombinací poskytuje. Pozornost si zasluhují nepochybně i jednotlivé trestné činy, které zde připadají v úvahu, to je ovšem úlohou pro samostatný článek, neboť jejich zpracování si vyžaduje text širšího rozsahu.

Závěr

Tento článek si vytyčil za cíl odpovědět na otázku, co určuje limity práva obviněného lhát při své obhajobě. Vyšel z rozboru mezí práva na obhajobu obecně tak, jak je vytyčují mezinárod­něprávní dokumenty, s nimiž pak porovnal aktivní obhajobu uváděním vědomě nepravdivých údajů, přičemž dospěl k důležitému zjištění, že z judikatury ESLP žádná garance práva na takovou obhajobu neexistuje. Následně se zabýval konstrukcí trestných činů křivé výpovědi a křivého obvinění, jakož i důvody, které zákonodárce vedly k tomu, že první z těchto trestných činů obviněný v rámci své obhajoby spáchat nemůže, zatímco druhý ano. Článek ústí na základě všech těchto poznatků k formulování čtyř možných východisek k přístupu k trestní odpovědnosti obviněného za lži uváděné v rámci jeho obhajoby.[34]

 

Autor JUDr. Jan Provazník, Ph.D., působí na Právnické fakultě MU v Brně a jako asistent místopředsedy Ústavního soudu.

---

[1] Srov. např. V. Mandák: Meze trestní obhajoby – nástin základních otázek, Bulletin advokacie č. 10/2003, str. 29.

[2] Ačkoliv filozoficky je koncept lži nepochybně mnohovrstevnatý a podstatně komplexnější, v tomto článku budiž za lhaní považováno vědomé uvádění nepravdivých tvrzení či naopak zamlčení skutečností, u nichž komunikační partner vzhledem ke kontextu očekává, že je mluvčí, zná-li je, uvede, za účelem přimět adresáta těchto tvrzení či tohoto mlčení k jiné reakci, než k jaké by přistoupil v případě, že by mu byl znám skutečný stav věcí.

[3] Tohoto pojmu budu dále užívat ve smyslu § 12 odst. 7 tr. řádu, tedy bez ohledu na to, v jakém procesním postavení se dotyčná osoba právě nachází.

[4] K pojmu srov. V. Ševčík: Taktika obhajoby (prvá část), Bulletin advokacie č. 9/2001, str. 50 a násl.

[5] D. Císařová, T. Gřivna in J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna a kol.: Trestní právo procesní, 6. aktualizované vydání, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 93.

[6] Srov. např. J. Musil in P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta: Trestní právo procesní, 4. přepracované vydání, Wolters Kluwer, Praha 2013, str. 9.

[7] J. Kmec in J. Fenyk, A. Draštík a kol.: Trestní řád, Komentář, I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 4.

[8] Srov. čl. 10 a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen „Deklarace“) či čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“).

[9] Srov. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

[10] Srov. čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU“).

[11] Srov. čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

[12] Srov. čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu, čl. 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady ze (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, a čl. 40 odst. 4 Listiny.

[13] K této otázce existuje poměrně rozsáhlá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), z níž lze odkázat příkladmo jen na některé rozsudky, na jejichž základě se buď tato doktrína začala rozvíjet, nebo na něž se sám ESLP v obdobných příkladech dodnes odkazuje – např. rozsudky velkého senátu ESLP ze dne 25. 2. 1993 ve věci Funke proti Francii, stížnost č. 10828/84, bod 44; ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray proti Spojenému království, stížnost č. 18731/91, bod 45; ze dne 17. 12. 1996 ve věci Saunders proti Spojenému království, stížnost č. 19187/91, bod 68, aj.

[14] Např. J. A. Shellenberger: Perjury Prosecutions After Acquittals: The Evils of False Testimony Balanced Against The Sanctity of Determination of Innocence, Marquette Law Review č. 4/1988, str. 708.

[15] Jen namátkou srov. např. § 164 německého trestního zákoníku, trestný čin lze mimo jiné spáchat i tím, že pachatel vytváří indicie, které od něho odvádějí podezření k jiné osobě – srov. např. W. Joecks: Strafgesetzbuch, Studienkommentar, C. H. Beck, Mnichov 2007, str. 289; § 303 švýcarského trestního zákoníku, dle nějž není obecně vzato skutečnost, že se tohoto činu dopustí podezřelý v rámci své obhajoby, žádným důvodem k vyloučení protiprávnosti – srov. rozhodnutí švýcarského spolkového soudu ze dne 1. 12. 2005, 6S:96/2005, BGE 132 IV 20, část 4.4; § 297 rakouského trestního zákoníku – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Rakouska ze dne 4. 9. 1984, sp. zn. 9 Os88/84; § 345 slovenského trestního zákona – viz k tomu např. O. Laciak in E. Burda a kol.: Trestný zákon, Komentár, C. H. Beck, Praha 2011, str. 1132.

[16] Rozsudek ESLP ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, stížnosti č. 11170/84, 12876/87, 13468/87, bod 52. Opomíjenou, ale pro předmět tohoto článku zásadní otázkou, již ESLP v tomto případě rovněž řešil, bylo odsouzení stěžovatele pro pomluvu, jíž se měl dopustit na konto inspektora, který na jeho vinici provedl kontrolu kvality vína, což vyústilo v trestní řízení proti stěžovateli, v němž byl odsouzen za ředění vína vodou. Součástí obhajoby stěžovatele bylo nařčení inspektora z toho, že své povinnosti provedl neřádně, kvůli čemuž kontrolní vzorky vykazovaly nesprávné hodnoty. Pomluva vůči inspektorovi tak byla integrální součástí původní obhajoby v trestním řízení o kažení vína a stěžovatel pak za ni byl ještě odsouzen v samostatném následném trestním řízení.

[17] Brandstetter proti Rakousku, bod 53.

[18] Srov. např. devátý oddíl zvláštní části německého trestního zákoníku, který sice pracuje s několika různými variacemi tohoto trestného činu (např. křivá výpověď bez přísahy a s přísahou, nedbalostní varianta křivé výpovědi pod přísahou atd.), pokaždé se však týkají pouze procesního postavení svědka či znalce; § 297 rakouského trestního zákoníku, kde se dokonce výslovně uvádí, že pachatel nesmí být procesní stranou; § 307 švýcarského trestního zákoníku, který je adresován toliko svědkům, znalcům, překladatelům a tlumočníkům; nutno zde poukázat i na to, že švýcarská právní úprava zná i trestný čin křivé výpovědi procesní strany dle § 306, zde se však výslovně hovoří toliko o straně v civilním řízení; čl. 434-13 a 434-14 francouzského trestního zákoníku, kde sice není obsažena limitace na určité procesní postavení, ale limitace svědectvím (témoignage), jímž se rozumí pro účely těchto trestných činů svědectví pod přísahou, pod níž vypovídají jen svědci (v různých druzích francouzského trestního řízení srov. čl. 103, 153, 331 a 437 francouzského trestního řádu), a to ještě jen někteří (srov. M. L. Rasat: Droit pénal special, Infractions du Code pénal, 7. vydání, Dalloz, Paříž, str. 1042 a násl.) – obviněného tedy za „neupřímnost“ trestně postihnout nelze (srov. B. Bouloc: Procédure pénale, 25. vydání, Dalloz, Paříž 2016, str. 664); či čl. 232 polského trestního zákoníku, který sice rovněž není omezen na určitou procesní pozici, nicméně je limitován určitým důkazním prostředkem, tj. svědeckou výpovědí (zeznanie podle čl. 177 a násl. polského trestního řádu), který je nutné odlišovat od výpovědi obviněného (wyjaśnienie) dle § 175 a 176 polského trestního řádu.

[19] Čl. 234 polského trestního zákoníku (v neodborném autorově překladu): „Kdo před orgánem určeným ke stíhání či rozhodování ve věcech trestných činů, včetně daňových trestných činů, přestupků, daňových přestupků či disciplinárních provinění, falešně obviní jinou osobu ze spáchání těchto zakázaných činů či disciplinárních deliktů, podléhá pokutě, trestu omezení či zbavení svobody do dvou let.“

[20] Usnesení polského Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. I KZP 49/05 (OSNKW 2006/2/12), či rozsudek polského Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. V KK 233/13.

[21] A. Miřička: Trestní právo hmotné, Část obecná i zvláštní, Všehrd, Praha 1934, str. 221 a násl.

[22] J. Mellan: Trestní řízení v praksi, A. Hubínek, nové právnické knihkupectví, antikvariát a nakladatelství, Praha 1941, str. 64.

[23] Tamtéž, str. 404.

[24] J. Kallab, V. Herrnritt: Trestní zákony československé platné v Čechách a v zemi Moravskoslezské, Československý kompas, Praha 1933, str. 198, bod 17 a 18, či J. Kallab: Učebnice trestního řízení platného v Čechách a v zemi Moravskoslezské, hledě k osnově sjednoceného trestního řádu československého z roku 1929, Československý akademický spolek Právník, Brno 1930, str. 143. Jedním dechem však J. Kallab ve druhém citovaném díle dodává, že to neznamená, že by se obviněný nemohl dopustit nepravdivou výpovědí jiného trestného činu, např. utrhání na cti.

[25] J. Štolla: O křivé přísaze a křivé výpovědi dle osnovy trestního zákona z r. 1891 – dokončení, Právník, 1892, roč. 31, str. 726.

[26] A. Miřička: Přísaha obviněného v trestním řízení, Právník, 1932, roč. 51, sešit III., str. 74.

[27] Tamtéž, str. 75; A. Ráliš: Soudní výslech obviněného podle osnovy čsl. trestního řádu, Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, Bratislava 1932, str. 7.

[28] A. Ráliš, op. cit. sub 27, str. 15 a násl.

[29] A. Miřička, op. cit. sub 26, str. 75. Dle mého názoru jde však o tři složky jediného argumentu.

[30] A. Růžek in A. Růžek a kol.: Československé trestní řízení, Panorama, Praha 1982, str. 161.

[31] Srov. F. Storch: Řízení trestní rakouské I. a II. díl, Wolters Kluwer, Praha 2011, str. 78 a 80.

[32] A. Miřička, op  cit. sub 26, str. 73.

[33] A právě jeho prizmatem, ale jen jeho prizmatem je třeba celý problém nazírat. Jak jednou větou zcela vystihl podstatu věci A. Ráliš: „Právní řád musí chránit nevinného, ale naproti tomu nesmí chránit viníka.“ A. Ráliš, op. cit. sub 27, str. 10.

[34] Tento článek vznikl v rámci realizace projektu specifického výzkumu Masarykovy univerzity MUNI/A/1143/2017 „Recentní překážky efektivního naplňování cílů trestního řízení“.